ZDROJ: Archiv Český čili Staré písemné památky české i moravské, redaktor Josef Kalousek, Díl XII., v Praze 1893, Tiskem dr. Ed. Grégra, str. 411-462
411
XIV. REGISTRA ORTELŮ HORNÍHO SOUDU V HOŘE KUTNÉ
z let 1511—1514.
Vydává Josef Braniš.
Roku 1875 dána jest úřadům instrukce, aby staré papíry, jež se během dlouhých let v archivech nahromadily, prodaly. Ač nebyly tím míněny spisy historicky cenné, mnohý archiv stihla z toho nenahraditelná pohroma, ježto neporozumělo se namnoze nařízení tomu.
K těm patřil i starobylý horní archiv chovaný na Vlašském Dvoře v Hoře Kutné. Čásť jeho přenesena do archivu městského, ostatek i se skříněmi rozprodán kupcům. Byly to kromě účtů horních dopisy úřední a soukromé, smlouvy o věcech horních, akta horního soudu atd. (viz Památky archaeologické XIV, 1. p. 30.), celkem zajímavý materiál k dějinám českým v XVI. a XVII. věku. Spisy počínaly se dobou Vladislavovou, neboť teprve na sklonku XV. věku jednání veřejná v Hoře Kutné obšírněji poznamenávati se počala [1]. Někteří přátelé místní historie jali se zbytky ty pracně přehlížeti, a pokud čas a prostředky stačily, zakoupili od obchodníků zase aspoň čásť rozptýlených spisů. Kromě archaeologického sboru Vocela pátral zvláště bedlivě pan Ant. Materka, nyní správce nemocnice v Hoře Kutné, jenž zejména knihy svědomí a množství listin vykoupil a je později, nemoha jinak, jak ubezpečuje, do státního archivu ve Vídni prodal.
Osudu tomu šťastně ušla Registra waypowiedij worteluow, jež jsem náhodou u sebe choval, vypůjčiv si je, abych při příležitosti aspoň některé zajímavé ukázky k staročeskému právu hornímu přátelům dějin domácích vydati mohl. Formát knížky jest podélný, u register obyčejný, v rozměru 32 X 11 cm. Zápisy dvojí rukou psané počínají se r. 1511, a končí se r. 1514, majíce za předmět úřední jednání při horním soudu vůbec; rozděleny jsou ve tři 412 knihy, z nichž první celkem 9, druhá v oddělení A 30, v oddělení B 10 popsaných listů obsahuje. Vzadu přidány jsou formule přísežní a rejstřík.
Zde podává se na ukázku několik rozepří a jiných zápisů z dotčených Register, aby se mohl poznati spůsob, kterým jednalo se na počátku XVI. věku na horním soudě Kutnohorském.
Soud horní byl rozdílný od soudu městského. Soud městský v Kutné Hoře byl takový a měl touž působnost, jako v jiných městech královských; seděla na něm rada městská, totiž šefmistr starší a mladší, kteří se rovnali purkmistrovi jiných měst královských, a konšelové, kterých bylo v Kutné Hoře osmnácte, a v soudních formulích bývají nazýváni prostě „páni“. Soud horní osazen byl úředníky královskými, vedle kterých však nezřídka sedělo několik osob z rady městské. První místo na soudě horním zaujímal nejvyšší mincmistr království Českého, jenž však vždy přítomen nebýval. Po něm následoval hofmistr, magister curiae, nazvaný tak nejspíš po Vlaském Dvoře, kdež bylo sídlo soudu horního a vůbec královské správy hor a mince Kutnohorské; v nepřítomnosti mincmistra předsedal na soudě horním hofmistr, kterýž však těžších rozepří bez mincmistra souditi nechtíval (viz číslo 23 z února 1514); za přítomnosti mincmistrovy držel hofmistr vedle něho v soudě místo druhé nebo třetí. Na druhém nebo na třetím místě, teda nad hofmistrem nebo pod hofmistrem, jmenují se šefmistři, jeden nebo druhý anebo oba zároveň, a vedle nich zasedalo na soudě horním několik málo osob z konšelův (pánův); někdy však zástupcové rady městské scházejí na soudě horním docela. Dále následoval na soudě horním pravidelně královský urburéř s jinými úředníky mince a úředníci horní, jmenovitě svrchní štejgéři. V jednom rozsudku (č. 29 z dne 20. června 1514) jest poznamenáno, že jej vynesl mincmistr s úředníky mince i s pány a vládykami (t. j. soudci zemskými) a s několika nejvyššími úředníky zemskými tam označenými. Pokud se týká působnosti soudu horního, vysvítá ze zápisů zde uveřejňovaných, že vztahovala se na záležitosti majetkové i na věci trestní, pokud jedny i druhé týkaly se hor a dolování.
Na konci přidáno jest vysvětlení některých technických výrazů hornických, které v podaných zde výpisích přicházejí.
Přísahám pánu Bohu i všem svatým a najjasnějšímu knížeti a pánu pánu Vladislavovi Uherskému, Českému ↄc králi, markrabí Moravskému, i také najjasnějšímu knížeti a pánu pánu Ludvíkovi, Uherskému, Českému ↄc králi, pánům mým dědičným, vedle toho urozenému pánu, panu Janovi z Potnštýna (Jindřichovi Tunklovi z Brníčka) panu mincmejstrovi na místě JMKské, i všem nákladníkům a kverkům toho dolu, tento úřad (pergmistřství, štajgýřství, hutmanství, šmelířství, anklopéřství), od JMKské i od pana mincmejstra i od těch nákladníkův a kverkův mně poručený a daný, věrně, právě a spravedlivě zpravovati a vyhledávati, a ve všech věcech tomu příslušejících právě činiti; a jestliže bych co škodlivého při tom znal a věděl, to zastavovati, a pakli bych sám co zastaviti nemohl, to na pana mincmejstra JMt neb na pana hofmistra a na jiné úředníky horní neb na ty nákladníky a kverky vznésti. 413 Toho jinak nečiniti ani pro strach, ani pro přízeň, ani pro nepřízeň, ani pro dary, ani pro nižádnů jinú věc. Toho mi rač dopomoci pán Bůh všemohúcí, všickni světí.
Jan Žampach z Potšteina byl mincmistrem r. 1512, viz níže str. 418, Jindřich Tunkl r. 1513 str. 427, 429 atd.
Přísahám pánu Bohu, Matce Boží, všem svatým v té při, kteráž jest mezi tímto a tímto, čehož sem svědom, že to chci věrně a právě pověděti toho a jináč nečiniti ani pro přízeň, ani pro nepřízeň, ani pro dar, ani pro kterú jinú věc. Toho mi dopomáhej pán Bůh, Matka Boží, všichni světí.
Tyto dvě formule přísah zaznamenány jsou v Registřích ku konci na listech nečíslovaných před rejstříkem.
Jakož jest žalovala v rajtunku Hovorková erckaféřka před panem hofmistrem i jinými ouředníky na Matěje Spáleného, že by její tále držal v Novém dole, a že by muž její od nich nepustil, a že by z cupusu nebyla napomínána, pravíc se míti k tomu kukusu spravedlnost. Tu Matěj Spálený odpověděl, že od ní nemá nic, než že má ten kukus od písaře a pergmistra sobě daný, žádaje, aby při něm zachován byl vedle práva. Kdež se jest písař i s pergmistrem přiznal, že při tom kukusu nezachovali se vedle práva, nenapomínavše z cupusu Hovorkové, i dali sú Matějovi Spálenému tále. Tu jest Matějovi ten kukus přisouzen. I pověděl jest pergmistr, že já jí chci kukus svůj dáti, a při tom i třicátou pouštím, nechť tam mají všecko. Při tom se jim kázalo vystúpiti, kdež majíce ještě zase před ouřad vstúpiti, tu nedočkavše vstúpení, zšel svévolně dolův. Actum dominica jubilate 1511.
Náprava Petra šenkéře Václavovi havéři, kdež jest na něho mluvil řeči nedůvodné, odprošoval ho takto: „Pane Václave, tovaryši milý, které sem koli řeči slyšené a nedůvodné vo tobě mluvil, prosím tebe pro pána Boha i pro Matku Boží, že mi to odpustíš; nebo já na tebe nevím nic zlého, než mám tě za dobrého člověka a tovaryše, jako tě mají jiní dobří lidé. A prosím tebe, že ke mně dobrú vůli míti budeš, že já ji k tobě také chci míti jako k tovaryši dobrému“.
A tu sobě ruky podali k smíření a k jmění dobré vůle k sobě.
Václav k Petrovi: „Milý tovaryši Petře, Bohem ti všecko odpuštěno, a vůli dobrú chci k tobě rád míti jako k tovaryši dobrému.“
Actum feria VI. dominice Vocem anno Domini 1511 (30. května 1511).
414
Item pře, kteráž vznikla mezi Martinem Cvildú a Janem Hausem, majíce vstúpiti před pana hofmistra a úřad horní, i učinili sami mezi sebú a přáteli takovú smlúvu, že Jan Haus pověděl tak: „Martine, jakož sem tebe dotýkal slovy hanlivými, a mluvil sem to z hněvu; než již toho nepravím, ale mám tebe za dobrého člověka, jako tebe jiní dobří lidé mají; prosím tebe, odpusť mi a měj ke mně dobrú vůli.“ A ten se zápis stal mezi nimi samými; a vstúpivše oznámili sú jej před úřadem horním. Stalo se v středu před sv. Bartolomějem dominica Ecce Deus anno 1511o (13. nebo 20. srpna 1511).
Item léta božího 1511o tu neděli dominica Da pacem (12. října) předstúpil jest před pana mincmejstra JMt, hofmistra a jiné úředníky horní Tůma Chvojka a Štefan kupec s jinými havéři jménem všech kverkův z Lintu z hutrejtéřův, za to pána JMt prosíce, aby jim toho příti ráčil, aby mohli na záduší a havéřóm hanštány vysaditi, což by se jim slušného zdálo, aby tím pilněji havéři dělali; a králi JMti a kverkóm aby bez škody bylo, že toho hleděti chtí. Tu pan JMt mincmejstr, hofmistr a jiní úředníci slyše (sic) jejich žádost i ode všech kverkův, ráčil jest toho dopustiti, aby tak ty hanštány s volí všech kverkův podle slušnosti k záduší havéřóm mohli dáti a vysaditi, co by králi JMti, také nákladníkóm kverkóm bez škody bylo, podle cedule krále JMti; a cožkolivěk komu dáno bude, aby to na stole prodáno bylo.
Item. Na ten hod na Boží křtění léta 1512o stala se smlúva mezi tovaryši vo propůjčku na vortě Trnkově. Šípek s tovařiši svými šesti do určeného času do svatého Vavřince, a to takovým obyčejem, když by pán Bůh nadělil, aby voni nahradili své lůny, a když by je nahradili, aby jim byly dva groše a nám tři, a jich jeden havéřův a náš druhý. A když by lůn předělali, aby sobě po pacholeti zjednali, a jim lůn po 15 groších, a to našemu štolhortu bez škody, pokudž jest jim vokázáno 1512. (6. ledna 1512.)
Zápis Jana Nebozízka.
Item. Jan Nebozízek předstúpiv před úřad horní na Vlaský Dvůr do rejtunku, 415 položil jest peníze poslední 20 kop grošův, kteréž byl dlužen pánům kverkóm z Plimle, 97 kop, i žádal jest, aby z nich kvitován byl od pánův kverkův. Při tom Jan Švec pergmistr a Jan písař z Pimle, stojíce a pravíce, že sú páni kverci jim to v moc dali a poručili jim, aby od něho peníze vyzdvihli a přijali, i přijali sú peníze od něho před úřadem horním pravíc, že jest tak, a že sú peníze poslední, že my jeho mocně z toho propouštíme a kvitujem ode všech kverkův mocí, že jeho z té summy svrchu jmenované žádný budúcně napomínati nemá, my ani žádný jiný jeho Jana Nebozízka ani budúcích jeho. Actum feria VI. ante Antoni 1512o. (16. ledna 1512.)
Nesnáz mezi urozeným a statečným rytířem panem Libákem z Radovesic, a mezi urozeným pánem panem Jiříkem Samuelem z Hrádku a mezi urozeným vládyků panem Vácslavem Pehmem z Konobic. — Žaloba.
V té při, kteráž jest mezi urozeným a statečným rytířem panem Matyášem Libákem z Radovesic, prokurátorem krále JMti, z strany jedné, a mezi urozeným pánem panem Jiříkem Samuelem z Hrádku a mezi urozeným vládykú panem Vácslavem Pehmem z Konobic strany druhé; kteráž jest nesnáz vznikla od (sic) třicátú na dole v Vosle od několika let, k kteréžto třicáté obojí praví se spravedlnost míti. Tu pan mincmejstr JMt s pány šephmistry, s pány, s panem hofmistrem i s úřadem horním ráčil jest rozkázati panu Libákovi, kterúž se spravedlnost praví míti, aby ji pokazoval. Tu pan Matyáš Libák oznámil, že třicátú na dole v Vosle v držení má od 14ti let a níž, na kterúžto, pravil, že jest cupus dával a ibrlafy bral; táhna se na registra dolová i mincová a na zápis, kterýž jest na rathúze, žádaje, aby položena byla. Při tom jest ukázal list krále JMti, kterýžto v sobě to zavírá, aby dáním krále JMti nic se neukrátilo panu Libákovi, že JKMt ráčí poručiti k rozeznání pánům JMtem. Druhý list též krále JMti, kterýž v sobě zavírá, aby byla třicátá zapsána panu Libákovi v registra dolová, a při prvním psaním jej JMt züstavuje. Též okázal list a vyznání urozeného pána pana Bernarta z Walštýna, v kterémžto vyznává, že pan Matyáš Libák byl v držení té třicáté za pana Bohuši Kostky i též za jeho úřadu i v užívání; a který jest list páně Číčův od krále JMti v registra dolová vepsán, že to páně Libákově spravedlnosti k žádné škodě a ujmě býti nemá; a v témž listu dotýče, jakož Vencl Pehmovi zapsána jest třicátá, ale vše na týž způsob, ktožby lepší spravedlivost okázal, aby ten toho požiti mohl. A při tom pan Matyáš Libák táhl se jest na seznání pana Martina Vrabce, při tom žádaje za spravedlivé opatření.
416
Proti tomu pan Jiřík Samuel odpíraje mluvil: „Jakož praví pan Libák prokurátor spravedlivost se míti k třicáté na dole v Vosle, a toho nikudy nepokazuje podle práv horních, aby kde zapsán měl v registrách dolových, tak jak jest řád a obyčej.“ A při tom jest ukázal list krále JMti, kterýž jest zapsán v registra dolová, kterýmž JMt ráčí dávati panu Číčovi tu třicátú, kterúž jest pan Libák držel; druhý list též krále JMti, v kterémž ráčí panu Bernartovi JMt poručiti, aby tu věc a k místu a konci mezi nimi přivedl. A k tomu jest okázal list, kterýmž dává syn páně Číčův tu třicátú Jakubovi, písaři páně hejtmanovu, a Petrovi zámečníkovi; a druhý list okázal dání Jakuba písaře a Petra zámečníka té třicáté. A k tomu jest okázal ceduli dobré paměti urozeného pána pana Bohuši Kostky z Postupic, v kterém psáti ráčí panu Prokopovi ty časy hofmistru, aby byla dána třicátá panu arciděkanovi, kterúž jest držel pan Libák. A k tomu táhl se na svědomí pana Prokopa Kroupy a pana Jana hanykéře, žádaje při tom za spravedlivé opatření, poněvadž pokazují týmž listem, kterýž jest v dolová registra zapsán.
Při tom stoje urozený vládyka pan Vencl Pehem mluvil jest, že pan prokurátor ani pan Jiřík Samuel spravedlnosti žádné nepokazují k těm tálům, aby kde tu třicátú zapsánu měli podle práva horního; než já pravím, že já k té třicáté spravedlivost mám lepší než pan prokurátor, ani pan Jiřík Samuel, a to tím, že sem jí v držení od půl třetího léta, cupus sem dával i ibrlaf bral; a k tomu mám zapsání v registrách horních, jakož řád a obyčej ukazuje na Horách. Neb právo horní ukazuje, ktoby předržel 6 neděl, že při tom zůstaven býti má. Nad to nade všecko, by nebylo zapsáno, ale poněvadž pan mincmejstr a pan hofmistr a pergmistr toho dolu, komuž propůjčku dá, ten toho užiti má a při tom ostaven býti, a protož já VMti prosím podle práva horního za spravedlivé opatření.
Svědomí pana Matyáše Libáka: Pan Martin Vrabec, učiniv přísahu podle práva, co jemu vědomo jest, seznal: „Toto mi jest svědomo, že urozený a statečný pan Matyáš Libák měl jest třicátú na dole v Vosle, na která sem já z jeho peněz cupus dával; a potom ji týž pan Matyáš pustil, kdež potom urozený pán pan Bohuše, sa panem mincmejstrem, ráčil jest dáti jednu třicátú na dole v Vosle témuž panu Libákovi z tálův krále JMti v Vosle; a při tom mi ráčil týž pan mincmejstr rozkázati, abych ibrlaf na tu dolovú třicátú vybíral a témuž panu Matyášovi Libákovi dával.“
Svědomí pana Jiříka Samuele: Pan Prokop Kroupa, učiniv přísahu podle práva, což jemu vědomo jest, seznal: „Toto mi jest dobře vědomo, kterúž třicátú měl urozený pan Matyáš Libák na dole v Vosle, ta jest přišla na kverky téhož dolu Vosla. Tu urozený pán, pan Bohuše JMt, sa panem mincmejstrem, ráčil mi psáti, aby ta třicátá byla dána knězi Svatomírovi děkanovi; a já sem o to 417 mluvil s panem Jandú a s některými kverky, i dali sú k tomu své povolení, že jest dána ta třicátá panu děkanovi.“
Druhé svědomí pana Jiříka Samuele: Jan hanykéř, sa zavázán podle práva pod tú přísahú, kterúž má od JMti krále na úřad, Ze mi toto vědomo jest, že mi pan Janda pravil, že jest pan Libák spustil tricátú v Vosle, že jest se dostala ta třicátá knězi děkanovi; já jiného svědom nejsem.
Listové urozeného pána pana Bernarta z Walštýna a na Bělé, najvyššího mincmejstra království Českého ↄc. Pane hofmistře, můj milý příteli! Věz, že jest na mne vznesl Vencl Pehm, že by jemu zápisu při dole Vosle příti nechtěl bez vůle a rozkázání mého. I věz, že jest v tom vůle má, aby jemu to zapsáno bylo; neb znáš, že to nemá žádnému hájeno býti, ktož tu řádně k čemu by jaké právo měl. I protož, když k tomu přijde, a pan Číč jemu své právo dá, ať jest jemu zapsáno, aby o to více nepracoval. Ex Praga feria V. ante Egidi anno XVcIXo (30. srpna 1509).
Druhý list: Bernart z Walštýna ↄc. Pane hofmistře, můj milý příteli! Jakož mi píšeš, co se té třicáté v Vosle dotýče, oznamuje mi příčinu, proč si jí ještě Vencl Pehmovi nezapsal, žádaje při tom, abych vůli svú oznámil; i věz, že jest při tom táž vůle má, jakož sem prve oznámil, aby mu předse zapsána byla, neb se to žádnému brániti nemůže, kto by chtěl své právo komu dáti. Což se pak té různice a nesnáze o tu třicátú dotýče, to se pak potom dobře rozváží, pokudž toho potřeba kázati bude, aby o to větší nesnáze nebylo. A protož ať jest jemu zapsána, poněvadž vedle práva toho se jemu odepříti nemůž. Ex Praga feria V. ante Natiuitatis Marie anno XVcIXo (6. září 1509).
Zápis v registřích dolových: Item. Z rozkázání urozeného pána, pana Bernarta z Walštýna, najvyššího mincmejstra království Českého, a pana Prokopa z Chocemic hofmistra na Horách Kutnách, zapsána jest třicátá Vencl Pehmovi, kterúž jest jemu dal Číč mladý. Dominica Respice 2m anno XVcIXo. (V posledním témdni srpna 1509.)
Výpověď stranám: Tu pan mincmejstr JMt, páni šephmistři s pány, pan hofmistr se vším úřadem horním, slyšíce žaloby i odpor i listy krále JMti, pána našeho všech milostivého, a svědky vyslyšavše podle práva, i vážili sú jich přelíčení a odpor, listy krále JMti, registra, svědomí listovní i oustní, o tom takto vypovídají: Poněvadž pan Matyáš Libák toto jest provedl registry z mince a listem od pana Bernarta ty časy mincmejstra, kterýž vyznává v psaní svém, že pan Matyáš Libák tu třicátú držal za pana Bohuši Kostky i za páně Bernartova úřadu zpravování, a té třicáté vždy užíval; a k tomu Martin Vrabec též seznal, že jest jemu dána třicátá na dole v Vosle z tálův krále JMti od pana Bohuši ty časy mincmejstra, a tu jest držel a s ní ibrlaf bral; a z držení právem vyveden není před 418 tím listem krále JMti, kterýž psáti ráčí panu Číčovi, ani po tom listu: i z té příčiny pana Libáka při té třicáté zůstavuje i při ibrlafu; a pan Jiřík a pan Vácslav k té třicáté, kteráž jest dána panu Libákovi od tálův krále JMti, žádného práva ani spravedlnosti nemají. Ale což se dotýče té třicáté, kterúž jest prve pan Libák držel a ji pustil, chce-li pan Jiřík Samuel aneb pan Václav Pehm k komu o ni hleděti, právo se jim horní nezavírá. I přijaly sú ten ortel všecky strany. Actum dominica Circumdederunt feria III. anno 1512o, před urozeným pánem panem Žampachem panem mincmejstrem, urozeným panem Jakubem z Fuglhausu hofmistrem ↄc. (10. února 1512.)
