ZDROJ: Knihovna Národního muzea v Praze, Signatura IV B 10
https://new.manuscriptorium.com/hub/catalog/default/detail/single/manuscriptorium|RTRBAR-NMP___IV_B_10_____46DOU54-xx?lang=cs
autor: Vít Tasovský z Lipoltic
přepsal: Johannes Senex Montanus
pozn. samotný text začíná až na str. 16r a předchází mu rejstřík, jehož přepis postrádá při online edici význam, pročež jej vynechávám
16r
list první
Ciesařské velebnosti potřebie jest netoliko oděním býti okrášlenu, ale také i právy býti ozdobenu, aby obojí čas, pokoje totiž i válečný, mohl právě spravován býti. O tom Ulpianus ciesař: Právo naše slušněji se nám zdá napraviti nežli poddaným nebezpečenstvie trpícími pohýbati pohrdati. Opět týž die: Nebudeme viniti těch, kteříž našich ustanovení vydaných sú nevěděli. Nebo ač snad málo potom, když právo naše jest sepsáno z nevědomí, které věci sú předešlé dříve než jest vysvědčené a vyslané. Protož kteréž věci proti právu sú učiněny, za nedokonalé jměny buďte. Ciesař všeliký nebyl by vždycky rozmnožitel říše křesťanské když by nemohl přikazovati ciesaři po sobě živúcímu. Ciesař muož řéditi nebo uložiti se v duchovnie neb v kostelnie věci, ne znovu nalézaje ani ustavuje ale práva svatá ustavuje oznamuje, proti nimžto ač kto co učiní pokuty ukládá.
Opět někdy na se béře ty pře, ale to činí mocí papežskú a to činie, stav obecnieho dobrého obhajuje, poněvadž v obci slušie kněžím býti počestným od nichž máme žádati pokánie za hřiechy. A nápodobně papež nemá na se bráti časných věcí, aby jeden neměl úřadu dvojieho nebo tiem obyčejem řád byl by zamučen a ačkoli Constantinus právo súdné časně dal jest byl svatému Silvestrovi papeži zprvu počátku, avšak to nenie odporné nebo tiem chtěl jest rozmnožiti obecnie dobré, což jest na něm bylo. Protož od ciesařóv předešlých i od nás samých právě muož řečeno býti zjevně, že svatá ustanovenie potřebná sú k právóm nebo nemnoho se dělí jedno od druhého. Kněžstvie od ciesařstvie a svaté řeholy od obecních a zjevných práv poněvadž všem najsvětějším cierkviem hojnost a stavové z ciesařských obdarování od věčnosti dáváni bývají, jenž nikdy nebudú uvinění. Protož všecky věci slušně se dějí až počátek slušný bude a bohu milý. A toho se budúcně nadějeme 16v ač z práv svatých zachovávati a ostřiehati budem, jenž spravedliví chvály hodní a poctiví prohlédači služebníci boží apoštolé sú kázali a světí otcové sú ostříhali a rozpravovali. Buoh nebeský proto jest ciesařstvie ustavil, aby nesnázem konec uložil, jenž se jemu líbí a aby práva rovnal vedle rozličnosti přirozenie. Buoh ustanovil jest ciesařstvie dopuštěje a lid římský božím dopuštěním zpuosobuje.
V práviech píše se takto: Rozum městský práva městská muož porušiti, ale práv přirozených nikoli. A právo přirozené slove, jehož přirozenie naučilo jest všecky živočichy. Nebo to právo netoliko přísluší vlastně lidskému pokolení, ale všem živočichóm, jenž sú pod nebem i v povětří, jež na zemi i v moři rodí se a odtud pošlo jest poznánie muže a ženy, jež my manželstvie nazýváme odtud synóv a dcer rozenie a odchovánie. Nebo vidíme jiné všecky živočichy že se tiem právem zpravují. Ale právo městské neb lidské takto se dělí: Všickni lidé, jež právy a ctnostmi se zpravují, diel svým vlastním a diel práva všem lidem obecnieho užívají. Nebo což sobě každý lid sám za právo ustaví, to jest vlastnie právo toho města a slove právo městské jako vlastnie právo toho města. Ale což přirozený rozum mezi vším lidem jest ustavena, to se mezi všemi lidmi jednostajně ostřiehá. A právo lidské slove jako jehožto všichni lidé užívají. Nebo potřebu obyčeje a z lidské potřebnosti pokolenie lidské zajisté práva sú sobě ustavili nebo po bojiech bývají jímanie a služebnosti, kteréžto věci odporny sú právu přirozenému, neb přirozeným právem všichni lidé od počátku rodili sú se svobodní a z toho práva pohanského téměř všechny úmluvy sú uvedeny jakož sú prodajové, kupectvie 17r zástavy, nájmové, tovaryšstvo, schovánie, pojičky a jiné smlúvy bezčíslné.
Opět tatoť sú přikázánie práv počestně živu býti, jiného nehněvati, každému práva jeho udati. A některé právo slove obecnie, jež k stavu římské stolice příslušie. Jiné právo slove zvláštnie, jež přísluší k užitku jednoho každého. A to zvláštnie právo sebráno jest z trojího práva, nebo jest sebráno z přirozených práv nebo z pohanských nebo z městských. A přirozená zajisté práva, kteráž se zachovávají ode všech pohanuov jednostejně ustavena jsúc, některakú božskú múdrostí vždycky stálá a neproměněná zuostávají. Ale ta práva, kteráž jest sobě samo město ustavilo, často se mění nebo tajným svolením lidu nebo jiným právem potom vydaným. Ale právo všelijaké, jehož užíváme, neb příslušie k osobám nebo k statku neb k žalobě. A protož najprv vizme o žalobách na osoby, nebo práva nemají minulým haněnie zbuzovati, ale mají budúcím věcem zprávu ukládati.
Jestliže v městské při k žádosti žalobníka obojí straně den k stání byl by uložen k duovodu pře prožalované, zmešká-li žalobník hodinu a obžalovaný jestliže stane, žádaje, aby se jemu stalo vedle práva usúzení. Takto má súzeno býti: Jestli se žalobník ve třech dnech pořad zběhlých nepřijde a nuzné potřeby neokáže, tehda obžalovaný od jeho žaloby jest zproštěn. Pakliby hned potom odsudku žalobník přijda, žádal nálezu vedle práva, poněvadž toliko puol dne jest minulo a celý den byl by jemu slušel k roku položenému a slunce ještě nezapadlo i zdá se, že by včas přišel a vedle jeho žaloby, že by se jemu mělo spravedlivě státi. Ku pravému rozsudku té věci znamenaj: Jestliže den dřieve řečeným stranám k zavitému 17v súdu jest uložen a v ten den obecně od stara dávna súd o všelijaké věci zvykl jest bývati. Tehda žalobníku nepříslušie celý den, ale toliko dopoledne. A nebo do tej hodiny, dokudž jiné časy rychtář a konšelé zvyklí sú súditi, leč by snad ze zlosti ke škodě žalobníka rychtář a přísežní tej hodiny nedočekajíce, vstali by a času téhož ukrátili. Pakli by ten den stranám položený nebýval obecní súd, ale zvláště stranám pro sepřenie té pře, kteráž jest vznikla mezi stranami, čas byl uložen. Tehda obojí straně slúží celý den a obžalovaný dlužen jest k žalobě odpoviedati. A tento odsudek zakládá se na tomto, že dvouj jest súd. Jeden súd jest pořádný, jež má den uložený, v kterýžto den od staradávna zvykl jest súd bývati. Jiný jest súd, jež neslove pořádný, jenž nemá určeného dne, ale k tomu súdu rychtář ukládá den pro uslyšenie při kteréž pře den přichodie a toliko těm stranám příslušie. První súd zří toliko k některé částce dne a obecně až ku poledni, ale druhý súd zří k celému dni. O témž čti dole.
Obžalovaný viery hodný a jména dobrého a pověsti raději má dopuštěn býti k obraně své cti těla i zbožie, nežli by měl přemožen býti od žalobce svého.
i ne usedlými
V městské při obžalovaný muož se brániti svědky hostinskými věrohodnými, by pak i v městě nebyli usedlí. Neb tak stojí psáno v práviech krumfeštních: Chcme také, aby žádný host a přichozé vo dluh aneb v kteréžkoli při nemohl vésti svědomie hostinského proti měšťanom, jedině leč by host měl s sebú měštěnína nebo jich viece. A to má býti rozuměno, když host žaluje na měštěnína. Pakli se brání dostatečnie sú svědkové věrohodní kterací koli. 18r
Usúzeno jest, poněvadž skrze potomnější skutek zdvižen bývá prvnější, ale ne zpět. Tehda raději má dopuštěn býti žalobník k duovodu úmysla svého propověděného posléze učiněného, nežli obžalovaný k dupvodu prve učiněné věci. A zvláště když žalobce tu věc v své žalobě zavírá a pojčuje, protož nenie potřebie, aby skrze obžalovaného dovozeno bylo. Aniž tento úsudek odporen jest právu obecniemu, jež die, že obžalovaný raději se i svého muož brániti. Nebo toto pravda jest, když žalobce i obžalovaný jednostajně a v jeden čas některú věc učiněnú nebo neučiněnú nuceni bývají neb usilují provésti. Protož také, zaváže-li se obžalovaný, že chce odepřeti tomu, což žalobce praví, tehdy by se i svého raději bránil, nežli by jej žalobník byl přemohl.
Když žalobník listuov, rukojmí, neb řečí slov obžalovaného dokládá se, oba dva máta podána býti k tomu místu, kdež se jest smlúva mezi nimi stala. Protož znamenaj, že nenie potřebie, aby všeliká pře konala se v tom súdu, v kterémž se žaloba počíná, ačkoli žaloba i odpor mají býti v témž súdu slyšány.
O tom znamenaj, že žalobník často bývá odvržen od žaloby své pro svú řeč a zvláště proto, když die, že mám svědky, ale nechci jich o to truditi. Nebo výmluva taková jest všetečná, neb slušněji jest, aby žalobník pro svú čest svědky postavil, nežli jich nechtěje truditi s hanbú v žalobě by padl.
Kdyžby dva dala komu penieze schovati a přikázala by jemu aby jednomu bez druhého jich nevydával a 18v ten proti přikázání vydal by je jednomu bez vědomie druhého. A druhý přijda, požádal by týchž peněz od něho. Otázka jest, co by v tom práva bylo. Na to odpověď jest taková, že požádání zbožie rozumné jest a spravedlivé. Avšak poněvadž hospodář vyznal by, že jest penieze jednomu z dřieve řečených vydal, poněvadž proti příkazu obú dvú, jenž sú jemu penieze dali schovati, učinil, slušně dlužen jest druhému z polovice peněz vedle spravedlnosti odpoviedati.
Jestliže obžalovaný, jsa k súdu připověděn, stál by a, slyše proti sobě žalobu, neodpoviedal by tomu, ani příčiny, proč neodpoviedá, nepoložil by, ale prostě tak dlúho mlčal by, až i súdce od súdu vstal by, ten ve při padne a žalobník ji obdrží plným právem.
jelikožto k svědkom
Žaloba kšaftovnie vždycky potřebuje svědkóv, protož takový žalobník, jestliže nedie v žalobě, že má svědomie, a obžalovaný provede svú při, neb zavře se, že chce provésti od takových nesnází žalobníka vedle spravedlnosti bude zproštěn.
Jestliže obžalovaný zmešká rok složený z příčiny svědkóv, kteréž jest slíbil postaviti, proto ne v každé při padá. O tom znamenaj, že dvoj jest žalobník. Jeden slova jistec prvotní principal, kterýž žaluje o vlastní věc, v kteréž obžalovaný dlužen jest jemu odpoviedati. A takové žalovánie jest suženého práva tak, že zmeškání roku složeného obžalovanému jest ke škodě. Jiný žalobník slove póvod jako kdyžto propadne pokutú rychtáři a on naň žaluje toliko pro zisk úřadu svého a taková žaloba jest lehčejšieho práva nebo ač kdo prodlí nestáním ku právu avšak z toho nemuož jako zaviněného odsúzen býti. Protož jestliže takový obžalovaný po mnohých dnech po odsúzení přijda s svěd19rky věrohodnými, svú nevinu ukázal by, ještě má dopuštěn býti k súdu, ani tak jakožto nespravedlivý nemá potupen býti. o tom hledaj dále XXI o nuzných potazách
Od žaloby neb odporu nemá člověk neznámý puzen býti proto, že jeho rod nenie známý. Ale odkudžkoli člověk přišel by, milostí boží povolán jsa, když se toliko chvalitebně zachovává, hojně známé jest jeho rodu poznánie.
V práviech prvotních píše se takto, že kdož by koli na jiného v městě žalobu učinil, o kteréž koli dědictvie, buďto o duom neb o dědinu, o purkrecht neb o vinici ten zastav rukojmie rychtáři v desieti funtiech, aby túž žalobu dokonal. To již řečené písmo, poněvadž by pro ně často žalobníci správní od žaloby byli by odhánění takto vykládáme, že skrze žalobníka miení se neznámý, jenž odjinud přijda člověka vieryhodného z věci nemohovité vinie, postaviti má rukojmie pod základem deseti funtuov, aby tu žalobu vedl. Ale jiná věc jest o dědici pravém, jenž by na své spolu dědice a neb na ty, ktož by to držali, žaloval. Nebo nenie potřebie, aby od toho požádáno bylo uručení.
na témž právě
Znamenaj, nařekne-li člověk druhého. Po rozeznání tej žaloby, dá-li obžalovaný z čeho vinu zase žalobníku svému, má jemu odpoviedati. Nebo slušné jest vedle práva, aby žalobník súdce, jehož chce, aby jemu při súdil, téhož také, aby proti sobě nepohrdal súdem.
V městském právě má býti zachováváno, že hospodář neb otec čelední za ženu, za děti neb za služebníky za dievky a náchlebníky své ve všelikakých přech, 19v chce-li, muož v súdu žalovati i odpoviedati.
Staré právo městské jest, jestliže kuoň, vuol, kráva, kanec, vepř nebo kozel, skopec neb jiné zvieře domácie pitomé koho urazí, pán téhož hovada, chce-li, muož se jeho odepřeti. Pakli chce, muož v súdu za to odpoviedati. Pakli nechce, to hovado buď přisúzeno uraženému, za pokutu dosti učiněnie. Ale jinak jest o divoké zvěři a o hovadech lesních, jakož sú lev, jelen, vlk, medvěd a k tomu podobná, jež slovú nezkrocená a jenž někdy okrotnú. Jestliže kúší, tepú nebo trkají a učiní komu škodu, o to vedle žaloby a duovodu žalobníka a obžalovaného súd má vynesen býti pravdě příslušející.
Uloženo jest vedle dobrého obyčeje, že v městském právě i v obecniem zachovává se, že všelikému hosti vedle jeho žaloby ve třech dnech pořad zběhlých má se spravedlivě státi. Měštěnín však některého kniežete, jenž jest pod kniežetem našim, v našem právě neslove host, nebo tenť slove host, kdož jest člověk z panství některého kniežete, jenž nenie poddán kniežeti našemu. Opět země rozdělenie činie hostie ale ne krajiny. Protož znamenaj každého člověka býti hostem u nás, jenž v jiné zemi než v našie, obydlé má a sídlo. Nebo rozdělenie jedné země od druhé činí hosti, ale ne panstvie.
Ačkolivěk ve všech od sedlákóv se zachovává, že umrlec má na právě státi, aby z dluhu byl nařčen, avšak to nemá držáno býti za spravedlnost, ale za zlý obyčej. Protož žaluje-li kdo z dluhu na živého neb na mrtvého, jestliže prostě žaluje a obžalovaný popierá, tehda se prostě očistí. Pakli žaluje s svědky, tehda obžalovaný s svědky také má se očistiti.
20r Komuž súdce svědčí, že prvé svú žalobu vznesl, toho žaloba má prvé jíti leč by druhého většie škoda od žaloby odtiskla. Súdce neb rychtář nemá se pokrývati ale žalujícím má dosti učiniti. Pakli by nebyl doma nalezen, žaloba jeho čeledi má býti oznámena.
TT běžíta-li dva před domem kříčiece, to nenie žaloba, neb žaloby před súdci s kázní mají býti předloženy. Opět ktož rychtáře v jeho domu hledaje, nenajde jeho a žalobu svú čeledi oznámí, ten prve má slyšenie mieti než onen, jenž rychtáře zde onde po ulicech hledaje, tam žaluje.
Titus , jsa připověděn k súdu k středě, potom súd odložen byl do soboty, a v tom Titus, jsa obžalován připověděl jest k súdu žalobce svého. Otázka, kto má prve slyšán býti. Ortelováno jest takto, že odloženie súdu od středy do soboty jest jako hlavnějšie věc a přípověď k súdu k středě jest věc příhodná a tak menší v své moci. Ta jest také k sobotě byla odložena. Protož napřed připověděný dlužen jest žalobě druhého, jenž jest v té chvíli ve čtvrtek neb v pátek lstivě na druhého žaloval, odpoviedati.
Prve-li obžalovaný má pánu z dluhúv a ze škod odpoviedati čili uraženému prve z ran odpoviedati. Ortel: Poněvadž tělo lidské dažšie jest nežli peniezy, obžalovaný prve má raněnému odpoviedati nežli pánu z dluhu a ze škod.
