ZDROJ: Právník, časopis věnovaný vědě právní i státní, jejž vydává Právnická jednota v Praze : -1956
Rok vydání 1880
Ročník 19
Datum vydání 1880
Právnická jednota, 1861-
dostupné na https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:a53a5663-4eb0-11e1-1872-001143e3f55c?page=uuid:a53a5935-4eb0-11e1-1872-001143e3f55c
Přednešeno v podstatě v kr. české společnosti nauk dne 13. ledna 1879.
721 V dějinách právních jednoho každého národa zvláštní vážností vynikají jmenovitě ony okamžiky, kdy národ od pouhých právních obyčejův a zvyklostí ku psanému právu přechází a kdy právo, doposud pouze několika jednotlivcům přístupné a v několika máloo pisech chované, poprvé tiskem se vydává a rozšiřuje, všeobecným majetkem národa tak se stávajíc.
Třebas pohnutky takového rozvoje právního nebývaly všude stejné a vždycky chvalitebné; přece právní historie všech národův, odkazujíc nyní souhlasné rozšířené druhdy domněnky o zlatém věku člověčenstva, kdy ještě ono žilo šťastně a blaženě beze všech zákonův a ouvazkův, do říše báchorek, považuje každý opravdový skutek, kterým právní obyčej byl přinucen ustoupiti psanému právu a známost práva počala se tiskem šířiti, takže od té doby neznalostí práva nikdo se vymlouvati nemohl a soudcové byli vázáni souditi dle platného práva, aspoň v tomto ohledu za skutečný pokrok v uskutečňování idey práva; ano ve většině případův za důležité vítězství práva samého nad libovůlí.
Úvaha tato pobádá badatele v oboru dějin domácího práva, aby věnoval zvláštní pozornost též prvnímu vydání práv městských tiskem ve vlasti naší, jež se roku 1536 v Litomyšli bylo stalo a aby snažil se o vypátrání důvodův, jež přiměly vydavatele mistra Brikcího z Licska k vytištění těchto práv, jakož i o zodpovídání celé řady otázek, jež s vydáním tím souvisejí. Opětné vydání pak 722 městských práv nákladem Právnické Jednoty v tomto roce podniknuté, velice usnadnilo tento úkol a zároveň stalo se povzbuzením, aby povaha a obsah tohoto právního pramene podrobně probádány a jeho význam pro dějiny domácího práva náležitě oceněn byl.
Skoro všichni, kdo se u nás obírali domácími dějinami právními, věnovali více neb méně též pozornost Brikcího právům městským; avšak na otázky, jaký jest obsah těchto práv a v jakém poměru nalezají se k starším pramenům práva městského, různé dávány byly posud od nich odpovědi.
Ačkoliv Hanka sestavuje seznamy právních rukopisův už r. 1841 poznamenal[1], že se po celých Čechách a na Moravě rozšířila „práva městská tak zvaná jura originalia, na nichž se zvláště práva brněnská a práva hornická jihlavská vytvořila“ a že „cursusciuilium sententiarum, běh městských výpovědí 1586 v Litomyšli skrácen od Brikcí z Licka vyšel“; přece vynikající jinak právní historik Rössler, vydávaje r. 1845 statutární právo Pražské ze XIV. století byl toho mínění, že práva městská z r. 1536 jsou vlastním dílem Brikcího, obsahujíce staré Pražské právo. Při tom sice přiznával, že Brněnský liber sententiarum měl důležitý vliv na obecní zřízení v Praze; avšak nicméně snažil se dokázati, že jednotlivá ustanovení statutárního práva Pražského ním vydaného souhlasí s ustanoveními díla Brikciho[2].