Bernarta z Walštýna list.
Podle toho, kdež páni z Walštýna, pan Jan a pan Bernart, obesláni sú skrze pana mincmejstra JMt, aby před úřadem horním stáli v té při, kterúž mají s Hanztrojem, kupcem na Horách Kutnách, o doly ležící na Turkaňku a o dílo hutní, kdež sú jej Hanztroje viniti měli a ke dni uloženému jako dnes státi; pak poněvadž tíž páni z Walštýna osobně nestojí, ale pan pan Bejchorský stoje mluvil jest od týchž pánuov z Walštýna, žádaje roku odložení; tudíž Hanztroj žádal jest vedle práva horního zachován býti.
Tu pan mincmejstr JMt, hofmistr s úřadem horním, vážíce takovú věc, kdež jest nadepsaným pánům rok nejedná položen, aby se právo horní zachovalo, pouští se na tento čas týž Hanztrojovi (čti: Hanztroj) s kverky svými, aby se JMti užitek a jiných kverkův nehyndroval, v dílo týchž dolův i v dílo hutní, však takovým způsobem: jestliže nadepsaní páni z Walštýna chtí z čeho viniti téhož Hanztroje z toho neb z jiného, mají toho vůli, právo horní se jim nezavírá obojí straně. Kdež pak týž Hanztroj sám se k tomu poddává, že týž pánům z Walštýna, z čehož by jej viniti chtěli, práv býti chce.
Actum feria IV. ante sancti Valentini, anno 1512 (11. února 1512.) Magister monete dominus Johannes Žampach, hophmistr Jacobus.
Nesnáz mezi Bratřími a Knoflíčkem o duršlák v Vosle a Velblúdích.
Zápis, který jest zapsán v registrech dolových: „Item léta božího 419 1510 dominica Dicit secundum (mezi 3. a 9. listopadem) Lorenc Jakub s svými tovařiši zdali sú Velblúdy oba štolhorty k ruce i přes ruku, pokud se zamykají.“
Pergmistr, přijav to k své přísaze, kterúž má na svůj úřad, tuto jest zprávu učinil: Když sú dělali v tom poli dlúhém, i vyvedli sme je odtavad. Milí tovaryši, můžete-li sobě vyhledati místo jiné, že já vám toho přeji, neb se nám nezdá, byšte tu nyní dělali na tento čas. A když sú vyvedeni odtud, vybrali sobě místo pod hašplem k ruce. A potom po několiko časích žádali sú mne, abych jim dopustil dělati třem na dva šligle, Ze chtí dělati přes ruku druhým šliglem; a tu sú potom dělali všemi třemi dryteli až do nynějšího času. A při tom pověděl, že sú zdána voba vetdy až po tu katru, kdež sú se prve zamykali pod Velblúdy.
Katra štejgéř, přijav to k své víře a k své cti a k své duši, tuto jest zprávu učinil: Toto mi vědomo jest, že sú zdané štolhorty oba dva k ruce i přes ruku; než kterúž mají hlubinu, že sú sobě té pozůstavili, kdyby chtěl jiný dělati, aby jim dobyli, že sami vosadí. Pak toho sem ještě svědom, kdy sme je vyvedli do štolhortu k ručnímu, tehda sú mluvili, aby jim byla udělána katra v hašpli; i že jest katra býti nemohla pro hndruk i pro všecko v hašpli, že sme my jim tu katry přáli nad hašplem, aby zamykala v našem.
Svědomí Knoflíčkovo: Řehoř Hřivnáč, přijav to k své víře a k své duši, seznal: Toto mi jest vědomo, že sem já přijal od pergmistra svobodné, a dělal sem tu dvě neb tři neděle, a nemoha nic vydělati, hledal sem sobě lepšího s tovařišem svým.
Druhé svědomí Knoflíčkovo: Václav Sedláček, přijav to k své víře a k své duši, pověděl: Toto mi jest vědomo, že nám nebožčík štejgéř Beneš s nebožčíkem Žlábkem pergmistrem propůjčil, nám Václavovi Sedláčkovi s Kanečkovým Uhrem, pravíce, že jest zdané, abychom se živili jako chudí tovařiši; než katru sú měli, a my v ní dělali, neb katra jich byla nad Velblúdem přes ruku.
Výpověď: Kteráž jest nesnáz vznikla mezi Bratřími a kverky jich strany jedné, a mezi Knoflíčkem, kverky jeho strany druhé, o vort, na který sú Bratří duršlák Knoflíčkovi i kverkóm jeho celým kamenem udělali a jej vobložili, při kterémžto obě straně žádaly zachovány býti podle práva horního. A při tom sú se volali k zápisu i k svědkóm. Tu pán JMt pan mincmejstr, pan hofmistr s úřadem horním, slyševše žaloby i odpor, zápis a svědky váživše i zprávu úředníkův štejgéřův svrchních, takto jim vypovídají: Poněvadž Knoflíček zápisem i svědky pokazuje, že sú duršláku do jich neudělali, než do zdaného; protož JMt pan mincmejstr, pan hofmistr s úřadem horním při tom štolhortu, kterému sú celým kamenem přišli Bratří přes ruku v dolejším Velblúdu, že je při tom zůstavují, avšak na takový způsob: dva dumplochy nahoru od žuly. A Knoflíčka s kverky jeho, kdež propůjčku mají pod Velblúdy, při 420 těch je zůstavují. A těch fudrunkův pod Velblúdy aby obojí užívali jeden druhému bez překážky.
A tu sú obě straně poděkovaly z spravedlivého nálezu. Actum dominica Esto michi annno 1512o coram nobili domino Jacobo de Fuglhauz hophmistro. (Mezi 22. a 28. únorem 1512).
Nesnáz Vacka uhléře a paní Doroty zlatnice.
Item dominica Exurge ten pátek (20. února 1512?) Vacek uhléř předstúpiv před úřad JMtí do rejtunku, učinil žalobu na paní Dorotu zlatnici o rabuši, na kteréž jemu dlužna za 7 vozův; kdež jest prve na úřad vznášel, že já rabuši mám, a vona nic, a že mám na to svědomí hodné, že jest mluvila, že mi jest dlužna a že má tomu rok se mnú až do Hromnic. A na to jest svědky vedl.
Svědomí Vackovo: Petr rychtář ze Lhoty, přijav to na svú přísahu, kterúž má na rychtářství, i pověděl toto: „Když sem vezl zlatnici uhlé, i trefili sme se spolu s Vackem v placení u zlatnice. Tehda jest vona mně za mú rabuši zaplatila jako dobrá paní, a jeho se rabuše nemohla trefiti. Potom přišel Vacek za mnú na hospodu a pravil, že mu se jeho rabuše nemůž trefiti. I mluvil se mnú, abych s ním šel do Knejslíkova domu k tomu štivradéři; i tázal se Vacek štivradéře, zná-li se k tomu, dal-li je jemu tu rabuši. Opět řekl Vacek štivradýřovi: Mám nesnáz o tu rabuši, že mi paní nechce za ni zaplatiti. A štyvradéř řekl: Ponech tak ještě, až přestýden bude, že já s ní budu mluviti, neb já nechci za žádného své duše dáti. Jiného nevím.“
Druhé svědomí Vackovo: Jiřík z Prostřední Vsi, učiniv přísahu podle práva k svědomí, seznal jest: „Když sem přišel k paní Dorotě zlatnici, otázal sem se jí, co jest Vackovi dlužna; a vona řekla: Nevím, než co jest na těch holech, až by se rabuše přitrefila, a to že mi dal těm penézóm rok až do Hromnic. A já sem svezl na Vackovy rabuše 11 vozův, a zůstala ještě jedna rabuše na 7 vozův; než paní Dorota na ty vozy nedal (sic) žádných peněz.“
Třetí svědomí: Tůma z Kotoučova, učiniv přísahu podle práva k svědomí, seznal jest: „To vím, když sme to uhlé vezli, že nebožčík štyvradíř dal rabuši Martinovi, to sem viděl; a já sem svezl na Vackovu rabuši 10 vozúv, a z druhého milíře nevím co. Ale já sem na ně žádných peněz nebral od paní Doroty za to uhlé.“
Čtvrté stvědomí: Martin z Kotoučova učinil (sic) přísahu podle práva k svědomí, seznal: „To mi jest vědomo, že mi rabuši dal nebožčík Matěj štyvradíř, a já sem tu rabuši Vackovi dal, kterúž mi dal štyvradíř. A svezl sem já na Vackovu 421 rabuši 22 vozův z našeho miléře, a žádných sem já na ně peněz nebral; a dal sem rabuši Vackovi na 7 vozův.“ A von jest tu rabuši ukázal před panem hofmistrem a úředníky; Martin pravil, že jest ta.
Odpor: Paní Dorota zlatnice odpor učinivši, pověděla: „Pane hofmistře, pane urburéři, páni úředníci milí! Bůh ví, že já toho dřeva nemám, aniž se k ní můž která hůl trefiti k tomu podobná.“ Odkládajíci se na štivradéře, že von řezal; a na to jest svědomí vedla.
Štyvradéř před pány úředníky, panem hofmistrem, panem urburéřem ↄc pověděl: „Když Vacek přišel do huti ke mně, řekl mi: Štivradéři, přišel sem k tobě, že mi se rabuše nemůž trefiti na 7 vozův. A já sem jemu řekl: Vokaž mi ji. A on vyněl ji z šátku; a já na ni pohleděl, řekl sem: Zdá mi se, že sem dal hůlku podobnú paní k tomu. I šel sem s ním k paní, a vohledal sem všecky rabuše, i nemohla mi se trefiti žádná. To Bůh zná. Než k tomu se znám, že sú spolu smlúvu měli po 20 groších. Než já nevím, má-li ji doma, čili nemá; toho já nesmím mluviti.“
Svědomí Doroty zlatnice: Matěj uhléř (z) Zbraslavic, přijav to pod tu svú přísahu, kterúž má na konšelství, pověděl: „Nejprv když sme přišli, nechtěla nám peněz dáti. Poslala po pana Jiříka, svrchního hutrejtéře, i vzala huole, z kterých rabuše dávala před úředníka a tovařiše naše, uhléře; i okázala nám paní Dorota hůl (sic), z kterých nám platila. Já sem své rabuše nejprv vyložil, i trefily mé všecky rabuše, i neostalo těch rabuší jedně na tři vozy, mně na dva a Váňovi do Hetlína na jeden, z těch všech rabuší. Než která jest rabuše byla na těch 7 vozův, té je tu nebylo na těch holech. A to jest před námi oznámila, že ste spolu vezli, a spolu sem vám zaplatila, a mně nejposléz.“ Actum dominica Esto michi ten pátek po svatém Matěji apoštolu 1512. (27. února 1512.)
Svědomí druhé: Jiřík Kunšův starší z úředníkův, přijav to na svú přísahu, kterúž má od krále JMti na svůj úřad, toto pověděl: Že jest paní Dorota zaplatila s rabuší sedmi uhléřóm, kterýmž mi jest osvědčila a mne zavolala k tomu placení. Zaplatila jim z sedmi rabuší a pozůstala jednomu ještě 55 gr.; ty sem já napsal svú vlastní rukú na tabuli černé. I přikládal sem ty rabuše všecky k těm vrubům, které má paní Dorota, i směřoval sem je, i trefily sú se; a vona jest jim zaplatila. A ještě pozůstalo na těch rabuších dvě rabušce malé po jednom vozu; i řekla jest: Když sem s těch rabuší zaplatila, také, když prijdú, i těm zaplatím. A těch vrubóv bylo 8 neb 9.
Výpověď: Tu pán JMt pan mincmejstr, pan hofmistr, urburéř s pány úředníky, vyslyševše žaloby a odpor i svědky váživše, toto v tom vypovídají: Poněvadž Vacek podle své žaloby to pokazuje, že jest tu rabuši štyvradéř páně Dorotin Martinovi dal, a Martin to vysvědčuje, že jest to ta rabuše na sedm vozův, kterúž jemu štyvradéř dal; a Tůma praví, že jest to viděl, že jest štyvradéř tu rabuši Martinovi dal; a paní 422 Dorota ničímž toho neodvozuje, aby ten dluh Vackovi zaplacen byl z té rabuše: protož paní Dorota aby se s uhléřem smluvila ve dvú nedělí a jemu zaplatila. Actum sabbato in die Zopfie, dominica Cantate 1512 (15. května 1512.)
Nesnáz mezi Martinem Hrbkem a Pellantem.
Výpověď: Jakož pan Martin Hrbek vinil jest Pellanta pravě, že by jemu svú řečí vysoce sáhl na jeho dobrú pověst, a že by jej takovú řečí vo česť i vo hrdlo připraviti chtěl, a že by naň pravil, že by stříbro hnal a že by je vzal a děl, kam by chtěl.
Pellant proti tomu mluvil, že sem já toho z úmyslu nemluvil ani sem toho kdy myslil, abych pana Martina kdy měl k čemu zlému připraviti, než takto sem mluvil: Když sem měl vartu u Jirky, přišel ke mně Počátka, i otázal sem se ho: Kde si byl? A von mi pověděl, jmenuje mi huti a pravě, že sú v nich hnali stříbro. A já sem jemu řekl: A u Hrbka také ženú. A to sem pověděl dobrým úmyslem, nevěda, by z toho co zlého přijíti mělo. Než to sem mluvil podle zdání svého Počátkovi jakožto k staršímu, pamatuje na svůj závazek. A tu Počátka šel a to vohledal, se mnú vo to mluvil a pověděl mi, že není hnáno. A když ta řeč přišla k panu urburéřovi, tu sem měl rozkázání, abych se panu Martinovi neprotivil, ale abych se jemu kořil. Tu já potkav pana Martina, prosil jeho pro Pána Boha, jak se jest koli stalo, aby se pro ten omyl na mě nehněval. Tu pan Martin se ke mně laskavě vokázal a dobrotivě mě přijal. A potom když sem byl poslán do huti s rudú, abych pověděl jinému úředníku, kterýž tu vartu měl, že jest kúpil kúpi velikú, a že jest ruda ve čtyřech pytlech, a ten úředník se mnú mluviti nechtěl. I stoje pohleděl sem do vozu, a pan Martin tu mi řekl: Co si ke mně přišel a co vopět hledáš, aby lhal a zrazoval, zrádče nešlechetný?
Tu pan hofmistr s panem šephmistrem i s pány a pány úředníky mince a s úřadem horním, slyševše žalobu a odpor i zprávu úředníkův jiných, a to váživše, toto vo tom vypovídají: Jakož jest mluvil Pellant k Počátkovi z vomylu, pravě, že by u pana Martina stříbro hnali ten den, a kdy ta věc přišla k vohledání, že jest byl omyl; tu pan hofmistr a urburéř, seznavše to, že jest ta věc z vomylu přišla, a věda to, že pan Martin vždycky jako dobrý člověk se zachovával i podnes se zachovává, toho jest k sobě nepřijal; a protož ta zpráva omylná že panu Martinovi k žádné škodě ani k lechkosti není aniž býti má; a ač jest pan Martin, hněvaje se, Pellantovi některá slova důtklivá mluvil, že ta také Pellantovi k škodě ani k hanbé nejsú aniž býti mají, nebo také ta slova, kteráž jest mluvil týž Pellant, ač z omylu, sa v jiné huti a chtě dosti učiniti úřadu svému, neb jest se také vždycky dobře zachovával.
423 Actum dominica Exaudi primum feria III. anno 1512o. Při tom sú byli tito páni: pan hofmistr, pan Vít mladší šephmistr a jiní páni, pan Machek, Lahvička, Štolar, Michna, Hanyka, řezník Pregl etc., úředníci mince pan Sanctus, a pan Samson, a úředníci horní z obojích hor ↄc. (25. května 1512.)
Pan Vaclav Štítný ptedstúpiv před úřad pana hofmistra, pana urburéře a úředníky horní na Vlaský Dvůr do rejtunku, tuto potřebu oznámiti JMtem ráčil, předkládaje škody, které se dějí při tom lénu Rousův Mladých napřed králi JMti i mně také a jiným nákladníkům, kdež jest se není (sic) dobře a znamenitá škoda stala, žádajíce za to pana hofmistra, urburéře s úřadem, aby se ráčili na to ptáti s jedné strany a pergmistr z druhé, a jestliže by mohlo uptáno býti, aby takový mohl trestán býti podle zásluhy.
Druhé při tom jest také žádal, což se dotýče úředníkův jeho při tom lénu, kdež sem to před se vzal, že to chci opatřiti, a že sem šmeléře uvedl a štejgéři sem odpuštění dal, aby se ten týden opatřil, a též panu pergmistru Jobovi, že mi jeho potřebí není, a to z žádné jiné příčiny než z té pro chudobu, že tudy i jinudy chci koštu umenšiti. Ale proto já na tě, pane Jobe, nic nepravím ani tě z čeho viním. Než pane hofmistře, pane urburéři s pány úředníky, za to vás prosím, jestliže by kto co chtěl před se vzíti při tom lénu a úředníky skládati, že to na mě dopustiti neráčíte bez přítomnosti mé. A bude-li kto mne chtíti z čeho viniti před vámi a úřadem, že já chci s vámi a úřadem podle práva napraven býti, a ktož mi koli, buď páni JMti, neb kto z kverkův, lepší rozum dá, chci rád úřadem napraven býti.
Actum dominica Dominus illuminatio feria VI. 1512. (2. července 1512). coram domino Jacobo de Fuglhauz ↄc.
Item. Stala jest se smlúva mezi Janem šafářem královským strany jedné, a Janem Hovorkú strany druhé. Jakož jest šafář za Jana Hovorku rukojmí za 95 kop gr. i dal jest šafář za Hovorku 10 ½ kopy gr., a ještě má dáti 25 kop gr. rozdílně, při každém svatém Řehoři 5 kop gr. To jest přiřekl Hovorka zastati a platiti beze všeho hyndrunku šafářova, a této 10 ½ kopy gr. přiřekl jemu slušně poplacovati; a uzná-li to šafář, že tomu bude dosti činiti, chce jemu živnosti příti, a pakli by tomu dosti neučinil, to sobě pozůstavuje, aby mohl k Hovorkovi právem hleděti a svého na něm dobývati. Actum dominica ↄc 1512.
424
Pře Šťastného s panem Janem Štolarem o tále v poli. m. Y.
Pan Jan Jihlavec předstúpiv před úřad pana hofmistra, urburéře a ouředníky horní, učinil žalobu na pana Jana Štolara o tále a o spravedlnost, kteráž by syna mého byla a manželce jeho příslušela, kteréž sú jí ostaly, ty tále ostaly po bábě syna mého; a co se těch tálův tkne, že jich v kštaphtu (sic) nepostavila, a jiné všecko jest v kšaftu položeno, kromě tálův. I pan Jan teď praví, že sú tále jeho; i jestliže to před VMtí pan Jan řádem pokáže, že my jemu jich neodpíráme.
Pan Jan Štolar učinil odpor, že by jemu je paní Dorota Svatbová dala, a že sú jeho, a volaje se na svědomí.
Svědomí pana Jana Štolara: Běta Černá, přijavši to k své víře a k své duši, seznala takto: Když jest byla nebožka Svatbová v nemoci, přišel k ní pan Jan Štolar i ptal se jí před námi takto: Milá paní Doroto! komu ty tále poručíš? A vona řekla jemu: Žádnému jinému jich poručiti nechci než vám, a bez vás nic neučiním, vám toho nejlépe věřím, že mi křivdy neučiníte.
Druhé svědomí: Markéta Kordulka, přijavši to k své víře, k své duši, seznala: Když sem přišla s panem Janem Štolarem k nebožce Svatbové, mluvila sem k ní: Komu chceš, paní Doroto, ty tále poručiti? A vona řekla, že žádnému jinému než tobě, pane Jene, neb věřím tobě, že mi křivdy neuděláš, a bez tebe nic nechci činiti, neb tobě věřím.
Třetí svědomí: Havel písař, přijav to pod tu přísahu, kterúž má od JMKské na svůj úřad v minci, toto jest seznal, že mně nic jiného vědomo není než to, že sem cuppus bral od pana Jana Štolara po její smrti na ty tále.
Čtvrté svědomí: Havel Svatbův, učiniv přísahu, toto pověděl: Když sem přišel k paní Dorotě Svatbové, i prosil sem jí, aby mi ty tále dala; a vona nechtěla a řekla: Již sú ty tále na místě. A pan Jan Štolar k tomu přišel, a vona řekla: Pane Jene, já bez vás nic neudělám, než již já vám ty tále dávám. Již já nic víc nevím.