Znamenaj, že žaloba súdce má prve slyšána býti. Nebo poněvadž súdce miesto pána jest a jemu pro jeho úřad spravedlivě ode všech poddaných slušie poddána býti a k němu lid obecní pro zkrocenie svárúv a súdúv a o všecky neslušnosti ukrocení k upokojení 20v stran běží. Tehda jakožto údové hlavy a poníženější vyššieho mají následovati a jemu nebrániti, ale raději každý vedle své možnosti mají jemu pomoci. Ale potupa a útok jemu a jeho v úřadu učiněn proviněnie straně odporné, jakžkoli velikému slušně má předložena býti. A o přísežných má též rozuměno býti, přihodí-li se, že by se kdo zprotivil právu.
Obžalovaný pro úklad vraždy, jenž německy volleist slove, jestliže v čas též vraždy malú ránú a lehce raněn byl, prve má odpoviedati z toho že jest ukládal vraždu, nežli žalovati bude z rány. Pakli by na úd byl ochromen neb těžce raněn, tehda slušně má býti připuštěn k žalování.
Ačkoli pro zaviněnie nebo pro rány učiněné ten má prve žalovati, kdož prve před rychtáře jest přistoupil. Avšak kdož by na druhého zálohy činil nebo jeho čekal neb útok naň učinil, jestliže strana odporná prosí, tehdy prve má žalovati vedle práva.
Ktož druha pobiedi k bitvě prve-li má slyšán býti v súdě. Odpověď že nic, nebo poněvadž takový žalobce ani skrze svědky ani listy ani přísahú, ale skrze pobiezenie, jenž nenie žádný zpuosob duovodu, úmyslu svého nechtěl jest dovésti, muož prostě neb potvrzením neb odepřením k jeho žalobě odpověděti. Také skrze pobiezenie jakož žalobce miení, nemá domněno býti, by spravedlivú při držal, nebo smělost, kteráž z takého pobiezenie pochodí, jest všetečná a nedostatečná a nemá pohnútie rozumu súdce. Ale jiné jest domněnie potřebné a náhlé, jako když by v miestě tajném muž nahý sám s ženú nahú samú byl nalezen, domněnie jest, že by ji tělesně poznal a takové domněnie úmyslem súdce některak muož pohnúti.
Jestliže by kdo druha před rychtářem a přísežnými 21r nepoctivými slovy okřikna i pobiedil by jeho k bitvě, o tom znamenaj: Takový dvojím obyčejem jest zavinil, totiž slova hanlivá mluvě a k bitvě pobiezeje. A ačkoli pro řeč dlužen by byl pokuty dva funty. Avšak pro pobiezenie dlužen jest také tři funty, a tak zaplatí pět funtuov. A to jestliže pokáním hnut jsa, svú vinu vyznal by, tehda tak lehkú pokutu daj, a daj se na milost. Protož rozuměno má býti, že z pobiezenie k bitvě nepocházé duovod pravý, ale zle domněnie. A protož kdož by koli všetečně před přísežnými neb v súdu, na člověka zachovalého žaluje, nebo řečí mrzkú jej okřikna, směl by jeho k sedání pobiediti. Jakožto lupežník a všetečný žalobce zaplatí pokuty čtyři f-y kromě těch pokut, kteréž sú pro haněnie uloženy kromě. Pakli by lupežník ze cti takový peniez nejměl, tehda za šest neděl vazbú tresktán buď. Pakli jest osoba lehká a nepočestná, tehda k slúpu oprostřed lidí přivázán jsa, mrskán buď a z města potom buď vyhnán.
Na kterémž koli právě člověk obžalovaného nalezl by, na tom právě o penieze muož naň žalovati. Ale o zboží, což se dědin a jiných věcí nemohovitých týče, o to musí k tomu právu hleděti kdež to zbožie leží.
Znamenaj, jestliže obžalovaný s povolením žalobce svého při svú přísežnému by poručil, poručenstvie jest s stálé. A přísežný jmieše šafáře k duovodu svědky muož vésti plným právem. Pakli by žalobník k tomu poručenstvie nepovolil, tehda moci nemá. A obžalovaný pro svú nevinnost nepřítomnost, poněvadž jest osobně měl příséci jako i svědkové na kříži, svú při ztratil jest a žalobník svú spravedlnost jest obdržal.
21v V tej příhodě pilně má býti znamenáno, když ten služebník uvazoval se v zboží pána svého, kterýžto zbožím jménem pána svého kupčil jest, měl-li jest co svého vlastního orkaffu. A jestliže jest měl, tehdy najprv zaplatie, což jest pánu vinovat, potom počteno má býti, co ten služebník obrátil jest na potřeby pána svého. A z toho pán k žalobě služebníka slušně má odpoviedati. A ta potřeba panská má rozuměna býti netoliko to, což s jeho vólí v jeho potřebách služebník jest vrátil, ale také, což snad bez vědomie páně služebník na jeho potřebné věci jest naložil, jakožto když by peněz vypojčuje, dlužníkóm jeho zaň by zaplatil, a nebo stavenie opravil, kdežby se chtělo bořiti. A nebo, ač by čeledi potřeby k jiedlu kupoval a nebo dno a neb jinú kterúkoli potřebnú věc, ač by kupoval. Nebo ty a tiem podobné věci zjevně od služebníka dovedené, pán jemu dlužen jest navrátiti úplně plným právem.
Ačkoli urození neb vladyky k súdu zemskému měli by připraveni býti. Avšak, mají-li dědictví v městech a zboží, z toho mohú žalovati a žalobám mají odpoviedati.
Bude-li kto nařčen z jedné viny a žalobník, maje k němu druhú vinu, neosvědčí-li toho. Otázka: Co by při tom bylo za právo. Odpověď: Poněvadž při první žalobě nenie osvědčena druhá žaloba, tehda obžalovaný nebude k nie odpoviedati, ale v městských přech opustí-li kto osvědčenie a oznámenie k budúcím žalobám snad neškodí.
Při žalobách má hledieno býti, kteraké pověsti jest žalobce a kterak obžalovaný a kterakým úmyslem žaloba jde, pro lúpež-li ze cti či pro vyhledánie pravdy či pro duovod či očištěnie, a padli-li sú svědkové v přísaze a nebo jiný statek trpie-li, nebo vedle těch věcí pokuty bývají uskrovněny a potřebie jest pilného rozmyšlenie při žalobách nebo má spatřeno 22r býti, nenie-li žalobník a obžalovaný zlé pověsti a poctivého a ctného života, mají-li se v mraviech a v skutciech jednostajně. A bude-li to shledáno, tehda buďto že by žalobce nepřemohl obžalovaného, a nebo, že by se obžalovaný vyvedl a očistil avšak žádných pokut dlužen nebude. A obžalovaný měj na to dosti, že jméno jeho dobré a chvalitebné zuostalo jest bez úrazu. Pakli žalobce a obžalovaný před tiem nepořádně živi jsúce, zmazáni by byli nějakú poskvrnú. Tehda jakož jest předpověděno, žalobce zbaven má býti pokut. Pakli jest žalobník věrohodný a obžalovaný ne tak hodný a podezřelý, tehda žalobce k duovodu své pře slušně má připuštěn býti. Avšak jestliže obžalovaný uměním svého řečníka v té při, kteráž jest před súd předložena /očistí se proti duovodu žalobníka/ tehda jest obdržal/ avšak skrze to žalobník nenie dlužen pokut složiti, ale obžalovaný měj na tom dosti jakož svrchu psáno jest. Pakliby se zase zpět přihodilo, tehda má prohlédnuto býti a s pilností váženo býti od přísežných. Jestli že žalobník zlopověstný nařéká obžalovaného ze cti haněnie čili jinú příčinú. A jestliže prvním obyčejem, totižto úmyslem lúpeže ze cti neb haněnie naň žaluje a zvlaště, jestliže proto žádá naň pomsty a jestliže duovodu nemá, jakož se snad byl k tomu podvolil. Tehda hoden bude takovéž muky, kterakéž jest žádal na onoho. Pakli naň žaluje jinú příčinu jako snad tiem úmyslem, aby pravdy došel, nebo pověst mnohých lidí, na to jej navedla že žaloval na onoho jenž jest poctivého života. Tehda buďto že by svědomie nejměl, buďto že se obžalovaný očistil přesto od malých i od velikých pokut jest zbaven, leč by snad přísežní svolili se za slušné. Tehda znamenajíce jakost stran pokuty vedle počtu přísežných dlužni jim budú dáti. A dobře přileží spravedlnosti, aby ti, ktož žalují na zločince nebyli nuceni ku pokutám. Jinak pro kázeň pokut člověk mohl by křivdu a násilé v některé věci trpěti a tak pře své prožaluje/ nikoli nemohl by dojíti spravedlnosti. A z tohoto muož 22v odpovědieno býti k druhé otázce svrchnie o nepočestném člověku obžalovaném. A znamenáno má býti, jestliže obžalovaný pro zlý skutek jednú najprve přišel by před súd a jestli že by žalobce naň nedovedl a nebo že by naň duovodu neměl a nebo že by očistie se, prost byl, ktož by koli potom z toho prvnieho podezřenie naň žaloval, nebo před súd připravil, tehda kterakýmkoli obyčejem ta věc byla by súzena, nikoli nebude zavázán ku pokutě.
Slušie také znamenati, že žalobník zavodie se svědky k duovodu na obžalovaného dvojím obyčajem padá v své při. Jedniem, že snad svědkóv nemá, aniž jich postavil, aniž jich muož vystaviti a v takové příhodě dlužen bude pokutu vedle usúzenie přísežných a vedle rozdielov zapověděných rozváženie. Druhým obyčejem, že ač jest svědky vystavil a však když jest měl přísahu činiti, tehda zpuosob přísahy změniv, padl jest. A tak dosti jest na tom, že dlužen bude pokuty za přísahu, ale jiných nic. O témž hledaj níže při nápisech obžalovaný z krádeže počtvrté muože-li se očistiti a o pokutách a o mukách.
Ačkoli syn nenese nepravosti otce svého tak, aby pomstu trpěl za jeho vinu. Avšak jestliže ze zlého činěnie otcova, jakožto z krádeže, z lúpeže a k tomu podobného které věci k dědicóm, náměstkóm nebo k jiným kterýmkoli vladařóm příšly by nepravě, z těch věcí i praví dědici, jimž jest to bylo odjato, i jich potomní dědicové i všichni jiní, k nimžto potom by příslušalo, žalovati mohú plným právem. Potřebie však jest v takových zlých činění, aby prvotnie osoby, jimž se škoda stala, zjevně to osvědčili, ač z hodné příčiny žalobu svú k budúcím časuom odloží, nebo tak ty věci dědicóm bývají navráceny i od dědicuov jdu.
Opět jestliže by otec buďto penieze a nebo jinú kterú obecní věc, a nebo zbylo-li je co za ním z kterého úřadu obecnieho a on to k svému užitku obrátil, jemuž jest byl ten úřad poručen, tehda také žaloba příslušie na dědice. O tom hledaj níže o vraždách a o mordéřiech 23r a o jich zboží.
Poněvadž duchovní člověk prelátu svému poddaný ani vládne svým vlastním, aniž užívá své svobodné vuole. Tehda bez odpuštěnie opata a staršieho svého k žalobě z dědictvie nemá dopuštěn býti vedle práva.
O tom znamenáno býti má, že žaloba dětinská předložena má býti žalobě ženské z vraždy muže jejieho. Protož v tom žaloba dětinská mocnějšie jest než žaloba ženy nebo žena muož jiného muže pojieti, ale ti děti nemohú jiného otce mieti.
Znamenáno má býti, že rukojmie z vraždy zavázáni mají býti v sumě padesáti funtuov, jenž činí XXX f a výše, z nichžto třetina rychtáři, třetina žalobníku a třetina městu má dána býti.
Opět znamenaj, že rukojmie za obžalovaného z vraždy nemají býti hlav zbaveni ač snad obžalovaný padna v své při, utekl by, ale toliko XXX f zaplatí. Protož jestli že by kto z viery, milosti neb z lítosti slíbil za toho, jenž jest obviněn z přestúpenie, pro něž by měl smrt trpěti, takového rukojmie pro utečenie onoho zbavenie života viece jest ukrutné než spravedlivé.
Opět jestliže obžalovaný z vraždy skrze nedbanlivost rychtáře a žalobníka, že jest sú jeho nepilně ostříhali, ušel by od súdu, prost jest rychtáře i žalobce svého. Nebo což jest na něm bylo, viery jest nezrušil, neb vězni, aby život zachoval, slušie ač muož z okov i z žaláře utéci, poněvadž bdícím, ale ne spícím práva spomáhají. Protož který sú nedostatek vzali rychtář a žalobník z utečenie obžalovaného, to mají své neopatrnosti připsati. A nadto pak, poněvadž rukojmie za toho obžalovaného uteklého rychtáři i žalobníku dosti sú učinili. Nenie slušné, aby ten obžalovaný k druhému dosti činěnie držán byl. Nebo jakož buoh, jenž jest najspravedlivější nemstí podvakrát toho téhož. Tak súdce 23v časný má činiti týmž obyčejem. Pro takové však zproštěnie, jímž obžalovaný život svoj jest zachoval, nemá jemu býti dopuštěno, aby se vrátil do toho města, odkudž jest ušel, lečby za duši zabitého vedle zpuosobenie dobrých lidí putováním a milosrdnými skutky vedle své možnosti dosti učinil. Ale rukojmie aby neužili zlým slibu svého pro pokutu, kterúž sú zaň zaplatili, moci budú obžalovaného zapsati a nebo jiným obyčejem jej k zaplacení připuditi s pomocí a radú přísežných a rychtáře.
Když žena ani dědicové zabitého za dlúhý čas ani křiku ani zjevného oznámenie z vraždy nečiní a mohúce a nižádného osvědčenie před súdem, že uptajíce se na vražedlníka, chtěli by vedle zpuosobu práva prožalovati, a v tom času při súdu stojiece, to by zamlčali, tehda právo svého žalovanie z vraždy ztratili sú, aniž jest potřebie tomu vrahovi z toho potom jich žalobě odpovědati. Protož jedna vražda jako jedna pře dostatečně jednú žalobú se dokonává. Dědicové také i žena zabitého od svého práva svú nedbanlivosti sú padli. Nebo jako člověk to mluvie, což má zamlčeti, též zamlče to, což má mluviti před súdem, odříká se práva svého.
Tři věci při tom bývají: Prvně Jestliže Petr obžalován jsa z vraždy a on z toho odpoviedaje, k dosti učinění podvolil se jest na ubrmany, skrze to jest za vinného zuostal vedle vyznánie Pavlova. A vedle zprávy práva nemuož toho zproštěn býti, leč by strana odporná a súdci k tomu přivolili. Nebo jestliže by takové vyznánie moci nemělo, tehda nepřítomný a ten, jenž jest z vazby utekl za přítomného a za vězně, žebrák za bohatého, a nebo jiný v duostojenstvi usazený jakožto vyšší a mocnější za nižší a sprostnější osobu z vraždy a nebo z jiného těžkého k tomu podobného účinku mohl by se vinného nazvati 24r pro něžto žalobník, nemoha k tomu dosti učiniti, spravedlnosti nemohl by dosáhnúti.
Ač přietelé zabitého žalují toliko na Petra z vraždy a učinil-li by, očistí lúpeže ze cti neb bezprávie/ vedle obyčeje na Petra jako na jistce vinného. Petr má z vraždy odpoviedati bez odpory žaloby na Pavla, kterážto žaloba ač před bohem byla jest spravedlivém, snad však před lidmi nemuož býti některakým obyčejem bez poskvrny podezřenie.
O tom tak zuostáno jest, že poněvadž žalobám jedné vraždy na jednoho obžalovaného skrze odpoviedanie téhož obžalovaného a zproštěnie dostatečně se skonává. Poněvadž z již řečené vraždy vedle spravedlnosti zproštěn jest, nenie slušné, aby d??hy, na něhož jest žaloba prošla rychtáři, kterú pokutu byl vinovat. Ale jestliže sezná vinen býti vraždú, tak že se vyznává skrúšeným srdcem, uteč se k tomu, ktož v duchovenství ukládá spasitedlné pokánie. Pakli by z mordu, z zlodiejstva a k tomu podobného hřiechu hanebného skrze někoho naň vyznánie se stalo, přísežní pilně pomyslé, kteraký mají súd vydati.
Když jest umřel některaký mládenec, tehda otec jeho žaloval na dvě ženie, pravie, že skrze jich čáry syn jeho s šel jest, jakož slyšal z úst syna, když na smrtedlné posteli ležal.
