ZDROJ: Zlatá Praha, Ročník 7, Číslo 9, Datum vydání 17.1.1890, Praha: J. Otto, str. 99
dostupné na https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:bcc8f95b-435d-11dd-b505-00145e5790ea?page=uuid:5bbfb4d5-435e-11dd-b505-00145e5790ea
Šimek, J., Kutná Hora v XV. a XVI. století, Kutná Hora, Karel Šolc, 1907, str. 153
Šimek, J., Kutná Hora v XV. a XVI. století, Kutná Hora, Kuttna, 2014, str. 96
dostupné na https://www.cms-kh.cz/sites/default/files/books/simek-kutna-hora.pdf
OBRÁZEK Z PRVNÍ POLOVICE XVI. STOLETÍ.
Pramenem k tomuto obrázku sloužily přeobšírné knihy pamětní z let 1529-1551, knihy kšaftů a dědictví z téže doby, chované v archivu kutnohorském a v c. k. listovně tamtéž; místa úvozovkami opatřená jsou doslovně z knih vypsána.
Starodávní advokáti neboli řečníci neměli předběžných a odborných studií jako kollegové jejich nynější, ani jich nepotřebovali; dostačovaloť jim, když byli obratni v řeči, odvážlivi v činech, nevybíravi v obhajování a znali-li poměry osobní a místní. S takovými vlastnostmi jistě stali se osobami často hledanými a na radnici často jmenovanými.
Na Horách Kutných bývalo v prvé polovici XVI. věku řečníků mnoho; s některými setkáváme se téměř na každém listu knih pamětních té doby. Sledovavše pak činění a konání několika z nich, nalezli jsme v něm dosti zajímavý obrázek o starodávných advokátech.
Z hloučku těchto obhájců práva a cti nejvíce nás zajímali mužové dva; jeden pro rozmanitost běhů životních, druhý proto, že jméno jeho v obšírnějších dějinách kutnohorských jmenovati se bude. Jsou to Vávra Kosmovec a Jakub Hana.
Václav Kosmovec byl vlastně vyučen pivovarnictví a některý čas s prospěchem v řemesle tom pracoval. Pak, nevíme ani od které doby, začal řečňovati za peníze a nalézal dosti klientů; bylť hbitý řečník, obratný, někdy i nestoudný pracovník, jenž neváhal zastávati sebe bídnější čin. Byl vzezření dobromyslného a všude také za dobráka se vydával; ale nikdo mu toho nevěřil. Mnozí lidé, chtíce ho pozlobiti, říkali o něm, že „kousal“. Také při soudu řekl obšírněji o něm kollega advokát Kotníček, že „kousal, kudy voda teče“. Vávra nebránil se tomu přímo, nýbrž vyzýval Kotníčka, aby řekl, co kousal, „neb ne z jednoho místa voda teče, z loury i z umyvadla…“, ale Kotníček určité odpovědi se vyhnul, že není sám, co mu říká „kousale“.
Sešli-li se ostatní advokáti s Kosmovcem u soudu, užívali všelijakých praktik, aby kollegu svého pozlobili; i padlo často mnohé nepěkné slovo vedle obyčejného „kousale“, s nímž Kosmovec spokojen býti nechtěl a v rozhorlení duchapřítomnost ztrácel. Kdysi nechtěl míti ho Hana proti sobě řečníkem proto, že „chodil v kukle jakés v Čáslavi a že tam poctivost nechal, a že kdyby kata se nebál, že by Kosmovce sám sťal“. Jiní věděli naň i jiné věci.
Ale tolik nevěděl a nepověděl na Kosmovce nikdo, jako Jak. Kloud, jenž podobně Hanovi nechtěl Kosmovce za řečníka proti sobě trpěti a žádal pány o strpení, aby mohl o důvodech svých obšírně pojednati. Nato sáhl do kapsy a vyndal obšírný spis a z toho četl Kosmovcovy hříchy, jež nám písař, pokud stačil, zapsal. Jest prý s podivením - tak začal Kloud - že tento mrtvý (K.) ještě mluviti chce; dopustilť se takového přestupku v Praze, že měl smrt podstoupiti a přátelům za mrtvého jest dán; v Mostě prý se dopustil podvodu a přes rozsudek zde učiněný jinak zmistroval; dále prý od Anny Bzdiaurkové úplatek vzal a od ní mluvil v Mostě, a když ta věc sem (na Hory) přišla, stál s druhou, odpornou stranou proti téže Anně; na něm tedy se zajisté vyplnilo: „kdož s jednou stranou stojí a druhému radí, jednoho vystřeže a druhého zradí“, a za to byl trestán a dosud není osvobozen. Také (a to již byl 4. odstavec obžaloby) pomáhal Routilce nenáležitě bráti, od dveří zámků loupati i jiných věcí nositi a potom že musil zase snášeti a byl proto trestán. Konečně prý také proto měl opletání, že se dokládal svého čistého svědomí, kdežto pánové prý mu odvětili na to, že jeho svědomí „jest jako nejčistší pomyje“.