723Z mezí obou těchto náhledův vybočil Jičínský, považuje městská práva Brikcího za "nejpvnější provedený pokus o zavedení římského práva do Čech" a dokládaje o nich, že obsahují veškerá občanská, podle knih císaře Justiniána sebraná práva." Brikcímu prý se jednalo při sepisování jich o „znárodnění práva městského“ a proto zmocniv se právní látky římského původu, utvořil z ní knihu systematickou, „ježby právo municipální a to ponejprv v úplnosti a v přísném rozumu obsahovala.“ Vůči zemskému právu bylo třeba i městské právo důstojněji vzdělávati, neboť stav posavádního zákonodárství ve městech byl prý velice neutěšený. „Tuť byly“ dokládá spisovatel „Constitutiones civitatis Pragensis a Registrum seu Cursus civilium sententiarum jediné a to bídné (!) výrobky, jež nám doba předešlá podává. Obě knihy ani jméno zákona nezasluhují, nejsouce nic jiného, než sestavená a podle abecedy uspořádaná sbírka výnosů a nálezů konšelských, aniž tolik vlastních, jako cizoměstských. Kompilace tyto nebyly ani původní ani rázné, při tom národu cizé a odrodilé.“[3]
Antonín Lepař uveřejňuje r. 1868 v mnohém ohledu pozoruhodný ,Přehled zevnějšího vývoje městského práva v zemích koruny České“, navrátil se opět k mínění Rösslerovu. Praví, že r. 1536 bylo „na rozkaz pražské rady městské zvláštní právo městské a sice v jazyku českém od učitele Brikcí z Licska sepsáno“, jsouc „na základě staropražských stanov a tenkrát všeobecně známých a rozšířených brněnských výroků kmecích“ spracováno. Právo to „výroky pražských a brněnských kmetův v soustavný celeku vedlo;“ avšak na dlouhý čas tehdejším poměrům a potřebám nevyhovělo.[4]
První, kdož opustil pole pouhých domyslův a započal porovnávati text práva Brikcího se staršími právními prameny městskými, byl Emler ve článku „Právo měst českých, zvláště pak Starého města Pražského.“ Ukázav, kterak v 15. století na Starém Městě užívalo se skrácené sbírky nálezův brněnských zv. „Cursus“ neb „Liber sententiarum civilium“ jako práva podpůrného; opřel se mínění, že by Brikcího práva městská obsahovala místa z Pražského práva statutárního aneb byla spracováním práva římského 724 a shrnul výsledky svého porovnávání v tato slova: „Všímneme-li si lépe díla Brikcího z Zlicka, přesvědčíme se, že první čtyry listy textu jsou tak zvaná „Práva konšelská“, ostatní pak text až ku konci kapitoly LXXI. a první kus kapitoly LXXIL jsou překlad sbírky právní Cursus civilium sententiarum.“ O tomto konci práv městských až na dvě Klementiny byl Emler v pochybnosti. Nalezají se tam totiž ustanovení, která v brněnské sbírce nepřicházejí a proto podotknul o nich všeobecně, „že z nich některé patrně pocházejí z práv jihlavských, původu pak jiných udati neumíme,“[5]
S míněním jeho celkem souhlasil Ott ve svých výtečných dějinách recepce kanonického práva v zemích českých[6], poukazuje k tomu, kterak činnost konšelův Pražských jakožto vyššího práva městského přirozeně k tomu asi vedla, aby se při nalezání užívalo nejdůležitějšího právního pramene skupiny jihoněmecké jako podpůrného práva. Proto prý Brikcí vydal sbírku nálezův Brněnských jako domnělé Pražské právo tiskem, změniv text pouze v některých kusech, jež se hmotného soukromého a trestního práva týkaly, ve shodě se starým statutárním právem Pražským a rozmnoživ jej některými ustanoveními, jež se v Pražském kodexu nalezaji. Třebas publikace neměla prý ráz úřední, přece valně přispěla k šíření se cizího práva procesuálního v městech českých.