K tomu úsudkem odpovědieno jest, že bez odporu seznánie mládence a žaloby otcovy budú-li duovodové ženští nalezeni právy, nenie rozumné, aby odpoviedali tak, jakož se odpoviedá z vraždy. A však že obecnie věc řehola práv městských die, že 24v ku všelikakému i žalování žalobníka obžalovaný odpieraje neb povoluje, má odpoviedati dostatečno jest, aby ženy sprostně odpoviedali a prostú přisahú se očistili. Protož poněvadž při úhlavních vinách potřebie jest jasnějšieho duovodu, nežli při městských přech, když žaloba jde na koho z čaruov a z jiných k tomu podobných žertuov, jenž ne zjevně, ale tajně se dějí, přizřieno býti má k těm věcem, kteréž plodí zlé domněnie, totiž byla-li je která z těch žen kuběna kterého muže. A jestliže je snad před lidmi věrohodnými o témž muži řekla: Jestliže tohoto a tohoto neučiní a nebo nepřestane-li těchto a těchto věcí, chci mysliti o jeho bezživotí, zvláště pak obierá-li se v čáry a v takovém skutku byla kdy polapena. Tehda taková žena, k súdu jsúc připověděna, potřebuje, aby jako vražedlnice s svědky se očistila. Nebo ne ve všech přech potřebie jest jednostajných duovoduov, nébrž vedle rozličnosti pří, duovod a očista slušně miení se.
O tom pováženo jest, že dobře slušné jest, aby žalobník v takové při ne skrze řečníka, ale sám osobně žaloval.
Jestliže by byl odpor mezi stranami o právu podaciem proto, že to sluší k duchovniemu právu, protož duchovním právem má býti rozsúzeno.
Vyobcovaný v světském súdu žalovati nemuož, leč by snad jinak bylo v súdu duchovniem.
K tomu odpověď: Poněvadž proti té straně, která neslyšíráž není vyslyšena, kteráž koli právě k slyšení by přišla, odpierající nemá býti súzena. A také poněvadž z obecnie řeholy práva městského obžalovaný žalujieciemu povoluje a nebo odpieraje, měl by odpoviedati, tehda žena a dědicové nemají vedle práva k žalobě odpoviedati.
O tom znamenáno má býti, ač rychtář a přísežní o těch věcech budú svědčiti, kteréž jest žalobník při výmienkách předložil. Tehda obžalovaný nemuož řečníka mieti a 25r má smrtedlnú muku trpěti. A znamenáno má býti pilně, že v těžkých přech jako jestliže by kto vraždu učinil před očima přísežných a neb že by před súdem pokoj skutkem zrušil a nebo protiví se súdu a nebo jinú takovú neslušnost učiní, již řečený obyčej se zachovává, totiž že obžalovanému ač žalobce prosí, řečník nebývá dán, ale hned jako přemožený má odsúzen býti.
Usúzeno jest, ač obžalovaný muož žalobníka přemoci svědomím dostatečným, jakož zpuosob práva žádá, že by prve pro zlodějstvie znamenité pokuty platil, on toho má vzíti a nenie dlužen k jeho žalobě odpoviedati, kteráž se drží domněvá a všetečná. Nebo lest a lstivost žádnému nemají děditi. Nebo ktož jest byl jednú zlý, vždycky potom jest ve zlém domnění.
Bude-li žaloba na rychtáře z vraždy má-li on sám súditi to či kto jiný. Odpověď, že bez odporu jakýchkoli výmluv rychtářových výmienka žalobníka jako rozumná má dopuštěna býti. Protož pro uvarovánie zlého domněnie rychtář nemá ani v súdu seděti, ani úřadu svého jinému poručiti. Než přísežní pro tu vraždu mají rychtáře voliti osobu obecní, stranám k tomu súdu dobře příslušící.
Opět v jiné příhodě znamenaj, když by rychtář chtěl žalobu vésti jako jelikož rychtář otázka o tom.
Usúzeno jest, že v takej příhodě výmienka té věci jest stálá a spravedlivá, protož v takové příhodě v kteréž rychtář a přísežní spolu žalují i žalobě odpierají buďto sami skrze se neb skrze jinú osobu v to vloženú, nemohú spolu a pojednú žalovati i úřadu svého zvyklého vésti. Nebo nenie spravedlivé, aby někto společně i žaloval i odpieral i súd vynášel.
Také jestli kto obžalovanému z které viny od jednoho žalobce, od jiného z též viny nemuož obžalován býti. Avšak jestliže z jednoho skutku viece vin pošlo by, tehdy od jednoho z jedné viny a od jiného z jiné viny muož niekto 25v obžalován býti.
Mordové a těm podobní hřiechové jestliže by se dály ve dne, prostřed obydlé lidského od žalobníka ve třech dnech mají rychtáři zjeveny býti. Pakliby se v noci, na poli, krom obydlé lidského přihodily, cíle tří dní , ač žalobník žádá, muož od přísežných slušně prodlen býti.
Člověk cizí nemuož žalovati na ženu z cizoložstva, kteráž jemu vedle krve nenie spojená, ač by koli to hodným svědomím mohl okázati. Ale že jest to učinil, což naň neslušalo, že pověst svého bližnieho zmazal, tresktánie a pokutu podniknúti má slušně od přísežných jemu vedle jich svědomie uloženu. Nebo neslušné a všetečné jest takové obžalovánie a rychtářem nemá hnúti, ani také obžalovaný od nie proto nemá býti trápen. Ale manžel z toho skutku na svú ženu sám žalovati muože, ne skrze řečníka. Súsedé však také z toho hřiechu žalovati mohú, aby nebyli domněni, že by tomu hřiechu povolili.
O žalobie na rychtáře, že nechce súditi
Jestli že rychtář nechce súditi v hodinu súdu, má napomenut býti, aby súdil a žalujícím dosti učinil, aby lehkost milosti nezplodila by úmyslu ke zlému skutku.
Opět až do třetice rychtář buď napomenut od přísežných. Pakli by súditi nechtěl a pře přišla by k vyššému súdu, súdci jakož k komorníku neb k králi / a rychtář z netbanlivosti byl by obžalován/ buď malá, neb veliká pře, rychtář za vinného buď tresktán.
Ač kto bude obžalován v ranném mluvení mezi přísežnými, rychtář má se o tom pilně vytázati, zaslúží-li jest takový obžalovaný tresktánie na penieziech, tak buď znamenán. Pakli jest zaslúžil, aby tresktán byl o rok, tak buď napsán. Pakli jest vina na hrdlo, tehda buď psancem vedle potvrzené věrnosti viny přestúpenie svého.
Člověka na smrt odsúzeného žaloba nevieže, aniž jie má 26r věřeno býti, než má jměna býti za náhlú všetečnost, pro kterúžto obžalovaný nemá potupen býti. A též má rozuměno býti o zločinci v vazbě držaném, ač koho před odsúzením zmaže a obžaluje.
Žádný obecní člověk nemuož na jiného žalovati, leč by od rychtáře a od přísežných zvoleni byli dva nebo třie neb čtyřie na některém rynku města, k jejichž to vieře bylo by poručeno, aby všecky škodlivé věci městské krotili. Ti ze všelijakých přestúpenie mohú žalovati. Ale moc jich žaloby trvati bude toliko za šest neděl, a to proto, aby takoví miesto přísežných jmění nebyli. A když se šest neděl dokoná, takoví úřad svój rychtáři a konšelóm vzdajte. A jestli potřebie tehdy jimi a nebo opět ti k dřevniemu úřadu buďte navráceni. A jestli, že by v svém úřadě nepoctivě byli zhaněni jakúžkoli pokutú, již řečení volení ustanovili by tu obžalovaný má od nich trpěti.
Raněný má žalovati ve třech dnech na toho, ktož jest příčina vraždy jeho, nebo po třech dnech žádného nemuož viniti, leč by hodnú přičinu okázal, jako že by němý byl, nebo že by se slušně osvědčil, tehda čas těch tří dní hodně muož prodlenie mieti. Ale dědicové, jenž nejsú přítomni, jichžto bližní od toho raněnie umřel jest, nehledí času těch tří dní ote dne raněnie počítajíce, než od toho dne, kterýž sú zvěděli, že by raněný umřel. A ještě ten čas vedle dalekosti a slušnosti a potřeby, jak by slušně k súdu mohl přístup býti, to má rozuměno býti.
Obžalovaný od mnohých žalobníkóv potřikrát spolu z krádeže a z lúpeže v jednom súdě obžalován a tolikrát se očistiv, nemuož po čtvrté přemožen býti týmž svědomím proto, že žalobce spolu v súdu přistojíce sprvu obžalovaného od jeho práva spravedlnosti sú nepřepřeli tiežíce, ač sedmi svědky mohli by jej přemoci, jakož sú potom učiniti i že takový má se radovati z toho slušné jest a zvláště a najviec, že jest pověsti 26v nepoškvrněné. Pakli má na sobě prve jakú poškvrnu, a to by tepruv naň dovedeno bylo, snad by právu svému poškodil.
Obžalovaný potřikrát od žalobníkóv obviněn pojednú, zdá se, že by taková žaloba ze lsti pocházela, a jestliže se očistí počtvrté, svědomie jich proti sobě nikoli trpěti nebude. Nebo lest a oklamánie žádnému děditi nemohú. A protož ti žalobce svým zlým úmyslem slušně zklamáni budú.
Obžalovaný z žhářstvie a neb z viny k tomu podobné, muož přemožen býti sedmi svědky hodnými, nebo počet sedmi svědkuov jest z podstaty práva. Protož jestli kto obžalován těžce nebo na hrdlo od obci mnohých měst, nenie slušné, aby pro zbytečnost svědomie obce vždy bylo posilňováno, nebo svědomie obce niekterak jest podezřelé. Nebo jeden skutek v jednom městě a jednoho času učiněný stěžka muož poznán býti od množstvie obce. Protož věrohodnější bylo by svědomie přísežných jednoho města v některém zvláštniem skutku, nežli svědectvie přísežných ze mnohých měst o témž skutku. Nebo jeden skutek od přísežných téhož města muož dobře porozuměn neb opatřen býti. Ale aby od přísežných ve mnohých městech též dobře byl opatřen tak, aby úplně byl poznán to se zdá nepodobné k vieře.
Obžalovaný pro pohróžky žhářstvie někto přemožen bývá sám třetí, jakož psáno jest ve mnohých práviech, ačkoli z skutku žhářstvie má býti sám sedmi přemožen.
Úřad řečňovánie nemá pohrdán býti, poněvadž také ciesařská ustanovenie nebo práva témuž úřadu chválu vzdávají, řkúce bojujíť za jistce dědicové při, jenž v slavné hlasy doufajíc usilujíc nadějí i života branie a nic méně neprospievají obecniemu dobrému 27r a zvláštniemu užitku, než jakoby pro užitky každého zvláště štítuov, prušplechov a mečóv užívali rodičov a vlasti zachovávajíce. Protož známo jest, že úřad řečnictva ve všech súdiech jest potřebný. Avšak byli by strany svrchované takové opatrnosti a výmluvy, tehda moci budú sami osobně řečňovati, odpuštěnie však rychtáře sobě uprosiece. Protož každý člověk muož slova řečníka svého od súdce jsa otázán, nebo tvrditi nebo jim odepřeti. Zavrha také toho řečníka muož, hned jiného přijieti s odpuštěním rychtářovým. Řečník také pohřený ač strana žádá nemá býti dopuštěn k řečňování.
Opět žádá-li řečník zbaviti se řečňovanie, rychtář jeho nemá k tou nutiti. A to odeřčenie řečníka žádné škody straně nečiní, proti kteréž jest byl. Opět prosíta-li dva jednoho řečníka, první jej obdrží.
Opět jestliže by řečník před hodinú súdu od jednoho z stran najat byl, tehda bez odpory prosby druhého řečňovati bude. Opět súdce má patřiti, aby chudým nebyla újma na řečníciech od mocných, nébrž z úřadu svého nemajícím řečníka má zjednati.
Opět ač dva řečníky máta před súdem státi/ a řečňovati, a nenie-li jednoho z kterékoli příčiny. Tehda k žádosti druhé strany má cíl a čas k stání prodlen býti. Opět bude-li kto nařčen jako mordéř, nemá jemu řečník odepřen býti.
Záplata a mzda písařóv, řečníkóv a jiných úředníkóv má býti uskrovněna vedle svědomie přísežných. Opět ač strana žádá proti odporu řečníka, má jie pomocník dán býti.
Jedna strana muož sobě zjednati nebo najíti viece řečníkóv, toliko když by to nebylo z pychu, neb všetečně tak, aby strana druhá řečníka nebyla zbavena. Opět zjevnému zločinci ačby žádal ustavičně, řečník má odepřen býti. Opět ženy, ač by byly rozumné a výmluvné, však nemají k řečňování dopuštěny býti. Zlopověstní také a přestupníci 27v práva od úřadu řečňovanie mají býti odlúčeni, aby dobří zlým tovaryšstvém nebyli poškvrněni.
Také řečníci nemají bezděčně nuceni býti proti svým příbuzným až do pátého pokolenie řečňovati, ani proti kmotróm ani proti dědicóm. Nébrž ani proti těm, jímžto skrze prodaj neb kúpenie manstvie jsú učinili, ani proti svým přirozeným pánuom nebo přirozenému rozumu jest odporno, aby se ty osoby vespolek kterými nelibostmi popúzeli.
Znamenaj, ač by řečník neb žalobník veda žalobu, řekl páně rychtáři: Tak mi velikú ránu dal a neb tak mě těžce ranil, že sem od živnosti skrze to přišel k smrti, obžalovaný bude zproštěn a nenie dlužen odpoviedati. Opět ač by potom týž žalobce z jiných ran rozličné osoby nařekl slušným obyčejem, ne jako dřieve mrtvého se právě a oni jako dřieve otázku sú učinili, mají-li žalobě mrtvého odpoviedati.
Súzeno jest k straně služebníka žalobníka. Poněvadž prvniemu poblúzení odolav v jiných žalobách ne mrtvého, ale živého se býti vyznává obžalovaný a nebo o(b)žalovaní mají k jeho žalobám odpoviedati.
Při tom má znamenáno býti, že ač se svrchu píše, že žalobník a obžalovaný sami skrze se pře provodiece a před súd předkládajíce, nemají mieti odvolávanie svých slov, jenž obecně slove holung.
Avšak ač se toho spočátku vystřéhú, žádajíce od súdce toho jstého odolánie a rozmyšlenie a jiných věcí, kteréž řečníci předmlúvají pro polepšenie práva strannieho. Tehdy bude-li jim to odpuštěno, tehdy mají vše, což slušie na řečníky.
Bude-li kto dán biřici a bude u něho přes noc, dá biřici XIIII d a i žádné jiné jeho věci biřic nebéř viece. Pakli by u něho nenocoval, dada jemu VI peněz svobodně, vyjde bez úrazu statku svého.
Usúzeno jest zde, že žádný řečník v vraždě ani v jiných vysokých přech, jenž těla, zbožie a cti dotý28rkají, nemuož od viece stran mluviti slova než od jedné.
Ač hovado uraže a neb zabije jiné hovado dražšie by bylo než zabité. A pán uražejícieho za škodu vedle ceny dobrých lidí hotov by byl dosti učiniti, na tom má přestati vedle práva. Ostatek o tom hledaj svrchu o žalobách pro zvěř pitomú. pátého listu
Poněvadž známo jest o ortelování, že vedle těch práv má súzeno býti, kterážto včas vydána konec by obdržala. Ale ne vedle těch, kteráž potom sú oznámena. A toto právo muož ke mnohým jiným věcem přidáno býti, leč by zvláště mělo se jeho býti varováno.
Opět pomoc odolánie nenie vydána k obraně nešlechetnosti, ale ku pomoci nevinnosti, protož každej má dopuštěno býti odolánie pro nehodné a neslušné obtieže a zvláště ač takové obtieženie byo by ke škodě právu odolávajicieho.
Nenie slušné, aby ten, ktož se odolává stal na miestě ani aby s miesta nohu nehnul jako někteří chtie. Nébrž ač chce, má jemu rozmyšlenie dáno býti, chtěl-li by či nechtěl se odolati.
Takto má předloženo býti odolánie k vyššému právu. Pane rychtáři. Ortel proti mně od přísežných vynesený štráfuji hotov jsa aneb zavazuje se, že mi bude přinesen lepší od toho miesta, odkudž má z práva býti. A to má býti rozuměno o orteli nepsaném. t. o orteli kterýž vynesen jest ne vedle psaného práva
Pakli jest výnos z práva psaného, takto má řéci: Pane rychtáři nález/ortel, kterýž přísežní z práva psaného proti mně sú vynesli s odpuštěním jich poctivosti, naději se, že jest pošel ze zlého rozumu práva psaného. A protož odolávámť se od něho, žádaje, aby hned bez meškánie vznesen byl k vyslyšení knížeciemu, 28v od něhožto vydáno jest to psanie, poněvadž tomu příslušie rozum právu dávati, ktož je skládá.
Opět v tom odolání neb v té vieře nic nemá býti v té při obnovováno ani přimiešeno.
Ortelovánie a příčina jeho krátce a rozumně má býti vzneseno ku přítomnosti toho, k komuž se jest stalo odolánie a všeliaké prodlenie při té věci má býti ukráceno.
Ktož se k vyššemu právu odolá, nedovede-li svého odolánie v šesti nedělech pořad zběhlých, leč by hodná překážka byla, jako za toho ktož se neodolá, má jměn býti. A rychtář přesto odolánie v té při tak se měj, jakož se má mieti vedle práva a to pro bázeň snadně odolávajicieho. Budúcí také zpuosob odolánie dřieve, než by ten, ktož se odolá, proto na cestu se vypravil skrze rychtáře a přísežné má jemu slavně zvěstován býti.
Opět ač ten, ktož se odolá v té mieře dopustil by se jaké viny, ten skrze rychtáře vlastnieho bez odporu toho odolánie, muož tresktán a trápen býti.