Ani páni, ani Kosmovec nemohli se dočekati konce; a když Kloud přestal a vítězně se podíval na ztepaného advokáta, nemálo byl překvapen jeho smělostí. Začalť Kosmovec vymlouvati a vyvraceti článek obžaloby po článku: Pražané prý mu odpustili, a jest tedy živý a nikoli mrtvý; v listech pp. Pražan nestojí prý, že jest psancem nebo mordéřem, „to tam jen stojí, že svou ženu trestal a uťal - a to mohl činiti pro mnohé neřády, statek že mu zmarnila a j. v.; neb i zde ženy pro takové věci trestali, jako Šebek svou ženu do šachty uvrhl, šrotéř jeden uťal nohu ženě své - a nejsou proto trestáni“. A tak pokračoval bráně své cti a dokládaje, „že děje se mu co oné spravedlivé (ač on jest hříšný) Zuzaně, ale věří, že ho Pán Bůh ráčí vysvoboditi“.
Však zmýlil se milý náš advokát: Pán Bůh jej opustil a páni mu nedovolili řečňovati, přisvědčivše takto ku Kloudovu výroku, že zlopověstní a podezřelí řečňovati nemají.
Byla to velká ostuda pro řečníka, když řečňovati nesměl a soudní síň opustiti musil, ale Kosmovec hanbě toho druhu již poněkud uvykl, neníť to poprvé, co zákaz takový uslyšel. Již přede dvěma lety (1536) podobně byli usoudili páni, avšak tehda rychle zase nabyl Kosmovec svého práva obhajovacího; zašelť si na Vlašský dvůr k p. mincmistrovi Jindřichu z Chocenic a žádal ho slovy nejvybranějšími a hluboce se ukláněje o pomoc proti šepmistrům. Poněvadž pak mincmistři vůbec šepmistrům rádi úřad ztrpčovali, ujal se i tehdejší mincmistr advokáta a dovedl toho, že páni řečňovati zas mu dovolili. Zajímavo jest prohlášení, jež při této příležitosti páni vůči Kosmovci učinili, „že se nestalo omylem (zákaz řečnění) a že páni vedle práva a spravedlnosti k němu se zachovají, nýbrž na přímluvu p. mincmistra se dali ohnouti, a cožkoli jemu se přihodilo, že mu odpouštějí, ať cestami takovými nekráčí, aby něco horšího ho nepotkalo“.
Jest patrno, že páni Kosmovci nebyli nakloněni. Nedivme se, vždyť nadělal jim schválností a mrzutostí dost a dost. Některé byly takového druhu, že zapsány byly ve knihy. R. 1529 král Ferdinand rozkázal, aby královská města žoldnéře na Turky vystrojila a doma hotovost vojenskou zřídila. Stalo se podle králova rozkazu i na Horách. Když také Kosmovec v hotovost byl potahován, vysmíval se celému zařízení a zvolal, že „nevěří, by kdo tak tvrdý byl, aby mu rozkázal zbroj kupovati“; však kdosi namítl Kosmovci, že on v hotovosti desátníkem býti má a zbroj tedy míti musí; ale advokát náš hbitě odvětil, „kdybych i peněz měl, koupil bych si raději sýra a másla“ a dodal: „byste si raději vzali na se sv. Davida zbroj!“ Za tyto výroky dostalo se Kosmovci domluvy; přísnou důtku uštědřili mu páni několik let později za to, že nejen nechtěl přispěti ku peněžní sbírce, jež u námětského kostela (nevíme, k jakému účelu) se dála, ale pánů nepěkně se dotekl, řka: „Nedám nic, až páni vynaloží statek Vaškové, který pobrali.“
Chytrý Kosmovec dobře pozoroval, že zvláště od té doby, co proti panskému rozsudku pomoci mincmistrovy se dovolával, páni naň roztrpčeni jsou a v ničem mu nepoleví. Byl si také vědom, že to může míti pro jeho advokátskou praxi zlé následky; neboť nechtěli-li páni zamhouřiti očí na onou řadou starých i nových poklesků, nemusili mu dovoliti řečňovati. Býti takto závislým na milosti těch, kteří člověku nepřejí, jest trpké, to věděl dobře Kosmovec, a proto se odhodlal vyhýbati se úřadům a vzdáti se řečňování, jež mu zatím bylo naplnilo kapsu (156) pěknou sumou kop. A jak si usmyslil, tak i učinil: řečňování se vzdal, ne snad, aby nečinně život trávil a z kapitálu žil, nýbrž aby prospíval přece něčím světu, totiž vařením piva. Vrátil se k řemeslu, kterému byl vyučen.
V lib. hered. čteme k roku 1537, že koupil pivovar Popelkovský na dolejším městě od Víta Sokola jinak Zibřida za 61 kopu a zavdal 16 kop. Sokol měl v pivovaře zůstati až do sv. Havla a pak se vystěhovati, však nechati tam dříví, „které před vraty leží, a pánve, kádě a což k pivovaru náleží, k spilce a sladovně a co jest hřebíkem přibito“.
Koupiv pivovar Kosmovec žádal pánů nákladníků piv za přijetí do cechu (1538), ale setkal se s netušeným odporem. Nezbývalo, než obrátiti se o pomoc na šepmistry, kterých se nedávno před tím úplně byl zřekl. V prosbě o pomoc předkládal, jak jemu, vyučenému sladovnictví, nákladníci piva vařiti nedají, a v dalších dosti umělých vývodech promlouval k pánům do duše, ba činil jim laskominy na výborné pivo, jež vařiti hodlá, a slíbil, „že oznámí některý způsob vaření piva, který by byl k užitku obci i lidem ku pohodlí, že napraví se tím nepořád, který při vaření piva jest“.
