Vavřinec z Březové: Husitská kronika, Svoboda 1979
dostupné na https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&bookid=1214&page=0
271118 UHŘI SE ZRADOU ZMOCNILI POLIČKY/ ZIKMUND PŘITÁHL DO JIHLAVY/ ŽIŽKÚV PŘÍJEZD DO PRAHY A DO KUTNÉ HORY
Potom v témž čase se Uhři a Tataři zradou zmocnili města Poličky a nelidsky pobili asi 1301[1] osob obojího pohlaví.
Potom tedy, když se páni a zemané země Moravské, přívrženci pravdy, přísahou odřekli čtyř artikulů, jak je svrchu pověděno, toliko kromě Haška z Ostroha a pana Václava, syna pana Petra ze Strážnice, pánů té země, král Zikmund, táhna s množstvím lidu podle obecného odhadu, jak se tvrdí, přes šedesát tisíc jízdných a pěších, obrátil svou tvář k Jihlavě, aby potom zradou vnikl do Hory. Když to uslyšelo pražské vojsko, které se tehdáž zdržovalo v Čáslavi a Kutné Hoře, zdravou rozvahou uvážilo, že se nemůže pro skrovný počet svého lidu utkati s tak velikou mocí. A proto, obsadivše ta města, navrátili se 272v den sv. Kateřiny[2] přes Hradec Králové. A hned konšelé, vypravivše poselstva a listy, poslali k Žižkovi a jeho táborským bratřím a všem ostatním jak šlechticům, tak měšťanům a sedlákům,[3] stoupencům pravdy, aby nezanedbali co nejrychleji přijeti do Prahy k utkání s kacířským králem, jestliže milují víru a čest a svobodu zákona Božího.[4]
Potom když běželi, jak je pověděno, četní poslové na různé strany, přijel první den prosince bratr Žižka, ačkoli byl na obě oči slepý, do Pražského města se svými bratřími a sestrami, jezdci a vozy i kněžími, kteří podle svého obvyklého způsobu nesli velebnou svátost těla Kristova. Tehdy vyzváněli na radnici a v kostelích velikými zvony a vyšlo mu vstříc jak kněžstvo, tak lid obojí ho pohlaví podobně s velebnou svátostí oltářní a všichni ho přijali s úctou jako knížete země a hojně opatřili potravinami, aby věrně pomohl Pražanům vyhnati nelidského krále ze země. A bratr Žižka, projednav s Pražany četné věci, vytrhl v den Početí blahoslavené Panny Marie[5] se všemi svými z Prahy k Hoře a druhý den ho následovali Pražané se svým lidem.[6] Ale Kutnohorští, zvěděvše o příchodu bratra Žižky a táborů, vyjeli mu naproti jezdecky, předstírajíce navenek radost nad příchodem táborů, ale uvnitř v srdci ho s reptáním zlehčovali, a ne bez příčiny. Neboť věděli, že lid táborský je nezkrotný, k loupení náchylný, k zabíjení srdnatý a že jeho kněží nezachovávají při bohoslužbě žádný církevní řád.
Proto se přihodilo, že druhého dne vešli táborští kněží do kostela sv. Jana a konali bohoslužbu podle svého obvyklého způsobu a že se k nim sběhlo přemnoho z kutnohorského lidu, chtějíce se s podivem dívati. A viděli, že jeden ze všech kněží, tak jak bylo jejich zvykem, vykonává bohoslužbu beze všeho církevního ornátu ve vlastním oděvu, naprosto nezachovávaje žádný obvyklý kněžský řád, nýbrž jen, skloniv hlavu k zemi a vyzdvihnuv zadní část jen na kratičkou dobu, modlí se modlitbu Páně; a povstav hned pronáší zvučným a srozumitelným hlasem slova posvěcující nad hostiemi všelijak nalámanými a nad kalichy železnými nebo cínovými,[7] vínem naplněnými: ,,Pán Ježíš, když večeřel, vzal chléb a žehnal a lámal," atd., a tak lámal hostii, kterou držel v ruce. Skončiv takové pro lid neslýchané posvěcení, podával nejdříve sobě, potom ostatní kněží přistupujíce podávali každý sám sobě, konečně bratří a sestry, odděleně pokleknuvše, začali přijímati tak, že jeden z kněží podával lidu beze vší úcty, která sluší svátosti tak veliké vzácnosti, velebné tělo Kristovo a druhý drahou krev. Když to viděli Kutnohorští obojího pohlaví, ještě více se pohoršovali nad Čechy, a odplivujíce si na zem,[8] s reptáním odcházeli z kostela, 273a rozmlouvajíce mezi sebou, říkali: „Nyní věříme, co jsme až dosud slýchali, že Češi jsou zcela opravdoví a nejhorší kacíři a hodni pronásledování od každého věrného křesťana." Proto byli ještě více nakloněni králi Zikmundovi a tím více a vřeleji si přáli jeho příchod.
...
Lat. originál má: 1301, V. V. Tomek IV2, str. 216 udává: asi 1300, stč. překlad 130. ↩︎
Stč. překlad vkládá upřímné přáni: ,,(Ó věrní cepnicí, naspoř vás Pán Bůh!)." ↩︎
Stč. překlad připojuje: „a k tomu hrdla svá a statky svými“. ↩︎
Podle Tomka IV2, str. 217 přijali ho Pražané nepochybně určitými úmluvami za nejvyššího správce svých věcí vojenských společně s tábory, odkudž se nazýval v prvním čase potom ,,správcem obcí České země přichylných a plnících zákona Božího" (V. V. Tomek IV2, str. 218, pozn. 45). ↩︎
Stč. překlad přidává: "i dřevěných". ↩︎
Stč. překlad sem vkládá: ,,(ó nemoudrosti! patřil-liť jest Pán a znáti jich dobrá svědomí ráčil-li, srdcí prosících upřímných a k duchu zarmoucenému, skroušenému k té nejdražší oběti, neměli sou proč plivati; nebo v žalmích oběť Bohu duch zarmoucený a srdce skroušené etc.)". ↩︎