Opět ač by ten, ktož se k vyššému právu odolá, potom odolání pro zaviněnie před tiem učiněné od přiesežných snad chtěl obtiežen býti, opět jakož od podezřelých slušně muož se odolati a žádné pokuty peněžité proto nemá trpěti.
Opět, nenie-li hodna příčina odolánie, tehda odolánie k vyššému právu přestává. Ortel vysenení bez psaní a bude-li odolán, daremní jest a marný. Pakli jest vynesen z psaného práva a písmo rozličný rozum zavierá, odolánie má dopuštěno býti, ale jiné jest ač toliko jeden rozum zavierá. Ač se odolává ten, jemužto nepříslušie, nemá slyšán býti.
Opět ač ten, ktož se výše odolá pokáním hnut jsa zase se odolá, skrovnú pokuthu od súdce tresktán má býti. Odolánie zločincuov sú marná, leč by jako pochybenie bylo při jich proviněnie, tehda při skutku nemá kva29rpno býti. Opět odolánie nemá býti hájeno pro přísahu uloženú. Ač která věc prodlenie nepřijímá, nemá býti odolánie dopuštěno, nebo ač co z věčné výpovědi rozkáže se, aby bylo učiněno, proti té výpovědi nemá býti odoláno.
Opět v obecnie při kolikrát se jeden odolá a druhý nic, tehda onoho vítězstvie také tomu prospěje, jenž se jest neodolal a to v při, což se obrany týče.
Opět ač by kteří rozdielně byli potupeni, ačkoli z též pře viec než jednoho odolánie potřebují. Opět odolánie pyšného nehodí se, a když pře od kniežete súdci jest poručena, odvolávající nemá slyšán býti, komuž by se koli stala hojná spravedlnost před súdem a přísežnými. A on tu pohrdaje, odolal by se nepravě na krále milosti, stane v pokutě deseti funtuov. Pakli by jemu rychtář a přísežní dosti neučinili, tehda svobodně odolá se k jinému súdu, ač by jemu spravedlnost byla odepřena. A z svrchupsaných peněz dvě česti slušejí rychtáři a třetie přísežným.
Když již pře ubrmanuom jest poručena, tehdy již z moci rychtářovy jest vyšla, muož však rychtář strany právem připuditi k zachování věcí potřebých. Všelijaké ubrmanstvie pokutú má ohrazeno býti.
Opět ač sú třie ubrmané voleni, dva moci budú při dokonati, nebo všeliké ubrmanstvie má jíti před se a ne zase leč by třetí byl nuznú potřebú zaměstnán. Opět ubrmanstvie nemá býti poručeno svědkóm krčemným lečby mrzké bylo a bezprávné, nebo těm takovým nemá býti přidána taká viera jako jiným hospodářóm ne krčmářóm.
Opět přijeti ubrmanov nenie ke škodě rychtáři na jeho práviech, avšak vzpurné všetečnosti ač strany rychtáře neprosiete, na ubrmany svolili by se, svolenie moc mieti bude a každá strana dá pokuty LXXII haleřóv.
29v Ač muž svolí se oč a ubrmany, umře-li obžalovaný, žena jich zavrci nemuože. A též má řečeno býti o dědiciech, leč by se slibuov osobních dotýkalo, jenž zvláštnie neb jedné osoby hledí, jakožto manstvie a k tomu podobné o tom má rozuměno býti, že ubrmanstvie těch nevíží dědicuov, leč by při svolování o dědiciech zvláštnie zmienka byla.
Opět všelijaké ubrmanstvie pod dobrým svědectvím buď přijímáno a zvláštie v vysokých a těžkých přech. Nebo žádný nemuož sám sobě hodným svědkem býti. Umře-li jeden ubrman proto pře nemá počíti súzena býti, ale jiný miesto mrtvého buď přijat.
Opět ktož prve zvolen jest za svrchovaného ubrmana, mocnějšie jest potomnieho išlého. A ten, jenž jest známější, mocnější jest nežli méně známý. Opět volenie ubrmana z jiného města neb súdu mocné jest, ačkoli blud úsilé a nákladové neopatrnosti strannie slušně mohú připsány býti. K výpovědi ubrmanské a ohrazenie před přísežnými mají se dáti.
Rychtář a přísežní nemají práva k brani, jíž se člověk brání, než toliko k uražující nebo obrana se nezapoviedá, ale úraz se zapoviedá.
Opět potrhne-li kto meče z pochvy, daj rychtáři X gs. Pakli vytrhne, LX haléřóv a od vtrhnutí též šedesáte. Opět ač v trhový den kto vyňal by lučiště neb samostřel ke zlému, ten daj rychtáři dva funty a měšťanóm tři. Pakli napne, rychtáři tři městu dva funty zaplať. A nebo jemu ruka buď proklána nožem, jakož práva krumfeštnie každého města káží.
V práviech píše se takto: Ač Petr vsadil by cizí štěp do svého, jehoť bude a zase zpět ač by Petr svuoj štěp vsadil v zemi Janovu, Januov štěp bude.
Pakli z příhody na obojí kořen pustí, zuostaneť téhož, jehož jest byl. Ale od toho času v kterýž štěp vypustí kořenie vlastenstvie jeho bude obecno, jako ač by strom súsedóv tak prošel zemí Petrovú, ač by v jeho zemi kořenie vypustilo, tehdá pravíme strom býti Petruov, 30r nebo nedopustí rozum, aby strom byl jiného, nežli toho v jehožto zemi kořenie jest pustil. A protož strom blíž končin sázený, pustí-li kořenie do súsedského okna dna obecnie buď.
Staré právo jest, že obstavenie krav, koní a jiných věcí čas obecnie války pod korúhvú neb v odpovědi knížecie vzatých, daremnie jest a prázdné. Opět věci panské v moci sluhy neb vladaře pro dluh, kterýž jest sluha vinen sám zase nemohú býti obstaveny. Ale pro dluh panský mohú. A bylo-li by to stavovánie v cizím súdu a zvláště nepříleží-li právu, pod nímž pán těch věcí obydlé své má, ač by se stalo od obstavujícieho, jenž sedlo má se pánem toho zbožie v jednom v jednom súdu a neb jest spoluměštěnín nebo súsed. Avšak ještě týž pán s tiem, kto jest obstavil, má přijieti k tomu súdu, v kterémž sú jeho věci obstaveny pro jich vypravenie.
Opět ač pan své zbožie ne po služebníku a vladaři, ale po některém svém súsedu neb spoluměštěnínu, jenž také má své vlastnie zbožie poslal by do města jiného súdu. Tehdá jestli to známo neb před dobrými lidmi o poslánie a poručenie toho zbožie prve osvědčeno, ač by pak při tom jenž jest zbožie přivezl, bylo obstaveno pro dluhy, jenž jest sám zase dlužen neb pro některé proviněnie, jehož se dopustí, by pak i řekl, že jest to jeho zbožie, ještě takové obstavenie pánu toho zbožie žádné škody nezplodí. Nebo by neprávě pán pro zásluhu neb proviněnie neb pro křivé vyznánie toho, jenž jest zbožie přivezl, vlastnieho zbožie zbaven byl.
Opět ač by věřitel i dlužník oba z téhož súdu byla usedlá a věřitel potupie rychtáře vlastnieho dlužníka, jenž k dostání ku právu jistý by byl, před cizím rychtářem obstavil by i s tiem, což veze pro takové potupenie, leč by hodnú příčinu záplaty, kterakúž by jemu přísežní uložili. A nemá býti taková pokuta šacována k tak mnohu, ale vedle svědomie vlastnieho přísežných osob a příčinu obstavenie znamenaných muož jinak 30v a jinak uskrovněna býti.
Opět usúzeno jest, že koně, rúcho i všeliké věci mohovité někomu pojčené nenebzastavené a dále od něho projhrané, prodané neb jiným kterým koli obyčejem odjaté, nemají býti obstaveny u toho, v číž moci budú nalezeny, ale od toho spravedlivě mají požádány býti, komuž sú najprv byly puojčeny neb zastaveny. A to má rozuměno býti o osobách počestných a věrohodných, nebo jiné jest o osobách lehkých a podezřelých, kteréž i s božím mohú obstaveni býti dokudž by neujistili neb nedovedli, kterým obyčejem zbožie v jich moc jest přišlo.
Ktož by lapil kuoň blúdící na poli neb jinde proto po časiech nemuož jeho obdržeti, že v trhový den kázal o něm biřicovým hlasem provolati. Opět ač by kuoň obstavený v penězech šacovaný umřel dřieve, než by den súdu přišel v kterýchžby měl súdem obdržán býti. Ten ktož obdrží jej na koňské koži s svědky přísahu učiní též jako by na živém koni měl přiséci. Pakliby kuoň skrze krádež neb lúpež potratil s svědky na kříži přiseže. A jestli že on nebo který z svědkóv v přísaze padne t. přísahy neprovede vedle roty vydáné, tehdá má zaplatiti šacuňk toho koně.
Opět žádá-li ten, jehož jest kuoň obstaven, má jemu hned kuoň na rukojmie dán býti, aby jej do svého vlastnieho obydlé vedl. A nenie potřeby, aby jej rychtář osm dní u sebe držal, jakož v některých městečkách jest obyčej.
Staradávnie práva tak vznie: Ač obstavený pro kuoň postaví svého súkopa, od něhož jej kúpil, prost bude a tak o jiných. Avšak proto ač by k třetiemu, čtvrtému pátému a tak dále kuoň mohl připadnúti, vždy na třetiem súdu muož a má kuoň obdržán býti nebo ztracen pro odpuštěnie práce a nákladóv stranních.
Opět ač by obstavený řekl, že kuoň příslušie někomu na zemi sedieciemu čtrnádcti dnech má jej postaviti. Pakliby řekl, že jej má od hostie z cizé země toho vy 31r stav po třech čtrnádcti dnech, jenž v jednom súdě, jeden na druhého a ten na třetieho a týž na čtvrtého a čtvrtý na pátého a tak pořád, kolikožby jich koli bylo toho koně podávati mohú a svoditi se. A nápodobně muož býti prostřed času těch tří súdov.
Opět ač by obstavený pro kuoň v čas určený toho vosobně nevystavil, od něhož pravil, že kuoň má, jehož jest i jmenoval a zavázal se, že jej chce postaviti dobrovolně, leč by hodná překážka byla, ten ktož obstaví bez přísah a bez svědkóv, kuoň obdrží plným právem.
Přihodilo se, že jednomu člověku věrohodnému kuoň byl obstaven jenž s dvadcati muži hodnými súsedy svými přišed a kuoň obyčejem odporným chtěje obdržeti, proto, že jeden svědek padl jest v přísaze, kuoň svoj skrze to ztratil jest, z kteréžto věci pán toho člověka velice se divie z toho práva, že neznámý přišed a obstaviv kuoň, sám třetí jej snáze obdržal než obstavený s věrohodnými lidmi súsedy svými. A zvláště poněvadž jest obecnie právo že všeliký člověk dobropověstný lépe své cti zbožie i života muož brániti nežli od jiného přemožen býti.
Opět v jiné příhodě některaký obstaviv kuoň jednomu měštěnínu známému a počestnému muži, když týž kuoň sám třetí chtieše obdržeti, svrchupsaný obstavený obec niekterého městečka přivedl jest, jichžto viece než na XXX vydali sú se všichni ku přísaze, že řečený kuoň z jeho vlastnie klisny byl by porozen a že po všecku živnost svú jmien jest byl od řečeného měštěnína a o témž také přísežní toho měštěnína města listy svými sú svědčili podobně píšíce, že se diví právu, že obstavující sám třetí měl by se právu radovati kteréžby koli svědky přivedl proti hojnému a věrohodnému svědomí obstaveného. Protož když se jest přátelsky přihodilo pořiedilo mezi obstavujícím 31v a obstaveným ta příhoda jest přemietána proto, že častokrát lest a zklamánie při takových obstavováních zvykli sú bývati. ?? vidí se nám býti rozumno, že ten, ktož obstavuje, nenie-li dobře známý vedle obydlé, pověsti a živnosti, pilně má tázán býti o času, miestu a o jiných přiebězech, jichžto rychtář a konšelé k vyhledání pravdy viděli by potřebny býti.
Též i svědkové jeho tajně mají býti přeslyšáni a vytazováni. Odkud sú, jsú-li súsedé toho, ktož obstavuje a co jim jest svědomo o tom, odkud ten kuoň obstavený má, u něho-li jest rozený čili jej kúpil čili jeho jeho lúpežem neb krádežem dobyl. Ty věci proto mají učiněny býti, nebo ač by ten, ktož obstaví svědky obstaveného, měl zklamán býti, netoliko kuoň ztratí. Nébrž i se dvěma svědky svýma jakožto křiví přísežníci jazykóv mají zbaveni býti, ač by jich patnácti funty nemohli vyplatiti, od kteréžto pokuty obstavený jest vyňat, ač by při odporu v svědectvie padl.
Rozsúzeno jest, že ten, ktož stavuje, muož kuoň sám třetí s lidmi věrohodnými obdržeti. A chce-li jemu obstavený odepřieti, má to osvědčiti dřieve než onen na koni příseže. Pakli to zmešká, jestliže ten, ktož stavuje, sám třetí na koni příseže, jeho svědomie dal nemuož odpory mieti. A též nápodobně, chce-li ten ktož obstaví odpor obstavenému učiniti, to má osvědčiti dřieve, než přísahati počne na kříži. Pakli ten, ktož chce odpor činiti, žádá prodlenie, má jemu dáno býti za XIIII dní, aby svědky vystavil.
Opět jestliže ten, ktož stavuje k otázce stavujicieho nebo rychtářově před súdem vyznal by o času, jako ač by řekl, že ode tří let kuoň ztratil jest. A jestliže by obstavený zavázal se k duovodu, že by kuoň kúpil přede čtyřmi lety a od toho času jej v své moci měl, takový důvod rozumně má předložen býti jako duovodnější nežli toho, ktož jest obstavil. A nápodobně ač by ten, ktož stavuje řekl, že by kuoň před deseti lety ztratil a obžalovaný duovodem skutku dokázal by totiž po zubiech 32r že by kuoň nebyl tak z stáří, obstavující kuoň ztratí. Opět ktož kuoň obdrží vždy ani podkov neobdrží vedle práva.
Kuoň obstavený maje obdržeti příseže sám třetí na koni. A bude-li strana odporná jej chtieti přemoci, příseže na kříži se dvadcati svědky k sobě přijatými. A jestliže první nebo jistec s svými svědky křivě by přísahali, a jestliže opět potřetie odporná strana těch jedenmecietma chtěli by přepřieti za každého postaví sedm, to jich bude pět šilink bez tří, kteříž též přísahu učinie na kříži, že prvních jedenmezcietma křivě sú přísahali. A dalšie odpověď svědkóv nepocháze. Avšak osvědčení vždycky má býti předloženo odporu jakož se v předešlém orteli zavierá.
V té příhodie jest usúzeno, puojčí-li Petr Pavlovi konie a kúpil by týž kuoň Ondřej od Pavla, vedle práva Petr nebude jeho moci u Ondřeje obstaviti, ale zposobem práva má Pavla, jemuž jest jeho prve puojčil, má obviniti nařknúti. Ale jiné by bylo, ač by snad Pavel ukradl kuoň Petrovi.
Žalobník obstaviv kuoň, žaloval jest před rychtářem, že týž kuoň noční čas jemu ukradený, chtěl by vedle spravedlnosti obdržeti. Ale obžalovaný odpověděl, že jest ten kuoň čas denní kúpil a k tomu chce prodavače svého vystaviti. A když jest toho včas uložený neučinil, ale toliko sám osobně se jest postavil. Otázáno jest od rychtáře: poněvadž z krádeže se neočistil ani prodavače téhož koně nepostavil, kterakú by jemu vinen byl pokutú. O tom takto jest zuostáno: Poněvadž žalobce neprožaloval jest, že by jemu ten obžalovaný kuoň ukradl a že by jej z krádeže chtěl přemoci, ale toliko řekl, že by kuoň ukradený jemu chtěl obdržeti, dostatečno jest kuoň ztratie. Ač však jest člověk dobré pověsti a prve se počestně zachoval, aby čest svú prostú přísahú obránil. A když to učiní, od rychtářovy nesnáze bude zproštěn. A nebo aspoň za přísahu LXXII malých haléřů 32v za pravú pokutu rychtáři má dáti.
Příhoda jest taková, když jest kuoň staven a až na čtvrtého přišel, jenž by měl z něho odpoviedati, týž v svém příbytku před lidmi věrohodnými a konšely odepřel jest, řka, že jeho kuoň nenie. A potom stoje před súdem řekl že pro ostříhanie kuoň tak jest proměněn, že sem jeho dřieve nepoznal, ale již nynie po jistých znameních plnějie jsa naučen vyznal jest, že by byl jeho. I jest otázka od strany odporné, bylo-li by na škodu právu jeho takového vyznánie zmieněnie. O tom tak jest zuostano , že zapřenie koně kromě súdu učiněné, nenie ke škodě potom se k němu v súdu přiznávajiciemu. Nebo má-li vyznánie škoditi, vyznavateli potřebie jest aby vědomě a neomylně vyznával, nebo jinak vyznánie nenie jemu ke škodě. Toliko když před odsudkem řekl by, že se omýlil.