Tenkrát páni pili rádi dobré pivo jako nyní, a proto s potěšením vyslyšeli návrh Kosmovcův, a aby viděl, že umějí si vážiti návrhu jeho, dali mu 8 korců sladu a poručili, aby udělal 12 sudů piva na zkoušku a aby udělal za malý peníz Páchovského. Z této neočekávané blahosklonnosti těšil se nemálo Kosmovec. Hůře bylo v cechu! Pověděliť si tam nákladníci, že Kosmovce za nic na světě do cechu nepřijmou…
Dověděv se o tom Kosmovec vzpomenul si, že zná cestu na Vlašský dvůr, a vážil ji poznovu. Tu byl dobře přijat a dostal skrze mincmistra list královský, jímž se poroučelo, aby byl opatřen. Zatím nákladníci vzali si advokáta tehda nejlepšího, totiž Jak. Hanu, aby jich 98bránil. Když tedy Kosmovec na radnici se objevil a jeho stížnost proti nákladníkům měla býti projednána, byl objevením Hanovým málo potěšen a prohlásil, že ho proti sobě za řečníka netrpí. A Hana? Ten ho odbyl zle, řka, by bez potřeby ho nenutkal a na poctivosti nedotýkal, nebo kdyby chtěl, mohl by prý o něm mluviti jako o člověku, o němž platí věta: „Žádný psanec vyvedený práva užiti nemá.“ Pře byla odložena, a když Hanovi bylo dovoleno mluviti, poněvadž přinesl listiny o zachovalosti svědčící, mluvil skoro jako Demosthenes a zastával nákladníky tak dobře, že Kosmovec přese všechen nářek, že koupil pivovar a náklad naň již vedl, že koupil pšenici po 24 groších, odkázán byl ku příští neděli, kdy cech sejíti se měl a o jeho přijetí mluviti se mělo.
Nejbližší neděle bylo v cechu hlučno, ale Kosmovec nebyl spokojen: nákladníci zase ho odmítli.
Pomstou soptě objevil se na radnici nejbližší úterý a tu s pláčem a ukazuje list královský s výhrůžkou oznamoval, že ne již více jeho osoby, ale i p. mincmistra a KMti se dotýče, co mu cech učinil. Opatrní cechmistři pátrali, proč Kosmovec nebyl do cechu přijat, a tu zvěděli, že na Kosmovce „stal se nářek, který se k hrdlu vztahuje“, a dokud se nářku nezbaví, že do čistého cechu nemůže býti přijat. Když páni blíže po nářku se tázali, byl jim předložen obšírný, Hanou sepsaný nářek na Kosmovce. Přítomný nařčený, zaražen a pozloben neobyčejně, ani slova ze sebe nevydal, nýbrž rychle sedl a opisoval si nářek doslova. Ještě nebyl s opisováním hotov, když otevřely se dvéře a vstoupila deputace starších a tovaryšů sladovnických a podala suplikací, by páni nenutili nikoho, aby Kosmovec do cechu přijat byl, člověk to „s nářkem až k hrdlu stížený“, neboť „když by takový člověk do cechu byl přijat, že bychom my, tovaryši sladovničtí, v tom velkou těžkost měli, a zvláště my, kteří po tom řemesle po jiných městech vandrujem, že bychom ani díla činiti nemohli trpíc jeho mezi sebou“.
To bylo pro Kosmovce přespříliš, i rozpálil se a drže „škartu od Jak. Hany“ v ruce, volal velkým hlasem, „že není poctivosti odsouzen, a byli-li při úřadech ponecháni Jan Prenar, Viktorin z Kosovic, Jak. Hana a Matouš rychtář, proč by také on stoje po své poctivosti nemohl býti v cechu?“
Páni nebrali tehda do rukou ani vah spravedlnosti; viděliť, že tu advokát Hana contra Kosmovec - proti svému bývalému soku a advokátu-kollegovi; věděli také, že nad Kosmovcem drží ochrannou ruku pan mincmistr, a přeťali tudíž uzel nářků a obžalob a poručili prostě, aby Kosmovec se stal členem cechu.
Vařil tedy bývalý advokát pivo.
Jaké, toho ovšem nevíme, ale jisto jest, že ať vařil dobré nebo spatné, neměl žádného pokoje. Jiřík Fousek, jeden z nákladníků, mluvil k sladovníkovi, jejž Kosmovec najati chtěl, aby u toho lotra nedělal, a bude-li dělati, že „mu dají jméno nad jiná jména“. Za to Fousek sice byl trestán, ale to neodstrašilo jiné, aby Kosmovci neškodili; braliť mu někteří na př. kámen od pivovaru, který si byl k opravě navozil, ba naskytli se jistí nezbedníci, kteří na soudky, jež měl před pivovarem narovnané, „hanebné věci“ vyřezali, a aby ho hodně pozlobili, pověsili mu jedné noci na dvéře hlaveň pivovarskou s chvoštištěm.
To všecko jeho průmyslnické činnosti na prospěch nebylo, a proto opouštěl l. 1543 často Hory, aby kolem po městech bližších i dalších se rozhlédl a nové sídlo si zvolil. Konečně rozhodl se pro Tábor; maje tudíž pevný úmysl opustiti místo, kde tolik bylo mu trpěti, předstoupil před pány, kteří nad knihami seděli, a oznámil, že prodal pivovar Popelkovský s domem, sladovnou i zahradou Janu Holubovi za 100 kop. Když pak i listu zachovacího si vyžádal, dali mu jej páni a oddechli si, té pevné naděje jsouce, že jich už více nebude trápiti svými vývody. Bohužel, že se mýlili; čekalť na ně ještě obšírný soud s bývalým advokátem.