Výsledkův badání Emlerova a jmenovitě poznámky jeho, že některá ustanovení z práv Jihlavských pocházejí, povšimnul sobě náležitě též Czyhlarz, uveřejniv r. 1878 zajímavé pojednání o soudním řízení na základě brněnské knihy nálezův a Brikcího práv městských.[7] Pronášíť na jednom místě svého pojednání tento úsudek o povaze Brikcího právní knihy: „Dass wir es wirklich mit dem liber sententiarum, mit a. W, mit Brünner Recht zu thun haben, beweist eine Vergleichung des Brictius'schen Werkes mitdem Brünner Schöffenbuch, … Doch darf nicht verschwiegen werden, dass es nicht blos Brünner Recht ist, welches uns bei Brictius entgegentritt, es finden sich daselbst zahlreiche Stellen, die dem Brünner Schöffenbuch fremd sind; diese sind auf dasIglauer Recht 725 zurückzuführen, indem sie meist wörtliche Uebersetzungen Iglauer Urtheilssprüche enthalten.“ Czyhlarz přivedl nato několik dokladův, že některé články vzaty jsou z práva Jihlavského; avšak aby byl porovnal sborník Brikcího s materiáliemi Jihlavskými a vůbec s předcházejícími právními rukopisy, to bylo mimo úkol jeho stručného pojednání.
Jireček vydávaje letos po druhé tiskem „M. Brikcího z Licka Práva Městská“, porovnal jednotlivé články s brněnskou právní knihou, jež Rössler r. 1852 pod názvem „Das Schöffenbuch“ byl uveřejnil a provedl v celé knize revokací k této sbírce nálezův Brněnských. Spůsobem tím opětně na jisto postavil, že jest v Brikcího právu mnoho článků, jež v Brněnské knize nálezův nepřicházejí a o povaze těchto článkův vyslovil se v ten smysl, že prý jsou to nálezy Kutnohorské, neboť „Brikcí při díle svém užil také Kutnohorského práva i vložil četné kusy z něho do sbírky své, jakž o tom sám praví.“ K tomu pak na jiném místě doložil, že Staré Město Pražské užívalo sbírky Brněnské a že „právo Starého Města jest základem díla Brikcího; ba dokonce i exemplář práva toho latinský, jenž podnes chrání se v archivu Staroměstském, vzat jest za podklad.“[8]
Z přehledu tohoto seznáváme, že sice ustálilo se u nás mínění o tom, odkud většina ustanovení v právu Brikcího pochází; že však o účelu a dosahu vydání tohoto práva tiskem, jakož i o poměru jeho k právu Pražskému náhledy sobě dosti odporují a že jmenovitě o značném počtu článkův tohoto práva — a jest jich něco přes sto — panuje posud spor, odkud a jakým spůsobem se do právní knihy Brikcího dostaly.
Doufaje, že bude možno záhadu tuto konečně rozřešiti aneb aspoň objasniti prozkoumáním a porovnáním právních sbírek a rukopisův, jichž se před r. 1536 ve městech našich užívalo, pustil jsem se do této práce a sděluje tuto výsledky badání svého o poměru Brikcího díla ku starším pramenům právním, mohu z předu už poznamenati, že podniknutá práce poskytla jak mnohou kořist pro dějiny domácího práva, tak i mnohé světlo o povaze právní knihy Brikcího; neboť z toho, co Brikcí ze starého práva ponechal, co změnil neb co vynechal, můžeme důvodně souditi na záměry, jež při vydávání práv městských sledoval.
726Při badání tom i životopisné zprávy o vydavateli, i předmluvy jeho k právům městským byly spolehlivými průvodčími.
Vímeť o Brikcím, že stav se r. 1513 mistrem na učení Pražském, odbýval tam od té doby čtení, až r. 1516 proměnil „živnost a byt svůj“, přijav úřad rádního písaře na Novém Městě Pražském. V úřadě tom setrval pouze dvě léta, neboť když r. 1518 vešla obě města Pražská, Staré a Nové v jednotu, tu zvolen jest do spojené rady a zasedal v ní od té doby nepřetržitě až do bouřky Pražské r. 1524, jež jak známo neblahé i pro něho měla následky. Na to, že by současně býval kancléřem Starého Města, dokladův není. Vyváznuv z vězení, usadil se v Hoře Kutné, kdež 18. října 1529 přijal úřad třetího písaře rádního, vymíniv si pouze, aby více na úřad konšelský volen nebyl, „poněvadž toho syt jest.“ Na úřadech písařských v Hoře Kutné byli v ten čas mistr Pavel Vodolenskýa Jan Šatný, oba asi od r. 1526 a s nimi uzavřel Brikcí přátelský svazek, užívaje jich pomoci při srovnávání práv městských. V této hodnosti městského písaře Kutnohorského nalezáme pak Brikcího až do listopadu r. 1531, kdy do Prahy se navrátil, byv jmenován písařem při soudu hejtmanském; asi r. 1534 konečně povýšen byl za písaře soudu komorního a v úřadě tom setrval až do své smrti, kteráž ho 16. listopadu 1543 zastihla.[9]
Patrno, že Brikcí měl do r. 1536 příležitost i povinnost důkladně se obeznámiti s prameny městského práva, jež se chovaly na radnicích Staroměstské, Novoměstské a Kutnohorské a tato známost práva městského byla mu i nevyhnutelnou v úředním postavení jeho při soudě hejtmanském a komorním, kamž rozepře městské ku přesouzení přicházely.