Jeden známý prodal jest kuoň některému hosti, jenž po malém času na jiném právie jest obstaven. Tehdá přišed host k dřieve řečenému známému povolal jest jeho, aby jda s ním, vypravil by kuoň obstavený, kterýž to nepovoliv jemu, řekl jest: však sedím pozdějším právem, přiveď mi sem kuoň. Jemuž host odpoviedě, že toho nikoli nemuož učiniti proto, že miesto kdež jest kuoň staven užívá práva majdburského a tam jej chovají, kterýžto kuoň tu tak dlúho chován má býti, dokudž pře toho stavenie miesta by nevzalo i že ten, ktož kuoň kúpil, súkopa nemohl postaviti, ztratil jest kuoň. Protož otázka jest, ta škoda na koho má přijíti.
Na to odsúzenie: taková jest, že na prodávajícieho. Nebo poněvadž kupec toho koně nechtěl jest přijíti k městu, kdež majdburského práva užívají a ne toho práva, pod kterýmž prodavač má obydlé . Tehdá vinovat jest kupujíciemu ku přítomnosti i k zaplaceni koně. A při tom znamenaj, že žalobník i obžalovaný obyčeje a práva miesta, v nichž se súdí měli by zachovávati ač by 33r snad v jiných miestech obydlé měli tělesné, kdež jiných práv užívají. Protož se die, že žalobník má následovati miesta obžalovaného.
Ač by kněz a osoba posvěcená s koňmi a s pacholky všel do hospodářova domu a trávil by tu, pro tu stravu od toho času protrávenú hospodář koně i jiné věci té osoby slušně muož zavřieti a obstaviti.
Přihodilo se, že před kněžským dvorem jednomu faráři od některakého člověka pro spravedlnost stavována byla jedna klisna a tak žalobce žádal jest naň práva od přísežných, tudiež jakož jest obyčej při takých věcech. Ale farář odpieraje, řekl jest neslušímť já ku právu světskému ale duchovniemu. I jest otázka, v světském-li právě či v duchovniem ten kněz měl by odpovědati.
K tomu úsudkem odpoviedá se: poněvadž obstavenie klisny, jenž nenie věc duchovnie neb kostelnie, jakož sú kalichové, ornáti, ani jiné k tomu podobné tehdy farář v té příhodě dlužen jest v světském právě odpoviedati. Nebo ač farář při právu duchovniemu, ale klisna, o kteréž jest zmienka, příslušie ku právu světskému neb městskému.
Jeden měštěnín pozval sedláka ze vsi do domu svého pod takovýmto slibem - bude-li v městě obstaven, že jej chce toho zprostiti bez jeho škody. Tehdá sedlák všed do města a před rychtářem bláznivě mluvě, upadl jest v pokutu. I jest otázka, má-li měštěnín toho sedláka zprostiti od té pokuty. O tom stal se úsudek, že za měsknanie neb obstavenie, o kteréž měštěnín slíbil jest sedláka zprostiti, rozuměna má býti, jelikož k skutkóm minulým, ale ne budúcím, i že potom sedlák před rychtářem pro vlastní vinu upadl jest v pokutu, toť nenie obstaveni aniž měštěnín dlužen jest jeho od nie vyplatiti a zprostiti.
33v
Usúzeno jest: zde bude-li kterému člověku kuoň obstaven od druhého a ten die, že jest ten kuoň zjevně kúpil na trhu, zavodie se, že chce dovésti počestnými svědky řečenými obecně beykauflewt , to jisté kúpenie takovým svědectvím toliko život zachovává a znamenie krádeže neb lúpeže tiem zbývá, koně však nemuož obdržeti, ale má vydán býti tomu, ktož jej obstavil. Nebo když by koli kuoň staven byl komu, má-li jej obdržeti, potřebie jest vedl práva, aby jej převedl na druhého, jenž obecnie slove súkop jinak kuoň ztratí.
Ač by kto kuoň svuoj u jiného zadržel právem, jenž slove anwank t. jetím, rychtáři se dostane XXX peněz, písaři dva. Pakli by ten řekl, že kuoň u onoho kúpil a to chce svésti k onomu jenž obecnie slove schibung t. saukup/ odvod, tak s jednoho na druhého svod puojde, dokudž jistý prodavač nebude nalezen a tehdá s právem kuoň bude obdržán. A chce-li kto kuoň svuoj v kterém miestě obdržeti, tehdá sám se dvěma súsedy svýma přísahu zpravě na koni, obdrží.
Pakliby který měštěnín svuoj kuoň chtěl obdržeti s jedniem svým spoluměštěnínem a druhým dobrým člověkem, sám třetí na podobnú přísahu obdrží.
Když Jakub v určený čas nezaplatil Pavlovi IIX fi gs, poslal jest šafáře svého tu, kdež Jakub tělesné obydlé měl, jenž zavolav Jakuba před súd žaloval jest miesto pána svého z pokuty na puol kopy dluhu i ze škod i z lich 34r vy, což jemu bylo vzešlo. Ale Jakub hned odčetl X fi šafáři, škodám a lichvě odepřel řka, že by chtěl přísahu obdržeti, že jest neslíbil škod platiti. Tehdá vzem šafář X fi, o škodách řeči neučiniv, odšel jest s města. To vida Jakub řekl rychtáři a konšelóm, že hotov jest vedle spravedlnosti Pavlovi odpoviedati ze škod i z jiného, z čehož by jej vinil, žádaje, aby jemu to listem vzkázali k městu, kdež bydleše, jakož sú i učinili, ale Pavel mlče, potom po několika nedělech dva měštěníny toho města, kdež jest Jakub bydlil nalez je v městě obydlé svého, rychtářem jest je obstavil, jenž slíbivše v čas jim uložený postaviti se, svobodni sú puštěni. A když již čas byl pominul a oni se nepostavili, opět jiní z téhož města sú obstaveni, kteřížto nechavše tu koni i jiného statku svého, vrátivše se do města svého, žalovali sú na Jakuba a na jiné prve stavenie, aby statek jich obstavený vypravili a zprostili. Též i prvnějšie obstavení žádali sú, aby vedle práva Jakubem byli vypraveni. I otázka jest: kto poslednější stavené má vyprostiti. Odpověď k tomu, že ta otázka viece přísluší k skutku nežli ku právu. Nebo poněvadž Jakub hotov jest byl právu obvyknuti, ani prvních ani posledních nevysvobodí. Ale Pavel, jenž jest první i poslední obstavil nepravě, rozumně zavázán jest ke všelijaké jich potřebnosti. Nebo měl jest práva po prositi na Jakub v příbytku jeho, i že jest toho učiniti pohrdal neprávě k stavováni pospiešil jest, ano jemu prve právo nebylo odepřeno na Jakuba v městě obydlé jeho.
Když jednomu měštěnínu obilé jeho v druhém městě pro dluh bylo jest obstaveno. Usúzeno jest, že jakož jistec muož dlužníka v každém právě, v němž by jej osobně zastihl, pro dluh obstaviti, též také muož i statek jeho zastaviti a dlužník má k súdu přijíti a zbožie nebo statek vypravuje k žalobě odpovědati.
34v
Znamenáno má býti, že ačkoli žalobník má následovati obžalovaného t. že má jemu vinu dávati na tom právě, kdež obžalovaný bydlí, avšak žádál-li by žalobník spravedlnosti v tom súdu, kdež bydlí obžalovaný a byla-li by jemu odepřena, tehdá kde s toho práva na jiném právě správně mohú obstaveni býti. Ostatek o též věci hledaj dole o přípovědech.
Kuoň vzatý od celného, u kohož by koli potom nalezen byl, nemuož obstaven býti, ten však pro netbanlivost od žalobníka, jemužto příslušie pro kuoň, muož před súd přivolán býti. Opět ve všech jiných věcech též jako o koněch jednostajný zpuosob stavovanie má býti zachováván.
Usúzeno jest, že od obstavenie sukně, pláště meče i jiné všelijaké věci, jenž stojí za puol věrduňka a níže dáno má býti rychtáři I gs.
Ortelováno jest zde: Mikuláš písař po smrti syna svého kovářské věci, nádoby poslem rychtářovým jest obstavil v cizém domě, řka, že by jeho byly a že toho chce konšelem dovésti. K tomu Frydlín ? švec a jiní stavujíce svrchuřečené nádoby řekli sú, že tomu nechtie věřiti, leč by za to přisáhl.
O tom vyřčeno jest súdem, že svědomie přísežného muož býti věřeno, jelikož k tomu času když jest on svému synu to dával. Ale jelikož nynie, že též od něho jakožto od jiných v cizém příbytku a ne vlastniem byly sú ty věci obstaveny, protož ač strana odporná chtěla by, musil by přísahu osáhnúti, co sú jej ty nádoby stály.
Měštané W psali sú takto: na vědomie dáváme, že jedna ze dvú sestr vlastních, totiž Petra, žalovala na Alžbětu o duom a o sladovnu, že obojí rodič jich sšed bez kšaftu, táž Petra nejsúc odlúčena ani oddělena od dědictvie týchž rodičóv, ještě nic nepřijala z dědictvie 35r za svuoj oddiel, což na nie dědičně po smrti rodičóv přislušalo. Dále pravieci, že dobrovolně povolila jest až do této chvíle, aby již řečená Alžběta, sestra jejie, v tom domě přebývajíc, sladovny, což by mohla, užívala.
K tomu Alžběta odpověděla, řkúci, že by ten duom i sladovna její byly a k duovodu toho se jest podvolila tak, jakž přísežní konšelé rozkáží a v sudě abych dovodila. Dále pravieci, že již řečené dědictvie pokojně držala a jím vládla mnoho let bez nároku a odporu všelijakého a s toho všelijaká práva městská se všelijakých užitkóv jest platila i žádal jest, aby jie súdem bylo nalezeno a vyřčeno, měla-li by ona spravedlivějie své obdržeti, než by jiným měla toho odsúzena býti.
Jimžto odepsáno bylo: Vynesený ortel vám na dřieveřečené strany odpisujem takto: Jestliže se Alžběta již řečené dědictvie t. duom a sladovnu sobě před rychtářem a před konšely, jakož právo žádá dovede býti odevzdány. A po takovém odevzdání dovede-li, že jest to dědictvie rok a den, jakož čas zapsánie svědčí, bez nařčenie pokojně požívala, tohoť má užíti. Pakli toho duovodu by neměla, tehdá Petra sestra jejie toho domu i sladovny diel dědičný vezme, pokudž na ní příslušie.
Jestli že kto druhému vuol, krávu nebo býka velikého nařekl by právem, jenž slove anwank t. jímáním, dá rychtáři XII peněz. Opět od každého mladého dobytčete IIII penieze. Opět ač by kto které hovado malé nebo veliké zabil, bude-li přistižen a neokáže, od koho je má, sám třetí se na kříži očistí a padne-li v přísaze, má tresktán býti v súdu vedle jakosti viny. Opět ktož by koli maso na trh vezl nebo nesl téhož masa kuoži sebú vezmi a neučiní-li toho, rychtáři ve XII peněziech odpoviedaj.
Nalezeno jest zde právem: mnichóm, kazatelóm a kováři řečenému segensmit, že starodávní obyčej kovářský byl jest, že koně lidské v svých výhniech nebo kovárniech 35v drží a obstavují, když k nim pro podkovánie bývají přivedeni, a to pro svú mzdu, kteréž sú snad od dávniech časóv zaslúžili, kterýžto obyčej jakožto zlý a právu odporný má shlazen býti. Mohl by však kovář kuoň držeti neb staviti pro větší dluh nežli jeho zaslúžil, neb kterýžby jemu pán toho koně dlužen byl. Nebo také kovář zlobivě chtie žalobu vésti, mohl by kuoň lidský v své moci v příbytku chovati, jenž by jemu v žádných dluziech nebyl vinovat. Protož všeliký kovář kuoň pro samo podkovánie neb pro jiné úsilé a práci, kterúž by ty časy jemu učinil, ale ne pro dřevnějšie dluhy slušně bez otázánie rychtáře a konšel v své kovárni a v obydlí moci bude zachovati. Ale pro jiné dluhy jiný čas na mzdě zaslúžené má nařknúti pana toho koně vedle práva. Předepsaný však obyčej při koniech, jenž do příbytkóv kovářských k vykrmení a na lékařstvie někdy bývají přivedeni vedle slibu, kterýž o ten kuoň mezi pány a kováři bývá zpuosoben a zjednán, tak muož zachován býti. Týmž obyčejem buď mezi ševci, krajčími a při mzdě jiných řemeslníkuov.
Tak jeden každý duom svoj muož opraviti, aby domu súseda svého nepohoršil, leč by měl právo k dělání takové věci. Opět nebrání se, aby sobě jeden každý prospěl, když druhému neškodí. Žaloba o súžení vody dešťové měj miesta, ač by voda dšťová neškodila přirozeně, ale skutkem učiněným, leč by pro příčinu oránie ten skutek byl učiněn.
Znamenaj, že tři sú věci, pro něž nižšie miesto slúži vyššiemu právo: přirozenie a starost města vetustas loci, totiž služebnost, jížto nenie paměti, jenž vždycky za právo jmiena jest, totiž pro příčinu ohrazenie súdóv. A často přirozenie i starost miesta postupují právu. Někdy také právo a přirozenie postupují vetchosti 36r nebo starosti. Věděno má býti, že od nás lepšie stavenie súsedovo muož býti oblepšeno, ale nemuož býti horšie, leč by co jmenovitě bylo vymieněno.
Každý člověk na svém dně neb na své zemi jakož na zvýš muož stavěti, též i na hluboko slušie jemu kopati, leč by to činil k svému užitku úmyslem škody nb neb škozenie.
Ktož má právo k vážení vody, zdá se že i cestu k studnici má. A ktož k studni chuozí cestu má, toliko příslušíteť, aby jemu neslušelo tudy s vozem jezditi.
Opět jestliže studnice přeschne a opět vodú vyprýští skrze to služebnost se neztracuje nebo ta služebnost nenie ztracena skrze nedbanlivost ani skrze proviněnie.
Přísedící, jenž v městečkách v zavitých súdiech nebo v súzeni všelikých pří pro posilněnie práva přidáni bývají, jediné leč v ten čas učiní přísahu, jakož sú konšelé při svém volání přisáhli, v žalobách a v svědectvích nemají moci jako přísežní nebo nečiní skutku vlastnieho, ale skutek přísežných téhož času, jichžto snad málo jest v počtě, i pomáhají jim a potvrzují jich.
Čtyři sú příčiny hodné nestání ku právu, jenž obecně slovú herrnuot. panská potřeba Prvnie nemoc nepoš??řená. Druhá uraženie. Třetie povodeň. Čtvrtá obecnie nebo panská potřeba. A proti tomu nestání nález panský z práva nemá vynesen býti.
Ač by strana nemohla státi k určenému času z hodné nebo z mužné potřeby. Za tři dni má prodlenie mieti. A jestliže by, přibližujíc se k rokováni, opět z hodné příčiny měla by překážku, jakož jest vězenie neb 36v napodobná, nález proti straně vynesený moci nemá mieti. Nebo když překážka pomine, jestliže strana stane, témuž právu má se radovati, kteréž jest ji první čas příslušalo.
Opět pošle-li strana pro duovod hodného nestánie, jenž by na cestě lapen byl umřel, neb jinú překážku měl, skrze to práva svého neztratí, ale když ta překážka přestane a nebo strana by jej opatřila, bude-li živ má se s ním k súdu přiblížiti. A když dovede i svú vlastní i poslovu nuznú potřebu, taková strana též muož žalobu vésti neb odpierati vedle práva, jakoby sprvu byla učinila, by překážky neměla.
Odloženie roku k právu Petrovi a Václavovi v pátek po sviečkách pro příčinu dluhu, Václav se postaviv, týž dluh obdržal na Petra nestáním ku právu. Potom o středopostí Petr přišel s listem věřícím, v němž psáno bylo, že pro hodnú příčinu t. pro službu pána svého, nemohl jest k súdu státi k času určenému. I jest otázka obdrženie dluhu od Václava, má-li býti zrušeno. Odpovědieno jest úsudkem, že nic. Nebo poněvadž čtyři sú nuzné potřeby tehdá, chce-li kto dovésti překážku nemoci a zameškání věci obecní neb panské služby, toho dne neb ve třech dnech pořad zběhlých poslem věrohodným nebo listy svého nestánie dokáže.
Ale jímanie, jenž by se straně k roku jdúcí přihodilo na cestě, neb povodňové vždycky mají skrze posly ve třech dnech dokázáni býti. Protož v takových příhodách strana nepřítomná radovati se bude roku jedinkému.
Úročný člověk nebo purkrechtní od pána toho úroku muož vždycky pro zadrženie úroku fentován býti bez súdu. Opět ač purkrechtník nebo úročník přemožen by byl, že by základu neměl za tři léta úroky zadržané, tehdá pán muož se v jeho zbožie uvázati.