Z jednání soudního vychází na jevo, že advokát-sládek byl záletníkem; milovalť hezké ženy, ať vdané, ať svobodné, a znal je nejen v Hoře, ale i v okolí zcela dobře. Nejdůvěrnější poměr, který jej také k soudu zavedl a před odchodem na Tábor mu trpké chvíle způsobil, měl s Annou Váňovou.
Když doslechla, že Kosmovec najisto chce opustiti Hory, vznesla na svého bývalého milovníka těžkou žalobu skrze svého advokáta Jindřicha z Kláštera, dokládajíc, že „ji ve dluzích lpící a potřebnou si vyhledal, jakož p. Matoušovi 5 kop dáti měla, a vedl ho čert jako Jidáše a u ní příbytek jednal a slíbil, že jí peníze půjčí, a tak vždy dále, až ji o čest připravil“. Anna vdova, jež vždy před tím byla poctivě živa, dávala se pánům na milost, a páni skutečně ujali se jí a nedali chytrému advokátu „průtahu“, t. j. nedovolili odložení pře, zvláště když doslechli, jak Annu naváděl, řka: „Nepřiznávej se, byť jakkoli ptáti se chtěli, neb by pak na mně chtěli některou kopu vyraziti, již bych raději dal tobě,“ a když zástupce Annin všemožně a těžce svého protivníka napadal. Sama vdova vidouc, že by rád odpíral, pamatovala Kosmovce, co jí vše sliboval, a vzpomínala mu zvláště jednu milostnou scénu, kdy naň Matouš panský trefil, an ji objímati učil. Kosmovec vymlouval, upíral, bránil se, jak mohl - ale nešťastně, nejapně. Z obrany jeho dlouhatánské jen uveďme, jak ono objímání vymlouval; tenkrát prý upadl Anně potáč, a on jí ho podal a řekl žertem, že snad bude hoden, aby byl objat.
Velmi citelně dojali Kosmovce urostlí synové Váňové, kteří v průběhu pře přihlašovali se právem ke statku jeho; lomě rukama počal nářek veliký, v němž se přirovnával - k Zuzaně a Danielovi. Než právo neúprosné nevšímalo si jeho lamentací.
Pře byla pro svou obšírnost několikrát odložena a tehdejšími „vtipy“ advokátskými ještě více do délky natažena. Kosmovec nechtěl trpěti některých svědků a nazval jednoho zlodějem dobytka, druhé cizoložníkem, však za to Jindřich z Kláštera, Annin advokát, přímo Kosmovce jmenoval zlopověstným a „vzteklým psem, který nemůže než kousati“. Šepmistři, aby se osobou ujistili, přinutili Kosmovce, aby za sebe nalezl rukojmí ve 200 kopách, což se i stalo. Bylo patrno, že neúprosné právo k němu blízko dokročilo, a nemohlo ho také potkati nic horšího, kdy jednou nohou už z Hor vykročoval. Nedivme se tudíž, že poražený advokát sládek, přišed od jednoho stání ze starodávné radnice domů, cele rozrušen zasedl za stůl a napsal si závět, připravil si košili k smrti a poslal si pro bradýře a kázal mu, aby mu obě žíly mediány (?) zaťal, chtěje připraviti se o hrdlo. Však vida, že není účinek takový, jakého čekal, žádal bradýře, aby mu ještě zaťal hlavní a plicní žíly, ale rozumný bradýř poznav úmysly Kosmovcovy nesplnil přání toho, nýbrž ustal od práce a odešel k šepmistrům podat o tom zprávy.
Zatím přišla doba nového přelíčení. Sesláblý Kosmovec nechtěl jíti do soudní síně, ale rukojmové ho donutili. Scéna, jež nato se odehrála, nebyla bez theatrálního průběhu a tragického zakončení. Sesláblý Kosmovec sotvaže do síně vkročil, padl na kolena a slabým hlasem prosil za milost a slitování, dovolávaje se zároveň podobných milostrdenství, jichž větším zločincům se dostalo. Ale páni prohlásili vývody jeho za mylné, přísně mu domluvili a zavolati dali rychtáře, aby Kosmovce do vězení dal a do klády „za obě noze“ vsadil.
A poseděl si ve vězení hezky dlouho - bylť tam 14 týdnů a stravoval se sám; mimochodem podotýkáme, že platil oběd Pavlu vačkáři po 16 groších.
Když pak si odbyl trest, vešel zase před pány r. 1545 v říjnu, aby vyslyšel konečný rozsudek, milostivý prý celkem k vůli p. mincmistrovi, nicméně tuhý a ostrý. Sliboval prý Kosmovec bezpočtukráte, že bude lepším, a nikdy nesplnil, a „proto se mu rozkazuje, aby do dvou neděl pořád zběhlých bytem svým jinde se opatřil a v tomto městě nebýval; co věcí nemovitých se týče, jako domu, zahrad, ty aby prodal, a nemohl-li by sám, aby skrze poručníky zpeněžil“.
Nezbývalo než poslechnouti. I najal si formana Chobolta, naložil své svršky a děti a odejel do Tábora. Cestou velmi toužil na pány a hrozil, že všichni páni zajdou s mnohými horníky.
