Vavřinec z Březové: Husitská kronika, Svoboda 1979
dostupné na https://sources.cms.flu.cas.cz/src/index.php?s=v&bookid=1214&page=0
274120 ŽIŽKA VYTÁHL PROTI ZIKMUNDOVI KE KUTNÉ HOŘE
Potom když v Hoře zazněla zpráva o králově příchodu do Ledče, jak bylo pověděno, vytáhli bratr Žižka s tábory a Pražany do pole a se svým lidem se položili nad Horou okolo tvrze Tábora,[1] nedávno od řečeného krále vystavěné, chtějíce vyčkati příchodu králova. A když král příchod nějak oddaloval, vtáhli do Čáslavě, aby se posílili branným lidem. A když přišli do Čáslavě, Boček, Hašek a pan Václav, syn pana Petra,[2] páni země České a Moravské, obsadivše dobře Čáslav, vrátili se do Hory. A na den sv. Tomáše,[3] což byla neděle, ráno po bohoslužbě kněží na kazatelnách (ohlašovali) a jmenovaní páni s Žižkou a Pražany rozkázali, aby biřicové po všech ulicích volali, aby byli všichni připraveni utkati se s králem a aby neporušitelně zachovali věrnost, kterou slíbili Bohu a Pražanům pro obranu evangelické pravdy, a aby se nelekali rozrušeni strachem před blížícím se králem; protože, zachovají-li věrnost hejtmanům, chtějí páni a rytíři i všechno pražské vojsko s nimi dříve nasaditi hrdla, než od nich odejiti a je opustiti. A po skrovné snídani dali zvoniti na zvon, a ne275chavše tam mincmistra,[4] vyjeli z Hory bránou, která vede k městu Kouřimi.
A když odtáhli sotva na dva hony od města, začal se král se svým vojskem v houfech přibližovati k pražskému vojsku. V největším pak králově houfu bylo mezi množstvím ozbrojenců uzavřeno mnoho set volů a krav, aby jim pohledem na ně nahnali strachu a obrátili je na útěk. Avšak Bůh, který nikdy nenechal bez pomoci své bojovníky, hojně udělil všem bojujícím za jeho pravdu pevnost mysli. Neboť nepolekáni žádným strachem z množství lidu, vytáhli do pole a ze všech stran se obklopili vozy a všichni pěší a také i Kutnohorští, kteří s nimi vytáhli - někteří, aby bratřím pomáhali, jiní přišli na podívanou, aby viděli, čí vojsko zvítězí -, sešikovali se mezi vozy se svými cepy a zbraněmi, připravivše na vozích mnoho děl k střelbě. A po malém povzbuzení od kněží všichni padli na zem a vylévali zbožné prosby k Bohu, a povstavše od modlitby, pasovali mnoho nových rytířů, aby se tím odvážněji postavili za obranu pravdy a zatím se připravovali proti králi.[5] A když některé královské houfy chtěly útokem napadnouti vozy, byly s velikou svou škodou děly odraženy. A tak je takové nepřátelské útoky a bojové šarvátky zaměstnávaly až do noci.
Zatím, když tito spolu tak vzájemně, jak bylo pověděno, po způsobu rytířském zápasili, bylo mnoho set s kutnohorskými uprchlíky z města zrádně vpuštěno Kolínskou bránou do Hory. A když ti vešli do města, vyšli ostatní Kutnohorští s nimi spolčení a havíři, tehdáž se skrývající v sklepích, a mečem pobili k smrti všechny, kteří neměli znamení nebo neznali heslo. A uprchlíci, vstoupivše do vlastních domů, zabíjeli všechny přívržence Pražanů jakožto kacíře. Na faru pak vběhl jeden pokřivený žák a ptal se po správci kostela, mistru Petrovi, a když se dověděl, že je ve vojsku, najedl se tam a napil; a potom běžel a přivedl nelidské lotry a mečem zahubili šafáře s kněžími, které našli. Někteří pak se utekli na kostelní věž, aby zachránili život, a ani ty nenechali, nýbrž je s jedním knězem, panem Matějem Slovákem, zabili a shodili s věže. Také jednoho starého kněze šedivého a ctihodného, kterého nalezli klečícího před oltářem před tělem a krví Kristovou, beze studu poranili a zahubili, až vypustil duši: i archu čisté práce, nově postavenou, odnesli z kostela a roztřískali na mnoho kusů atd.