37r
Znamenaj ač by člověk úroční a purkrechtník některého pána úrok v určený čas zmeškal by dáti, pán jej sám skrze se neb s pomocí rychtáře, kterúž jemu učiní, prošen jsa, na zbožie, s něhož úročí bude fentovati a bez zpósobu práva zpuosobí jemu úrok, prodada nebo zastavie základ, s svědomím však hodných lidí. Pakli by tři léta pořad zběhla, základu v jeho zboží nenalezl, tehda učinie osvědčenie každý rok před súdem, když se čas dokoná, v zbožie na něho pro tři úroky zadržané, dědicky připadlé, se uvieže. Muož také pán úroka, sám přísahna, lépe úrok obdržeti nežli purkrechtník, že úrok dal, sám třetí dokázati. Placení také úroku placenie jiných dluhóv předchází.
Vyneseno jest úsudkem, že úrok purkrechtní, kterýž sedláci od prvnieho vysazenie vsi pánuom kruntu platí, předcháze pokuty i všech jiných dluhóv placenie, nebo takový úrok připojen jest nerozdielně dědinám městským. Takže sedláci proti vóli svých pánuov, jichž sú podsedci, nemohú se z něho vykúpiti. Ale úrokové, kteříž sú v městech, na domiech, neb na jiných dědictvích od někoho znovu kúpeni, nepředcházejí těch dluhóv, kteréž prodavač dřieve dlužen byl.
Opět první úrok, kterýž podsedci pánu platie, bez překážky odporu podsedka a sedlákova z obecnieho obyčeje veského, jenž pod úroční plat vysazují, se od počátku právem i obyčejem obdržuje i dokazuje. Ale druhého úroku proto, že duom a jiná dědictvie městská nezvykli sú od počátku obyčejem veským vysazováni býti, ač úročník zapří úroku, pán toho úroka dlužen jest jeho dokázati držením neb vládnutím t. že jej brával tolik neb toliko let neb svědky neb listy neb jiným duovodem věrohodným.
37v
Jedna jeptiška znesla jest o jednom měštěnínu, že na jeho domu kúpila kopu gs úroka věčného, a na to jemu list pod svú a jednoho přísežného pečetmi jí dal jest, i prosila jest, aby v registra městská řečená kopa jí a napřed klášteru pro věčný plat vložena byla.
Na to odpovědeno bylo úsudkem, že řečený měštěnín, chce-li, dobrovolně muož ten plat věčně platiti, ale v registra městská ke škodě práva obdarovaného miestom obecně odpuštěno, řečený plat nemá zapsán býti, nébrž ač ten měštěnín neb kterýžkoli jeho náměstek šesti kopami chtěl by se z něho vyplatiti, jeptiška nebo klášter bez odporu listuov jimiž dóvodi k přijetí toho vyplacenie mají připuzeni býti vedle spravedlnosti.
Když některaký opat jednoho měštěnína chtěl fentovati na domu i na jiném statku jeho pro kopu úroku, kterúž klášteru jeho se mlýna některakého ročně jměl platiti. Súdem vyneseno bylo, že toliko na mlýně a na jeho příslušenství měl by jej vedle spravedlnosti fentovati. Nebo nenie spravedlivé ač člověk viece dědictvie rozdielných maje, s jednoho úročí, aby pro zadržánie takového úroku na jiných dědictvích, s nichž neplatí úrokuov, též měl fentován býti.
Některaký kanovník pro úrok nezaplacený v domu svého úročníka základ jiného člověka nežli úročníka svého vzal jest a pod lichvú chtěl zastaviti. I jest otázka, slušé-li jemu to učiniti vedle práva. A odpovědieno má býti konečně, že kanovník obého jakožto nespravedlivého nemá učiniti, protož pán úroku muož v roce základ bráti člověku, cožby bylo jeho vlastnieho. Nebo ač by cizí své věci dali schovati neb složili v tom dědictví, s něhož úrok platí, však proto pro úrok zadrželi, jehož nejsú dlužni platiti, nemají býti fento38rváni. Ale jestliže při zachování těch věcí hospodáři dědictvie byli by co dlužni, tehdá pán toho úroku muož ty věci od nich vzieti a svému úročníku sraziti.
Základ také pro úrok vzatý, ač by byl pravého úročníka, však nemá pod lichvú zavázán býti. Nebo poněvadž úrok v počtu nesražený škodu v sobě zavierá, nebylo by slušné, aby neši? škodu jakožto lichvu na se přijal týmž právem.
A též má rozuměno býti o fentování platu řečeného hofcinz t. z domu ??? dvorní plat, muož však základ pro úrok vzatý zastaven býti v tom úroce, ačkoli ne pod lichvu. A to má býti rozuměno zvláště o úroku, jenž nenie věčný, ale muož býti splacen městským právem.
Plat nebo úrok městský právem kúpený, jestliže by do stálého času neb určeného placen měl býti, vždycky muož splacen býti. Opět má-li kto týž plat neb úrok a zastavil by jej jinému bez vuole úročníka, zástava nenie sstálá mocná, nebo muože od toho, jenž úrok nebo plat dlužen jest, když by chtěl, zase kúpen býti, aby žádného zřenie k tomu neměl, jemuž jest byl zastaven ten plat. Nebo ač by také úročník, který koli čas od splacenie toho úroku byl sbránien, penieze zaplacenie neb výplatné s úrokem, kterýž měl ty časy placen býti, přísežným do rady položí, kterýchžto nebude-li pán toho úroku chtieti přijieti, mohú je obrátiti ku potřebě městské.
Jako ty věci, kteréž lstí věřitelé z věcí v základě daných, byli-li by odlúčeny, ovšem mají býti navráceny. Též z úročních věcí ty věci, jenž k tomu příslušie buďto že by mohovité nebo nemohovité byly, aniž mají aniž mohú bez odpuštěnie pána toho platu k někomu jinému přineseny býti neb přestěhovány.
Zuostaveno jest konečně, že pán úroka nemuož nutiti úroč38vníka, jenž jemu úročí městským právem k vykúpeni platu, leč by chtěl, by pak věděl jej mieti hotové penieze. Protož placeie úroku takového a vykúpenie od něho ne na vuoli pána, ale úročníka úplně záleží. Ostatek o témž hledaj dále o súdech, o kupování, o prodávání, o záplatách, o purkrechtiech a o jiných nápodobných věcech.
Ač kto druhému před súdem dědictvie své právě by odevzdal, ten ktož přijímá, dáti má rychtáři XII peněz, 39r přísežným tolikéž a písaři dva.
Znesl-li by kto svú žalobu na přísežné neb ku přísežným a jemu před rychtářem a před jinými přísežnými přistál-li by, žaloba jeho obdrží, tak však ač by žaloba byla o neřádných skutciech neb o slibiech učiněných, před přísežnými od súdce vyslanými neb obdržených proseb, ale ne ze všelijakých řečí prázdných trhových neb v krčmě mluvených. Opět ten, ktož odpiérá, nebude-li chtieti býti bez toho, přísežní musí přísahu obdržeti to což svědci.
Opět ač který z přísežných jsa otázán o který výnos, chtěl by toho odložiti k ranému mluvení, přísahu obdrž, že ty časy toho ortele neb výnosu nemuož naleznúti a k tomu od přísežných neb od žalobníka neb od rychtáře buď připuzen.
Každý úrok člověk bez rychtáře a přísežných na svém dědictví žaloby béř. Pakliby ten, ktož platí nechtěl jich vyplatiti, pán oznam rychtáři a jednomu z přísežných, že jest pro taký úrok takový základ vzal a potom svobodně prodá neb k svým užitkóm obrátí. A to pro tu příčinu, jestliže by po času zvětšeného základu a neb ceny chtěl by pána nařiekati, aby rychtářem a přísežným jeho při zkazil.
Opět ač by platný člověk tři úroky zadržal, tehdá pán v jeho dědictví svobodně se uvieže. Pakliby nuzná neb slušná zemská potřeba úročníka sehnala, pán vedle milosti a duše potřebnosti s radú dobrých lidí s ubrmanstvím neb s rozmyslem to srovná.
Pohnání a volání ku právu, jenž hlasem biřicovým bývá v peněžité při, jest zavité a škodné tomu, ktož nestojí, aby odpuštěno bylo pracím a nákladuom stranním.
Opět o póhonu učiněném pro dluh pod věrduňk, přísežný biřic muož svědčiti o věrduňk, ale výše nic. A nápodobně, ač ten pohnaný směl by přiséci na kříži, 39v že nebyl přítomen neb že póhon k němu nedošel, póhon má zase dojíti a buďto, že dobře přiseže, nebo v přísaze poblúdí, hned k žalobě odpoviedaj.
Opět podruh a nájemník ani dědictvie ani vlastnieho obydlé v městě nemaje, na všaký den pro dluhy k žádosti žalobníka bez pochybnosti předešlé muož veden býti k súdu, aby k žalobě odpoviedal.
Opět nenie potřebie, aby obžalovaný toliko pohnán byl k súdu dne toho, kterýž súdný den předchodí. Nébrž bojí-li se žalobník, aby jemu od súdu neodšel, muož jej každý den biřicem pohnati, aby jemu odpoviedal v súdu po pohnáni najprv příštiem.
Opět najme-li člověk své dědictvie jinému, tehdá k odpoviedání s toho dědictvie ne ten, ktož je najal, ale ktož jest vladař dědictvie prve k súdu má pohnán býti. A nenie-li přítomen a snad v jiném súdě sedě obydlé má, tehdá listy rychtáře a přísežných, aby se ten den postavil k súdu má povolán býti.
Opět ač kto malé ostavie dědice na smrti, i dědice i jich zbožie některému člověku vieryhodnému jakožto zprávci a obránci poručí. Chtie-li kto žalovati na ty dědice a zbožie, nemá jich k súdu hnát, ale raději zprávci a obránci.
Opět měštěnín maje vlastnie siedlo neb obydlé, ačkoli před súdem od žalobce byl by nalezen, však nebyl-li jest ten k tomu miestu pohnán, k žádným žalobám nebude odpoviedati.
V městském právě trój póhon má předjíti zapsanie. Rozdielně však nebo v prošlých súdech ve třikrát čtrnádcti dnech třikrát bývá pohnán ten, ktož má zapsán býti, leč by pře usmrcenie byla nebo tehdy 40r téhož času póhon slovy třikrát se předkládá a hned v témž súdu se koná a zapsánie děje se, a to v prostých súdiech. Ale v zavitých súdiech tři dni pořad zběhlé psanec se pohoní a čtvrtý den vedle zapsánie bývá odsúzen. A jestliže by psanec po trojím zapsání v súdu by se postavil bez dalších cíluov neb odkladuov a suduov k žalobám, obyčejem očištěnie obráněnie neb jiným obyčejem, jenž by jemu potřebný byl, odpoviedati bude.
Usúzeno jest, aby ktožkoli pokoj od rychtáře uložený přerušil by skutkem před očima přísežných a utekl by, proto hned první súd byl zapsán.
Jestliže člověk pro kterú příčinu potřikrát k súdu po tři pořádné súdy maje býti pohnán, prvním puohonem doma byl by zastižen a nalezen, ač by potom dvú póhonú potomních se schoval a doma nebyl nalezen, takoví však póhonové moc obdrží pevnosti a strana odporná na něm v třetí súd obdrží a dosáhne, čehož miení.
Pohnaný k súdu v vlastniem domu před čeledí, ač od posla pohonného ty časy doma nebyl by nalezen, avšak jestliže den súdný před hodinú súdu od posla neb od přiesežných v městě byl by viděn nemuož dovésti by doma nebyl.
Pakliby viděn byl an do města vcházie, když již rychtář na súdné stolici sedí, domněn jest nebýti přítomen a puohon učiněný nepřipudil jest jeho k stání v súdu.
40v
Příklad kladu Petr zastavil Pavlovi dvě kopě úroku v jistých peniezech pod túto výmienkú: Jestliže v čas ku placení uložený nevyplatil by jich, aby jeho Pavel prodal, jakž by mohl a jestli že by při tom prodaji nedostalo se jistiny, že jemu to chce nahraditi. I když jest čas přišel, když jest Petr dvú kop úroku nevyplatil a Pavel je za méně peněz prodal, slíbiv tomu, jenž jest kúpil, že jemu vedle práva městského chce zaplatiti, totiž že každú kopu měl by dáti za většie penieze, než sú jemu byly zastaveny na výplatu. I tieže se Petr najprv, dlužen-li jest ten, ktož kupil řečený plat za menšie penieze, jakož jej kúpil. Druhé ten slib, kterýž jest Pavel súkopu svému 41r učinil, poněvadž jest škodný, má-li býti nazván za nestálý. Pavel také otázku činí: Poněvadž jemu Petr při zástavě dal moc prodati ten plat jakž by mohl ten prodaj, kterýž jest učinil, a slib jeho, mají-li moc mieti. A nadto má-li Petr ostatek peněz, kterýchž na svú jistinu vedle prodaje toho platu nedojal navrátiti a nadto přidati plným právem, Na kteréžto věci usúzeno jest konečně, že z prvnie výmienky, kterúž Petr při zástavě učinil, všechny svrchupsané otázky sú prosté a odpověď z nich muož vzata býti. Nebo z toho tak dobře prodaj jako i slibové od Pavla učiněné stálí zuostanú. A Petr ještě ty penieze, kterýchž se na prodání platu nedostalo, dlužen jest jemu opraviti a dosti učiniti. Aniž ten, ktož kúpil níže než vedle práva městského, leč by chtěl dobrovolně, k vyplacení platu Petrovi dá. Nebo poněvadž kúpil jest pro zisk jako i jiná věc ten plat právem městským na jeho vuoli jest, mže jej prodati komuž se líbí, než vedle šacovánie téhož práva. Protož při zástavách rukojemstvie a ve slibiech nebo úmluvách kterýchžkoli, budú-li jaké výmienky, vedle těch koneční súdové mají vynošeni býti.
Usúzeno jest konečně: Jestliže dva dlužníky slibíta, kterému věřiteli za něteraký dluh společně nebo nerozdielnú rukú. Ten věřitel, když čas přijde placenie, má oba dva napomenúti. A jestliže jemu nezaplatí, muož, zprostě jednoho, od druhého všeho dluhu v cele dobýti, poněvadž sta se oba k zaplacení společně zavázala. Týž však má svého spoludlužníka, jehožto věřitel prosta jest nechal, kteréhož z dielu naň příslušného tiemi obyčeji, jakož na dlužníka slušie muož připuditi k zaplacení obyčeji spravedlnosti příslušnými.
Přimietáno jest od sudieho rady poněvadž právo staré 41v městské jest, že žádný vězně jatého nemá vésti z města. Ačkoli někto slíbil by věřiteli plniti v jiném městě leženie, a napomanut jsa od něho, neučinil by toho, avšak nemá jemu dán býti, aby nesen byl z města, než žádá-li spravedlnosti ten věřitel, ta se má jemu v městě státi. A též napodobně v jiných vymienkách slibuov zvláštních spravedlnost a obyčej městský se zachovávaj.
Když Václav a Jan do Prahy sú byli povoláni ku plněnie leženie, jakož sú společně slíbili, Václav před přísežnými prosil jest Jana, aby s ním do Prahy se vypravil, jenž odpověděl, že chtie se škod leženie uvarovati, diel dluhu, což naň slušie brzy chce zjednati. A Václav osvědčiv ten jeho slib napomínaje hanlivého nechtě slyšeti a své dobré pověsti chtě zachovati ulehl jest. A když jest v tom trval mnoho dnóv. Otázal se jest, má-li Jan diel svůj proležalý platiti, poněvadž jest s ním společně slíbil. A Jan zase zpět tázal, poněvadž on při prvniem povolání ležení jest odepřel a včas placenie, hanlivé upomínánie trpěl jest, má-li od záplaty řečeného proležaného dluhu zproštěn býti. Na to konečně usúzeno jest k duovodu Jana, jemuž slib předcházie, že bez odporu prosby Václavovy má býti jako rozumně dopuštěna. Protož takáť jest moc slibu oznámená tiem slovem společně, že Jan dlužen jest vedle práva zaplatiti ztravu, kterúž jest Václav protrávil.
Některací otázku činiece psali sú takto: Třie naši spoluměšťané byli sú dlužni některakému vladyce. A když jich dále na rukojmě nechtieše dáti, prosili sú také jednoho našeho spoluměštěnína, aby za ně společně slíbil, jenž když to učinil a přišel čas placenie, dřieve řečený vladyka, že od dlužíkóv jistcuov 42r záplaty nevzal, požádal jest neb obdržal veškeren dluh od rukojemstvie, kterýžto zpuosobem práva k súdu jsa připuzen, dluh, jenž s velikú škodú vladykovi zaplatil od jednoho z jistcuov, jenž se jemu zdál býti dostatečný, jiných dvú, jenž zbožie neměli, prostých nechav, požádal jest vedle spravedlnosti, řka, že poněvadž prošen jsa z pravé viery, slíbil jest společně za tři dlužníky, mají-li též spravedlivě řečení třie k vyplacení bez jeho škody společně zaplatiti. Ale ten, jenž jest nařčen a jiní zproštěni, žádal jest také nálezu vedle práva, poněvadž on sám třetí jej vypraviti slíbil a ne společně vyplatiti, dada svú třetinu dluhu, nemá-li z rukojemstvie zproštěn býti.