Druhý advokát, jejž předvésti vám hodlám, byl muž zrna zcela jiného: intrikán, člověk, jenž rád se mstil, za zády věci nepravé osnoval a z povstalých bouří pak se těšil. Jméno jeho bylo již při Kosmovci uvedeno, jest to Jakub Hana. Byl vlastně vyučený krejčí a mrzel se asi, když Jiřík Zygele kdysi ho usvědčil, že seděl v šatlavě pro podšívku. Z bídného krejčíka vyvinul se brzo dobrý a obratný, bohužel že i prodajný řečník, s jehož jménem spoutáno jest kus politických dějin kutnohorských, kus neveselý, který byl první ranou pro svobody starých horníků. Nahlédněme k tomu blíže! [1]
Starou horskou obec spravovali tehda šepmistři, konšelé, obecní a starší. Bývali ročně obnovováni, a to slavnostním způsobem; na radnici přicházel sám p. mincmistr, zastupuje krále, a ze seznamu, jejž šepmistři byli připravili, vyvolal jména nových šepmistrů a pánů a tím je „sadil“. Mincmistr čítal téměř vždy jména, jak ukazoval list šepmistry předložený. Ale roku 1535 pan Albrecht z Guttenštejna, mincmistr, usmyslil si řád tento starobylý porušiti a nevázati se návrhem šepmistrů, nýbrž jmenovati samostatně novou radu. I hledal před sázením rady, jež se dáti mělo kolem sv. Václava r. 1535, nějaké spolčence mezi měšťanstvem a horníky, a ačkoli to byla zrada věci vlastní, práv horských, vyskytli se zrádcové, jimž úsměv „pána“ byl milejší než zachování starobylých práv.
Když l. 1535 kolem sv. Václava obvyklá slavnost „sázení konšel“ se blížila, páni doslechli, „kterak by nastrojeny byly osoby, aby při sázení rady se ohlašovaly k některým věcem nebývalým, kteréž tu pán (mincmistr) chtěl způsobiti. A to že Hana kraječ mezi některými sousedy procházeje oznámil a jich k tomu ponoukal pravě, že jest jich drahný počet k tomu a že on radu zapisuje z koutu…“
Konšely tato zpráva nemálo zamrzela; ale byli neohroženi a vyslali některé ze sebe k p. mincmistrovi s uctivou, zároveň důraznou prosbou, aby zanechal takových novot, sice že se obrátí k KMti, a dodali: „neb se to vztahuje k bouřce a různici, jakž i v Praze bylo před tou bouřkou, že byly osoby nastrojeny, aby stály po koutech a říkaly: tak to svolujem a z toho různice znamenité vzešly jim ke škodě.“
Vedle toho povolán byl Hana kráječ a řečník tu sobotu před sv. Václavem na radnici a důrazně k němu promluvil p. Jindřich Charvát, že radu vyhledal po koutích a ulicích a že jí panu mincmistrovi sepsané dodal a že se pánu dobře líbí“, že p. mincmistr sázeje konšely mluviti chce a že Hana jich drahně zjednal, kteří budou přizvukovati a že i sám Hana mluviti chce a někteří že volati budou „tak, tak“.
K těmto „tvrdým“ obžalobám Hana zprvu ani neodpovídal a proto řečeno mu, že páni s ním „nemluví latině neb německy, než česky, aby tedy odpověděl, spisoval-li radu a podal-li jí sepsané mincmistrovi čili nic“. Hana stál zatvrzele a konečně z něho vyhrklo „neodpovím“. I zvolal jeden z konšel: „Ty na svém stojíš tvrdě?“ a Hana vece: „Tvrdě, netvrdě.“ A když ani k dalším otázkám neodpověděl, odevzdán jest rychtáři, jenž v žaláři do klády jej vložil. Na cestě do žaláře rychtář zaslechl, jak Hana k sobě pravil: „Nu, zvíte, co z toho vzejde!“
A co nyní s Hanou?
O tom měla rozhodnouti valná schůze konaná téhož dne u večer u přítomnosti obecních starších. Navštívena byla dosti četně, vždyť se jednalo o zachování starodávných práv. Však než páni raditi se počali, přišel služebník mincmistrův a hned na to druhý se vzkazem, aby šepmistr se dvěma konšely přišel k mincmistrovi. I odebrali se tam tři páni; uvítáni byli domluvou, že není správno, když Hanu proto zatkli, že k mincmistrovi chodíval, a protož aby Hana byl puštěn. Konšelé vážně odvětili, že jako nepravá tato zpráva jest, již uvádí pan mincmistr o Hanovi, tak ani nemožno jim rozhodovati o Hanovi, o němž právě celé shromáždění rokovati se chystá.
A vskutku rokovalo se o Hanovi na radnici dosti horlivě. Nejprv připomenuty starším závazky jejich, potom písař předčítal privilegium o ssázení konšel a když dočetl, shromáždění zvolalo velmi hlučně, že chce hrdly i statky hájiti privilegia toho.
Ohlas tohoto sborového slibu zaslechl také Hana, kterého do shromáždění městský rychtář právě uváděl. Nastalo ticho. Vyzván, aby beze všech „vobinštův“ odpovídal, zprvu vyhýbal se, na to chtěl jednomu z pánů se svěřiti, ale když na to nepřistoupeno, poněvadž všichni jsou „za jeden člověk“, promluvil upřímně a vyznal se, že sepsal radu na žádost páně mincmistrovu a „že se tomu bránil boje se těžkosti, jakž se (162) ani neubál“, ale p. mincmistr mu říkal, aby se nebál; při obnovení rady chtěl prý mluviti, ale zajisté nic zlého, leč to, „aby na své předky se rozpomenuli, jak jsou spolu byli u víře, v lásce, svornosti, čím se spravovali, jedni o druhých nemluvili, hor se dotýkali, aby mohli statku a poctivosti nabyti“. Když páni se ptali, čí ruka radu sepisovala, když on tvrdí, že neumí psát - zvláštní to advokát! - tu jmenoval Jana Bernarda. Výslech byl zapsán do knih památných a Hana uveden do vězení; téhož večera ještě šatlavou také J. Bernard opatřen.