Při tom páni šephmistři a páni, pan hofmistr, urburéř s pány úředníky horními, vyslyševše žaloby i svědky rozváživše, výpověď stranám učiniti ráčili sú: Pane Jene Jihlavče, kdež ty žalobu na pana Štolara od syna svého Šťastného žalobu činíš, ty tále panu Janovi svědčí, protož aby pana Jana na pokoji nechal. A ten ortel přijaly obě straně. Actum dominica Adorate primum, ten pondělí na svatú Pryšku anno 1513[2].
425
Nesnáz mezi pány kverky z Hruškova vortu a mezi Vávrú Hruškú a Kolovrátkem.
Item Jan Kolovrátek a Vávra Hruška s tovařiši svými, stúpiv před úřad pana hophmistra, pana šephmistra s pány a před úřad horní, žádajíce pana hophmistra a pana šephmistra s pány a úředníkův: „Páni milí! Kdež jest nám pan perkmistr místo propůjčil, že sme my na vortě na svém dělali a díru sme udělali celým kamenem; a k čemu sme přišli, VMt žádáme vedle práva zachováni býti. Neb jest to místo 18 let pusté bylo, a kdyby nás nebylo, že by to místo tak pusté věčně leželo.“
Páni kverci z Hruškova vortu skrze pana Jana Kunáška odpor učinili: „Pane hophmistře, pane šephmistře, páni úředníci všickni! Tito páni všickni k tomu takto praví: Kdež voni praví, že by k tomu přišli celým kamenem, a to páni všickni nevědí, jak sú voni k tomu přišli; než toto vědí dobře, že jest to místo jich, a že sú se k tomu všickni hlásili, aby jim to místo dobýváno bylo, a na tom sú byli, že sú tu chtěli dělati. Než jestliže sú voni udělali díru, udělali sú do našeho; ale my sme více tále kupovali pro to místo, než proč pro jiného. Pak přišli-li sú oni k čemu, že sú přišli do našeho. A to místo jest nikdá pusté neleželo, neb bychom my byli rádi na tom místě dělali, ale že sme v tom tím obmeškáni, že sú ho nám nedobývali. Při tom my práva nic nedotýkáme, ne (sic) své spravedlnosti, kterúž k tomu máme.
Svědomí pánů kverkú od Hruškův: Samuel Lahvička pod tú přísahú, kterúž jest vzal na konšelství, pověděl, že sú se za mne ohlašovali kverci z Hruškova vortu k té ceše, kteráž jest pod Příbkem v lintu, že jest jich; a my sme také tomu neodpírali s panem Jandú; než by se jim mělo dobývati, na ten čas že sme nemohli, neb sme dosti činiti měli s jiným.
Druhé svědomí: Jíra Rýsek, učiniv přísahu podle práva k svědomí, toto pověděl: že sme od Hrušky s panem Matějem Studničkú tále kúpili se vším, i v té lintové ceše, která jest k tomu vortu, že tolikéž tu tálův máme, jako na Hruškově vortě, a že k tomu vortu ta cecha vždycky byla, a nikdy od něho zdána nebyla.
Třetí svědomí: Václav Kučera, učiniv přísahu podle ↄc: To sem od nich slýchal, od hutmanův i od kverkův, že sú pravili, že jest to jich. A sám Hruška pravíval též, kdy tu kverkem byl, že jest ta cecha lintová k tomu jich vortu. A byli jim jí počeli dobývati i nechali tak. A tu nikdá Hruškovští kverci dělati nedali žádnému.
Čtvrté svědomí: Albrecht Herbort na tu přísahu, kterůž má na hutmanství, pověděl: Když sem tam byl u Hruškův hutmanem, co se tkne té lintové cechy, žádali sme pana pergmistra a pana Jandy, aby dobýváno bylo; a pan pergmistr i pan 426 Janda tak pověděl, že nyní nemůž dobýváno býti, že jest perky zaměstknáno a odjinud že se perky berú. Vždy sme ho vo to mnohokrát žádali, a von nám pověděl: by pak kto i celým kamenem neb žabrunkem k tomu přišel, že to nemá tomu vortu k škodě býti.
Páté svědomí: Mikuláš Katra též na ten závazek, kterýž má na štejgéřství, pověděl: Sem toho svědom za těch všech čtyř pergmistrův, že sú se ti Hruškovi lintšafní kverci připovídali k lintové ceše, a chtěli, aby jim dobýváno bylo; a oni sú vždy zdržovali a pravíce tak: Jestliže budem jí míti jinému komu dobývati, že jí vám budem dobývati.
Šesté svědomí: Jan Pabeš přijav to k své víře a své duši, co jest jemu vědomo, pověděl: Když sem tále kúpil od pana Vácslava Krásy za 30 kop gr., že jest mi je von prodával s tú lintovú cechů, pravíce, že ta cecha k tomu vortu náleží; a tak sem já je jemu zaplatil na ten způsob.
Zpráva Jirka pergmistra o té propůjčce: Pergmistr, učiniv zprávu před pány ↄc, pověděl, že sem já jim propůjčil v celém kamenu; než bych já jim za to přiříkal, k čemu by voni přišli, aby já jim měl toho dobývati, toho není; a to jest místo, kdež sem jim propůjčil, nad Příbkem, a oni přípověď mají pod Příbkem. Než hutmané sú mi pověděli, že jim pan Janda přiřkl, by pak kto k tomu přišel celým kamenem, že vám to nic k škodě býti nemá; ale tito, Jan Kolovrátek, když sem jim propůjčil, žádali sú na mně zápisu.
Výpověď: Tu pan hofmistr, pan šefmistr mladší s pány i pány úředníky mince a úředníky horními, slyšíce žaloby i odpor, svědky vyslyševše a rozváživše; poněvadž ste práva chybili obojí, zápisu žádného nepokazujete podle práva, a že ste to obojí obmeškali a v tom ste se neopatřili, a z těch příčin takto o tom vypovídají: aby kverci z Hruškova vortu měli vosm třicátých s Kolovrátkem, a ostatek tálův při Janovi Kolovrátkovi s jeho kverky se zanechává v té ceše lintové pod Příbkem, do kteréž jest von Kolovrátek s tovařiši svými duršlák udělal.
Actum dominica Exaudi primum feria III. ante Pentecosten. Při tom súdu a výpovědi byli sú tito páni: Pan Jakub hophmistr, pan Vít pekař mladší šephmistr, urburéř, a z pánův konšelův Prokop Pregl, Jan Hanyka, Jan Štolar, Jan Cibule, Jíra Michna; z úředníkův mince pan Samson a pan Sancturin; z svrchních štejgéřův Bohuslav, Jan Kančík, Zigmund z Kaňku a Jíra Hnátův. 1513. (10. května 1513.)
Anno domini 1513 dominica Factus (29. května) die sancti Bonifacii episcopi (5. června 1518).
427 Item. Volenec s hanykéři a tovařiši řemesla uhléřského některá obtížení svá předloživše před urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem z Brníčka ↄc, nejvyšším mincmejstrem království Českého, a panem Jakubem hofmistrem a úřadem horním, pány šephmistři (sic) i pány, pány Chotouně, žádajíce v tom spravedlivě opatření býti. Na kteréžto artikule tato odpověď jim jest dána:
Co se Víta hanykéřova dotýče s Pelantem, aby Vít hanykéřův svědky, na které se volá, vedl před úřadem horním v úterý nejprv přišlý ráno, že slyšáni budú, a odneška (sic) v témž dni aby Vít i Pelant stáli se všemi potřebami.
Co se pak volence z Příbramě dotýče, poněvadž po své cti stojí, a toho se naň neukazuje ani uvozuje, aby peníze na takový způsob bral, a páni úředníci mince na ten způsob nedávali; protož pán JMt pan mincmejstr s panem hofmistrem, panem šephmistrem i pány ↄc na ten čas přísedícím seznali, že tím nářkem vinen není. Co se vezení uhlé dotýče od uhléřóv do hutí, aby uhléři i erckaféři zachovali se vede (sic) starodávního obyčeje a smluv na to učiněných, a což smluví, aby sobě obě strany držely, a takové smlúvy zapisovali před úředníky krále JMti hutrejtéři; a jestliže by která strana sobě vedle smlúvy nedržela a z čeho vystúpila, tehdy aby to k úřadu vznesl, a ten každý opatřen býti má bez prodlení. A ktož s kým smluví do kterého času, aby do toho času z huti erckaféř uhléře nevyháněl, a též uhléři jinému proti smlúvé učiněné aby nevezli. Erckaféř žádný aby sobě sám nesrážel, jak chce, ale jestliže by bylo nedoměřeno vedle smlúvy, aby to úředníky nadepsanými obvedl (sic), a to aby rozvážili, co by mělo na to nedoměření spravedlivě sraženo býti.
Co se placení dotýče, kdež sobě to obtěžují, že v noci platí ↄc: erckaféři aby uhléřóm časně platili, a jestliže by erckaféř peněz neměl ten den, aby uhléřóm pověděl, že ten den zaplatiti nemůž, a jiný den jmenoval neb přes týden zaplatil; však můž-li erckaféř zaplatiti, aby toho neodkládal.
Co se nošení uhlé na vrch dotýče, kde sobě to obtěžují ↄc, to se zůstavuje při každého uhléři (sic) dobré vůli, kto to učiniti chtěl by.
Co se zemanův a svobodníkův dotýče, kteří uhlé pálé, poněvadž taková věc krále JMti i vší země se dotýče, JMt pán pan mincmejstr to na pány zprávce Jich Mt vznésti ráčí. A pokudž Jich Mt páni zprávce takovů věc k místu vésti ráčí a rozvážiti, že to uhléřóm oznámeno býti má.
Jakož uhléři toužili, že by erckaféři je z práv vyvésti chtěli a z smlúvy pana Jaroslava ↄc: cožkoli pokází, že by se jim ukracovalo, JMt pán pan mincmejstr při tom se spravedlivě zachovati ráčí.
Co se glejtův dávání zadlužilým erckafétóm dotýče, poněvadž takoví glejtové dávají se před domácími, ale ne hostinskými, a to při tom JMt pán pan mincmejstr zůstavuje podle řádu města tohoto.
428 Cesty zlé kdežkoli sú a náleží k vopravování horám, že to opatřeno má býti slušně; a komu kde náleží spravedlivě, že napomenut bude, aby napravil podle povinnosti.
Co se pánův Čáslavských dotýče, kdež uhléři nočně své projezdy jměli skrze předměstí od starodávna Čáslavských, že o to JMt pán pan mincmejstr ráčí psáti pánóm Čáslavským, aby taková věc hájena nebyla, tak jak od starodávna; pakli by toho neučinili, že takovú věc na JMt pány zprávce vznésti ráčí.
Jakož někteří z uhléřóv žalovali z dluhův na erckaféře některé ↄc, JMt pán panu hofmistrovi s úřadem horním porúčí, aby je slyšel bez odtahův, a ktož co pokáže, spravedlivě vedle práva zachovati se má úřad horní beze všech odtahův.
Při té výpovědi JMt pán pan Jindřich Tunkl z Brníčka pan mincmejstr ráčil býti, pan šephmistr s pány, pan hofmistr s úřadem horním, páni úředníci mince, urozené vládyky: pan Jan a pan Diviš z Nestajova a na Žlebích, pan Pavel z Choltic, pan Mikuláš Pecingar etc. Actum anno, die ut supra.
Zach a pan Václav Libenický s bratrem svým. Zach předstúpiv před pána JMt pana mincmejstra, hofmistra a úřad horní ↄc, učinil žalobu na místě JMti pána pana kancléře na pana Václava Libenického: „Urozený pane pane, milí páni úředníci všickni! VMti žaluji na pana Vácslava Libenického, že jest dlužen byl 25 kop gr. českých, a votec jeho 83 kop 46 grošů, jest toho summa 108 kop gr.; i z toho jej před VMtí viním, a VMti žádám na místě JMti pána pana kancléře za opatření.“
Odpor pana Václava Libenického: Urozený pane pane, milí páni úředníci! Kdež teď pan Zach na mě žaluje ze 108 kop gr., já k tomu takto pravím: že jest JMKská skrze pana Kostku nám sirotkóm toho dluhu odpustil 50 kop gr.; a na to svědky máme, to bohdá pokázati můžem; a mám za to, že jest někde v minci toho zápis.
Zach pověděl ↄc: Kdež pan Vácslav praví, že by jim bylo 50 kop gr. odpuštěno od JMKské, a že to pokázati chce: i já k tomu na místě JMti pana kancléře tak pravím, cožkoli pan Václav podle práva pokáže, že já to na místě pána JMti přijíti chci, a pakli nepokáže, já VMtí při tom žádám za opatření.
Svědomí pana Václava Libenického: Pan Jan učiniv přísahu podle práva k svědomí, pověděl: „Jest mi to v paměti, že jest bylo žádáno pana Bohuše Kostky, aby se k králi JMti přimluvil, aby dluh, který jest do mince dlužen byl nebožčík pan Jirek, aby to při JMti jednal, aby jemu odpuštěn byl. I když jest pan 429 Kostka přijel z Uher, tu jest pravil, že jest o to s králem JMtí mluvil, a že jest více nemohl zjednati, než 50 kop gr. aby bylo jemu odpuštěno.“
Pavel písař z mince, přijav to pod tu přísahu, kteráž má ↄc: „Jakož mé obeslal pan Václav Libenický z Ylkuše k svědomí, abych jemu to seznal podle práva, že pan Bohuše Kostka dobré paměti zjednal jest u krále JMti nebožčíkovi Jirkovi, otci téhož Václava, že jest JMKská ráčil jemu odpustiti 50 kop gr., kteréž byl do mince dlužen: i pravím tak, že mně o tom nic vědomo není, aby jemu co pan Bohuše zjednal, neb aby co jemu odpuštěno bylo.
Výpověď: V té při, kteráž jest mezi panem Zachem na místě JMti pana kancléře strany jedné, a panem Vácslavem Libenickým strany druhé, kdež pán JMt pan mincmejstr, pan hofmistr s úřadem horním žalobu i odpor vyslyševše a svědky rozváživše, podle práva toto mezi stranami vypovídají: Poněvadž jest Václav Libenický s bratrem svým toho dání krále JMti dostatečně jest nepokázal, aby jemu JMKská 50 kop gr. odpustiti ráčil, kdež se na pana Bohuši táhne, kterýž v ty časy mincmejstrem byl, že jest jemu to u královské milosti zjednal, a pan Bohuše, sa v ty časy mincmejstrem, k konci jest toho nepřivedl ani z registr mincovních vymazati dal; i z té příčiny že jest Václav Lorecký Libenický povinovat ten dluh zaplatiti, a v témdni aby se o ten dluh starý s Zachem na místě JMti pana kancléře umluvil, a těch 25 kop gr., které jest měl pojednú dáti, aby je ve dvú nedělí zaplatil. Actum coram domino magistro monete dominica Omnes gentes feria VI. anno 1513o domino Henrico de Brniczko, nobili domino Jacobo de Fuglhauz cum officialibus regie ↄc.
Zápis mezi Zachem písařem na místě JMti pána pana kancléře s panem Václavem Libenickým a Bohuslavem bratrem jeho. (Lib. II. A 14, 15.)
Václav a Bohuslav bratři nedílní z Ylkuše přiznali se před úřadem horním v rajtunku, že jest otec jich nebožtík pan Jirek JMKské do mince zůstal dlužen 83 kop 56 gr. českých, a oni po smrti otce svého též JMKské svého dluhu zůstali sú dlužní 25 kop gr. českých; i jest toho všeho dluhu otcova i jich sečtěno 108 kop 56 gr. českých, tak jakož to registra mince ukazují. Kterýžto dluh všecken JMKská ráčil jest dáti na svrchu jmenovaných bratřích urozenému pánu panu Lacslavovi z Šternberka a na Bechyni, najvyššímu kancléři království Českého i JMti dědicóm. Kterýžto dluh 108 kop 56 gr. českých často jmenovaní bratří aneb ten, kdož by po nich ten jich statek držal, přiřkli sú a tímto zápisem se zavazují a zapisují JMti pánu panu kancléři a JMti dědicóm aneb tomu, komuž by to JMt dáti neb odkázati ráčil, vyplniti a zaplatiti rozdílně: počnúc od dne zápisu tohoto hned v sobotu najprv příští mají dáti a povinni budú 2 kopy gr. českých, a tak potom vždy každá sobotu po 2 kopách gr. dávati a platiti mají až do vyplnění té summy 108 kop 56 gr. českých. Pakli by v kterú sobotu 2 kopy gr. anebo ve dvú nedělích 4 kopy gr. 430 nedali, tehdy hned JMt pan kancléř aneb dědici JMti, neb ten komuž by to JMt poručiti ráčil, bude moci jich lidi staviti, na kterémž by koli právě postiženi byli, a to pro každú summu zadržanú rozdílně aneb pro všecku společně, což by zadržáno bylo. A to bude moci učiniti bez jich i všech lidí všelikterakého odporu a překážky, neb sú se v to dobrovolně poddali a svolili, a žádným právem se proti tomuto zápisu zastírati nemají aniž budú moci, neb jest tento zápis učiněn s jich obú osobně přiznáním dobrovolně a beze všeho přinucení. Actum dominica Deus in loco anno 1513, coram urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem z Brníčka, pana mincmejstra (sic), a urozeným panem Jakubem z Fuglhauzu hofmistrem a úřadem horním. (31. července 1513)
Nesnáz mezi Vítem hanykéřovým a Pellantem.
Item pan volenec s hanykéři předstúpil před úřad horní na Vlaský Dvůr, pána JMt pana mincmejstra, hofmistra ↄc, učinil žalobu na Víta syna hanykéřova, že jest mluvil tovařišóm jich, že by volenec vzal halafance 4 kopy gr. a pátá na víno.
Vít k té řeči pověděl: Urozený pane, pane milý, páni všickni! Znám se k tomu, že sem to mluvil, neb jsem to slyšel od Pellanta, neb mi jest to von pravil.
Pellant Vítovi odpor toho učinil, pravě, že jest toho nemluvil, volajíce se s obú stran na svědky.
Svědomí Víta hanykéřova: Matěj hutkapéř učiniv přísahu podle práva k svědomí, pověděl: Přišel sem pod korpan rožahat faklův, chtěl sem rošt zapáliti. A pan Vít seděl s Pellantem. I postavili takovú řeč přede mnú: stýskaje sobě Vít, že tyto časy málo uhlé má, a luoni že jest ho měl již tyto časy plná voba kouty, a letos ho nemám jako nic. Druhé pověděl Vít: Slyším tak, že chtí uhléři zástavu udělati. A Pellant se jest vohlásil k Vítovi: Pane milý, zástavy se nebojte žádné, neb sem slyšel od pana urburéře a od pana hofmistra, že sú kázali dáti volenci se dvora 4 kopy gr. Než na který čas to bylo, že se v tom nepamatuji. — I žádal za vystúpení, aby se poradil; poradiv se, toto pověděl: Mluvil sem s Ducháčkem, s tím který tu rudu sázel, pomní-li, který jest čas to bylo, i pověděl: A já sám nepomním, kdy sme tu rudu dělali.
Bartoň, učiniv též přísahu podle práva k ↄc: Kdy seděl Pellant s Vítem na stolici před pecmi, tehdy sú tuto řeč mezi sebú měli. Staraje se Vít vo uhlé, tehdy řekl Pellant: Pane, nestarejte se vo uhlé, však uhlé bude dosti. Vít jemu pověděl: Já slyším, že zástava bude. A Pellant pověděl: Pane, neboj se, nebude, neb jest pan hofmistr a pan urburéř smlúvu přátelskú vzal s volencem, a že jemu kázali se 431 dvora dáti 4 kopy gr. Tu seděli před pecmi, a dělali sme rudu Rouskú ve čtvrtek za Benéška úředníka, když u nás byl první týden. A Benéšek byl pod druhým korpanem, když krále přidávali kyzu haledně; pak nevím, slyšel-li je to von čili nic.
Petr, učiniv přísahu ↄc, pověděl: Toho sem já svědom, že seděl pán na stolici s Pellantem; i rozprávěl pan Vít Pellantovi a stýskaje sobě, že má málo uhlé. Pellant jemu tu mluvil: Pane Víte, nestýskejte sobě, však bude uhlé dosti, nebo pan hofmistr a urburéř vzal smlúvu s volencem, a že jemu dali 4 kopy gr. se dvora. A byl tehdáž Benéšek úředník v huti, kdy Pellant přišel pod druhý korpan a přidávali krále: to bylo ve čtvrtek.
Duchek šmelcíř, učiniv přísahu podle práva ↄc: Já jiného nevím nic, než když se počel Vít hádati s Pellantem, že by to Pellant Vítovi pravil, ale Pellant jest jemu toho přel, že jest nepravil; i přišel k tomu Matěj hutkapéř a řekl Pellantovi: Milý brachu, proč toho příš? všaks nám to pravil, my se tebe za to nežádali, ani pan Vít.
Jíra Pirůžek, učiniv přísahu ↄc pověděl: Tak když Pellant přišel do huti, i sedl na stolici, i dal se s panem Vítem v řeč. A řekl Vít Pellantovi. Však ty Pellante víš, žes mi to pravil, že se jest stala smlúva s hanykéři vo uhlé. Tehdy Pellant panu Vítovi toho odpíral, že toho není, bych já to tobě mluvil. I přišel k tomu Matěj hutkapéř té chvíle, řekl Pellantovi: Proč příš? všaks to mluvil, já sem to vod tebe slyšel, a nežádal sem tě, aby ty to nám mluvil, ani pan Vít.