Jimžto rozsudkem konečně jest vypověděno takto: Poněvadž rukojmie nemá zbaven býti viery neb slibu, jimž za jiného slíbí. Třie dlužníci jistci mají svého čtvrtého rukojmie vyvaditi, by pak při tom slibu v rukojemství nebylo vysloveno to slovo společně, jakož on se zavázal v rukojemstvie za ně společně. Protož ten, jehož viní, dlužen jest jej ze svého dluhu vypraviti vedle spravedlnosti. Nebo v tom, že rukojmie společně slíbil jest za dlužníky věřiteli dostatečně se rozumie a zavierá, že dlužníci k vyplacení jemu sú zavázáni též zase společně. Protož duovod proti niemu učiněný, že lstivost a lest zavierá, jenž žádnému děditi nemají, žádné moci ani stálosti ovšem nemají. Nad to, poněvadž řečení třie dlužníci společně zavázali sú se k placení věřiteli, bylo by velmi neslušné, by nebyli dlužni platiti též společně svému rukojmí.
Pojčenie jest některé věci k některakému zvláštniemu užitku 42v vděčně učiněná pojička a nenavrácenie. A die znamenitě pojička a nenavracenie, nebo ten, ktož puojčuje, panstvie a vladařstvie puojčené věci zachovává. A slove pojčenie jako k vzniku uživajiecieho dánie. Die také vděčně, nebo vezme-li za to mzdu, tehdá bude nájem nebo jmenovitá smlúva. Die také k některakému zvláštniemu užitku, aby znamenán byl rozdiel mez puojčením a složením. Nebo složená věc dána bývá k schování bez užitku z pravé viery a protož muož i hned zase požádána nebo vzata býti, ale puojčená věc puojčuje se k jistému užitku, kterýžto ač kto zbytečně užívá, ten ktož jej přijímá, nedostatek její zaplatí. Jako v příkladě puojčuji tobě koně, aby na něm jel do vsi a ty pak kuoň vedeš k boji, bude-li v tom zabit, dlužens mi jej zaplatiti. A záležíť na puojčenie v mohovitých věcech a se hýbajících a druhdy také i nemohovitých. A má člověk věci puojčené pilnějie ostřéhati nežli své vlastnie. A má tu věc puojčujíciemu zase odeslati po jistém poslu a věrohodném, nechce-li, aby jemu vina byla připsána. Věc poujčená má také vrácena býti v určený čas, nebo skrze prodlenie navrácenie člověk upadá v vinu. Opět, zhyne-li věc puojčená, týmž obyčejem, kterýmž by byla zhynula u toho jenž ji puojčil, proto ten, ktož jest věc puojčenú přijal, nebude vinen. Z tohoto mohú býti vzati rozliční ortelové, o nichž časté otázky bývají pro věci puojčené.
Usúzeno jest konečně: Pojčí-li člověk druhému darmo koně a ztratí-li jej na cestě, má jej zaplatiti, nebo měl jest toho koně pilnějie ostřiehati nežli svého vlastnieho a nebo nežli by byl jeho vlastní. Pakli přirozenú smrtí umře, když toliko od jiezdného nadobyčej svévolně nebyl by unaven, nemá placen býti. Ale z hodné a nebo nuzné potřeby, ač by jezdec kuoň usmrtil jako ač by vězenie nebo nebezpečenstvie života 43r chtie utéci, nutil jest kuoň k přílišnému běhu a bodl, má jej zaplatiti.
Má však pilně znamenáno býti při takých pojičkách koňských, zdravý-li kuoň čili nezdravý a mdlý prosíciemu puojčen by byl, nebo vedle toho umře-li koň na cestě, přísežní k vynesení súdu opatrně pomyslé, má-li býti placen čili nic.
Opět ač by kuoň na peniezech najatý na cestě umřel, ztracen byl, nebuď placen. Pakli by nad moc bez nuzné potřeby některak dobrovolně byl unaven, tak až by umřel, tehdá má zaplacen býti.
Opět ač jeden druhému pojčí koně pod tiem slibem, pojčujiť tobě koně svého na dva dni do tvého pluhu pod tú výmienkú, aby mi také do mého pluhu za druha dva dni svého koně pojčil. Což by se koni tak puojčenému přihodilo, toliko když příliš nebude unaven, nemá druhý platiti. Protož vedle výmienek při takých pojičkách uložených má stranám spravedlnost učiněna býti.
Když jednomu noční čas od zlodějuov výhně kovářská byla jest vylámána a i jeho i jiných věci z niechž jest upomenut k záplatě byly sú ukradeny.
Usúzeno jest bylo: Jestliže člověk cizích věcí s svými vlastními zbaven bývá krádežem neb neštěstím jakožto spálením, povodní neb jiným takovým skutkem, k zaplacení těch věcí nenie dlužen vedle spravedlnosti. Pakli by skrze vlastní čeleď takové věci byly jemu odneseny, tehdá vedle duovoduov žalobníka a obžalovaného přísežní znamenajíce ty věci, kteréž mají znamenány býti k vynesení súdu přepilně pomyslé.
Práva chtie a rozum okazuje, že ustanovenie pro dluh pojčené neb složené věci neduovodnie odepřeny 43v bývají. Protož ktož poujčenú neb složenú věc u sebe mají, aniž rozkázáním rychtáře v dluziech, kteréž ten, ktož puojčuje nebo ten, ktož skláda dřieve jemu byl dlužen u samého sebe, nemuož zastaviti zpuosobem práva. Ale puojčí-li kto meče nebo dá k schování, byl-li by bez smysla, a v té chvíli chtěl by zase meči navrácení, jeho má mieti prodlení až jej bláznivost pomine.
Když měštěnín pacholka svého k rychtáři jedné vsi po kuoň jemu puojčený poslal bieše. A týž pacholek vzem kuoň, odšel jest. Otázka jest, komu by ztracen byl. Odpověď taková rozděluje se puojčenú věc posel, jenž byl zase kuoň vzal, vzem jej, utekl jest, rozkázav jest jemu pán jej vydati, pánu jest ztracen. Pakli z popudnosti poslal, aby věc pojčena byla, navrácena tomu, jemuž byla pojčena, zhynula jest. Což pak, ač by selhal, řka, že jemu věc má býti navrácena, peněz však z příčiny popudnosti byl jiesti poslán.
Odpověď taková, že neškodí puojčujiciemu, nebo tomu má přičteno býti, ktož jest byl věřící, protož puojčitel nebo skladatel opatřen má býti komu věc puojčenú neb složenú vydá k navráceni puojčenú neb skládajiciemu.
Pokládá se příhoda k té věci potřebná. Některaký měštěnín s několika spolu měšťany svými číše stříbrné, aby z nie pili, puojčil jest a táž čieše mezi jich kratochvílí ztracena jest. Měštěnín puojčující povolav jich do rady, žádal jest aby jemu čieše byla zaplacena. O tom přísežní, když sú puojčujícieho a tovaryšóv jeho, aby pravdu pověděli, což by 44r jim bylo svědomo o ztrátě té čieše jednoho každého pod mocí přísahy skutečně učiněné sú tázali. A když každý samého se i jiné jest vymlúval, takovýto ortel sú vynesli: Ač by mezi lidi dobropověstné mezi mnohé spolu sedície malá nádoba byla postavena a pili by z nie všichni a potom by ztracena a ukradena byla a všichni i ten, jenž nádoby puojčil i jiní rozdielnie jsúc zaklínáni a tázáni jsúc odpověděli by, že sami se i své spolutovaryše nadějí se nevinen býti, jeden každý z nich dá jednostajné penieze, aby nádoba zaplacena byla vedle rovného šacovánie.
Sestra Pezoltova žalovala na ?J?akle, že jemu jedno plátno dala k schování do jeho příbytku, kteréž jest ztratil. I žádal jest, aby jemu bylo usúzeno vedle práva, má-li mu je zaplatiti, poněvadž je vložil do příbytku cizieho a ne do vlastnieho a nebo co by v tom za právo bylo. K tomu ?J?akl odpověděl, že jest je vložil v tak dobrý příbytek, jakož je byl on složil člověka věrohodného, v jehož to pokoji jest s jinými jeho věcmi, řečené plátno potratil z příbytku a toho by chtěl dovésti vedle zpuosobu práva. Na to bylo ortelováno, že má dovésti, že by své vlastnie věci s tiem potratil. Tehda žalobník otázal kterakým obyčejem ortelem jest přisúzeno, že přisáhú.
Podruh najme-li duom neb komoru v domě hospodářově, ač před cílem toho najetie kúpil by sobě duom vlastní, proto bez vuole hospodáře a odpuštěnie z komnaty najaté nemá se vybrati, leč činži úplně zaplatí. Nápodobně ač by hospodář duom prodal dřieve než by čas nájmu podruhovi 44v vyšel. Proto podruha od komnaty, kterúž jest najal, zdáliti nebude moci. Pakli by hospodář chtěl podruha uraziti a on svú mocí jeho moci odpieraje, urazil by hospodáře, slušně jest jemu, poněvadž nenie bezpečno nepřátelóm spolu bydleti, aby zaplatě činži, což by slušelo na ten čas k jinému hospodáři se přestěhoval.
Nájemník domu má se varovati, aby nepřijímal ani přechovával hostí neřádných a podezřelých, jinak pro svolovánie zlých a pro přiezeň s zločincemi bude tresktán.
Přihodilo se, když po spálení miesta jeden hospodář přestěhoval se do jiného domu, podruh prosil jest, aby jej s sebú do téhož domu vzal. Usúzeno jest, že po vypálení domu po najatie a nájem sú se skonali. Ale dlužen-li bude nájemník nájem, sú se skonali, aby jej dal, pokudž jest pokoje požíval, otázka jest. A odpověď že jest dlužen.
Najme-li kto služebného úředníka a pojme-li jej s sebú na cestu, bude-li jat od nepřátel, neb zhyne-li, žaloba jest z nájmu.
Jestli že by švec služebníka pro malú vinu kopytem v náhle tak v hlavu udeřil, ač by jemu oko vyplzlo, líbí se, aby otec jeho žaloval, nebo ač mistróm lehké tresktánie jest puojčeno, však tento švec ten obyčej jest přestúpil.
Ač by zuvač rúcho k schování přijal zhryzuli je, výše dlužen bude jakožto nájemník, neb jest měl toho ostřiehati. Pakli by změně plášť, i dal jej 45r jinému, žaloba naň bude jako na nájemníka a dlužen bude zaplatiti by pak i z nevědomie učinil, nebo po níž jest poblúdil v svém skutku nenie duovodné nevědomie.
45v
Některací listem tážíce se, psali sú takto: Jeden host přišed k nám jednomu z našich spoluměšťan, kuoň obstavil jest a když o ten kuoň před súdem chtěl žalovati, žádal jest s námi mluviti a raditi se, vyznal jest před námi, že čas, jakž jest ten kuoň ztratil, dvě léta sú minuly. A potom před súdem v žalobě své tři léta jest jmenoval. I jest otázka, má-li od toho vyznánie zněnie jemu ke škodě býti. Na to odpovědieno jest konečně, že bez odporu prvnějšieho vyznánie, jenž jest před přísežnými v rozmlúvání jakožto před rádcemi, kteřížto což by tu slyšali, věrně mají při sobě zachovati a nezjevovati. Předpověděný žalobník učinil jest druhé vyznánie před súdem, kteréž moc má a vedle toho má se jemu spravedlivě státi. Avšak v hlavních přech, jakož sú zlodějstva, vraždy a k tomu podobné, ač by strana s rozmyslem před přísežnými v rozmlúvání některé věci k tomu příslušné pravila. A potom před súdem takových věcí zapřela by, na to přísežní pilně pomyslé, aby straně odporné stalo se spravedlivé.
Opět zapsaný vyznal-li by co před súdem, i to vyznánie moc jest jmělo. A protož zpět vyznánie kromě súdu učiněné nenie, takéž moci neb práva ani kterakým poznáním buď odsúzeno.
Opět vyznánie učiněné samému sobě žádnému se nehodí, protože i žádný v své vlastnie při nemuož svědkem býti. Ale vyznávajíciemu samému proti sobě muož dobře věřeno býti.
Opět při vyznání potřebie jest, aby niekto dobrovolně vyznával a bez přinucenie nebo kteréž by bylo vyznánie 46r z moci nebo pro bázeň nemá býti jmieno ovšem s stálé. Protož vyznánie při mučení nepotupuje koho, leč by po mučení trval v tom vyznání.
Opět jest potřebie, aby někto vyznal o jisté věci a o jisté kakosti, jinak vyznánie se nehodí, nebo o věci neb o kakosti nejisté nemá býti vyneseno konečné usúzenie.
Opět k otázce rychtáře a přísežných strany dlužny sú odpoviedati vyznávajice a odpierajíce. Avšak /neb/ žádají-li, a ač obyčej otázky nebo poznánie pře toho potřebují, na to jim má rozmyšlenie pojčeno býti.
Některací tiežíce se, psali sú takto: jeden z našich ještě živ jsa, ženu svú v cizoložství popad, třmi ranami jej ranil. A potom ranění ještě náměstka neb dědice jest porodila, o němž muž vyznal, že by nepošlo z semene jeho. A na kterémžto vyznání přátelé muže předřečeného, již mrtvého s jedné, rychtář městský s druhé a páni krajiny s strany třetie zpolehše, a dietě od statku otcova nemalého, mohovitého i nemohovitého odtisknúti chtějíce, každý z dřieveřečených tří praví, že by jemu právo přiležalo toho zbožie. Protož žádámeť naučenie, kterému právu každý má se radovati v zboží svrchupsaném. Jimžto súdce odpověděl takto: že otec jsa živ některakými obecnými slovy snad z utišenie neb z hněvu propověděnými dietě ne své vlastnie nazval jest, aniž jest toho oznámil zjevně právem, o takovém prostém vyznáni, kterýmžto nás paměť svědectvie žaloval by a prosil, neučinil jest aniž jest téhož dietěte od dielu dědičného s rozmyslem, když ještě při rozumu bieše odlúčil.
Odsúzenie konečné jest, že takové dietě v statku po otci 46v zuostalém diel vedle práva naň příslušný má mieti a dědicky jim vládnúti. Nebo poněvadž vlastní mrzkost vypravuje ten otec řečený slovy, nemá slyšen býti. Také poněvadž by ten byl dědic, jehož tělesné smiešenie okazuje a již dotčený otec s již psanú ženú jakožto s svú vlastní bydlil jest a jí zjevně jakožto ženú svú vládl jest, aniž ji jakožto v cizoložstvu zastiženu a dostatečně vedle práva duchovnieho zpuosobu z toho přesvědčenú z luože svého neodehnal a potom tepruv již řečené dietě pravil jest býti počaté a porozené, to dietě z manželstvie pošlé, jakožto dědic má jměno býti zvláště poněvadž lidé súdie zjevné věci toliko.
Když některaký měštěnín umřel bieše a když dietětem svým zbožie dědičné i mohovité bieše zuostavil, žádného správce nad nimi neostaviv, otázáno jest bylo, kto by takové zbožie měl zpravovati. Jimžto bylo jest otpovědieno takto: Ktož poslední vuole zpósobenie obmešká, těch město rychtář a přísežní zprávce neb šafáře a obránci viery hodného s slušným usúzením, ač jinak nejsú ujištěni, takému zboží a mlaďátkóm mají dáti a ten zpravuj to zbožie, dokudž osoby, jimž jest poručeno k dospělým neb dokonalým létóm nepřijdú. A též má učiněno býti, ač by kto zuostavie zbožie a dědice let nedošlé, umřel-by bez kšaftu.
Ač příbuzní, vedle krve přirozené jsúc zdáleni, žádají, aby jim sirotci byli vydáni. Ti zastaviece rukojmie, že každý rok chtie s jich zbožie jistý zisk vydávati a vespolek shromážditi, raději sirotci mají jim býti poručeni, nežli blízkým vedle krve, jež by takového uručenie odpierali učiniti.
47r
Po smrti jednoho sedláka bohatého jiný, jenž pravieše, že by jemu dluhem byl vinovat, žádal jest ustavičně, aby jemu byla poručena zpráva neb obrana dětí a statku jich. Nalezeno jest bylo súdem, že taková prosba jakožto podezřená nemá býti dopuštěna. Nebo nenie bezpečné, aby který z těch, jenž má zbožie zavázané sobě toho umrlého, aby byl dopuštěn poručníkem býti. Také, ač by kto mlčal sprvu počátku o dluhu a potom učiněn by byl zprávce nebo vladař statku a dětí slušně od žaloby padne zhyne, kterúž potom proti sirotkóm a let nedošlým činiti bude.
Opět neníe potřebie statkem sirotčím lichviti, ale opatrně složiti a schovati, nežli lichvy žádaje, také hlavních peniez býti zbaveny. Muož však poručník jinak kupčiti ač však otec sirotka kupčil jest neb zvykl jest kupčiti.
Poručníci a zprávce sirotkóv a zboží prosili sú přísežných, aby potresktali některých žen, jež často z netbanlivosti a neužitečného vladařstvie statkóv jich vieře poručených, je štráfovali sú. I tázali sú přísežní, byla-li by ta prosba spravedlivá, čili by k ženské řeči měli otázku učiniti z netbalstvie zpravcóv.