Rychtář měl plné ruce práce, ale přece pánům shromážděným oznámil, kterak žena Hanova, když vedl řečníka k výslechu, dosti blízko se dotřela a když mužem spatřena byla, zvolala: Jakube můj milý, JMt ráčil rozkázati oznámiti, abys se nestaral a žádného nebál!“
Vzkaz tento ovšem nikoho nepotěšil, ale také nikoho nepřekvapil, vždyť pan mincmistr dávno čekal na okamžik a příležitost, jak by omezil práva horská.
Pozdě na noc páni rozcházeli se a slíbili si, že Hanu nepustí z vězení ani teď, ani budouli znova voleni. K panu mincmistrovi jíti převzali na sebe Jak. Hubáček, mistr Matouš a Adam Žďárský. Ač bylo již pozdě, přijati jsou od mincmistra; prosili, aby se nezlobil, že dnes odpověděti nemohou. Na to pán že dobře ví, co ráno mluvil a že bude obráncem práv zdejších, však Hana ještě této hodiny aby byl propuštěn.
Páni neuposlechli.
Nastalo tudíž napjetí mezi radnicí a dvorem Vlašským co zatím Hana i Bernard v žaláři seděli. Když konečně přišel den ustanovený k sázení konšel, mincmistr přijal sice návrh od šepmistrů, ale četl z listu Hanou mu podstrčeného a tím vypověděl pánům boj. Nově sazení přijali úřad, ale o propuštění Hany a Bernarda slyšeti nechtěli, až konečně sám mincmistr za rukojmí se prohlásil. Za nepovolnost mělo se konšelům ovšem dostati zlé odměny.
Obeslalť již za tři dny mincmistr celou novou radu. Páni sešli se v počtu téměř plném a čekali příchodu pána; bylo dusno v radní síni, když pán vstoupil v očích ukazuje rozhorlenost a podrážděnost a řeč zvláštní maje připravenou. A promluvil krátce, ale jadrně. Vědíť prý všichni, že pro něho Hana byl vězněn, a ač on mu nic nerozkázal, co proti právu jest, prohlášeno činění jeho za neslýchané. Dnes jest první rada, ať soudí, je-li Hana vinen čili nic. Na to páni opatrně odvětili, že zapsáno jest vše, co s Hanou měli, přeje-li si pán, že se přečte; však to že je jisto, že věci nemalé se dopustil a že nemají Hanu za hodna, aby s ním se smířili.
Takováto odpověď neusmířila ovšem p. Albrechta a počal rozhorleněji než dříve, že jest zástupcem krále a nesmějí tudíž se diviti, když zastává někoho, jenž k němu o pomoc se utekl, aby tedy s Hanou se vyrovnali a to „z té příčiny, aby potom z toho něco nepřišlo, neb vědí, že i se svobodami měli nesnáze a ne vždycky takž, jak sobě pokládali, jim přišlo“, ostatně že vznese věc na krále. Když pak čten výslech Hany, mincmistr poznamenal, že se ptal Hany toliko na hodnost jednotlivých osob a řeči Hanovy že by jistě nebyly bývaly „k bouřce“. Však páni nedali se k ničemu pohnouti, neboť ústy výmluvného Mikuláše z Práchňan odvětili, že Hana zasloužil trestu toho, poněvadž spisoval radu dříve než konšelé sami, a že sbíral pomocníky, kteří by jej při řeči jeho podporovali, což zajisté mohlo vésti k bouřce, a že si nepřejí znova ho slyšeti.
Pan mincmistr vstal, rozčilen do nejvyšší míry, a promluvil takto: „U předešlé rady nemohl jsem dosáhnouti nic dobrého, neb slova má v jalová obraceli; a nyní vidím, že nenalézám práva ani u p. Mikuláše (z Práchňan) a spoluradních. Snad byste chtěli, abych vás pro Boha prosil? O Hanovi říkáte, že nic se mne netýče, ač věc celá jest má a možno říci, že se děje více z odporu než z provinění. Žádá-li Hana slyšení a vy nechcete přivoliti, toť divné právo, o kterémž čistém právu s tebou, pane Mikuláši, poradu chci míti; od tebe mnoho let jsem trpěl a musím tebe syt býti.“
Při posledních slovech zvedla se vážná osoba pana Mikuláše a když pán domluvil, Mikuláš poznamenal, že mluvil nikoliv za sebe, než za všechny, jak bylo určeno, a celé shromáždění jako jedněmi ústy propuklo v souhlas: „Tak jest!“ Když pak Mikuláš chtěl ještě dále něco připomenouti, rozvášněně zvolal pan mincmistr: „Nepopuzuj mne, ale mlč,“ a měl se k odchodu. Ale neodešel; neboť když už provedl efektní scénu, dal se některými přemluviti, aby takto neodcházel.