Prokop ouředník, učiniv přísahu podle práva ↄc, pověděl: že sem slyšel od Matěje z dolejšího města, který má Trubačku, že pravil, že by slyšel vod Pellanta, že by jim Pellant pravil, že sú dali volenci 4 kopy gr.
Svědomí Pellantovo: Duchek šmelcíř, učiniv přísahu podle práva k svědomí, pověděl: že já nic jiného nevím co praviti, než co sem včera pravil. Když se Pellant s Vítem hádal, že by Pellant to Vítovi pravil, tu sobě v vůči mluvili, a Pellant jemu toho odpíral, že jest toho nemluvil. A Matěj hutkapéř mluvil k Pellantovi: Proč příš, všaks to mluvil! Ale já sem neslyšel nic od žádného, ani vod Pellanta ani vod Víta, než od Matěje hutkapéře.
Prokop úředník, učiniv přísahu ↄc, pověděl: To vím, že sú spolu seděli před korpanem na stolici; než já nevím, co sú voni spolu mluvili, já sem jich neposlúchal.
Jan Hluchý úředník, učiniv přísahu ↄc, pověděl: Když bylo ráno v pondělí, když sem šel k Šusterkovi do mastného rošthúzu, i přišel za mnú štyvradéř Polák, a Šusterek také přišel, pravíce tak, že by měli to slyšeti vod Pellanta, že bych já při tom byl a že bych také tu řeč vod něho slyšel. A já sem jim toho vodepřel, že sem toho vod něho neslyšel, aby von s nimi kdy co mluvil ani voni s ním. A tak pravíce, že tu věc povíme Vítovi. A já sem k nim učinil řeč: Proč to mluvíte? Kéž ste o to prve mluvili, než se jest to rozneslo! Potom přijel v pátek Vít k Šu432sterkovi, žádaje jich, aby jemu ty řeči pověděli a aby jemu svědčili, co sú vod Pellanta slyšeli. Potom jest pověděl Pivo šmelcíř, že bych to pro tě, pane Víte, chtěl rád učiniti, i nepomním, od koho sem to slyšel, toho praviti nemohu. I prosil jest jich Vít velmi a žádaje jich tú prosbú, aby se žádného nebáli, že já vám za všecko slibuji. A potom pravil Vít před nimi, že by Prokopovi ouředníku nechtěli věřiti, a třikrát na to přísahal. A s tím sme se rozešli.
Mikuláš hanykéř z Dobrovítova, učiniv ↄc: Stala jest se věc taková, že Špich z Skalice pověděl jest nám a našim tovařišóm, že by pan Vít mluvil, že by hanykéři vzali 4 kopy gr. a pátú na víno; než my sme vod Pellanta toho neslyšeli.
Matěj Malínský, učiniv přísahu ↄc: Před Božím Vstúpením tu sobotu přišel ke mně Martin Michkův z Bělé, a jest konšelem, žaluje mi toho, že páni erckaféři jim smlúvy držeti nechtí; a že jest se votázal, jdúce z Cechu dolův pana Petra Pampy, proč se to děje, že jim smlúvy držeti nechtí. A von že by jemu řekl: Děkujte z toho svým hanykéřóm. A co se dotýče pana Jana hanykéře, že jest řekl, když se jeho otázal Vávra, proč od nás uhlé nechcete přijímati, a von řekl jemu: Děkujte z toho svým hanykéřóm! Dále co se tkne Víta syna hanykéřova, mám za to, že jest to bylo před svatým Duchem tu sobotu, tehdy přišel ke mně Špich z Skalice rychtář, vyložil jemu rabuši na 6 vozův. A. Vít jemu řekl: Co sem se jich velmi lekl. A von jemu řekl: Pane, však se nemáš čeho lekati, však sem jich jindy dvakrát víc vykládal, a bývaly po 20 groších, a tyto sú jediné po 14 gr. a 12 gr. Řekl proti tomu pan Vít: Děkujtež z toho svým hanykéřóm, že sú vzali 4 kopy gr. a pátú na víno. I osvědčil jest to na pana Víta Špich některými tovařiši, jakožto Malinou. Tu sobotu před svatá Trojicí poslal Špich syna svého Jana; kdy se vo to zavadil s Hurtem hanykéřem, tehdy se jest jeho tázal, kteří sú to hanykéři vzali; a von pověděl, že jest volenec z Příbramě jeden, a dvá že neznám: Pak poslal tu sobotu před svatú Trojicí Špich syna svého Jana k panu Vítovi, aby pověděl panu Vítovi, že se na to svadil s tovaryši, a pan Vít bude-li jemu tu řeč chtíti seznati; a von pověděl, že jemu tu řeč sezná. I seznal jest jako dobrý člověk, ale neřekl jest, by to od Pellanta slyšel, ani my Pellanta z ničeho neviníme; však jemu Špich v vůči mluvil před panem mincmejstrem JMtí i před úřadem horním.
Výpověď: Tu pán JMt pan mincmejstr, pan hofmistr s úřadem horním, vyslyševše žaloby i odpor i svědky rozváživše podle práva, mezi stranami takto vypovídají: Poněvadž Vít, co jest prožaloval, to provodí, že jest Pellant ta slova k němu mluvil, že by slyšel, že volencovi hanykéřovi 4 kopy gr. od úřadu dány sú, a aby Vít se zástavy nebál; a poněvadž jest Pellant toho dostatečně nedovedl, i z té příčiny JMt pan mincmejstr ráčí vzíti Pellanta v své trestání.
Dálo se tu neděli Omnes gentes v pátek na den rozeslání apoštolův, před urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem z Brníčka nejvyšším mincmejstrem krá433lovství Českého, a pány šephmistry s pány, panem hofmistrem, pány úředníky mince a úřadem horním léta 1513. (8. nebo 15 července 1513.)
V té při, která jest mezi Franzem Frezingrem z města Brna strany jedné, a mezi Hanns Trojem kupcem od Hory strany druhé, kdež jest Franz žaloval na Hanns Troje, kterak jest s ním během kupeckym smlúvu učinil o měď braní, kdež jest sobě tu měď braní pan z Rozmbergka a pan Trčka podkomoří na králi JMti vyprosili, z komory JMti královské aby ji brali. A oni Franz s Hanns Trojem s povolením nadepsaných pánův mezi sebú smlúvu učinili, do čtyř let aby ji brali; a když by vajpověď se stala, tehdy ještě půl leta Franz přes to aby toho užiti mohl. A při tom že sú smlúvu učinili mezi sebú, zjednal-li by jeden kterýkoli z nich co sobě na JMti královské, že má toho druhý týž užívati. Pak že jest Hanns Troj Franzovi psaním oznámil, že jest sobě zjednal na JMKské majestát k svému i k jeho dobrému, a že od listu na Franzův díl přijde dáti 200 zlatých rajnských. A Franz pověděl, že na to dal 50 kop gr. českých, a přijde-li na jeho díl víc, když přijede, že doloží. A že potom Hanns Troj udělal smlúvu s Nyczlem, kupcem z Prahy. Pak že jest se o Franzův díl smlúvati nemohl, než o svůj. Chce-li Hanns Troj třebali i všecko své pryč dáti, že mu toho Franz přeje, žádaje v tom podle práva za spravedlivé opatření.
Odpor Hanns Trojův: Proti tomu Hanns Troj odpíraje pravil, že jakož se Franz praví právo jmíti k polovici mědi braní vedle ukázání listův smluvních pa. pa. z Rozenbergka JMti a pa. podkomořího ↄc, tak jakž ti listové ukazují, i k tomu Hanns Troj tak praví, že ta smlúva dokonalá není, a to tudy, neb v tom listu stojí, že o majestát krále JMti na tu měď danú od JMti smlúvu jmají s Hanns Trojem ↄc. Ale Hanns Troj té smlúvě odpírá. Neb ktož smlúvu činí, i druhá strana, s kterú činí, přiznati se jmá a pečeť přitisknúti. Ale v listu tomto to stojí, že smlúvu učinili a pečeti své přitiskli neb sekrety, ale Hanns Troje sekretu přiznání není a nepřitiskl. Protož kdyby smlúva dokonalá byla, že by obojí strana přitisknúti pečeť neb sekret jměla tak, jakž i při smlúvě mezi panem Bernartem a jím Hanns Trojem učiněné stalo se a stojí. A by Hanns Troj sekret svůj přitiskl, ta smlúva státi nemohla a nemůž, neb páni ti JMt jsúc správce, vyprosili k užitku svému majestát na JMKské o tu měď, jchožto spravedlivě vyprositi, jsúc užitkův krále Mti správce, a užitku krále Mti k svému převésti nemohli proti smlúvě z poručení krále Mti učiněné mezi panem Bernartem tehdy mincmistrem a jím Hanns Trojem učiněné, kteráž i JMKské majestátem stvrzena. A že on Hanns Troj vedle té smlúvy pana Bernarta, ne vedle pa. z Rozmberka a pana podkomořího užil, měď bral, a že jest 434 k ruce Hanns Trojově vydávána měď z mince, a ne k ruce pánův nadepsaných, neb ti páni nikdy jsú té mědi v užívání nebyli, dokládaje se v tom paměti pánův úředlníkúv mince i registr mince. A že té smlúvy sobě jakožto nedokonalé nedrželi s obú stran, a to i v té výmince, kdež Hanns Troj měl dávati z každého centnéře po 12 gr. českých, a oni páni JMt zase každý rok ze 200 centnéřův z každého centnéře sraziti jměli po 12 gr. českých. A že on Franz zde tuto mluvil, že od té smlúvy pouští, dokládajíce se v tom paměti JMti pána a jiných sedících, a poněvadž pustil, že k ní spravedlnosti nemá, ani proč se táhnouti jmá. A že když by smlúvu dokonalú jměli, že by nebylo těm pánům potřebí jednati majestátu od JMKské, poněvadž jim dáno. Ale nemajíc ti páni dokonalé smlúvy s Hanns Trojem, i žádal jest smlúvy dokonalé potvrzení, kteráž jest v majestátu položena mezi panem Bernartem a mezi Hanns Trojem.
Co se dotýče připsání listem od Hanns Troje Franzovi, toho že by psáti měl, že k svému dobrému i Franzovu jednati by měl ↄc, že z své vůle dobré on Hanns Troj připustil jest Franze do vůle své a užívati dal vedle vůle své, to učiniti dobře moha. A že zjednal k Franzovu dobrému, neb jest té mědi polovici užívati dal za tři léta, a to užívání že k jeho dobrému bylo; ale že toho nikdy jest Franzovi nedopúštěl, aby do života aneb do jmenovitého času tak, jakž jest on Hanns Troj zjednal, užívati jměl. A kdyby se v tom Franz upřímě k Hanns Trojovi zachoval, že by i dél užívati jemu dal, ale že Franz jednal sobě proti němu na tu měď zcela od KMti majestát, ač tomu prve odpíral, nyní se zná k polovici. A že jej o všecku živnost připraviti chtěl tím jednáním, ukazuje list od pána JMti pana kancléře, že by on Franz o všecku měď stál ↄc, tak jakž to plněji v sobě týž list ukazuje. Též i JMti pána pana mincmistra se dokládal, že se Franz na všecku měď táhl; a že při králi Mti nic nového nezjednal, než potvrzení na první věc a smlúvu v majestátu položenú a stvrzenú jemu Hannstrojovi. A že summu dal na to Franz, co jest on Hanns Troj zjednal, a že daroval pány, kteří jemu to jednali. I panu kancléřovi dával a písařům a náklady činil, jezdě pro to do Uher množstvíkrát, neb bez nákladův velikých toho učiniti nemohl. A že ani listy smluvními ani svým psaním povinen není Hanns Troj Franzovi, a což jest koli učinil Franzovi, že učinil z přátelství do vůle své, ne na věčné časy, žádaje v tom za spravedlivé opatření.
Proti tomu Franz, že jest smlúva přijata, a měď spolu brali; a když brali spolu měď, že jest Hanns Troj psal do Brna k Franzovi, že by chtěli jemu jako cizozemci díl jeho odjíti, aby se v tom opatřil na díl svůj. A že Franz majestátu vzít: nechtěl proto, neb nesvědčil Hanns Trojovi, a že na díl svůj toliko jednal, dokládaje se v tom svědomí pana Meziříčského, hajtmana Moravského, žádaje za opatření vedle práva.
Svědomí Franze původa v listu od pana Meziříčského: Já Jan z Lomnice a na Meziříčí, hajtman markrabství Moravského, oznamuji tímto listem 435 všem vůbec, kdež čten nebo čtúcí slyšán bude, že před některým časem, když jsem k králi Mti do Budína jel, prosil jest mě Franz, měštěnín Brněnský, abych se oň k králi Mti přimluvil a při JKMti jednal, aby JKMt jemu tu milost učiniti a na díl jeho tej mědi, kterúž od Hory béře, majestát dáti ráčil, aby on při tom svým dílu tej mědi zachován býti mohl, tak aby jeho žádný jiný od téhož dílu mědi odstrčiti nemohl. Kdež tak na žádost jeho učinil sem a o tu měď, jakož se nahoře píše, při králi JMti témuž Franzovi sem jednal. A to bych i ústně před každým, kdež by toho potřeba kázala, seznati chtěl. Tomu na svědomí pečeť svú ↄc. Jenž jest dán a psán v středu na Meziříčí po sv. Diviši léta Páně patnádctistého třinádctého. (12. říj. 1513. )
Druhé svědomí: Petr písař Franzův, učiniv přísahu podle práva k svědomí, svědčil: Jakož jest Hanns Troj slyšení jměl, že by můj pán od pana kancléře Mti za majestát žádal proti Hanns Trojovi: byl sem v Praze v domě páně kancléřově a stál sem při tom, že můj pán Franz Frezignar na pána JMt otázku jest učinil, že JMti nikdá neprosil jest za majestát na ty mědi, aby mu jej dáti ráčil. A JMt odpověděl, že JMti můj pán nikdy neprosil za majestát proti Hanns Trojovi, aby mu jej dal, což se těch mědí dotýče.
Třetí svědomí Franzovo: Arnošt probéř, učiniv přísahu podle práva k svědomí, svědčil: Toho sem svědom, když jest Franz s Hanns Trojem mluvil přede mnú, co se dotýče mědí, které sú spolu brali, že sú sobě přiříkali ne jednú, že jeden proti druhému nic jednati nemá, a jestliže by kdo co zjednal s obú stran od krále JMti, že jednomu jako druhému platiti má. Potom psal mi pan Franz z Brna, žádaje mne, abych dal panu Hanušovi 50 kop gr. českých na ten majestát, který jest zjednal od krále Mti, z jeho peněz, které u mne měl; to sem já učinil. Pak jako mne žádal pan Franz, abych jemu seznal, byla-li jest jaká při tom výměnka, že by jeho měl Hanns Troj přijíti do času určeného: toho sem já nikdy neslyšel a toho svědom nic nejsem.
Čtvrté svědomí téhož Franze: Pavel písař mince, učiniv přísahu k svědomí podle práva, svědčil: Jakož mne obeslal pan Franz k svědomí, co se mědí dotýče, které sú brávali spolu s Hanns Trojem se dvora KMti, čehož sem svědom při tom, abych jemu to seznal podle práva. I toto mi jest dobře v paměti: Když některého času Hans Troj byl napomínán od pánův úředníkův mince, aby peníze za mědi do mince dal, a když jest tím prodléval tak, že na časy určité peněz za ty mědi nedával, mluvili sú páni úředníci k Franzovi, aby on peníze do mince položil, že jemu chtí všecku měď vydati, i díl Hanns Trojův. Tehdy Franz jim tomu odepřel, pravě, že toho neučiní mimo tu smlúvu, kterou s Hanns Trojem jmá. Tehdy páni úředlníci dále mluvili k Franzovi, že nám do vaší smlúvy nic není, jestliže ty té mědi nechceš vzíti, že my ji jinému prodáme, ktož nám peníze dá. Tehdy Franz pověděl, že „já jí nevezmu, a než bych mimo tu smlúvu učinil, která s Hanns Trojem mám, že bych raději té mědi nebral.“
436 Svědomí Hanns Trojovo i Franzovo. List od pána Mti pana kancléře království Českého: „Já Ladslav z Šternbergka a na Bechyni, najvyšší kancléř království Českého, známo činím tímto listem přede všemi, kdež čten nebo čtúci slyšán bude, že jakož sem prošen od Franze z Brna a od Hannstroje z Hory za svědomí, což se mědí dotýče, jak jest Franzovi skrze pana Meziříčského, hajtmana moravského, při králi Mti vyprošena: i Pán Bůh jest mi svědek, že já toho tak v paměti nemám, jak mu jest vyprošena. Než to mi jest v dobré paměti, že jest pan hajtman krále Mti prosil, aby Franzovi dáti ráčil tu měď, a když jest JMt k tomu svolil, prosil jest mne pan hajtman, abych Franze dostatečně listem opatřil. Tu sem já mu kázal udělati list na všecku měď, ale Franc jest ho ode mne nevzal. Než bych měl za to spraviti, radší bych spravil, že na všecku, a to z té příčiny, poněvadž sem kázal na všecku hned ten den, jakž mu jest ji pan Mezíříčský vyprosil, list udělati. Tomu na svědomí dal sem svú vlastní pečeť ↄc. Jenž jest dán od narození Syna božího tisícého pětistého třinádctého ten pondělí před sv. Havlem (10. říj. 1518)
Svědomí Hanns Trojovo: Jan Koráb, učiniv přísahu podle práva k svědomí, svědčil: Když sem byl v Holomúci, tu se mnú mluvil Franz na rynku, žaluje mi, že mědí nebéře, a pravě tak, že je chtěl sám všecky peníze dávati, a Hanns Troj aby polovici užitku bral, a Hanns Troj jest nechtěl k tomu přistúpiti. A též Franz mluvil, že slyší, že by Hanns Troj zadlužilý člověk byl. Také jakož na mně žádá tohoto svědomí, že jest Franz prosil pana Martina Passera, aby on jemu Franzovi měď jednal: v tom se já nepamatuji, abych při té řeči byl a to slyšal.
Druhé svědomí Hanns Trojovo: Arnošt probéř, přijav to na tu přísahu, kterúž má od JMKské na svůj úřad, svědčil: Toho sem svědom, jakož na mně žádá pan Hanuš, co jest přede mnú mluvil v mém domě a před páně Franzovým písařem po vydání mědi té poslední, kteráž sú spolu vzali: pověděl pan Hanuš, že jest proti mně, že chce vzíti za 1100 kop gr., a já vostatek, což se za ni dostane. A pověděl pan Hanuš, že chci já sám svú polovici zaplatiti. K tomu řekl páně Franzův písař, že dobře jest. Než prve i potom, jak sú se oni smlúvali před JMtí pánem neb kdežkoli, toho já svědom nejsem. A jakož mne žádá, abych jemu seznal, že jest jí za 1100 kop gr. vzal: však to v minci registra pokáží.
Třetí svědomí Hanns Trojovo, a Franz pověděl, že též na témž Tetrovi a na jeho svědomí přestává: Petr písař Franzův, učiniv přísahu podle svědomí. svědčil: Item. Najprve jest mi Honstroj připamatoval, jakož sem já byl poslán od mého pána sem, a což se týče mědi, já sem přišel k Hanstrojovi a jeho sem prosil, aby tu měď s mým pánem spolu do sudu kladl; potom jest přišel druhý den k panu mincmistrovi JMti, a tu jest žádal Honstroj, že peněz těch ten čas nemá, a JMt pán pan mincmejstr takové mědi vydati nechtěl bez peněz. A on v tom odešel od pána JMti a domův šel. A já potom ve dvú neb třech hodinách bezpochyby sem 437 chtěl k němu do jeho domu přijíti. A v tom jest mne potkal na rohu u Waysova domu; já sem jeho prosil takovými slovy: „Milý pane Hanuši, prosím vás, pomozte a raďte, abychom spolu mohli vzíti z mince tu měď“ A on pověděl, že k tomu času já peněz míti nemohu, že JMt pán pan mincmistr takové mědi bez peněz vydati nechtěl. Tu sem já jemu odpověděl: „Milý pane Hanuši, co já chci učiniti, ač mi není od mého pána poručeno, chci vám těch peněz půjčiti na takový způsob, aby pán můj ty a takové peníze v Normberce zase mohl vzíti.“ Takové věci přátelské ode mne on nechtěl přijíti; také sem více na něm nežádal, než mého pána polovici peněz. Item podruhé jako se Hanstroj dal spraviti, že jsem já odjel odsud k pánu mému, co se dotýče mědi: já to pravím, še já v tom hadlunku (sic) nikdy sem k pánu svému nejel. A také oznamuje Hanstroj v své ceduli, že jsem já té polovici mědi nechtěl popříti; tomu já odpírám, že toho není tak, kterak se dá slyšeti v své ceduli. V tom sem já přišel k pánu Mti k panu mincmejstrovi a na JMti sem žádal, jakož Hanstroj té mědi se mnú vzíti nechce, neb v tom času při penězích není, i prosím JMti, aby mi polovici mědi té, co na mého pána díl přijde, vydati ráčil. Tu jest JMt skrze písaře rozkázal. A v tom sem já chtěl dáti té mědi polovici klásti do sudu; a Hanstroj ke mně poslal, abych k němu do jeho domu přišel. Jakož sem přišel k němu, a on jest mne prosil: „Petře, tovaryši dobrý, jako jest pán JMt pan mincmejstr rozkázal mně a tobě každému díl a polovici mědi aby dáno bylo, tu sem já prosil, abychme tu měď spolu do sudův kladli, a co já peněz míti budu, ty já do mince dám, a za to mědi vzíti; a co méň než polovici položil, tu měď měl sem já zaplatiti, a to všecko s jeho dobrú vůlí a vědomím učinil sem. Také sem já jemu na ten čas přiřekl, kdež nemůžte zaplatiti té polovici mědi, pak co já nyní vezmu víc než polovici té mědi, že k druhému braní mědi najprv přišlé že to jemu má napraveno býti a tak mnoho zase dáno, a že pán můj více nemá jako Honstroj. A tu jest dal Honstroj všecku dobrá vůli svú k tomu. Také sem neměl poručenství od svého pána mědi víc vzíti než polovici: to sem já od svého pána slyšal, že by proti té smlúvě nechtěl nic učiniti, kterúž s Honstrojem má, že bych se radší odpověděl mědi bráti.