Co se stalo s tělem a krví Kristovou, vpravdě se neví, ale říká se, že jeden přiběhl s kopím a probodl tělo Páně. Ale když našli v kapli mincovního dvora jednu monstranci s tělem Kristovým, pošlapali nohama tělo Kristovo, jak se tvrdí, k pohoršení všech křesťanů. A když takto, jak je pověděno, Kutnohorští nelidsky pobíjeli, byly skoro u každého domu vystaveny rozličné obrazy 276Kristovy nebo jeho svátých, dříve schované, aby tím znamením dali přicházejícím na známost, že nejsou ani nebyli ze sekty pražských kacířů, jak říkali. A ty obrazy opět s ohromnou radostí postavili v kostelích na oltáře, nadávajíce rozličnými nadávkami táborům, Pražanům a viklefovcům.
Potom když obě vojska, jak bylo pověděno, sváděla až do noci v poli 277rytířské půtky, položilo se královské vojsko nedaleko od vojska pražského, aby dostávalo z Hory potraviny. Ale táboři s Pražany, majíce velmi málo jídla a pití, v mrazu vykonávali půst Bohu. A zdvihnuvše se přitrhli k místu, které král se svým lidem obsadil, a vystřelivše z děl, zahnali krále s celým jeho vojskem z místa, kde se položil. A když nastalo ráno...[6], [7]
V lat. orig.: circa tugurium Thabor. Lat. tugurium — bouda, barák. V stč. překladě „tvrz řečenou Tábor“. V. V. Tomek IV2, str. 220 užívá výrazu „„huť“' a praví, že ta huť, nově vystavěná od krále Zikmunda za jeho předešlého pobytu v Hoře, stála nejspíše u pověstné šachty, kterou Kutnohorští posměšně nazvali Tábor, když do ní vhazovali oběti svého protihusitského záští (viz výše kap. 24). Byl to asi druh opevnění, srub, bašta (o tom výrazu obšírně J. Pekař IV, str. 90—91), zřízené před městskými hradbami. Z. Frankenberger (I, 169 a mapka 165) ji hledá na západ od Kutné Hory směrem na Přítoky, J. Pekař IV, str. 95 u sv. Martina za Kouřimskou bránou, J. Durdík (str. 146, v příloze dva plánky) na výběžku Sukova vrchu na sever od města. ↩︎
Stč. překlad přidává: ,,z Strážnice“ ↩︎
21.prosince. ↩︎
Kutnohorský mincmistr, který zůstal v opuštěném městě, byl novoměstský měšťan, malíř a řezbář Mikuláš z Dědibab. Zahynul asi za vraždění, které kronikář vypisuje (E. Leminger, Královská mincovna v Kutné Hoře. Dodatky, 1924, str. 43). ↩︎
Stč. překlad přidává: „a braň v svých rukou chutnali“. Je to ohlas verše z písně „Ktož sú boží bojovnici“. ↩︎
22.prosince. O bojích před Kutnou Horou sebral starší materiál J. Pekař ve Zprávách pramenů o bojích u Hory a Brodu kolem vánoc 1421 (1928); on také podává o nich obšírný výklad III, str. 130—142 s poznámkami k němu IV, str. 90—101 opět se snahou co nejvíce snížit Žižkovy zásluhy o zahnání Zikmundových křižáků. Nověji o těchto bojích J. Durdík, str. 146—148 a dva plánky. ↩︎
Kronika končí náhle, větou sotva načatou, ve vypravování o vrcholném vítězství Žižkově nad Zikmundem. Pád Kutné Hory a obklíčení královskými voji způsobily Žižkovu vojsku situaci svrchovaně nebezpečnou. Ale Žižka, jak vypravuje Vavřinec, přitáhl hned ke královu vojsku a prudkou střelbou je zahnal z jeho místa od města. Potom vyčkal jen večera, a když bylo „pět hodin na noc“, probi se „mocně“ nepřátelským vojskem. Není důvodu nevěřit této zprávě, jak chce J. Pekař IV, str. 95. Netáhl odtud daleko, jen asi čtvrt míle, a zavřel se tam ve vozovou hradbu. Ale Zikmund se již neodvážil dalšího útoku a Žižka odtáhl 23. prosince do Kolína. Král v domnění, že ho navždy porazil, oslavoval v dobytém městě bezstarostně vítězství a jeho vojsko plenilo daleké okolí a páchalo nejhroznější násilnosti zejména na ženách a dětech.