Zůstal tedy, aby vyslechl další mínění pánův. Šepmistři chtěli, aby je Hana odprosil. Páni obecní místo odpovědi litovali ústy výmluvného Jindřicha Charváta, že byl okřiknut pan Mikuláš, což by se i jiným státi mohlo; žádají p. mincmistra, aby ráčil chovati se k nim, jako se chovali jiní mincmistři, a jich neokřikoval, vždyť se nezaručili, že by Šalomounové byli … a jistě mnohým z obecních mluvení tím okřiknutím přetrženo bylo.
Na to zkrátka a hrozivě pan mincmistr ani nevstav prohodil: „Rád bych věděl, má-li v nic uveden býti můj úřad i osoba. Hanu podržím v závazku, až král přijede, ať on rozhodne!“
Když po těchto slovech nastalo všeobecné ticho, vstal V. Růže z Sionu a promluvil ve jménu starších, že ani jim známo není, aby v radě nebyl směl kdo svobodně mluviti. Jindy že by byl Hana hůře pochodil, tak se proviniv, „jakž i pán ráčí písma čítati a věděti; jakž k těm se zachováno bylo, když proti právu pánům a obci provinilí pro menší věci bývali trestáni“. O hrdlo Hanovi nešlo a nebylo by mu škodilo, kdyby byl poseděl; s ním se souditi, bylo by obci k lehkosti.
Tím bylo dostatečně zjevno, jakého jsou páni mínění, proto pan mincmistr bez odkladu se zvedl a odešel. Památná schůze pak ihned ukončena.
Na čas přestalo spojení mezi radnicí a Vlašským dvorem. Obě strany odhodlaly se věc svou na krále vznésti a spisovaly své stížnosti. Týden po neděli Jubilate 1536 posel mincmistrův přišel žádat pánův, aby zřetelně naznačili, co proti právům obce pán učinil a čemu dosti neučinil; jestliže tak neučiní, že to přičte k nepřátelství. Páni mu sebevědomě odpověděli, že „toho vyznání učiniti nemohou, aby JMt pán neráčil proti obci nic činiti“ a uvedli: a) že Tlačíkovou, zdejším právem odsouzenou, znova k soudu potahoval, osadiv soud okolními pány i Kolínskými a Čáslavskými, což bylo neslýcháno; b) když Hana byl pro spisování rady uvězněn, p. mincmistr kázal jej proti vůli obce propustiti a k tomu ráčil v noci Kaňkovské i zdejší dělníky obsílati, aby na Vlašském dvoře zbrojně byli a ráčil pro perlíky k Čermáku kováři posílati; c) že jiné osoby, než napsány byly, posadil na radu a jednal proti privilegium; d) že Jindřicha Charváta na hrad Pražský pohnal proti privilegium. [2]
Jakmile p. mincmistr spis těchto stížností přečetl, poslal pánům i své stížnosti; i bylo nutno uraditi se, kterak se obrání proti tak vysokému úředníku. Sešli se tedy zase páni a když písař přečiny pánův proti mincmistrovi přečítal, páni odpovídali toliko tím, že zatínali pěsti, trpce se usmívali volajíce: „Není pravda.“ [3] Tohoť přece nemohli si zapříti, že tak často je od povinností i od soudů volal, aby ne o horních, ale o jeho věcech jednali, a že třeba o tom stěžovati si zvláště a list ten opatřiti pečetí městskou.
Stalo se. Páni byli připraveni k boji a čekali jen na znamení. A toho se také dočekali, byliť povoláni král. listem na hrad Pražský. Mezi zástupci obce hornické vidíme také Mikuláše z Práchňan, jemuž vedle Jindřicha Charváta byl vydán zvláštní list, že nikoli jako buřiči se chovali, nýbrž pokojně si vedli, že nemluvili o své vůli, nýbrž na žádost pánův.
O svém dobrém právu přesvědčeni, Horníci ochotně vstoupili před krále. Konce pře v knihách památných se nedočítáme, ale sám pan Mikuláš uvádí nám ve svých zápiskách [4], ač nerad, porážku Horníků. Prohlásilť král, aby p. mincmistr směl i z nepsaných saditi na úřad konšelský (1538).
Dozvuky Pražské pře na Horách ještě často se ozvaly; jestliže napjetí mezi Vlašským dvorem a radnicí, ač pře byla ukončena, docela nezaniklo, byla domýšlivost a smělost Hanova vždy ještě větší. Nic mu nebylo hodné úcty; jednou háje Martina zámečníka, urazil všecky cechy a pány, tak že proti němu vzniklo pravé vzbouření; jindy choval se lehce k osobě pana Mikuláše z Práchňan, znaje, že jest osoba ouřadná a na místě Božím a KMti, a jmenoval ‚Ty a Tobě‘ a ‚co víš‘ etc. a dostal se za to do vězení; jindy vůbec neposlechl šepmistrů, kteří mu, muži dosti bohatému [5], zakazovali stavěti sloupů u domu „zlaté husy“, jeho to majetku, poněvadž to bylo na těsném místě (1541), a dostal se opět do vězení.
Rok 1545 uvádí nám zestárlého advokáta naposled; každý přítel práva a spravedlnosti přeje šepmistrům, že nebylo již jim jednati s mužem, jenž několikrát o sobě u soudu povídati zaslechl, „že jest přesvědčivý, starý a šedivý lhář!“ Věříce jeho protivníkům loučíme se s Hanou.