Vajpověď: Tu JMt urozený pán pan Jindřich Tunkl z Brníčka, najvyšší mincmistr království Českého a foit margkrabství Lužického, maje při sobě pány šephmistry, pana hofmistra a pana urburéře na Horách Kutnych i také pány úředlníky mince, vyslyšavše žalobu i odpor mezi stranami a smlúvy i majestát krále Mti, i také listy jejich, které k sobě psali, i svědomí s obojí strany, podle práva to rozváživše, takto o tom vypovídají: Poněvadž Hanns Troj pokázal jest smlúvú, kterú jest učinil s panem Bernartem z Waldšteina v ty časy mincmajstrem z poručení krále Mti tak, že on Honstroj tu měď má bráti všecku, a mimo něho žádný jiný; a Franz toho jest nepokázal, aby s Honstrojem o to smlúvu učinil takovú, aby Hanns Troj 438 na polovici mědi jej sobě na spolek do jmenovitého času přijal ani dotud, dokudž by on Honstroj podle nadepsané smlúvy páně Bernartovy toho užíval, aby on také dotud s ním toho užil; protož že jest on Franz v tom se sám obmeškal, i z té příčiny Honstroj Franzovi tím, kdež jej o polovici mědi viní, povinen není. Než co se těch 50 kop gr. dotýče, kteréž Honstroj vzal od Franze na ten list, který sobě od krále Mti zjednal, jako od toho, kterýž na ten čas s ním spolu tej mědi užívali, a již od Franze to odjal a Hanuše Nyczle jest k sobě přijal na polovici té mědi do své vůle; i poněvadž Franz toho listu užitku nemá, aby také škody nejměl, než těch 50 kop gr. českých, aby Honstroj Franzovi ve dvú nedělích zase navrátil. Dálo se na Horách Kutných v úterý po sv. Havle léta 1513, měsíce října dne 18., na dvoře Vlaském, za úřadu urozeného pána pana Jindřicha Tunkle z Brníčka, pana mincmejstra JMti, a pány šefmistry s pány, urozeným panem Jakubem z Fuglhausu hophmistrem a úřadem horním léta páně 1513.
(Na vloženém lístku poznamenáno rukou písařovou): Při té výpovědi byli jsú z pánův šephmistrův: Jiřík Ways starší, Pavel Smíškův mladší šeph., Prokop Kroupa, Machek Libenický, Martin Vrabec, Jiřík Samsera, Mikuláš Haudek, Prokop Pregl, Pavelka krajčí; z úředlníkův mince pan Samson z Fulštejna, Bohuslav Janovský, Sancturin, Šanz urburéř, pan Jakub hofmistr.
Artikule z německých listův česky vyložení, které listy jest psal Honstroj k Franzovi do Brna. Z prvního listu artikul: Jakož mi píšete, že nějaká tajná jednání před rukama jsú, mne a vás o mědi připraviti, čemuž já věřím, a také porozuměl sem, že mistr Hanuš s Erazimem Fray.... v tej věci vůkol jdú a pan kancléř: z té příčiny byl sem u pana Trčky na Lipnici, a to všecko jemu předložil sem, a že vy i se mnú k JMti i tudíž k panu z Rozmberka Mti ten dóvěr máme, že nám to držáno bude od JMti, což přiřčeno a zapsáno jest. Pan Trčka Mt hned vlastního posla ku pánu z Rozmberka vyslal a tu věc JMti oznámil; a já sem k tomu přistavil, že pan kancléř Mt v té při také do Uher k králi pánu našemu jel jest. Nezdá se panu Trčkovi, by pan kancléř proti panu z Rozmberka a JMti takové jednání před se bráti jměl. Vznesl sem to také na pana mincmistra a úředlníky, a mám pilnost o vás i o sebe sám; jakož sme sobě to pak dověrně přiřkli dopomoci a sebe neopúštěti, do mne pochybnosti jmíti nemáte, že v té věci světiti nebudu. Přiřkl mi jest pan Trčka, že nad námi držeti chce, také zase věděti dáti, jakú jemu odpověď pan Trčka (sic, čti z Rosenberka) odpíše, abyšte i JMti také psali a pány vystřihli, že je o měď připraviti chtějí. Zdá mi se, že by se škodné (sic) nebylo. Dán na Horách Kutných léta 1512. Hanstroj.
Z druhého listu artikul: Čest má přátelská, milý pane Franz. Prosba, co se dotýče nákladův, které sem já pro mé a vaše dobré na majestát naložil, mně a vám k dobrému učinil sem, abyšte mně to, co na vás přijde, mně položili. Na 439 vaši stranu se 200 zlatých rajnských dostane. A když vám pán Bůh sem pomůže, dám vám od toho všeho počet, i uhlídáte, že vám dobrovolně neprávě učiniti nemíním ↄc. Dán na Horách Kutných léta ↄc 13o, jakž v sobě list ukazuje. Honstroj.
Přípis smlúvy páně z Rozmbergka a páně podkomořího s Franzem (o měd), kterú jest Franz položil: My Petr z Rozmbergka a na Krumlově, Burian Trčka z Lípy a na Lipnici, podkomoří království Českého, známo činíme tímto listem všem, ktož by jej koli viděli nebo čtúce slyšali. Jakož jest nám dán list od najjasnějšího knížete a pána, pana Vladislava, Uherského a Českého krále a margkrabí Moravského, pána našeho milostivého, na měď, kterúž k užitku svému máme bráti od Hory ze dvoru krále Mti, jakož pak list ten od JMKské to všecko v sobě šíře ukazuje a zavírá, pokud a kterak. Kdež pak my s Franzem Frezignarem z města Brna učinili sme smlúvu a tímto listem činíme o tu měď takovúto, aby on tu měď, což by jí koli nám přijíti mělo, do čtyř let pořád zběhlých pravú polovici bral. My napřed nebo ten, komuž bychom my toho přáli, 100 centnéřův, a on též 100 centnéřův, až do vyjití těch čtyř let, a to hned počnúce od sv. Havla nyní minulého. A cožkolivěk ta měď v sobě stříbra držeti bude, což jí tejž Franz vezme, má nám za každú hřivnu dáti 3 ½ kopy gr. českých, a penězi hotovými platiti a na sobě dluhův nezadrhovati. A z každého centéře nám bude povinen dáti, kolik jich koli vezme, 12 gr. českých až do vyjití těch čtyř let nad té 3 ½ kopy gr. Však my v tom nic nevyměňujíc, než vajpověď krále Mti, ač by ta výpověď přišla v tom času, pokud on tu měď bráti má; a jestliže by nám ta vajpověď učiněna byla, proto on toho půl léta vzíti má a nám také to dáti, což se v této ceduli svrchu píše, má a povinen bude. Tomu na svědomí a zdržení sekrety naše ↄc. Jenž jest dána v Praze v pátek na sv. Kryšpína léta Božího 1513 (čti 1510, 25 října).
Item. Zikmund z Kaňku s Jírú, svrchní štejgéři Kaňkovští, vysláni sú od pana Jakuba hofmistra a úřadu horního k panu Hanuši Hanztrojovi. Tu jest jemu mluvil Zikmund: Pane Hanuši, slyším, že máš majestát od JMKské na ty doly, co se tkne Turkaňku i vokolo Kaňku. Tu jest pan Hanuš pověděl, že mám, a chcete-li, že vám jej ukáži. My sme pověděli, že nám potřebí není čísti jeho, než naprosto, které ty doly chceš tu držeti, pověz nám, neb lidé také na to táhnú se, chtíc tu také nakládati a dělati. A on pověděl nám upřímo, že kdež já nakládám, že ten důl, jakož jest vám vědomá věc, tu chci nakládati a dělati; než bych měl víc na se bráti, než bych mohl unésti, toho mi se nezdá učiniti; necht jinde tu nakládá, kto chce a kde chce, v jiných dolích. Actum feria III. in die s. Stephani martyris 1513o[3].
440
V té při, která jest mezi Prokopem Hušú s jedné a mezi Martinem Polákem s strany druhé, kdež Jan Haldecký od Prokopa Huši štejgéře Švábského žalobu učinil řka: Pane hofmistře a páni úředníci VMti! Štejgéř Huša žaluje na Martina Poláka šturcíře, že by po Kaňku tovařiši běhajíce na štejgéře Hušu mluvili, že by on ten úraz Martinovi učinil; kdež on teď toho odpírá, že nešlechetně to o něm mluví, neb jej lidé znají od dávných let, že jest se tak zachoval jako dobrý člověk. A snad v tom, kdyby ty byl umřel, tvoji přátelé mněli by, že jest von tobě to učinil; kdež on tak praví, že se bůhdá z toho vyvede jako dobrý.
V tom dal se Martin Polák v jinú řeč, a pan hofmistr pověděl oběma stranám: Slyšíte-li, že sem já vám o tu věc státi nekázal; než teď slyšíš, Martine, od přátel štejgéřových, kdež mluvíš na něho, že by on tobě učiniti měl; a slyšíš od přátel jeho, snad kdyby byl Bůh tebe neuchoval, že by on skrze to nesnáz měl; protož aby pověděl, viníš-li jej z toho, neb pravíš-li ty naň čili nic?
Martin Polák pověděl: Pane hofmistře ↄc! Viním, že jest mi to von učinil, a chci to naň i vésti. A bude-li dobrý, nechť mi se z toho vyvede, kde jest byl tu neděli v šesti hodinách.
Jest jim rozkázáno od pana hofmistra, aby uručili k dostání práva každý pod 100 kopami gr. Mají zase státi ve dvú nedělích.
A byli sú rukojmě za Prokopa Hušu pod 100 kopami gr.: Václav Čedík, Vondřej Macháček, Mikuláš Kavka, Bartoš písař.
Rukojmě za Martina šturcíře pod 100 kopami gr.: Malina, Filipp, Vacek šturcíř, Mikuláš šturcíř. —
Když sú zase stáli k roku uloženému, vstúpivše před úřad horní, pověděl Haldecký od Prokopa Huši: Pane hofmistře ↄc! Kdež sme teď vyručili Prokopa Hušu od VMti k dostání práva, teď jej před VMtí stavíme. A při tom štejgéř s těmito přátely VMti prosí, kdež jest jej Martin Polák vysoce na jeho cti a jeho dobré pověsti nařekl, pravě naň, že by on jemu ten úraz udělal, kdež on bůhdá tím vinen není, neb ho tito dobří lidé znají od několika let, že jest ten nikdá nebyl; pak on s těmito dobrými přátely VMti prosí, že VMt, znajíc ho dobrého člověka, v tom ho podle práva opatřiti ráčíte; neb ho dobří lidé znají od několika let, že jest se vždycky zachoval, jako na dobrého člověka příleží, neb v ničem postižen není. A on po své cti státi míní a bude jako dobrý, a z toho se bůhdá vyvede.
Martina Poláka přátelé pověděli: Pane hofmistře ↄc! Kdež sme od VMti vyručili Martina Poláka k dostání práva, že jej před VMtí stavíme.
441 Pan hofmistr z vůle úřadu ráčil k nim mluviti: Milí páni s obojí strany! Když JMti pana mincmistra doma není, mně se toho učiniti nezdá, abych to sám na se vzal a o to vám místo učinil, (ač bych mohl); než toho vám odkládám do pana mincmejstra JMti, když JMt doma býti ráčí, že já vám znáti dám, k kterému dni státi budete míti. Než co se toho rukojemství dotýče, chcete-li za ně zase státi, že já to přijmu; a pakli by za kterú stranu státi nechtěli, že já to opatřím. A oni pověděli obě straně, že stojí každá strana za svého. Pan hofmistr pověděl: Než abyšte věděli: pod týž základ a na takový způsob k dostání práva, jako prve, a z toho abyšte nebyli propuštěni, leč rukú dáním. Oni pověděli: Stojíme. Pan hofmistr pověděl: Zachovajte mír a pokoj obě straně! —
Potom když sú zase stáli, tu když vstúpili před úřad horní, ptal se jich pan hofmistr: Máte-li ještě která strana více svědkův čím provoditi anebo své pře políčiti, čili na těch svědcích, kteří sú již vedeni, s obojí strany přestáváte? A oni obě straně pověděli, že nemáme čím víc provoditi, než již na těch, kteří sú přijati, přestáváme, a VMti žádáme, že nám o to konec a místo učiniti ráčíte.
Svědomí Prokopa Huši původa: Václav šmelíř z Šafar, učiniv přísahu podle práva k svědomí, pověděl: Toho sem svědom, když sem šel nad důl, zvonili 7 hodin v neděli na pondělí, potkal sem štejgéře Hušu proti studnici nad Šavrnochem; a on šel na dílo, a já šel sem s druhým pacholkem. I řekl sem mu: Hle, pravili, že jest štejgéř Poláka zabil, a on teď jde. Ale když Polák byl uražen, brzo 7 hodin zazvonili.
Druhé svědomí Hušovo: Václav cimrman z Švábův, učiniv přísahu ↄc: Toho sem svědom, že v neděli na ponděli, když sú Martina Poláka urazili, když 7 hodin zvonili, šel sem mimo štejgéřův dům. A když sem k domu přišel, volal sem na něj; a on mi se vohlásil v komoře. A já naň třikrát zavolal a řekl sem: Zholuj! A on pověděl: Hned půjdu, hned.
Třetí svědomí Hušovo: Matúš, pergmistra Šafarského pacholek, učiniv přísahu ↄc: Toho sem svědom, že tehdy, když sú Martina Poláka urazili, v neděli na pondělí v 7 hodinách, šel sem nad důl, když zvonili; i potkal sem štejgéře proti plotu Maškovu, který jest pergmistrem, a on šel nad důl k Švábům.
Čtvrté svědomí Hušovo: Jakub hliňák, učiniv přísahu ↄc: Toho sem svědom, já sem šel s šmelířem Šafarským, již 7 hodin zvonili tu neděli na ponděli, kdy sú Poláka ranili. I potkali sme štejgéře Hušu u studnice proti Šavrnochovi; on šel proti nám nahoru k Švábům, a my sme šli do Šafar. A šmelíř řekl mi: Hle, křičí na štejgéře, že jest on Poláka zabil, a on teď jde. A kdy sme do kavny přišli, a oni v kavně pravili, že křičí na štejgéře Hušu, že jest zabil Poláka; a šmelíř pověděl: A já ho teď potkal s Jakubem, an jde nad důl, a neviďali sme u něho žádné zbroje než cimrmanku. Jiného nevím, než tak jest, co já pravím.
442 Páté svědomí Hušovo: Mach šturcíř z Niklas, učiniv přísahu ↄc: Toho sem svědom, když křikl Martin Polák, zchytil sem se s lůže. To sem čil, že prchl od něho, ale neviděl sem žádného. I zběhl sem dolův, vzav na se košili, i přiběhl sem k němu, an jej již vedú v síni. I ptal sem se ho: Kdo to učinil, Martine? a on pověděl: Štejgéř! Tehdá se vohlédnu, i dím tak: Buď vám to svědomo, milí tovařiši!
Šesté svědomí Hušovo: Matěj Chochol učiniv přísahu ↄc: Toho sem svědom, byl hned s večera se mnú šmelíř v kavně až do té chvíle, kdy Mach křičel tam nahoře hurtuje se a laje, a já sem nemohl rozuměti, co se děje, zloději-li sú tam, či co. A já sem ležal u kamen, a šmelíř za stolem; i řekl sem jemu: Šmelíři, co se to děje? Mach tam velmi laje. A s tím šmelíř ztav (sic) i prchl ven, a trajvíři již drží Poláka raněného, a Mach již podruhé dolův běžel. I tu sme stáli ohledujíce jej, a on se sehnul chudinka. Ale šmelíř neběhal nikam z kavny, a byl s námi do vosmi hodin, až sme dolův lezli; a ještě jemu Jan Slepičkův půjčil voštípu, že jest nesměl domův, až s pacholky šel.
Svědomí Martina Poláka šturcíře: Duchek Patočka, učiniv přísahu podle práva k svědomí, pověděl: Tak já sem byl na královským díle, a vylezl sem; a šmelíř Švábský kázal mi jíti po ty podradšachtníky, aby šli na dílo. Já sem po ně šel, a jda, viděl sem dva, že sú stáli u kavny, ale toho nevím, kdo sú byli; a potom Martinovi to udělali. Ale já nevím, co sú za lidi byli.
Druhé svědomí Polákovo: Jan Berúnský, učiniv přísahu ↄc, to pověděl: Když sem šel sám třetí s tovařišem s královského díla, co sem měl vyhledati, že sem toho vyhledal; i přijdu do temnice k premzu a k Martinovi: vyskočí jeden s voštípem, v černých šatech byl, ale nevím kto, než měl opuštěnú bradu a černý klobúk. Já nevím, štejgéř-li jest byl, čili kto jiný. A když jest Martin se sehnul, chtě koži do šachty vrci, a on přiskočil, uhodil jej v bok voštípem. A druhý stál také s voštípem mezi dveřmi, ale neznal sem žádného, neb sem tu nedávno. Ale Martin tu pravil, že mi to štejgéř z Radče udělal. A Mach hutman řekl: Bohpomozi, milí tovařiši, žes mu to udělal, buď čertu tovařišem! I osvědčil to Mach řka: Buď vám to svědomo, milí tovařiši, že praví, že mu to štejgéř udělal! Jiného nevím.
Třetí svědomí Polákovo: Jan Mazuch, učiniv přísahu ↄc, pověděl: Vylezl sem tu chvíli od vody. Já sem neviděl žádného, kto mu to učinil, aniž smím praviti; ale ten tovařiš Jan Berúnský lezl přede mnú; neb sem já lezl s světlem a nad temnicí sem sobě kahanec opravoval, ale onť jest šel prve od temnice nad šachtu nežli já; i já nevím, viděl-li jest on co, čili nic. I přišel sem pak nad šachtu, a Martin leží na premzu probodený voštípem, a pravil, že mu to štejgéř udělal. A my ho potom dovedli do Tolpův, pak tam ležal. Jiného nevím.
443 Vajpověď: Tu pan hofmistr s úřadem horním, slyševše žalobu i odpory i svědky, podle práva to rozváživše, takto o tom vypovídají: Jakož jest Martin Polák na Prokopa Hušu prožaloval, že jest on jemu ten úraz udělal, a toho naň neprovodí ničímž, než jeden svědek jeho v svém svědomí dokládá, že jest vylezši viděl, když se Martin sehnul, že k němu jeden přiskočil s voštípem a to jemu udělal; ale ten svědek ani jiný toho nedokládá, aby jemu to štejgéř udělal, než každý praví, že neví, štejgéř-li jest byl, čili kto jiný. Ale Prokop Huša toho dostatečně odvodí, a jeho svědkové vyznávají, kde sú jej tu neděli na ponděli v sedmi hodinách potkávali, že jest šel na dílo a zbroje u sebe žádné neměl; a také jeden vyznává, že jest na něho u jeho domu volal, a on mu se v komoře v svém domě vozval. A poněvadž Martin Polák toho, čím jest Prokopa Hušu nařkl, ničímž dostatečně neprovedl, ale Prokop Huša toho nářku, kterým jest od pana Martina narčen, dostatečně jest odvedl; a poněvadž jest Prokop Huša dostatečně toho odvedl, že tím nářkem Martinovi nic vinen není, a ten nářek Prokopovi Hušovi k žádné škodě není aniž býti má. A pan hofmistr s úřadem horním Martina Poláka pro takovú věc v své tresktání do vězení vzíti ráčí.
Actum in Montibus Cuthnis feria III. ante Purificationis Beate Marie Virginis, coram magistro curie domino Jacobo de Fuglhauz illo tempore existente, cum aliis officialibus anno 1514, mense Februarii die VIo. Dálo se před urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem z Brníčka panem mincmejstrem, urozeným panem Jakubem z Fuglhauzu hofmistrem, a úřadem horním léta Páně 1514 ↄc[4].
V té při, která jest mezi Havlem Hrošem s jedné, a mezi Knoflíčkem havířem a tovařiši jeho strany druhé, kdež Havel Hroš, předstúpiv před úřad horní, pověděl: Pane hofmistře s pány úředníky! Kdež ste mi rozkázati ráčili, abych ten cuppus před VMtí položil, tomu sem já dosti učinil. Dále VMti žaluji teď na Knoflíčka a na tovařiše jeho, že teď před VMtí věděti chci o škodě té, která mi se stala od těchto lidí na tom vortě, kdež oni dělají, že sem tu velký náklad učinil; protož chci toho na těchto lidech postíhati, žádaje za opatření.