Kdyby ani nebylo jiných dokladův na to, už z povahy věci samé musilo by se tedy souditi, že Brikcí vydávaje r. 1536 „práva městská“ užil při tom právních rukopisův hlavně Pražských a Kutnohorských, jež mu přístupný byly. On však sám v jedné i druhé předmluvě ku knize práv městských, již pod jménem Starého Města Pražského byl vydal, výslovně se též o tom zmiňuje. 727Pravíť v předmluvě k purkmistru a radě Starého Města Pražského ze dne 2. ledna 1536,[10], že vydaná ním „práva jistě neměla by od latinských starých a zvlášť v rozumu (čehož vykladač najviece šetřiti má) proměnná býti; neb jsou se vší pilností, pokudž čas jest mi (mimo zvláštní péče a ouřadní práce) slúžiti mohl, vykládána a řiezena, a potom s pomocí mistra Pavla Vodolenského a Jana Šatného, na ten čas písařuov rádních na Horách Kutnách, mužuov jistě v právích městských vyučených a zvyklých, i po jiných exemplářích bedlivě korigována. Ač neodpierám, aby se někde nedostatek najíti neměl … Ale mně ne jako práv skladateli, ale jako vykladači nenáleželo se jináč zachovati, než pokudž jest v latinském, aby to tak na česko vyloženo bylo.“ Slova tato různý výklad připouštěla o podílu, jakýž Brikcí měl na pořízení těchto práv, a to tím více, když on sám dvojsmyslné prohlášení své ještě opatřil dvěma marginálními poznámkami: „Práva tato z latinských přeložena“ a „Omluva“.
Přeložil Brikcí sám tato práva z latinského anebo pouze opravil a vydal starší některý překlad? A která jsou ta „latinská stará“ práva, od nichž se český text prý ničím nerozeznává, třebas by ona v mnohém ohledu byla nedostatečná? A jsou-li to „knihy městských práv Starého Města Pražského a jiných měst království Českého, k témuž právu náležitých“, jakž Brikcí práva svá původně nazval, k čemu bylo třeba mu „omluvy“?
Odhaluje nám v tom i jiném ohledu roušku tajemství velmi zajímavě druhá jeho předmluva ku králi Ferdinandovi, kterou viděl se nucena 9. června 1536, tedy asi dva měsíce po vydání práv městských, sepsati a vytisknouti.[11] V této předmluvě, jakž níže obšírněji o tom promluvíme, líčí Brikcí „povahu utrhačuov“ svých, bráně se proti „neupřímným lidem, kteříž z nepříčiny příčinu obmysliti umějí“ a činí sám upřímnější vyznání o původu práv nedávno od něho vydaných, nežli v první předmluvě byl učinil, Obracíť se tu přímo ke králi a prohlašuje: „A protož, najmilostivější králi, já, což teď tu chválím, k tomu sem byl mysl svú přiložila práva tato městská obecná z latiny do češtiny, nemalý čas, za onoho nevinného neštěstí mého nemaje co činiti, nad tiem sedě, s pilností jsem vyložil, zřídil a zregistroval,.. Neb to 728jistě viem, že se s latinským, celým, pravým, starodávním exemplářem, zvláště v rozumu, čehož každý vykladač najviece šetřiti má, srovnávají. Neb jsou i potom s pomocí jiných dobrých latiníkuov a v právích zvyklých i po jiných exemplářích českých starých bedlivě korigována.“ A po straně opět opakuje; že „práva tato jsou z latinských přeložená a pilně korigována“ a nazývá svrchu položené prohlášení „konklusí.“