O kteréžto věci konečně zuostáno jest, že jakož přísežní milují, aby po jich smrti o zboží a dětech jich dobře se dálo, též z pilnosti mají předem řečených zboží a dětí opatřiti. Protož i ženy mají býti dopuštěny k žalobě na správce z netbalstvie, jenž potřebú milostivú hnuti jsúce, o to stojí jako mátie, bába, sestra neb osoba bližnie. A také byla-li by která žena jiná, jížto rychtář a přísežní snažně milostivost by znamenali, mají ji 47v dopustiti k žalobě.
O tom znamenaj, že v zboží a děti manžela a manželky, když bez kšaftu sejdú, bratr té manželky jsa neučený neb laik, toliko když nebude zlopověstný nebo mrhač statku, raději jménem poručníka v zbožie se uvieže, nežli bratr toho muže kněz nebo v duchovniem řádu jsa ustaven. Nebo mnohé sú věci, kteréž v světském súdu takovým dětem jednak v právě neb z práva druhdy skutku a druhdy z příhody jim přichodí, k jichžto zprávě raději laik nežli kněz (jenž péči světských věcí odloživ poddán jest v duchovní súd) se vkládá, avšak laik má kněze o tom ujistiti, aby zbožie takového marně neutrácel, ale aby je k užitku dětinskému obrátil nebo na věci k vieře poručené.
Šafáři neb zprávce dědicuov buďto, že by bratr starší byl správce bratří a sestr svých, nebo jiný krevní přietel neb cizí péčí zprávy nesl by, když by dědicové k létóm dospělým přišli, má jim počet učiniti z poručených příjimóv a vydáni a čehož by nedovedl, že by jemu krádežem, lúpežem neb jiným neštěstím bez jich netbanlivosti z takového statku zhynulo, to dlužni budú z svého vlastnieho zbožie neb statku zaplatiti. Avšak útraty potřebné ač jest které pro dobré svrchupsaného statku vynaložil ze zbožie téhož, zase vezme plným právem.
Měšťanóm některakým jest usúzené, poněvadž otec jest skutečný počátek rozenie, od něhož sémě pocházie, jeho přátelé vedle krve bližší poručníci dědicóm mají býti súzeni, nežli krevní přietelé mateřini.
48r
Protož by i otec umřel bez kšaftu, bude-li mátě statek mrhati a nezmění-li stav vdovský, příbuzní otcovi v dědice i v jich diely, ačkoli mateří a jejím přirozeným krevníkóm mají uručiti, že až do let jich rozšafnosti to by jim zpravovali a zachovali a cožby mohli, toho jim polepšili jako by jich vlastní bylo, jakožto obránce neb zprávce mohú se v to uvázati plným právem.
Všeliký člověk muož žalovati jako svým jménem nebo cizím jakožto poručník nebo správce, nebo vězenie, nemoc, starost, potřebné putovánie neb jiezda a mnohé jiné hodné příčiny často lidem bývají ku překážce, že sami osobně svých pří provoditi nemohú.
Poručník neb šafář netoliko v přítomnosti protivníka, nébrž i bez jeho vědome bývá ustaven
Protož komužkoli dopustíš o svú věc žalovati neb otpierati, ten jest tvým poručníkem. Však ač strana osobní přísahu tělesně má učiniti, jelikož k tomu poručníka neb šafáře nemože ustanoviti miesto sebe.
Opět bude-li poručníku pře poručena, aby ji dokonal, toliko vedle práva a spravedlnosti a on nedočekaje konečného usúzenie na ubrmany uručí, takové uručenie od strany, jejiežto rozkázánie poručník to učiní jest přestúpil, muož za nestálé odvoláno býti.
Když některaký měštěnín nařčen byl z dluhu od některakých rozličných hostí z rozličných miest t. z Brna od některých a od některých z Prahy, ortelováno jest bylo v súdu: Jestliže ti hosté proto, že sú obydlím v jiné zemi a skrze to jměnie sú za hostie poručníky 48v t. šafáře neb jistce své, posly s listy otevřenými svých měst položenie a zpuosob šafovánie neb toho poručenstvie zvláště plnú a sstálú moc zavierajícími do jich rady poslali by, dlužen jest ten měštěnín tiem i jich měštienín předepsaný též jako samým jistcom, když by osobně stáli z spravedlnosti, odpoviedati. O statku svrchu o poručníciech hledaj, kdež se píše o žalobách.
Zamenaj tomu, jenž žaluje z ulúzenie ženy vlastnie, poručník bývá odepřien, jakož se svrchu nalézá v nápisech již řečených.
Některací činiece otázku, psali sú takto: Petr žaluje na Pavla, že jemu puojčil některakého sudu, kteréhožto že jemu k času vařenie zelé nevrátil jest, skrze to vzal jest škodu na zelí, kterúžto škodu pokládá za puol věrduňka a tieže, nemá-li jemu Pavel řečené škody s súdem zaplatiti. Pavel pak znaje se o sudu, žádá usúzenie vedle spravedlnosti, má-li ze škody odpoviedati, o kteréžto věci jakožto v práviech nedospěli, žádáme naučeni býti. A buďto že nemá odpoviedati. Tehdá druhé žádáme naučenie z žádné-li naprosto či aspoň byla-li by která škoda, z kteréž k žalobě učiněné obžalovaný měl by vedle spravedlnosti odpoviedati. Jimžto ku prvniemu bylo odpovědieno, že ponievadž Petr žaloval jest naprosto z škody, neoznámiv by jemu Pavel slíbil škody navrátiti, navrátě sud, nenie dlužen ze škod jemu odpoviedati. Protož jako ne z každé škody děje se spravedlivě, též aniž jest slušné, aby obžalovaný ke všeliké žalobě ze škody měl odpoviedati. Nebo zisk a škoda usilujícím v častných věcech, jakožto příhody sčastné 49r a neštiastné zvykli sú přicházeti. O nichž jakožto o budúcích příhodách nemuož jistota jměna býti. K témuž čti pořad.
Ve dvojí zvláště příhodě žalobníku nemá ze škod spravedlnost býti odepřiena a obžalovaný k jeho žalobě má odpoviedati. První o škody dědičné. Druhá ze škod slíbených. Protož žaluje-li žalobník, že skrze odboj na jeho dědině učiněný, o toliko záhonov neb o toliko jitr někto škodu ročnie jemu jest učinil v tolika neb v tolika měřiciech obilé, jenž by byl přijal, by řečené záhony neb jitra svými semeny byl osal, nebo žaluje-li by súsed, krumfešt zakládaje k stavení domu svého, meze vlastnie přestúpil by a drni jeho stezky zrušil nebo stěny zvláštnie k jeho domu, jakož on na své penieze vystavil, zdielati odpieral by. Vzeb kapalici nebo vodoteč střechy své po svém žlabu vlastniem k strúze a na ulici obecní netbal by vyvésti, skrze niež by škodu vzal, v tej a takové příhodě má se žalujíciemu spravedlivě státi a obžalovaný jeho žalobě odpoviedati.
Též nápodobně ze škody slíbené. Jako v příkladě: Jindřich puojčil peněz Kundrátovi pod tú výmienkú, nezaplatí-li jemu na určený čas, aby je vyjednal na škodu, kterúžto škodu Kunrád slibuje jemu zaplatiti jako i jistinu. V tej a takové příhodě Kunrád připraven jsa před súd od Jindřicha, má ze škody jeho žalobě odpoviedati a má jemu súdce o to spravedlivé učiniti v obojí však přihodě předepsané od žalobníka dřieve než dlužníka svého neb obžalovaného před súd zavolá, takové osvědčenie, oznámenie neb výstraha má učiněna býti, nebo na první škodu dědičnú má rychtáře a přísežné k opatření škody, z níž chce žalovati, na dědictvie vésti a jim na miesto 49v očitě ukázati, kterakú škodu béře. ostatek dole znamenaj
Ale v druhé poněvadž penieze pod škodú toho, ktož jemu penieze slíbil navrátiti, chce od něho ty škody vzieti, má to hamfešty, svědky neb jistými naučenými před rychtáře a konšely okázati, že časové plněnie již sú minuli, a má osvědčiti, že tento a tento den, kterýž přísežní mají v paměti mieti, neb písař přísežný zapsati od tohoto neb tohoto, jehož bude jmenovati pod takú neb takú škodu, již také znamená dluh svuoj vzal jest. Nebo ty výstrahy učinie o škodě před súdem v žalobě předložené, rychtář má žalujícím plnost spravedlnosti vydati. A toť jest, jenž obecnie řiekají:
Man rycht nycht ums Schaden den Sunder ums erbschaden und ums gelobten schaden der so bewart wirt oder ist jako by řekl česky Člověk nebude platiti škod než toliko ty, kteréž by se staly na dědictví a neb kteréž by slíbil platiti, ač by ty byly opatřeny a konšelóm okázány.
Některací chtějíce naučeni býti, psali sú takto: Někteří před námi od dávnie chvíle o mezerky mezi domy, německy rayen řečenými, súdili sú se, z nichž jeden též rýhy k domu svému řka příslušeti, právem vyvodie škody, kteréž jest vzal skrze to, i požádal jich od druhého. A když sme jim konečný čas složili o již řečených věcech a škodách k duovodu neb súdu. Tehdá žalobník bratra svého a obžalovaný sestřence svého vystavili sú poručníky, oba se osvědčivše, nebudú-li moci osobně býti k tomu času, každý z nich skrze svého poručníka neb prokurátora jménem jich, což učiní, tomu odporní nechtie býti. Tehdá ti poručníci předepsaní, přítomní jsúce úřadu řečeného poručenstvie neodepřeli sú, by na se chtieli vzieti, aniž sú se ohlásili. A když se čas přiblížil, tehda žalobník stál jest ku právu. Ale obžalovaný poslal od sebe posla, jenž jest pravil, že pro nemoc přijíti nemuož. Žalobník to slyše, řekl, poněvadž 50r jest obžalovaný sebe miesto sestřence svého poručníka k odpoviedání ostavil, jenž osobně přítomen jest. Žádám ať jest připuzen mým žalobám odpoviedati, kterýžto sestřenec, tato slova odpověděl. Nic nechci sestřenci mému súdem ztratiti ani získati, aniž chci úřadu poručenstvie miesto něho nésti. Ale žalobník řeč svú opětuje, řekl, poněvadž obžalovaný ani sám skrze se, ani skrze šafáře, jemuž jest to miesto sebe poručil, nechce hájiti práva svého v zavitém súdě, žádal jest, aby přítomen byl a škody jemu zaplatil.
O tom nalezeno jest: Poněvadž obžalovaný sestřence svého ustavil, jest poručníkem té pře, a týž mlče, úřad poručenstvie jest přijal, slova, kteráž jest potom opětoval o nechtěnie ztratiti ani získati, žádného skutku nečiní, poněvadž jest je mluvil bez přítomnosti obžalovaného a skrze to úmysl svuoj žalobník, jakož jest z navrácenie škody své žaloval, spravedlivě jest obdržal.
Přitom znamenaj, že mlčící, zda se povolovati, a zvláště před zahájeným súdem a toho svrchu duovod jest o žalobci žalujícém a obžalovaném neodpoviedajícém, jenž pro zamlčenie práva svého zbaven jest. Ale jiné jest, ač kdy strana k otázce rychtáři neodpovie, ale mlčí, nebo velikýť jest rozdiel mezi stranú a rychtářem. Avšak vidí-li se slušné přísežným pro vytázánie pravdy strana k otázce rychtáře potvrzujíc neb odpierajíc zjevně má odpoviedati.
Znamenaj také, že takové škody jenž slovú dědičné proto, že při dědictvích bávají, přísežní mají šacovati, pokudž se jim vidí býti dobré a spravedlivé, přísahy ovšem tělesné, ač by potřebie bylo, s učiněním od toho, ktož škodu obdržuje, kterážto však přísaha 50v šacovánie od přísežných učiněného nebude trpěti. Tenť škodu platí, ktož rozkáže dáti, jako ač otec nebo pán synóm nebo služebníkóm rozkáže, dlužen jest a poslušný se vypierá. A nebo ač přikazující nemá práva i žádného, obojí vinen jest. Ale tomu žádná vina není, komuž potřebie jest poslúchati i žádný škody nečiní, leč by to učinil, což nemá práva činiti. A příklad na rychtáři, jenž jest dal škodu někomu pyšnému, proto však nenie vinen.
Ta žaloba, poněvadž drží protivenstvie obžalovaného, tehdá i dědici i na dědice věčně poujde a dána má býti, a netoliko hospodáři domu, ale i podruhóm s jich ženami. Ač by duom súseduov chtěl se bořiti, neb že by měl stěnu nakloněnú a zastaralú, má jí se varovati i ti jenž v domu bydlé.
Opět, ač by kto ohrazoval cestu a nebo co jiného na obecnie cestě dělal, uručenie má miesto, aby se někomu skrze to škoda nestala. Ale z jiných obecniech miestech nižádná věc zvláštně nemá se varována býti.
Opět cožby kolivěk mezi kupujícím a prodávajíciem o škodách dědictvie bylo vymieněno a vymluveno s stálé bude. A vedle toho otázka pošla o škodách má konečně rozsúzena býti. Ostatku o těchto věcech hledaj dole o stavení a nahoře o nájmiech.
Měštěnín některaký jednoho města slíbil jednomu měštěnínu z jiného města: Jestliže jemu na určený čas dluhu nezaplatí, že všecku škodu, kteroužby skrze to vzal, chtěl by jemu navrátiti. A když jest čas přešel a on nezaplatil, tehdá ten druhý měštěnín svého 51r pacholka poslal jest k dlužníku, jenž když na tej cestě jeda a spad s vozu, nohu jest zlámal. Otázáno jest od toho věřitele: Takovýto dluh, kterýž pacholku jeho v zlámání nohy se přihodil, nemá-li jemu vedle spravedlnosti navrátiti. O tom tak jest súdem vyneseno, že škoda, kterúž dlužník slibuje věřiteli k zaplacení, prvotně má rozuměna býti o škodě peněžité a ne o škodě aneb nebezpečenství nebo neštěstí tělesném a osobě. Protož k dosti učiněnie ze škody, kteráž pacholku měštěnína věřitele při zlomení nohy příhoda se přihodila, dlužník, k tej nenie zavázán. Z toho známo jest, že všeliká škoda ku peniezuom se míní, leč by se snad dlužník nad to k některým zvláštním jmenovitě se zavázal.
Jestliže by dlužník jistec v určený čas rukojmie, jenž z viery zaň slíbil z rukojemstvie, jeho nevypravě, utekl by. A ten rukojmie nemaje čím zaplatiti, potřebú jsa bezděčnú připuzen na duom neb na dědictvie, kteréž má, toho dluhu dobude na škodu. A nemoha prodati tak brzy, jakož věřitel dluhu žádá k zaplacení, takové škody dlužný jistec, ač jest toho neslíbil, zavázán jest plným právem. Nebo v tom, že rukojmie viery, kterúž za jiného zastavil, nemá zle užívati nebo nemuož bez viery býti slíbenie jistinného dluhu, slib škody příhodné v sobě zavierá, ač v jistý čas zproštěn nebývá.
Jednomu hosti, jenž čtyři sudy vína u některakého měštěnína byl kúpil. Usúzeno jest takto: Což by se škodného přihodilo sudu, kterýž v pivnici pána toho vína na kantneřiech ležal, tu škodu podstúpí pán toho sudu. Ale když se šrotéř v sud uvieže, stane-li se škoda tomu 51v sudu z netbanlivosti na líhách, on jej zaplatí. A též forman, když jemu na vuoz bude vloženo, škodu nedbanlivým vezením z rozbitie sudu on vedle spravedlnosti podstúpí.
Když některaký host dvú suduov vína v městě do kteréhož je byl přivezl prodati nemohl, formana se dvěma vozy po ně k vyvezení do jiného města zjednal jest, jenž vloživ ty sudy na vozy, s miesta najprve vozem trhl a hned překotiv jeden, víno jest rozlil. Tehda pán toho vína koně z obú vozů obstaviv, žádal jest, aby se jemu spravedlivě stalo a vyřčeno, má-li jemu víno převrácené a vylité býti zaplaceno koňmi a jinými věcmi formanovými, jehož byl najal k vezení vína na jiné miesto. A tehda jeden sedlák přišed, kteréhožto ten host neznal, by forman byl uvázal se v koně a vuoz nepřevrácený, ten vuoz i s koňmi svuoj počítaj, žádal jest také, aby jemu bylo přisúzeno, moci-li bude ty koně s vozem obdržeti, kterýchž toliko jemu k vezení nájmu bieše pójčil svú přísahú a súseduov svých svědectvím obdržeti viery hodným. Na kteréžto věci jest usúzeno, že měštěnín nebo host dřieve řečené koně obú vozú, na něž forman, kteréhož byl najal, vína svá naložil jest, spravedlivě jest obstavil. Sedlák však téhož formana z koní a vozu jemu puojčených má viniti zpósobem práva. Ale má býti znamenáno, by byl sedlák přišed, řekl formanem najatým koně a vuoz jemu býti ukradené. Tehdá by na to přísežní s rozmyslem dobrým měli výnos učiniti.
Když sedlák jeden tří dcer odumřel bieše, jednej vdovy a dvú panen, z nichžto každé odkázal z domu a z jiného zbožie dědičného po něm odumřeného a pozuostaveného, aby jim po pěti kopách hned po jeho smrti bylo vydáno, přihodilo se, že vdova odepřela jest pannám sestrám svým jich dieluov vydati, ale súd s nimi