Předvedli jsme dva hlavní Kutnohorské advokáty z prvé polovice XVI. věku, pokud staré knihy o nich mluviti dovolují. Ovšem nebyli na Horách oni svého řemesla jediní, měliť kolegů několik, jichž nemožno pominouti. Nuže, jak se jmenují? První, v knihách často jmenovaný, jest Matoušek od věže, také po latinsku zvaný „Mateollus a turri“; míval rád dlouhé řeči, jež Hana jmenoval „dlouhými koledami“. Běh života jeho pro nedostatek zpráv líčiti nelze, možno také, že by nevypadal skvěle; byloť slýchati na radnici, jak mu v oči metány hany a potupy, jak zván býval „odřeným a nedodřeným Matouškem, drahonosem, zvyvedeným lotrem, zlodějem, falešníkem, mužem, jenž falšoval registra, jenž poctivosti a kukly nechal v Brodě a přišed z Brodu, udělal si fisír axamitem premovaný“ a pod.
Prozradíme-li, že měl na Horách malou zastavárnu, a že mnoho hodin ztrávil ve vězení, pověděli jsme o něm všecko.
Životopis druhého advokáta, J. Kotníčka, byl by Matouškovu podoben; nebo může-li se před vážnými šepmistry říci o někom, že „za svého vandru byl dvakrát psancem, že jest lhář přesvědčený, psanec po katu“ a j., jest jasno, že nebyl člověkem nejsprávnějším. Nestydatost Kotníčkova dostoupila i takového stupně, že od jednoho z osmi soudců (Hubáčka) dostalo se mu „pohubku“, kterýž ovšem přivedl soudce do vězení.
Ostatních advokátů známe jen jména; jsou to: Jan Škornička, Jan z Unětic, Jan Sladký, Ondřej z Páchu, Štefek, Jindřich, jenž zastupoval klášter Sedlecký, a Jakub Kadeřavý, žid, který za židy mluvil u soudu.
Pravé činění a konání všech uvedených těchto advokátů u veřejnosti vysvítá hlavně z rozkazů, kteréž páni nuceni byli vydati proti zlořádům jich. Poněvadž pak nejlépe illustrují veřejný jich život, uvádíme některé.
Roku 1531 rozkázáno řečníkům, aby lidí nepřetahovali a od nich víc než sluší nebrali a tudíž aby od 1 kopy více než 1 groš nebrali, sic že ssazeni budou; smlouvání stran aby nebyli na odpor.
Roku 1535 domluvu dostali (zvláště Hana a Matoušek), že lidí nepřetahují, a „že není mrzčího hříchu než jazyk svůj prodajný míti a s ním jako na krámě seděti, aby jej lidé od nich kupovali; zanechavše již řemesla a jehly zvláště Hana na ten samý jazyk chce živ býti a každé stání vstup neb nevstup musí mu 4 neb 6 grošů dáti, tak že lidé již pod nimi slyští a již jako housata piští. A oni nic na duši a na Pána Boha nepamatují a vždy, pokudž se odkládá, lidem při berou, s nich i plachtu derou, když peněz není“ a protož páni co nejpřísněji je napomenuli.
Roku 1536 povoláni byli téměř všichni řečníci a zakázáno jim, aby lidí k soudům neponoukali, aby věcí a pří nespravedlivých nebrali a nehájili, aby protahováním pří své užitky neprotahovali, aby ode pří více nebrali, než jakž vyměřeno jest, a aby, „ne všecko pro peníze, někdy z lásky křesťanské pro chudé lidi činili“, aby nezbraňovali, když strany samy smluviti se chtí, aby „při soudu krátce mluvili, řečí neopakovali, když jednu povědí, že páni hluší nejsou“, aby s potřebnými věcmi k soudům se dostavovali a dle těchto artikulů se zachovali, sice že by páni každému prokuratorství neb řečňování zapověděli, jakž některým se již bylo stalo.
Řada artikulů těchto a jiných mluví nejzřetelněji.
Avšak jsme již se svým líčením u konce; litujeme, že nepoštěstilo se nám domakati se i takových zpráv, kteréž by šlechetnou i půvabnější stránku života tehdejších řečníků ukázaly; než kdo tím vinen?
Zprávy, jež následují, jsou doplňkem vypravování Dačického (ed. Rezek str. 94. a násl.) a vysvětlením titulu, který Dačický Hanovi uštědřuje: „pro Hana sartore, latrone.“ ↩︎
Písař dopsav toto připsal: „Není notule, než přišedši odtud teprv z paměti ty artikule sem napsal, pro budoucí památku, až by toho potřeba bylo.“. ↩︎
Na druhém místě vytýkal mincmistr, že páni nebránili lípati hanlivých cedul naň. Páni uznali sice, že cedule byly, a že se doptávali původce, aby ho jako zrádce potrestali, ale za to nemohou, že se nedoptali. Hanlivé cedule i na potupu rady, soudců zemských a j. byly prý lípány, a když nebylo původce doptáno, musili všecko zanechati. ↩︎
Paměti Dačického vyd. Rezek I. str. 99. ↩︎
L. 1538 koupil od Doroty půl domu „u zlaté husy“ za 80 kop, brzo na to druhou polovici od Mik. z Práchňan za 90 kop. Léta 1540 přikoupil si druhou třetinu domu Hrdloňovského, tak že měl dvě třetiny. Téhož roku koupil si poustku na psím rynku za 3 kopy, ale hned ji zas prodal, r. 1545 koupil Křížkovskou zahradu za 26 kop. ↩︎