Takto tedy Brikcí sám předešlé své výroky poněkud poopravil; nemluví už více o „právech Starého Města Pražského“, nýbrž o „obecných právech městských“, jež prý se úplně srovnávají s „latinským, celým, pravým starodávním exemplářem“ a dokládá k tomu, že text svůj „po jiných starých českých exemplářích“ opravoval. Správněji by byl se pronesl, jak ihned ukážu, kdyby byl krátce pověděl, že při vydávání právní knihy své použil starého českého překladu, jejž porovnal se starými latinskými rukopisy a jmenovitě doplnil podle starodávného latinského exempláře práv městských a při tom, že užil pomoci „jiných dobrých latiníkuov“. Kde tyto staré latinské a české exempláře hledati sluší, o tom nás sám dostatečně poučuje, když praví, že práva ta „z latiny do češtiny, nemalý čas, za onoho nevinného neštěstí svého, nemaje co činiti, nad tím sedě, s pilností vyložil.“ Vímeť, že Brikcí po čas vyhnanství svého v Kutné Hoře se zdržoval a tak tedy vlastní slova jeho odkazují nás v první řadě k právním rukopisům kutnohorským, jakožto ku pramenům, z nichž on za pomoci tamějších dvou písařův městských práva městská sestavila pro tisk upravil. K tomu přistupuje, že Brikcí na několika místech své knihy dovolává se „práva Horníkuov na Horách Kutnách“ a i „práva Velikého a hlavnieho města Pražského“[12]; což opět objasňuje nám, kde hlavně Brikcí konal podrobnější studia o právu městském.
729Skutečně také z právních rukopisův, jichž se užívalo na soudech v Starém Městě Pražském a v Kutné Hoře, jakož i z těch rukopisův, jež se odtud do jiných měst českých dostaly, nabýváme úplného světla o genesi onoho práva, jež v Brikcího knize přichází.
Především třeba se nám zmíniti o „právech konšelských“ čili „o právech samým konšelům náležitých“, jež Brikcí před vlastní „Práva Městská“ položil. Tato práva o 49 článcích vyňata jsou venkoncem ze statutárního práva Pražského. A sice prvních 18 článkův vyhlášeno bylo na Starém Městě okolo r. 1380 pod názvem „Statuta consilii civitatis Pragensis“ a zachoval se nám netoliko německý, nýbrž jak důvodně se souditi může, i současný český jich text. [13] Původní toto sepsání konšelských práv rozmnožováno bylo pozdějšími nálezy obecními v téže příčině vydanými. V druhé polovici XV. století opsal některý písař do nejstarší knihy privilegií a statut Starého M. Pražského nejprvé 18 zmíněných článkův a později připsal k nim ještě 16 článkův [14] z právní knihy, jež 730 na základě statutárního práva Pražského v husitských válkách sestavena a v novější době přezdívkou „Soběslavská práva“ obdařena byla. Brikcí pak pojal do „práv konšelských“ netoliko těchto 34 článkův, nýbrž připojil k nim ještě dalších 14 článkův z práv Soběslavských čili práv Starého Města Pražského. [15]
A tak tedy čl. I— XVII práv konšelských v Brikcím = Statuta consilii čl. XIX = čl. 19—25 Soběslavských práv (Výbor str. 317. ř. 1.—81.); čl. XX = čl. 26 (tamže str. 317.—318); XXI=27, XXII=28. a 29., XXII= 30, XXIV = 31 (str. 318); XXV = 32 (str. 319.), XXVI = 33, XXVII = 34, XXVIII = 35, XXIX =36, XXX =38, XXXI =37, XXXII =39, XXXIII = 40 (str. 319), XXXIV = 41 (str. 320.), XXXV = 42 a 43, XXXVI = 44, XXXVII = 45, XXXVIII = 47, XXXIX = 48 (str. 320.), XL = 49 (str. 321.), XLI = 52 a 53, XLII — 55, XLIII = 56 (str. 321.), XLIV = 57 (str. 322.) XLV = 58, XLVI = 60 (str. 322), XLVII = 113 (str. 331.) a XLIX = 80 (str. 325.).