Ale 6. ledna 1422 se náhle objevilo u vsi Nebovid před Kutnou Horou Žižkovo vojsko, zesílené rychlým náborem čerstvých sil zejména z Jičínska, a udeřilo na zmatené a rozptýlené vojsko královské. Zikmund, ač měl trojnásobnou i čtyřnásobnou přesilu, netroufal se dát zavřít v pevné Hoře, nýbrž dal se ještě téhož dne na rychlý a zmatený ústup, rozkázav město zapálit. Ale husité mu nedopřáli oddechu; uhasili požár města a hnali královo vojsko celou noc i příští den po staré silnici až na hranice k Německému (nyní Havlíčkovu) Brodu. Nazítří, 8. ledna, dohonil Žižka zadní voj Zikmundův u Habrů. Tam se sice královské vojsko sešikovalo na jakémsi návrší, ale při prvním českém útoku za hlaholu trub se Uhři dali hned na útěk a strhli s sebou i ostatní. Stejně tak dopadl nový pokus o odpor u Německého Brodu. Z něho ještě v noci prchal král Zikmund dále a za ním většina vojska. Protože most přes Sázavu nestačil množství utíkajících, jela uherská jízda se svým vůdcem Pipem přes zamrzlou řeku, ale led se pod velikou tíhou prolomil a utonulo nejméně 548 jezdců. Před městem zanechali nepřátelé vítězům přes 500 vozů „plných, natlačených, vrchovatých s rozličným zbožím, klenoty, penězi, rouchy a také truhlami plnými knih“.
V městě zůstalo několik šlechticů českých, německých a polských a mezi nimi také Záviše Černý z Garbova, který se jako hejtman ujal řízení obrany města. Útok Žižkův 9. ledna byl statečně odražen, neb „jsú se rytířsky bránili“ až do večera. Protože však městské zdi byly značně pobořeny, začalo se v sobotu 10. ledna hned po mši jednati o vzdání. Zatím však část husitského vojska vnikla na jiné straně do města a vůdcové nemohli udržet mužstvo, aby se krutě nepomstilo za poslední křižácké ukrutnosti. Přes 1500 lidí bylo zabito, dílem ze Zikmundova vojska, dílem z obyvatelů, ženy a děti byly aspoň z velké části vyvedeny z města, to bylo zapáleno, takže po sedm let zůstalo bez obyvatelů.
Žižkovo tažení bylo korunováno plným úspěchem a z vděčnosti za to byl v neděli 11. ledna Žižka sám slavně pasován na rytíře; teprve druhého dne dostalo se té pocty i ostatním vybraným bojovníkům, kteří se v těch bojích svou statečností vyznamenali. (Srv. V. V. Tomek IV2, str. 228 až 230, H. Toman, str. 271-273, R. Urbánek, Žižka str. 180—186, J. Durdík, str. 145—148. Souhrnně o Žižkovi a husitském válečnictví nejdůkladněji po H. Tomanovi R. Urbánek, Žižka a husitské válečnictví v Sborníku Žižkově, str. 20—74, J. Durdík, Husitské vojenství, 1953, s hojnými vyobrazeními husitské výzbroje, vozových šiků, mapkami a plány bojišť, F. Šmahel Jan Žižka z Trocnova, 1969. ↩︎