Knoflíček pověděl: Pane Havle, já sem tu nedělal, a sem tu též kverkem jako ty; než havéře sem tu měl, jest tak. Než pověz nám, koho viníš, všecky-li čili nás, neb tu všickni nejsme.
Hroš pověděl, že vás viním všecky; a pane hofmistře, za to VMti žádám, aby tu všickni byli, kteří sú tu dělali, že já je chci před VMtí viniti, nechť mi po444vědí teď před VMtí, kam sú tu rudu dávali, které sú prve nasekali; ježto sú pravili, přišedše ke mně, že za hřivnu stojí, a my sme jí neviděli a nevíme, kam sú ji děli.
Knoflíček proti tomu pověděl: Pane hofmistře, páni milí! Abyšte VMt věděti ráčili, že ta věc o první rudě na místě jest, a také to odpuštěno jest, kterúž byl Pivce prodal, které nasekal u nás i před katrú malú hrst; také nebylo nic dobrého.
Havel Hroš pověděl: Pane hofmistře, páni milí! Teď praví před VMtí, že nebylo nic dobrého a že nestála za nic; a ke mně přišedše, prve než ji vydali, pravili mi, že stojí za hřivnu.
Knoflíček pověděl: Pane hofmistře, páni milí! My tú rudú vinni nejsme, jakož nás Hroš viní; než kdy sme to zvěděli, hned sme šli hledati Pivce, i našli sme jej na rynku. I ptali sme se jeho, kde jest tu rudu vzal, jako ji na huntě prodal; pověděl nám, že mu ji tovařiši nadali. A my to pověděli pergmistru. V tom přijel pan Zigmund z Prahy, tu sme jemu hned pověděli o té rudě; i ptal se nás, komu jest to poručeno. Pověděli sme jemu, že ste vy poručili Hrošovi; a on pověděl: Já o tom nevím. A tu jest to Pivcovi od pana Zigmunda odpuštěno i od nás všech. Než pan Hroš odpustil-li jest jemu neb neodpustil, toho my nevíme. Než my sme pro Hroše chodili, aby šel mezi nás; on jíti nechtěl. I poněvadž sú jemu jiní všickni odpustili, máme za to, že on také.
Hroš pověděl: Jestliže sú jemu jiní odpustili, ale já jsem jemu odpustiti nechtěl. A ještě k nim chci něco jiného mluviti, že sú oni statek můj ode mne brali, jej šeredně mrhali, kradli a dávali, kam chtěli.
Tu pan hofmistr ráčil k nim mluviti: Pane Havle, kdež mne žádáš, abych je k tomu připravil, aby tu všickni byli: to já chci učiniti a je k tomu míti, aby tu byli všickni, to se má státi. Než teď vám odkládáme toho do dvú nedělí, abyšte tu stáli všickni, a oni také budú. A koho budeš chtíti viniti, toho budeš vůli míti.
Potom když sú stáli zase, předstúpivše před pana hofmistra, Havel Hroš žádal pana hofmistra a úřadu, aby jemu bylo spravedlivé učiněno o to, co jest prožaloval na ty havíře o krádež.
V tom pan hofmistr mluvil k Hrošovi: Pane Havle, aby teď to oznámil před těmito tovařiši, z čeho je viniti chceš neb viníš, protože sú tu prve nikdy všickni nebyli, ale teď již jsú, aby před nimi žalobu obnovil, a koho viníš, všecky-li, čili jednoho neb dva.
Havíři žádali pana hofmistra a úřadu, aby Hroš pověděl před nimi, koho viní, že nás zloděje nazývá, a že bychom my jeho statek kradli a mrhali a dávali, kam chtěli, že toho bůhdá není, že sme my jeho statku nebrali, než za svú robotu; že to malá věc není, že jemu toho odpírati chcem před VMtí.
Ptán Hroš od pana hofmistra: Pane Havle! Teď již nejednú slyšíš, aby pověděl světle, koho viníš, všecky-li, čili jednoho, čili dva, to aby pověděl a je jmenoval.
445 Hroš pověděl: Pane milý, viním tyto: Blažka, Pivci, Kliku, Knoflíčka, že sú tito statek můj ode mne brali; a z té rudy je viním, které sú dobývali, aby pověděli, kam sú ji dávali; že o to k nim hledím, že sú jí korbu ukradli a děli, kam chtěli; že sobě té škody pokládám 6 kop gr.
Havíři žádali pana hofmistra, kdež na nás před VMtí praví, že sme kradli, ať to na nás uručí, neb neprávě mluví. A toho jemu odpírati chcem před VMtí, z čehož nás viní, ať to provodí. Při tom se odvolávajíce na pergmistra, že jest jemu ta věc vědoma, že sú nám tu rudu pokradli tehdáž, když na den šla; a my sme byli v dole, a vylezše s tovařišem v 15 hodinách, přišli sme do kavny, a oni rudy hledají, oznamujíc to pergmistru. A pergmistr pověděl: Slezte zas a pohledejte pilně! I slezli sme, i našli sme ji i ty zloděje, kteří sú ji nám pokradli, jako pak ty zloděje v své moci máte; a ta jest vyšla na den.
Správa pergmistra o té rudě: Pane hofmistře, páni milí! Já o ničemž nic nevím o prvním, než teď naposledy pravili mi, že jest se jim korba rudy ztratila. Tu sem ji hned hledati kázal Klikovi a Strbšovi: Lezte dolův a pohledejte jí! I lezli a nalezli pachole i s tú rudú. Tu sem já to pachole vsaditi kázal, a potom sem je dal na rukojmě pod 10 kop gr., kdež jej teď před VMtí stavějí. Při tom jej jeho rukojmě zase vod pana hofmistra vyručili pod 20 kopami gr. do té pře skonání.
Vajpověď: Tu pan hofmistr s úřadem horním, slyševše žalobu i odpor, to podle práva rozváživše, o tom takto vypovídají: Jakož jest Hroš prožaloval na Knoflíčka a na tovařiše jeho o rudě o první, ptaje se jich před úřadem horním, že chce věděti, kam sú tu rudu dávali, které sú prve nasekali, neb sú přede mnú pravili, že za hřivnu stojí. K tomu Knoflíček s tovařiši svými odpor Hrošovi učinil, před úřadem horním pověděl, že jest ta věc o první rudě na místě, a to že jest odpuštěno jim od Zigmunda z Prahy i od jiných kverkův. Potom při druhém stání vinil jest Hroš Knoflíčka i s jeho tovařiši z té rudy, které sú potom dobývali, aby pověděli, kam sú ji dávali, a že o to k nim hledí, že sú jí korbu ukradli a děli, kam chtěli, a že sobě té škody pokládá 6 kop gr. K tomu Knoflíček s tovařiši odepřel tak: Pane hofmistře s pány úředníky, nechť poví Hroš, koho viní, že nás zloděje nazývá, a že bychom my jeho statek kradli a mrhali a dávali, kam chtěli, že toho bůhdá není, že sme my jeho statku nebrali než za svú robotu, a že to malá věc není, že jemu toho odpírati chcem před VMtí. A při tom žádali úřadu horního: Kdež praví na nás, že sme kradli, ať to na nás uručí, neb neprávě mluví, a z čeho nás viní, ať to provodí. A v tom se dokládali pergmistra, že on o tom ví, že sú tu rudu jim jiní pokradli, a tu rudu sú i s těmi zloději nalezli, a ta ruda jest u pergmistra. I poněvadž Hroš, což jest na Knoflíčka s jeho tovařiši o první rudě i o druhé prožaloval, toho jest na ně ničímž neprokázal ani provedl; protož aby Hroš Knoflíčka s jeho tovařiši v té při s pokojem nechal. A Knoflíčkovi s jeho tovařiši ten nářek, čím jest je 446 Hroš nařekl, ke škodě nic není. A chce-li pak Hroš s těmi kverky ty zloděje, kteří sú tu rudu ukradli a s ní postiženi, z čeho viniti, právo se jim nezavírá.
Dálo se na Horách Kutnách za úřadu hofmistřství urozeného vládyky Jakuba z Fuglhausu a jiných úředníkův na Dvoře Vlaském v úterý před Hromnicemi léta Páně 1514o, měsíce února dne 6.[5]
V té při, která jest mezi Křížkem mincířem s jedné, a mezi Johanesem Polákem šmelířem z Vosla strany druhé s jeho tovařiši, kdež Křížek predstúpiv před pana hofmistra a úřad horní do rajtunku na Dvoře Vlaském, učinil žalobu na Poláka Johanesa a na Hřivnáče s tovařiši jeho, že jemu dali třicátú v dole Rajzím na tom vortě pod Sviní, a teď již když Pán Bůh nadělil, praví, že já tu nic nemám. I VMti, pane hofmistře, já žádám v tom za opatření.
K tomu Johannes Polák vodepřel: Pane hofmistře, páni milí! že já na tento čas jemu odpovídati nebudu, až tu jiní kverci budú, protož VMti prosím, abyšte mi ráčili dáti toho prodlení. — Tu jest jim odloženo.
A po druhé stání vstúpivše, mluvil jest Jan Koráb od Křížka, žádaje, aby jemu konečně místo učiněno bylo o ty tále v Rajzím pod Sviní, neb sú jemu dali třicátú. Tu VMt, pane hofmistře, pravili ste prve, že pergmistra doma není, a ta věc naň se vztahuje.
Odpor Johannesa Poláka: Tu pan Bárta od Kola, v ty časy mladší šephmistr, od Johannesa Poláka a Hřivnáče s jich tovařiši odpor učinil: Pane hofmistře ↄc, tito tovařiši k tomu se znají, že sú jemu dali tu třicátú, ale poněvadž jest cupusu na ni dávati nechtěl, tu sú naň žalovali. A VMt pane hofmistře, když sú u VMti doma byli, žalujíce na Křížka, že jim cupusu dávati nechce, a vy ste je odeslati ráčili k panu vopatovi jakožto k najvyššímu kverku mezi nimi. A když sú k panu vopatovi přišli, tu pan vopat jim pověděl, že mně horní věci nepříleží, a přes to všecko Křížek jest člověk můj, já jej k tomu držeti budu a jej napomenu. A tito tovařiši, když jest jim nic napraveno skrze pana vopata nebylo, přišli sú, pane hofmistře, k VMti zase, a pravíc VMti, že jim skrze pana vopata od Křížka nic napraveno není, a k tomu že jest pan opat pověděl, že jemu to nepříleží. Tu VMt ráčili ste jim rozkázati, aby šli k pergmistrovi jakožto k hospodáři, neb jest jemu najlépe při tom dole všecko vědomé. Pak, milý pane hofmistře, má-li to býti, aby chudí tovařiši pavovali na dvě létě na posluchy někomu, a někto aby se tomu díval.
447 Jan Koráb od Křížka proti tomu pověděl: Pane hofmistře ↄc, víte VMt dobře, a také právo horní před rukama máte, kdež praví, že by Křížek cupusu nedával: Jest tak, ale umlúval se s nimi, jak mohl, jednú i druhé, ale víte, že chudoba mnoho činí; než což jest on narazil cupusu, tak praví, že chce dáti, neb jest těch tálův nikda nespúštěl, ale umlúval se s nimi podle možnosti.
Pan Bárta od Johannesa Poláka s jeho tovařiši pověděl: Pane hofmistře, VMt ↄc, poněvadž jest se umlúval a té úmluvě nikdy jest dosti neučinil, oni sú jemu také to dání zdvihli, neb aby jemu na posluchy pavovali, má-li to býti? ↄc.
Jan Koráb od Křížka pověděl: Pane hofmistte VMt ↄc, abyšte krátce věděti ráčili, že sú oni na Křížka z tálův nikdy nežalovali, než pro cupus; a kdyby byli na tále žalovali, to by byla jiná; a ještě ani pro cupus nežalovali, a to z příčiny té, že jest se s nimi o něj umlúval; a když jest té úmluvě dosti nečinil, kýž sú jej z toho vinili.
Rozkázali sú oběma stranám vystúpiti, i zavolali sú Johannesa Poláka s tovařiši.
I když vstúpil Johannes Polák s tovařiši svými, ptán on pana hofmistra těmito slovy: aby pověděli, dali-li ste Křížkovi s sebú tu třicátú. A oni pověděli, že sú dali na takový spůsob, aby on nám pavoval v tom dolci v zahradě své třicátú, a my jemu tu třicátú pod Sviní. A on nám Křížek k tomu pověděl, že to býti nemůž, neb jest tam cupus veliký, A k tomu Polák stoje pověděl: Pane hofmistře, my sme cupus do zahrady vždy dávali, a on tuto maje dávati, nedával, a proto sme naň žalovali pergmistru; a potom sme jemu mluvili i v zahradě jeho před panem vopatem, aby nám cupus dal, ale on nás jedno smíchem odbýval; a my žádali pana vopata, aby jeho k tomu držal, a jestliže by toho nebylo, že chtí do rajtuňku vstúpiti a naň žalovati; ale on nás vždy držal divnými vobyčeji, odbývaje nás žitem, vono (sic) pšenicí a smíchem.
Tu pan hofmistr pověděl k Polákovi ↄc: Poněvadž Křížka z cupusu napomínáte, a on se k tomu zná, že jest dlužen, ale snad neví co: máte-li toho jaká registra, kde ste košty kladli, abyšte je přede mnú zde položili. A oni pověděli, že nemáme žádných registr.
Jan Koráb pověděl od Křížka: Pane hofmistře VMt, ráčili ste dobře mluviti, registra aby byla položena, a k tomu, jsú-li ty šichty tak vyhlídány, jak měly býti, a před kým sú košt kladli, a co jest jim cupusu narazil, ať to ukáží.
Polák Johannes s tovařiši pověděl: Pane hofmistře, že mi registr žádných nemáme, neb sme neměli kverkův žádných, než měli sme registra od té dominiky Omnes gentes až do Si iniquitates, a dále sme sami nekladli koštu, neb sme kverkův neměli.
Opět jim odloženo, neb dokládaly se obě straně pana vopata a pana pergmistra dolu Rejzího.
448 Správa páně pergmistrova: Pane hofmistře, kdež se mne dokládají Johannes Polák a Hřivnáč s tovařiši: jest tak, že sú mi žalovali, pravíc, že Křížkovi tále zdvihnúti chtí, protože jim cupusu dávati nechce. Já sem jim pověděl, aby toho nečinili, než aby Křížka upomenuli, a dal sem jim toho lhůtu do dvú nedělí, a řekl sem jim: Nejdete-li jeho v tom, mluvte s ním; a neučiní-li tomu dosti, máte úřad pana hofmistra, však JMt v tom se neomýlí a křivdy vám neučiní. Dále sem se jich ptal: Kde ste ten košt kladli, neb před kým, aneb co jest toho cupusu? a oni mi pověděli: Okolo 26 grošů.
Správa pana vopata kláštera v Sedlci: Pane hofmistře ↄc, žádali sú mne Polák Johannes a Hřivnáč s tovařiši svými, abych oznámil, jaká se mezi nimi smlúva stala, před VMtí, a jináč není. Když Křížek počal dobývati dolu v zahradě své ↄc, potom sem Křížka k tomu vedl, aby s námi tále měl pod Sviní v Rajzím, a on řekl: „Dobře.“ I mluvil s nimi, a tito tovařiši žádali sú Křížka, aby jim dal v zahradě své v tom dole třicátú, a aby jim pavoval v zahradě třicátú, a oni jemu v Rajzím třicátú. A tito tovaryši tomu dosti činili a dávali sú cupus do zahrady po 16, po 17 groších, a on nic, i nestalo se tak, jak jest Křížek smlúvu učinil. Tu sú mne žádali, abych s ním o to mluvil a k tomu jeho měl, aby jim cupus dal. Potom ste i vy je, pane hofmistře, ke mně poslali, abych jej k tomu měl, a jej sem v klášteře měl a jemu sem mluvil, že jest ke mně pan hofmistr poslal, a tebe abych k tomu měl, a pakli nechceš k tomu se míti a dáti, sám se o to připravíš. Ale oni sú o to s pilností stáli. Ale jeho sem k tomu nemohl nikdy míti, aby on se k tomu měl a té smlúvě aby dosti učinil.
Pan hofmistr k řeči páně vopatově pověděl: Pane vopate, z té příčiny sem já je k vám poslal, abyšte je ráčili smluviti, ne pro cupus, neb sú z cupusu nikdy naň nežalovali, i z té příčiny sem já to učinil, ne pro cupus.
Výpověď: Tu pan hofmistr s úřadem horním, slyševše žalobu i odpor a správu pergmistrovu i páně opatovu mezi stranami, podle práva to pilně rozváživše, o tom takto vypovídají: Poněvadž Johannes Polák s tovařiši svými k tomu sú se přiznali, že sú Křížkovi na Rajzím pod Sviní na tom vorté třidcátú sebú dali, a též vedle toho dání že sú Křížka z cupusu napomínali; a Křížek k tomu se nemaje a prótahy jim v tom čině, i žalovali naň Hřivnáč s tovařiši svými pergmistru, a pergmistr jim toho odložil do dvú nedělí, v tom ukázal jim k úřadu hornímu. Ale poněvadž Hřivnáč s tovařiši svými to slyše od pergmistra, toho jest obmeškal, a k tomu registr jest neměl ani koštu nekladl, a Křížek že jest se s nimi o ten cupus na tu třicátú umlúval a té třicáté jest nikdy nespúštěl, a že sú k tomu obě straně po právě horním nešly, a toho sú zanetbaly a před úřad horní o to se neobsílaly: protož pan hofmistr s úřadem horním Křížka při té třicáté, která sú jemu dali,449 zanechávají a zůstavují, aby jí užíval, jako jiný kverk. Než což na tu třicátú cupusu přijde spravedlivého, Křížek má jim ten cupus zaplatiti.
Dálo se na Horách Kutnách před urozeným panem Jakubem z Fuglhauzu, v ty časy hofmistrem, a Šašem urburéřem na Horách Kutnách, s jinými úředníky v rajtunku na Vlaském Dvoře v první středu v půstě léta páně 1514, měsíce března dne Vo[6].
V té při, která jest mezi paní Dorotú s jedné, a mezi Vítem písařem Starorúským strany druhé, kdež pan Samson předstúpiv před pana hofmistra a úřad horní do rajtunku; i pověděl od manželky své paní Doroty: Pane hofmistře, trvám, že jest vám v paměti, že jest žena má na vás vznášela, což se tálův na Kaňku v Rabštýně dotýče, že jest ona Vítovi tak tále dávala, jestliže by je on chtěl v tom cuppusu vzíti, těch 5 třicátých, což jest již na ně naraženého, aneb kto jiný, aby je vzal; ale on jest jich nevzal, a jsa písařem v Starých Rousích, i co by bylo mělo peněz přijíti od šmelíře za pivo na sirotky, že jest on peníze ty sobě bral, a tím sobě cuppus spravoval. I protož ona z té příčiny těch tálův žádá na něm, a v tom vás žádá za spravedlivé opatření.
Odpor Vítův: Jan Koráb pověděl: Pane hofmistře VMt, páni úředníci, pan Vít poručil mi otázku učiniti na pana Samsona, z jaké summy tálův žalují, aby věděl, k čemu odpovídati.
Proti tomu pan Samson pověděl: Ze tří třidcátých.
Jan Koráb pověděl: Však jest jich bylo 5 třicátých, kterak ste k těm dvěma zase přišli?
Pan Samson pověděl: Potom sem s ním mluvil, aby mi zase dvě třicáté dal, a on jest mi dal.
Jan Koráb pověděl: Pane Samsone, kterak žalujete, že paní Dorota mu je dala? A paní Dorota ohlásila se, pověděla, že sem mu je dávala v tom cuppusu, ale on jich vzíti nechtěl.
I vystúpili ven, a vstúpivše zase, žádal Koráb, aby žaloba, která jest prožalována, byla jemu přečtena.
Pan Samson pověděl: Pane hofmistře, jestliže jest za právo, dokudž strana straně neodpovídá, aby čtena byla, to račte rozvážiti, poněvadž tu stojí odpůrce; a přes to, cožkoli jest za právo a vy rozkážete, jest hotov učiniti.
Pan hofmistr pověděl: Však to neškodí, žalobu obnoviti může.
450 Pan Samson pověděl: Pane hofmistře ↄc, kdež se oni na tom mýlí: „že jest dáváno,“ a „že sem dal,“ jest rozdíl. Já vedu od ní žalobu, ne od sebe; ale já pravím nyní, já že sem jemu tále dával, chtěl dáti a dal; k tomu se znám, že sem jemu je zhola dal. Ale žena má odepřela hned, že mu jich nedává, nechce dáti, než v tom cuppusu; ale já sem je jemu dal. Ale ke mně pro cupus nechodil sám; a poněvadž jest sobě sám naplňoval cuppus penězi jejími, tehdy jich v tom cuppusu naraženém nedrží.
Jan Koráb pověděl: Ze tří-li žalujete?
Pan Samson pověděl: Ze tří.