Novými kusy v právech konšelských Brikcího jsou pouze čl. XLVII. o hostinách a dodatek ku čl. XLVII. o udělování městského práva, o nichž však není pochybnosti, že rovněž převzaty jsou z některého snesení obce Pražské.[16] Zmínky zasluhuje, že čl. XXXIV. o právu krále udíleti milost po vynesení ortele, zní v Soběslavských právech jináče, a sice: „Vězni dokud muož milosť učiněna býti. Dokudž konšelé na vězně ortele nevyřknú, mohú jemu milost učiniti; pakli ortel vyřknú, nemuož již jemu žádný pomoci než mocná ruka, jakožto knieže nebo král.“ Ostatní články v tomto oddílu Brikcího až na malé odchýlky srovnávají se 9 původním zněním práv konšelských a Soběslavských. Některých článků „práv Soběslavských“ však Brikcí nepřijal, ačkoliv
731jednají též o úřadech městských, jmenovitě čl. 14.—18., 46., 50., 51., 54. a 59. Články ty obmezují v jistém ohledu panovníka při obnovování rady na Starém Městě, ustanovujíce, že žádný Němec, který by česky neuměl, nemá býti ani purkmistrem, ani konšelem a že král osobně má radu obnovovati, při čemž v jeho ruku má purkmistr pečeť městskou odevzdati a od něho mají konšelépřísahu bráti. Rovněž úmyslně vynecháno asi ustanovení, že „rychtář nejmá v radě sedati mezi pány,“ [17]
Postavivše takto na jisto, že práva konšelská jsou vyňata ze starého práva Pražského, přikročme k dalšímu rozboru právní knihy Brikcího. Tu pak mají pro poznání rozvoje onoho městského práva, jehož známost se knihou tou u nás v Čechách valně rozšířila, zvláště důležitost následující rukopisy:
A) Rukopisy brněnské, jež obsahují sbírku nálezův konšelův brněnských ze XIV. století. [18] — Jako v jiných městech, tak i v Brně zapisovány jsou nálezy soudní i obecní, jakož i naučení daná jiným městům do zvláštních knih, odkudž v polovici 14 století (před r. 1353), tedy v době, kdy i v Čechách působením císaře Karla IV. počala se zemská i městská práva sepisovati, brněnský písař Jan nejdůležitější materiál vyčerpal a použiv k tomu i jiných právních pramenův městské skupiny jihoněmeckého práva, nálezy brněnské v obšírnou právní knihu systematicky spracoval, která pro svou přehlednost i pro důkladný obsah velkého rozšíření a neobyčejné vážnosti ve městech českomoravských během času se dodělala. Kniha ta původně započínala: „Sententiæ subseriptæ diversis locis in Brunna jura requirentibus in scriptis sunt traditæ et ut facilius inveniatur, quod quæritur, secundum alphabeti ordinem sunt locatæ“ a obdržela později na sklonku 14. století název: „Manipulus vel directorium juris civilis et collectus per necessaria, qua in ipso jure sunt contenta." [19] Kompilátor ponechal případy soudní, jež před Brněnskou stolicí konšelskou 732 se projednaly, v celé úplnosti, spořádav je dle abecedního pořádku a zařadiv je do kapitol podle některé sumy neznámého italského praktika a kanonisty. Při tom doplnil a zdokonalil knihu svou mnohými články původního práva brněnského z r. 1243 (tak zv. jura originalia neb jak v Brikcím slovou „práva krumfeštní“) [20] a některými ustanoveními práva horničího krále VáclavaII., práva římsko-kanonického [21] a i Švábského zrcadla. [22] Ve spůsobu spracování je patrna tendence opraviti městské řízení soudní ve věcech civilních i trestních ve smyslu práva kanonického a poněkud hájiti i moc konšelův na úkor moci zeměpanských úředníkův, jmenovitě rychtářův. Právní tato kniha - ať jenom k něčemu poukážeme - odstraňujíc poněkud formalismus v řízení soudním, vyslovuje se proti očistám a souboji, jakožto průvodním prostředkům, zjednodušuje přísahu očisťovací a považuje zmatek neb povisení při přísaze za pouhou praesumcí. Důkaz svědky a přísaha o skutku samém vůbec zatlačuje tu ústav očistníkův a přísežníkův a soudci náleží už uvažovati o věrohodnosti svědkův. K vůli zamezení a zjednodušení sporův zavádí se juramentum calumniae a apelace připouští se těmiže rozhodnými slovy, jako v právu horničím. V řízení a právu trestním krevní msta pomocí soudu konaná ustupuje větším dílem theorii odstrašovací; pokuty jsou mnohem krutější, než v původním právu brněnském a různé druhy hanebné smrti, jako zakopání za živa, lámání kolem, upalování, šmejkání koněm a j. v. mají patrný účel: odstrašování. Při tom vedle řízení obžalovacího zavádí se řízení z úřední povinnosti v těžkých případech trestních, ano i řízení inkvisiční s tajným vyslýcháním svědkův a s vyznáními na mukách platnosti se domáhá.
733
Všechno to v ten čas bylo novotou a větším dílem důležitou reformou a tento opravný směr, jenž se všude v knize té zračí; příručnost její i stanovisko samosprávy městské, jež na tehdejší dobu dosti rozhodně bylo v ní hájeno, zjednaly sbírce té veliké obliby. V Čechách však, tuším, kniha ta v této obšírné formě byla velmi málo rozšířena a došla většího povšimnutí i tu teprvé pak, když okol. r. 1490 vyšla tiskem bez udání místa a roku, ano bez všelikého pojmenování. [23] Brikcím může se na určito tvrditi, že při vydávání práv městských měl některý text sbírky „Manipulus juris“ před rukama, odkudž mnohá ustanovení staršího českého překladu doplnil a některé kusy na český jazyk asi sám přeložil. Při tom jest pozoruhodno, že v Brikcím přichází několik článkův, jež jedině v tištěném exempláři a opět jeden neb dva, jež pouze v pozdějších rukopisech sbírky brněnské se nalezají. Tak na př. známá „Joannis Andreae lectura arboris consanguinitatis“ přichází v tištěném exempláři na str. CXXXVIII-CXLIII a byla odtud nejspíše Brikcím přeložena a do kap. LXIV čl. 7.-27. práv městských vložena. Naproti tomu čl. 403. Rösslerovy sbírky „de electione judicis“ pojat jest do Brikcího knihy kap. XXXII 1, ačkoliv nepřichází ani v tištěném exempláři, ani v pozdějších dvou recensích, t. j. rukopisův B a C. Ostatně jsou i jiné na to doklady, že „Manipulus juris“ byl počátkem XVI. století v Čechách znám. [24]
B) Skvostný pergamenový kodex archivu Pražského z r. 1413-1419. [25] V rukopise tomto nalezají se vzácné památky staročeského práva zemského a městského a mezi jiným 734 na str. 149. započíná sbírka nálezův brněnských ve zkrácené formě za nápisem: „Iste liber cursus seu registrum ciuilium sententiarum intitulatur, quarum rubrice secundum ordinem alphabeti sunt posite, pro eo ut facilius lector studiosus super casu quocunque id inveniat, quod inquirit: Utrum actori et reo cedat tota dies capitulum primum." - Končí pak sbírka ta kap. LXXII. na str. 249: „Explicit liber sententiarum civilium pro re publica per varios casus expressarum; tituli autem casuum per registrum alphabeti in marginibus scripti per lectorem sunt querendi.“ Tato kniha nálezův městských, jakž se sama zove, rozdělena jest na 72 kapitol; na str. 148, opatřenajest seznamem těchto oddělení („Incipit registrum super cursum civilium sententiarum et sequitur secundum ordinem alphabeti“) a od str. 249 až 253 doplněna jest známou Klementinou z r. 1855 o 12 článcích („Secuntur quedam quandoque ciuibus occurrentia secundum Clementem papam Sextum edita et tradita, nam ipse Clemens papa praescriptus pro clericis has institutiones anno ab incarnatione domini millesimo trecentesimo quinquagesimo quinto publicauit, et primo de vita et honestate clericorum ab ipsis tenendas“ a konec: „Explicit tractatus de vita et honestate clericorum per Clementem papam sextum editus.“)