Jan Koráb pověděl: Radši z 5 třicátých žalujte, neb ste je Vítovi všech 5 třicátých dali. Pane hofmistře VMt, pan Vít kázal tak pověděti: Poněvadž paní Dorota jich držeti nechtěla, že jest je on ujal, těch 5 třicátých v tom cuppusu; a praví, že jest vzal 2 kopy gr.. 1 k. gr. na starý a 1 k. gr. na nový cuppus. A tu jest zase jim dal 2 třicáté, a sám 3 držal, a cupus dával, i na les několik zlatých, a cuppus několik grošův. I jestliže by chtěl k nim právo pan Samson neb paní Dorota míti, že sú již podle práva ve 4 nedělích promlčeli. A pan Vít praví tak, že jim povinen nic není.
Pan Samson pověděl: Pane hofmistře ↄc, teď slyšíte, že jest sám sobě bral, sa sám písařem, její peníze, a sám sobě platil; a jestli pak že on to pokáže, kdež se tálové zapisují, zápisem jako před VMtí, a také co se promlčení dotýče, že jest ona nepromlčela, ale že jest k němu posílala, a to pokázati bude moci.
Jan Koráb: Pane Samsone, na ty 2 třicáté bral, co jest bylo cuppusu tu dominiku po 30 gr., které paní drží, že jest jednú 1 kopu gr. vzal na les, ten cupus nový, a druhú 1 kopu gr. vzal na starý dluh. Nebo kdyby paní měla 5 třicátých, tehdá by se táhla na ibrlafy na 5 třicátých, než dával jí na 2 třicáté toliko ibrlaf; a již sú těch ibrlafův vzali 5. Nebo kto by koli tále měl a cupusu nedával, a kto by dával, aby také ibrlaf bral. A poněvadž jest Vít dával cuppus, tak praví, že sú jeho, a tak jim v tom povinen nic není.
Pan Samson pověděl: Kdy by ty to měl súditi! Než ona tak praví, že neví, na 2 třicáté čili na půl třicátý jí ibrlaf nosil; než což jest jí přinesl, to jest ona vzala. A jestliže on to dání pokáže, tak co jest za právo neb zápis, na tom ona přestává.
Jan Koráb pověděl: Pane hofmistře ↄc, kdyby byla paní nespustila neb nedala, proč sú ho za 2 třicáté zase žádali, aby jim je dal? Neb kdybyšte nespustili aneb nedali, proč byšte ho žádali za své, aby vám dal? Kdyby vaše byly, netřeba by ho bylo prositi za ně.
Pan Samson pověděl: Neb jest ona mněla a nadála se toho, že je on v tom cupusu drží tak, jak mu je dávala; než když se toho doptala na šmelíři, že jest on pověděl, že jest její peníze Vítovi na cupus dal, i on poněvadž sobě peníze bral 451 a sám sobě cupus dával, tehdy jest jich tak nedržal a nedrží: tu teprv jest poznáno, že on jich tak tím dáním nedrží v tom cupusu, jak sú jemu dány od ní. Jan Koráb pověděl: Pane hofmistře ↄc, žádali sú ho přátelstvím, a on jim ty 2 třicáté dal a sám ostatek pavoval, a potom sám užíval; i paní svých užívala 2 třicátých. Paní Dorota k tomu pověděla, že ho za ně nikdá nežádala.
Jan Koráb pověděl: Pane hofmistře ↄc, upřímo že sú všech 5 třicátých spustili, a potom ve 3 neb 4 nedělích za 2 třicáté ho žádali, tehdy sú jich nebyly, neb sú k nim spravedlnosti neměli; než jestliže jest co cupusu převzal pan Vít, a bude-li ho pan Samson z čeho viniti před VMtí, že mu práv bude.
Pan Samson pověděl: Pane hofmistře, že žena má jest k němu posílala, a on se před Ondřejem a Ahníkem písaři neseznal, by je v tom cupusu ujal a držeti chtěl, kdež pak oni tu správu před VMtí učiní ↄc.
Jan Koráb pověděl: Pane hofmistře ↄc kdyby byli nespustili, že by ho byli neprosili.
Pan Samson pověděl: Nespustili, než dávali; a poněvadž jest jich tak neujal, tehdy se z toho sám vyvedl, poněvadž jest sobě sám bral cupus; pakli on to zapsáno sobě ukáže, že ona od toho púští.
Jan Koráb pověděl: pane hofmistře ↄc, pan Vít VMti prosí, poněvadž jest on sám cupusoval na své 3 třicáté, i na les dával, a paní na své 2 třicáté: nech toho užívá, a paní Dorota také.
Tu sú obě straně vystúpivše, zase vstúpily, i podáni sú na přátely, aby se o to přátelsky, budú-li moci, smluvily; a pakli se nesmluví, aby zase stály ve 2 neděli se všemi potřebami. Actum Dominica Dicit 2m anno 13. (Mezi 30. říjnem a 5. listopadem 1513.)
Při druhém pak stání, když sú zase vstúpili před JMt pána, pana mincmistra, pány šephmistry a pana hofmistra a úřad horní, tu pan Samuel Lahvička od paní Doroty z Duběnek pověděl: Urozený pane, VMt, pane hofmistře ↄc, páni milí! Paní Dorota VMti žádá za potaz.
A když sú vystúpivše zase vstúpili, pan Samuel: VMt, pane milý ↄc. VMti paní Dorota děkuje z potazu. Dále ráčili ste slyšeti žalobu první, kterak jest pan Samson ráčil od paní mluviti; ta VMti, mám za to, že jest v paměti.
Jan Koráb pověděl: VMt, urozený pane, VMti páni úředníci všickni! Pan Vít kázal před VMtí toto pověděti, že on nemá k tomu nic víc co mluviti, než to, což prve prožaloval, že na tom stojí.
Pan Samuel pověděl: Urozený pane ↄc, jakož praví teď pan Jan Koráb, že by Vítovi ty tále dal pan Samson i paní, že se pan Samson k tomu zná, že sú mu 452 je dáti chtěli v tom cupusu, což jest bylo naraženého, ale pan Vít nedal jim na to žádné odpovědi, béře-li je čili nebéře. Tu pan Vít sa u nich písařem, ty tále jest jim zhyzďoval a pravil, že jich nemůž prodati ani odbýti, ani darmo dáti že jich nemůž. A po některém času řekl jest pan Samson Vítovi, aby mu dal 2 třicáté; ale o vostatku tálův se tak domýšlel, že on je tak Vít v tom cupusu drží, neb jest toho panu Samsonovi neoznámil, tak-li je drží čili nedrží. Pak nad to paní praví, že jest se podle práva zachovala, ale on jestliže jest podle práva k tomu šel, to račte vážiti. A teď račte rozkázati tyto artikule přečísti.
I tu sú položili s obú stran artikule z práv vypsaný. (Cepit hofmistr.)
Jan Koráb pověděl: Urozený pane ↄc, však by to neřád velký byl, aby měl někto držeti tále rok nebo půl druhého léta, a nadělil-li by Pán Bůh, aby se teprv k tálům znali a je míti chtěli, a prve, dokudž cuppus byl, nic žádný neřekl. Než upřímo pan Vít praví, že se mu zdá, poněvadž jest cuppus dával i ibrlaf bral, žeť sú to tále jeho, a že není panu Samsonovi ani paní nic vinen; a tak praví, že jest je ujal řádem a podle práva. A poněvadž pak pan Samson Vítovi dání neodpírá, a by chtěl, to by se naň pokázalo, a poněvadž praví, že jest dal sirotčí: Vít tak praví, že by on vzal všecko, co by mu pán dal.
Pan Samuel pověděl: Však paní Dorota k tomu se zná, že jest jemu dávala a chtěla dáti, ale v tom cuppusu; ale on že jest jich tak vzíti nechtěl, než cupus jest sobě bral peníze sirotčí, a sobě cupus zastával jest sám.
Tu pan hofmistr učinil otázku na Víta, co jest a jaká summa cupusu na ty tále již naraženého?
Jan Koráb pověděl: Nechť poví VMti pan Samson sám, co jest již toho cupusu. Pan Samuel pověděl: VMt, pane milý ↄc, slušnějiť jest, aby písař pověděl, co jest toho cupusu.
Pan hofmistr pověděl: Pane Jene Korábe, to jest za slušnější věc, aby on, poněvadž jest tu písařem byl, pověděl, co jest toho cupusu naraženého na ty tále.
Jan Koráb pověděl, že pan Vít tak mi pověděti kázal, že jest toho cupusu bylo tehdáž, když sú mu ty tále dali, naraženého 2½ kopy gr.
Pan Samuel pověděl: Však jest mluvil a sám seznal, že jest bral sobě na ten cupus peníze od šmelíře.
Jan Koráb pověděl: Ne na ten, než na starý dluh po panu Michalovi, kterýž byla paní dlužna jemu ten cupus.
Pan Samuel pověděl: Nebyl jest mu pan Michal nic dlužen. Pan hofmistr pověděl, že sú to slova s obú stran holá; než JMt pan mincmistr rozkázati ráčil vám pověděti, aby, kto co mluví, to provodil.
Pan Samson pověděl: VMt, pane milý! Kdež ani s tú pří jím nejsem obeslán, než vždy sem já mluvil od ženy své; a to račte vážiti, že žena má dávala jemu je 453 v tom cupusu, aby je vzal, ale on jest jí nepověděl, beru ani neberu. A druhé, že sem já jemu je dával zhola, ale žena mi odepřela, že jich tak dáti nechce, než jestliže by je chtěl v tom cupusu vzíti, aby je vzal. A upřímo já toto pravím, chce-li mne on před VMtí z toho dání viniti, když mne obešle, já mu budu odpovídati.
(Na vloženém lístku:) Pan Samson mezi jinými řečmi pověděl: Pane hofmistře, páni milí, kdež se oni na tom mýlí: že sú tále dávány, a že sem dal, jest rozdíl; neb já vedu žalobu od ženy své, ne od sebe: ale já pravím, že sem jemu tále dával a dáti chtěl a dal, k tomu se znám, že sem je jemu zhola dal, ale žena mi ↄc.
Jan Koráb pověděl: Pane milý ↄc, však jest obeslán k tomu.
Pan Samson pověděl: Nejsem; pakli JMt pán dí, že sem já k tomu obeslán, tehdy já budu odpovídati.
Jan Koráb pověděl, že pan Samson vždy zase cúfá a chce jakús obálku v tom učiniti, než Bůh dá, tomu nic neudělá.
A tu jest jim uloženo, aby zas stáli ve dvú nedělí.
Jan Koráb pověděl: Urozený pane ↄc. Vít toto mi před VMtí pověděti kázal: K svědkóm vedení, jací sú svědci jich, jako někteří z přátel a chůva a služebník, VMt to račte podle práva všecko rozvážiti, mají-li ti za svědomí přijati býti, v tom se neračte omýliti.
Svědomí paní Doroty z Duběnek proti Vítovi písaři: Pan Strachota mladší z Kralovic dal listem svědomí takto: Já Strachota mladší z Kralovic oznamuji tímto listem všudy, kdež čten nebo čtúcí slyšán bude, a zvláště před úřadem horním na Horách Kutnách, že mi jest to dobře v paměti a při tom sem byl, kdež některý čas paní Dorota z Duběnek, paní Samsonová, v domě svém mluvila jest k Vítovi písaři dolu Rabštýna na Kaňku ležícího, aby ty tále, to jest 5 třicátých sirotčích a jejích někomu prodal, anebo aby je sám v cupusu na ty tále naraženým vzal anebo někomu jinému dal. A týž Vít k tomu jest pověděl, že jich žádnému prodati ani odbyti nemůž, a sám že jich těch tálův v cupusu naraženém vzíti nechce; a s tím jest odešel. A což tuto vyznávám, to beru k své víře a duši, že jest v pravdě tak. Toho na potvrzení já nadepsaný Strachota z Kralovic pečeť mú vlastní a přirozenú dal sem přitisknúti k tomuto listu. Dán na Horách Kutnách v pátek před sv. Alžbětú léta páně 1513. (18. listopadu 1513.)
Druhé svědomí paní Doroty: Vondra písař, učiniv přísahu podle práva k svědomí, pověděl: Toto mi jest svědomo, když sme byli posláni k Vítovi písaři s Jiříkem Ahníkem od paní Doroty Samsonové, i mluvil k Vítovi Ahník: Posláni sme k tobě, Víte, od paní Doroty Samsonové, aby jí dal ibrlaf na tále v Rabštejně, který si jí povinovat a který si jí zadržal. K tomu Vít řekl: Chci dáti a dám, a také 454 ať mi pan Samson zaplatí, co jest mi dlužen. K tomu sem já Vondra pověděl, že my s tím nejsme posláni k tobě od paní Doroty ani od pana Samsona; než nám se zdá, že což jest tobě pan Samson dlužen, ty s ním o to mluv, snad zaplatí. A tu sme hned od něho šli preč.
Třetí svědomí paní Doroty: Jíra Ahník, učiniv přísahu ↄc: Když sme byli posláni od paní Doroty Samsonové s Vondřejem písařem k Vítovi písaři, i mluvil sem já: Pane Víte, posláni sme k tobě od paní Doroty, paní Samsonové, aby jí dal ibrlaf na tále v Rabštýně na Kaňku, který si jí povinovat. A Vít řekl: A já dám a chci to učiniti, také ať mi dá pan Samson, což jest mi dlužen. I řekl jemu Vondřej, že my s tím posláni nejsme, než od paní Doroty sme posláni. Nám se zdá, že což jest tobě dlužen pan Samson, žeť snad zaplatí. A s tím sme šli preč od Víta.
Čtvrté svědomí paní Doroty: Jíra, šmelíř z Starých Rousův, učiniv přísahu ↄc: Toho sem svědom a jiného nic, než že jest Vít písař ode mne vzal peníze za pivo každý týden.
Páté svědomí paní Doroty: Vaněk, který barchan držal v minci, který byl prve u pana Samsona, učiniv přísahu ↄc: Toho sem svědom, že jest paní nejedná mluvila s Vítem, aby ty tále prodal, anebo v tom cupusu aby je někomu dal; a on pověděl, že jich neví komu prodati, a že jich v tom cupusu žádný nechce vzíti. A potom po některé chvíli bylo, že pan Samson chtěl jemu je zhola pustiti nebo dáti; a paní v tom odpor učinila, že já jich nechci tak dáti, než v tom cupusu. A on pověděl, že jich já nechci v tom cupusu. Potom paní Jitka (Vítova žena) sama přinesla paní ibrlaf; a paní jí řekla, proč mi Vít těch 3 kop gr. dáti nechce. Paní Jitka pověděla, že jest je v tom cupusu porazil. Paní pověděla jí, že sem já jemu jich nepúštěla s cuppusem, než v cupusu. Paní Jitka pověděla: Však ste je jemu řekli vyčistiti.
Šesté svědomí paní Doroty: Lidmila Udidlova dcera, učinivši přísahu ↄc: Když mne paní kmotra poslala po pana Víta, aby jí dal jakýsi 3 kopy gr. ibrlafu, tehdy on pověděl tak, že ste mi dlužní na ty tále cupus, jako ste mi je pustili. A ona pověděla tak: že sem já je tobě pustila s cupusem. A on pověděl, že jich s cupusem ujíti nechci, a neujímal sem, a že ste mi je řekli vyčistiti. A paní Dorota pověděla: Co mi právo přinese, na tom přestávám.
Sedmé svědomí paní Doroty: Anna, která byla chůvú u paní Doroty Samsonové, učinivši přísahu ↄc: Když paní poslala po Víta i napomínala jej ze 3 kop gr. ibrlafu, tehdy on pověděl: že sem já sobě cupus vzal ty 3 kopy gr. na ty tále, které ste mi pustili bez cupusu. A paní pověděla, že sem já tobě poručila tále, aby ty je někomu prodal i s cuppusem. A on tak pravil, že já jich prodati nemohu, a sám jich ujíti také nechci v tom cuppusu, neb sem já je mohl darmo míti, a že 455 já jich ujíti nechci a neujímám v tom cuppusu. A dokládal se v tom pana Strachoty, že mu je paní pustila bez cuppusu. A paní tak pověděla, že s cuppusem; potom řekla: Co nám právo uloží, toho chci užívati.
Svědomí Víta, písaře Starorúského: Pavel pergmistr od dolův páně Krištofových, přijav to na ten závazek, který má na pergmistřství, pověděl: Některú chvíli, když jest cuppus byl na tom lengšaftě, řekl sem Vítovi, aby menší stojící měl při tom cupusu, že jest měl 20 grošův, a já chtěl sem, aby měl 12 grošův. Tehdy Vít mi řekl: Co mi toho nepřeješ, a co k tomu díš, že já tu budu kverkem? A já sem Vítovi řekl: Já tobě toho přeji, než já tobě mluvím od tálův páně Kryštofových, neb mi se zdá, že mnoho beřeš. Než já nevím i podnes, jest-li on kverkem čili není, neb jest jich přede mnú nezapisoval, než pravil mi, že má od pana Samsona tále.
A při třetím stání, když sú vstúpili, tázáni sú od pana hofmistra, mají-li ještě která strana co víc mluviti, čili na tom dosti mají, co sú mluvili. (Obě straně pověděly, že nemají co víc mluviti. Tu vystúpivše, zase vstúpili, a toto mezi nimi vyřčeno jest.
Tu pán pan mincmejstr JMt, maje při sobě pány šefmistry, pana hofmistra s úřadem horním, slyšavše žalobu i odpory i svědky obú stran podle práva, to rozváživše, o tom takto vypovídají: Poněvadž paní Dorota z Duběnek, páně Samsonova manželka, od sirotka tomu odpírá, že jest jemu Vítovi těch tálův nedala, nežli že jest dáti chtěla s vyměnkú túto, aby on Vít v cuppusích naražených je vzal a ujal; ale on Vít že jest k tomu mlčal a neodpověděl, aby je v tom cupusu tak ujíti chtěl; a také že Vít toho neodvodí, aby ty tále tak, jakž práva ukazují, před úředníky dolovými, jakožto pergmistrem a jinými úředníky anebo jinými lidmi hodnověrnými, k sobě od paní Doroty na místě sirotka přijal; i z té příčiny paní Dorota na místě toho sirotka k těm 5 třicátým v Rabštýně podle práv horních právo a spravedlnost má. Než jestliže Vít pana Samsona chce viniti z dávání těch tálův v Rabštýně, právo se jemu nezavírá.
Dálo se na horách Kutnách před urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem z Brníčka mincmejstrem JMtí, a před pány šephmistry a pány, a před urozeným panem Jakubem z Fuglhauzu hofmistrem, a Ondřejem Šašem urburéřem a jinými úředlníky horními na Horách Kutnách na Dvoře Vlaském v rejtunku v úterý den sv. Ambrože léta Páně 1514. (4. dubna.)
456
Lorecký a pan Jan o huť Ahníkovu.
V té při, která jest mezi Václavem Libenickým z Ylkuše a Bohuslavem bratrem jeho strany jedné, a mezi Janem, Mikulášem a Petrem z Práchňan, syny nebožčíka Bartoše z Práchňan, strany druhé, kdež pan Mikuláš Dětský, předstúpiv před pana mincmejstra JMt, pana hofmistra a úřad horní, učinil žalobu od pana Václava z Ylkuše a Bohuši bratra jeho na pana Jana a pana Mikuláše a Petra bratří jeho, vině je z toho, kterak pan Bartoš otec jich v jich se statek uvázal vešken i na zemi i v ten, který jest dědičný ↄc, a mezi tím i v huť jich, která pod právem VMtí leží, a podržav ji, prodal, a za ni peníze bral, mám za to, i pan Jan. A že jim ty peníze docela dány nejsú, VMtí žádají za spravedlivé opatření.
Proti tomu pan Mikuláš (z Práchňanj: „Urozený pane VMt, páni milí! Kdež teď žalobu od pana Vácslava skrze pana Mikuláše Dětského slyšeti ráčíte, že pan Václav na nás žaluje ze všeho statku ↄc, a při tom i z huti; my k tomu tak pravíme, že jim povinni na ten čas odpovídati nejsme, a to proto, neb pan Václav nás poháněl z pobrání statku k súdu zemskému, a na to tam i svědky vedl, i o huť jakožto Ahníka, že to pokážem.“
Pan Mikuláš Dětský: „Urozený pane VMt, páni ↄc! Poněvadž praví, že by měl pan Vácslav s bratrem svým jich z toho poháněti i o tu huť na ně svědky vésti: my k tomu pravíme, že toho nepokáží, aby kdy o tu huť pohnáni byli; a když tak praví, nech to okáží, však mají půhon, z čeho sú pohnáni. Ale abyšte věděti ráčili, že jest jich poháněl z zlatých, z grošův, z peněz hotových a klejnotův, které sú jim v Lorci pobrány; než o tu huť že žádného půhonu není, než té pře že voni, spravedlnosti nemajíce, prótahy sobě chtí činiti. My VMti prosíme, ať voni odpírají.“
Pan Mikuláš, syn páně Bartošův: „Pane Mikuláši, my pravíme, že jest pan Václav o tu huť i svědkův poháněl. Než když VMt, urozený pane pane milý, tak míti ráčíte, abychom my na tento čas odpovídali, VMti žádáme, že sme se toho nenadáli, abychom měli zde i tam odpovídati; než poněvadž máme zde odpovídati, že nám toho prodlení dáti ráčíte, že jest se pan Václav k své při přátely dostatečně opatřil, abychom my se také k tomu mohli přátely a tím, což nám k té při potřebí bude, opatřiti. Neb VMt slyšeti ste ráčili, že sú se sami seznali, že sú nás z hotových peněz poháněli.“
Pan Mikuláš Dětský: „Nechcete mi rozuměti a toho dopověděti, že z těch, které sú na Lorci pobrány, ne z huti. Jest takto, urozený pane pane milý ↄc, abyšte 457 věděti ráčili, že jindá k té při od pana hofmistra byli obesláni, a potom i o hotové peníze měli činiti, které sú k vašemu právu příslušely, a tomu sú se nebránili ani se tím zastírali, jako se zastírají. A kdež jest pan Mikuláš povídal, že by měl svědky o to hnáti: my k tomu tak pravíme, že toho není v žádném súdu, aby svědci prve slyšáni býti měli, nežli pře; a jest takto, kto prve svědomí požene, než pře, že jest na to pokuta podle práva, aby dal 10 kop gr. a dvě neděli v věži seděl, a že by sobě udělal zmatek, ktoby takovú věc učinil“ —
V tom súdu jest jim odloženo, aby stáli se všemi potřebami ten úterý před svatým Bartolomějem. Actum feria III. ante Marie Magdalene (19. července) anno 1513, před JMtí urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem panem mincmejstrem, a urozeným panem Jakubem z Fuglhauzu hofmistrem a úřadem horním.
Václav z Libenic, Mikuláš syn páně Bartošův.
Item při druhém stání pan Vácslav Šlechta předstúpiv před pana mincmejstra JMt, pány šefmistry s pány, pana hofmistra a úřad horní, mluvil od pana Václava z Ylkuše a Bohuslava bratra jeho: „Urozený pane, páni šephmistři, všichni páni milí! Z té příčiny obeslali sú pana Jana, pana Mikuláše a pana Petra bratra jeho, kdež mám za to, že před časem minulým žalovali sú Vácslav a Bohuslav na pana Jana a bratří jeho a z tohoto je před VMtí viníce, kterak nebožčík votec jich udělal se poručníkem statku jich, a jich peníze k sobě bral, i pan Jan po smrti jeho; neb jaké jest to poručenství jeho bylo jich statku, že ta huť byla prve prodána od úředníkův za 300 kop gr., a když tím prodlévali, že sú neuručili hned, slevili 100 kop gr. Pak jedině je z toho na tento čas viní, což sú již za tu huť vzali peněz, aby jemu to dali; než o jiném se na tento čas k nim nic nemluví. VMti žádajíce za spravedlivé opatření.“
Samuel Lahvička odpor učinil od pana Mikuláše a Petra bratra jeho: „Urozený pane, VMt ↄc. Jakož teď pan Václav žaluje, o tom zmínku čině, kterak by se nebožčík otec jich učinil poručníkem, a že sú přijali za tu huť peníze, a to jmenuje, že pan Bartoš peníze bral jich, a dotýkaje i pana Jana; pak poněvadž pan Jan peníze bral, jest to věc dvoje, otce jich a Janova, že se tu Mikuláše ani Petra nic nedotýče, což jest Jan bral. Žádaje za to, aby voni v tom spolčení nebyli. Než co jest otec jich vzal těch 50 kop gr., že voni, což spravedlivého ukázáno bude, toho neodpírají.“
Pan Vácslav Šlechta proti tomu pověděl: „Urozený pane, VMt páni milí! Poněvadž sú voni držitelé statku jeho, že k nim o to hledíme jako k dědicóm; a protož žádá VMti Vácslav a Bohuslav bratr jeho za spravedlivé opatření, že je v tom opatřiti ráčíte.“
^458 ^
Samuel Lahvička pověděl proti tomu: Urozený ↄc! Že pan Jan jest jiný, a Mikuláš a Petr také jiní, a jsú dílní! i zdá se jim, že nejsú vinni těmi 40 kopami, které Jan bratr jich vzal.“
K tomu pan Jan sám odpor učinil: „Urozený pane VMt, páni milí! Jakož se bratří moji ode mne dělí a pravíc, že bych já vzal 40 kop gr.: že já, páni milí, tehdáž sem byl jako poslušný syn otce svého a nedílný bratřích (sic) svých, činil sem, co mi rozkázal; pak já sem se toho nenadál, aby se bratří moji měli ode mne děliti. VMti žádám za vopatření.“
Vystúpili ven. Výpověď: Tu JMt pán pan mincmejstr, páni šephmistři s pány, pan hophmistr s úřadem horním, slyševše žalobu i odpor mezi stranami i také zápisy z registr, to podle práva pilně rozváživše, takto o tom povídají: Poněvadž se to v registrách světle nalezá, že jest nebožčík pan Bartoš, otec Janův, Mikulášův a Petrův, za tu huť, kteráž jest Ahníkovi prodána, sirotkův Jirkových, přijal 50 kop gr. českých závdavku, a potom syn jeho Jan, jsa ještě jich v ty chvíle nedílný bratr, přijal po dvakrát po 20 kopách, to jest 40 kop gr. českých; že oni společně Jan, Mikuláš a Petr povinni sú ty peníze nahoře psané, což jest od otce jich i také od Jana bratra jich vzato za tu huť, 90 kop gr. českých, zase Václavovi a Bohušovi, sirotkóm Jirkovým, má (sic) vrátiti a dáti, a to ve dvú nedělích pořád zběhlých. Jestliže pak Mikuláš a Petr chtějí k Janovi bratru svému oč mluviti, že jest von ty peníze k sobě přijímal, právo se jim nezavírá. Dálo se na Horách Kuthnách před urozeným pánem panem Jindřichem Tunklem z Brníčka, a panem šeffmistrem panem Prokopem a pány, a urozeným panem Jakubem z Fuglhauzu hophmistr (sic) a Ondřejem urburéřem a úřadem horním, ten úterý před navštívení (sic) panny Marie léta páně 1514 [7].
(Lib. II. B. 10.) Při kladení peněz panu Vácslavovi ↄc. Pan Mikuláš a pan Jan, synové nebožčíka pana Bartoše z Práchňan, vstúpivše před úřad horní pana Jakuba hophmistra a jiné úředníky na Vlaský Dvůr, pověděl pan Mikuláš: „Pane hophmistře, páni milí! Kdež ste nám rozsudkem "VMti naleznúti ráčili, mně a bratru mémn Petrovi, abychme položili panu Vácslavovi z Ylkuše a bratru jeho Bohušovi 90 kop gr. českých za nebožčíka otce našeho, které sme dávný čas položiti měli; pak jakž jest kolivěk, že já s bratrem svým s penězi pohotově sem, že já je teď před VMtí položiti chci 60 kop gr. českých od sebe a od bratra svého. Nejprv VMt abyšte věděti ráčili, že pan Vácslav ještě má strýce čtvrtého Diviše; protož já VMti žádám s pány úředníky, abyšte nás vopatřiti ráčili, abychme my před tím strýcem jeho svobodní byli, (též i pan Jan bratr náš téhož žádá na VMti), potom od něho hyndrováni nebyli a před ním bezpečni 459 byli. Co se pak pana (Jana) dotýče, kdež jest měl položiti 30 kop gr., tak praví, že jest se o to s pilností staral, že jich na tento čas míti nemůž, než tak praví, abyšte jemu toho příti ráčili, že jestli ten dluh kterému písaři z Vosla příleží, že se von s kverky Voselskými o to umluviti chce o ten dluh těch 30 kop gr. českých aneb s písaři; za to Vaší Mti žádá, abyste jemu toho příti ráčili.“
I vystúpili ven. Vstupivše zase, pan hophmistr ráčil k nim mluviti: „Pane Mikuláši! Jakož ste oznámili potřebu svú ut supra, proč ty peníze nechť sú položeny a ať leží na právě dotud, dokud se pan Jan bratr váš vo ty peníze s těmi lidmi nesmluví, a též až od pana Václava a Bohuši bratra jeho osvobozeni budete z toho, zač žádáte, abyšte vy před nimi bezpeční byli. Toto abyšte věděli, že ty peníze bez vás žádnému dány nebudú z práva, až se tomu všemu dosti stane, zač ste tuto žádali.“
Actum dominica Exaudi primum feria VI. ante Spiritus sancti ↄc anno 1514 (2. června) coram omnibus officialibus montium, nobili domino Jacobo de Fuglhauz hophmistro etc.
Při vyzdvižení peněz ↄc. Jakož jest byla vznikla nesnáz mezi Vácslavem Libenickým z Ylkuše s Bohuší bratrem jeho strany jedné, a mezi Janem, Mikulášem a Petrem bratřími z Práchněn, syny nebožčíka pana Bartoše, s strany druhé, o huť nebožčíka Jirky, otce Vácslavova a Bohušova bratří, tak že sú Václav a Bohuše bratří z Ylkuše vinili Jana a Mikuláše a Petra bratří z Práchněn před JMtí pánem panem mincmejstrem a pány šefmistry a pány a panem hophmistrem a úřadem horním, z 90 kop gr. českých, a o to JMtí pánem panem mincmejstrem a pány a úřadem horním rozeznáni a ortelem rozsúzeni sú tak, že jest přisúzeno nálezem 90 kop gr. českých, aby Jan, Mikuláš a Petr bratří z Práchněn těch 90 kop gr. Václavovi a Bohušovi bratřím z Ylkuše ve dvú nedělí vyplnili ↄc. Tu Jan, Mikuláš a Petr bratří z Práchněn, když sú těch 90 kop gr., kterých sú nálezem odsúzeni, Vácslavovi a Bohušovi bratřím z Ylkuše kladli před úřadem horním v rajtunku dominica Exaudi primum, za to sú pana hophmistra a úřadu horního žádali, aby jim to zapsáno v registrách bylo, aby se na ně pro tu summu těch 90 kop gr. žádný potom nenavracoval, že oni tomu podle rozsudku dosti činí a ty peníze kladú Vácslavovi a Bohušovi bratřím. A ty peníze zdvihli sú s volí a na místě Vácslava a Bohuše z Ylkuše: Zach písař na místě pana kancléře JMti vzal 50 kop gr., Jan Sus písař Voselský vzal k dolu 20 kop gr., Vácslav Zigeš písař z Mladých Rous vzal k důlu (sic) 20 kop gr.; a tak ta summa jest zúplna zaplacena.
Dálo před urozeným pánem, panem Jindřichem Tunklem z Brníčka panem mincmejstrem, panem Jakubem z Fuglhauzu hophmistrem a úřadem horním, v tu neděli, která slove Exaudi primum, léta páně 1514. (Snad též v pátek 2. června 1514.)
460
Jindřich Tunkl z Brníčka, nejvyšší mincmejstr království Českého a fojt Lužitské země:
Item páni starší, za to mám, že vám jest védomé, jak jest prve to za starodávna bývalo, jakož i práva horní ukazují k tomu, což se tálův prodávání a dávání dotýče: Když jest kto komu tále prodal neb dal, že sú sobě to hned před pergmistrem ↄc zapisovali, kdež pak není (sic) o to častí súdové a nesnáze mezi tovaryši bývají. I protož vězte, že jest vůle má i hofmistrova a všech úředníků horních k tomu, když zítra bohdá spolu a s jinými tovaryši býti ráčíte, že to mezi všemi oznámíte, aby každý, ktož komu tále prodá nebo dá, to sobě aby před pergmistrem hned do registr ↄc zapsali aneb před vámi. A to že tak oznámíte přede všemi, ktož koli komu tále dá neb prodá, a toho jestli sobě k místu nepřivede a nezapíše před pergmistrem aneb před vámi, a potom by se o to súditi chtěl ↄc, že již sám to znáti bude moci, že jest sám sebú vinen, že jest se v tom obmeškal.
Dálo se den Svaté Trojice tu neděli, při svolání pánův havéřův všech, za urozeného pana Jakuba z Fuglhauzu hofmistra ↄc, léta Páně 1514. (11. června 1514.)
V té při a různici, která jest mezi Hanušem Nyezlem z Norberka (sic) a Hanztrojem od Hory, kdež Nyczl vinil Hanztroje z výpovědi, kterúž jemu učinil, co se mědí dotýče, že jest toho učiniti nemohl. A na to ukázal svědomí pana kancléře a pana mincmejstra, že jest jeho Nyczle k rovné spravedlnosti k té mědi vším během, jakž jest on Hanztroy sám od krále JMti tím obdařen, připustil, tak jakž jich svědomí to v sobě šíře ukazuje. A dále ukázal jest potvrzení na to krále JMti.
Proti tomu Hanztroy ukázal jest také list krále JMti na túž měď, tak jakž JMt jemu ji dává a ten list v sobě zní. A k tomu praví, že Franc Freyzynger s ním Hanztrojem takovúž smlúvu měl, a proto že jemu tu měď vypověděl, a při té výpovědi zůstaven byl, jakož pak i nález na to ukázal.
Tu pan mincmejstr s úředníky mince a se pány a vladykami i úředníky zemskými takto o tom nalézají: Poněvadž jest to Nyczl dostatečně provedl, že on Hanztroj jeho Nyczle na rovnú polovici té mědi bez výměnky připustil a přijal, a krále JMti potvrzení Nyczl na to má, že jemu Hanztroy té výpovědi udělati nemohl a nemá, než on Nyczl má s ním toho společně užívati, tak jakž list krále 461 JMti Hanztrojovi daný v sobě ukazuje, poněvadž jest jeho k tomu připustil. A při tom byli pan Petr z Roznberka, pan purkrabí nejvyšší, pan kancléř, pan hofmistr starý, pan písař zemský, pan Mikuláš Trčka. Dálo se na Horách Kutnách ten úterý před svatým Janem Křtitelem božím léta páně 1514 (20. června), Dominica Domine in tua (13. června).
Item. Havel Vizek a Jíra z Kaňku, svrchní štejgéři, vysláni sú od pana Jakuba hofmistra a úřadu horního k paní Anně Miránkové, ptajíce se jí o tu třicátú, kteráž měla dána býti panu Angelovi skrze seznání páně Angelovo, že ji jemu přiřkla dáti v Hruškově dole. Tu sú jí páni úředníci oznámili, a paní Anna takto jim pověděla: Milý Bože! Co voni to na mě vzkládají, však sem já to všecko poručila panu Petrovi Pampovi i v moc dala: jakž von učiní, že má též vůle k tomu jest, a když jest von dal, že já také dávám, neb já s to býti nemohu; a bodej ho milý Bůh nadělil. A při tom byl Jakub bakalář, písař městský.
Actum feria VI. post festum Petri et Pauli appostolorum 1514 (30. června 1514)
Coram nobili domino Jacobo de Fuglhauz hophmistro cum officialibus regie.
Item páni kverci z Plutkyně aneb z Bláznice, jmenovitě pan Bárta od Kola, pan Mikuláš z Práchněn, Jiřík Weys, Krt havéř s tovařiši svými vstúpivše před úřad pana hofmistra a úřad horní do rejtunku, pověděl pan Mikuláš z Práchněn z vůle všech kverkův: Pane hofmistře, páni úředníci všickni! Poručili mi páni kverci před VMtí pověděti, kdež písař náš, kterého sme měli, pověděl nám, když štaur bral v sobotu, že by páni úředníci v minci ráčili jemu tak řéci: Teď máš štaur, než po témdni vám jeho nedáme. My to slyšíce od něho, radili sme se s pány pregéři, kteří sú tu také znamenitý náklad učinili, a to sme jim oznámili ↄc. Krátce VMti toto oznamujem: Poněvadž JMKská nám tu pomoc odjímati ráčí, že to již Pánu Bohu poručiti musíme a ten důl spouštíme, ale však na takový spůsob, anébrž VMti prosíme, kto by koli ten důl ujíti chtěl na kterýkoli spůsob, že VMt neráčíte toho dolu mimo nás žádnému propůjčovati, leč to VMt na nás prve vznesete a věděti dáte. VMtí prosíme, ať jest nám to zapsáno pro budúcí další paměť.
Actum dominica Dominus fortitudo, coram nobili domino Jacobo de Fuglhauz hophmistro cum omnibus officialibus Montium Cuthnorum, in curia regali, anno 1514. (16. července 1514.)
Anklopéř, člověk, který havířům tlučením na řetěz hodiny oznamoval.
Barchan, přístroj k lití stříbrných cánů (prutů).
Cecha, místo, kde několik dolů či vortů pospolu.
Cimrman, tesař dolní, jenž stroje řídil a o bezpečnost podchycováním a p. dbal.
Cupus, příspěvek nákladníků na udržování dolu a práce.
Drtel, drytel, doba osmihodinné práce v šachtě.
Dumploch, míra horní zdélí 4 loket pražských.
Erckaféř, rudokupec, jenž od nákladníků (kverků) rudy kupoval.
Fakle, třísky, jimiž se v huti podpalovalo.
Halafanec, úplatek, dar úplatný.
Hanštán, kus rudy, co by do ruky vzíti mohl.
Hanykéř, starší uhlířův.
Hašpl, rumpál, též hloubka, které provaz rumpálu dosahoval.
Hliňák, dělník kopáním hlíny (červinky) zaměstnaný.
Hofmistr, úředník obyčejně z měšťanů kutnohorských od krále ustanovený, byl zástupcem nejvyššího mincmistra.
Hutkapéř, roštěř při díle hutním zaměstnaný.
Hutman, strážný při dolech, jenž opatroval nádobí a na dělníky dohlížel.
Katra, díra, kterou se do dolu čerstvý vzduch přivádí.
Kavna, domek nad dolem, kde havíři ku práci se scházeli.
Korpan, pec, v níž ruda se tavila.
Košty, týdní účty z vydání.
Král, ryzí kov, který při tavení od jinorodých částí se odlučuje.
Kverci, nákladníci hor.
Lengšaft, lehnšaft, propůjčené kutiště.
Lintová (cecha), ležatá.
Perkmistr, úředník, jenž k dolům dohlížel, při účtování byl, a kutiště propůjčoval.
Prems, brzda.
Rabuše, hůl, na které se dělaly vruby.
Radšachtník, dělník pracující při radšachtě, t. j. dolu, z něhož se ruda strojem koňmi v pohyb uváděným táhla.
Rajtunk, veliká síň na Vlašském Dvoře, kde veřejná jednání o věcech horních se dála.
Stojící, stálý plat někoho, služné.
Šígle, dvě kladiva, z nichž jedno „želízko“, druhé „perlice“ slulo.
Šmelcíř, dělník při tavení rud zaměstnaný,
Šmelíř, dělník při čerpání vody zaměstnaný.
Staur, příspěvek královské urbury na práci v dole rudou chudém.
Štejgéř, lezec dozírající na práci v dole.
Štolhort, konec dolu neb štoly.
Štyvradéř, úředník hutní.
Tále, podíly horní.
Temnice, díra, kterou se dolů lezlo.
Trajvíř, dělník zaměstnaný při trejbu t.j. stroji, kterým se rudy vytahovaly.
Třicátá, podíl horní (viz „vort“).
Urburéř, úředník, jemuž při horách důchod královský spravovati bylo.
Volenec, představený uhlířů, kteří hutě uhlím zásobovali.
Wort, místo v dole, kde se ruda seká, dělil se na 82 dílů, jimž třicáté říkali.
Ybrlaf, užitek, jejž nákladníci z podílů svých brali.
Zástava, stávka, strike.
Zvonění, na havíře. Od 7. do 8. hodiny české zvonilo se v Kutné Hoře na havíře na věžích Svatojakubské a Námětské; památka udržela se posud, ano o 3. hod. ranní na věži Svatojakubské na havíře se zvoní.
Žula, půda dolu neb štoly.
Dokladem toho jsou: 1. Zápisy radní, počínající r. 1462, jsou zprvu sporé, v XVI. Však věku vzrůstají v obrovské folianty. 2. Registra kostelní, Libri hereditatum etc. zachovaly se teprve z doby Vladislavovy. 8. V registrech Kaňkovských čteme tuto charakteristickou poznámku: „Registra tato pánův Kaňkovských počata jsou 1. P. 1492 ten pondělí před sv. Martinem; rychtář v ty časy Thóma Černý, konšelé tito: Ondrák v ty časy hutman v Plimlech, Havel Hašek, Šitina Jiřík, Havlíček Čermák a Michal Kramář, Duchek Děd, Šimon Plch, Martin šturcíř v ty časy v Nové šachtě; a již jmenovaní páni ti jsou registra spůsobili pro paměť budúcím po nich, aby se měli čím zpravovati, ne jako předkové jejich, kteřížto neprohlédali k časům budúcím, a protož není jim z čeho děkovati.“ ↩︎
Datum chybné, neboť r. 1518 nebyla neděle Adorate I, a sv. Pryšky 18. ledna bylo v úterý. ↩︎
Sv. Štěpána t. j. 26. prosince bylo r. 1518 v pondělí. ↩︎
Datum chybné, neboť 6. února nemohlo býti před Hromnicemi, které jsou 2. února, kromě toho padl 6. únor r. 1514 na pondělí. ↩︎
Datum opět chybné. ↩︎
První t. j. popeleční středa v postě byla toho roku dne 1. března. ↩︎
V úterý před Navštívením P. M. 1514 bylo by 27. června. Vzhledem k datum následujícího záznamu má se snad zde čísti v úterý před Zvěstováním P. M, — 21. března 1514. ↩︎