Obsah „cursus sententiarum“ jest týž, jako v původní sbírce nálezův brněnských; avšak kdežto tam případy soudní široce se vypisují, zde pouze pravidla právní, jež v nálezích obsažena byla, s jinými právními ustanoveními v soustavný celek jsou uvedena. Druhá tato recense sbírky nálezův brněnských spořízena byla v Brně v druhé polovici XIV. století (před r. 1389), patrně od některého tamějšího písaře městského a rozšířila se v této zkrácené formě záhy po Čechách. Četné přípisky v rukopise Pražském, jakož i opotřebovanost právě oněch listův tohoto rukopisu, na nichž je cursus psán, dokazují, že na konšelském soudě Starého Města užívalo se této sbírky velmi hojně jako pomůcky při nalezání. Text, ač skrácen, těsně přiléhá k „manipulus juris"; skoro všechny články druhé této recense přicházejí v tomže pořádku i v první recensi s tou jedině změnou, že jsou rozděleny na kapitoly a doplněny sedmi novými články, jež v Rösslerové sbírce se nenalezají. Jsou to:
Kap. VI. 1. (v následujícím rukopise C schází a = Brikci kap. VI. 1.) De arbitris et primo in quas partes compromitti possit: Diffinitum est, quod nec in pupillum, nec in minorem XXV annorum, 735 neque in furiosum aut surdum aut mutum compromitti debet. Si quis eciam judex sit, arbitrium recipere eiusdem rei, de qua iudex est, in se siue compromitti iubere prohibetur et si sententiam dixerit, non est danda pene prosecuto. Sunt et alii, qui non coguntur sententiam dicere, ut puta, si sordes aut turpitudo arbitri manifesta sit. Et nota: si arbiter, quicunque electus fuerit et post ea eo spreto partes ad alios arbitros inierint, primus est absolutus.
Kap. VI. 2. (= Brikcí kap. VI. 2.) De cautelis ad repellendum arbitrium iam receptum. Primo si fuerit infamis seu infamatus a litigatoribus aut inimicicie capitales inter eum et litigatores aut alterum ex litigatoribus intercesserint, siue quia mortem sibi minantur, siue de crimine capitali se accusant, siue cum vno ex litigatoribus hoc fiat, siue cum vtroque etc.
Kap. XXXII. 1. (= kutnohorsk. ruk. C č. 524. a Brikcího kap. XXXII, 8.). De judice et judiciis. Judex non aliter judicare debet, quam legibus aut constitutionibus aut consuetudine bona proditum est. Item judices ciuiles monachis et sanctimonialibus non sint iudices, sed amieabiles deo singularum ciuitatum episcopi, hec eadem racio est et in aliis clericis. Item si ad iudices agricolarum multitudo uenerit, quod ipsis possessoribus dampnum aliquis facit, cum festinacione debent eos a contentionibus absoluere et a litibus liberatos ad sua remittere. Item iudices non cogant partes, ut prompte et cum necossitate fiant litis contestationes, sed concedant decem dierum inducias. Item si captus pro maleficiis habet peccuniam et tam diu seruatur in carcere, quod in uite necessitates eam expendit, iudex ea carebit. Item nota, quod iudex temporalis potest clericum absoluere irrequisito episcopo, sed non condempnare, quod est contra regulam iuris que, dicit: Nemo condempnare potest, absoluere potest. In iudiciis publicis quilibet admittitur ad accusandum, subaudi qui ad hoc abilis est etc.
Kap. XXXIII. 4. (= Ruk. C čl. 564. a Brikcí XXXIII. 4. a 5.). De juratorum debitis. Jurati antiqui per quempiam pro debitis tempore ipsorum et per ipsos cum quocunque contractis forma iudiciaria impetuntur. Idem jurati possunt actorem eundem simplici eorundem iuramento, quod deo et hominibus pro iusticia facienda fecerunt, coram nouis iuratis uerbotenus non cruce tacta expresse euadere atque taliter et non striccius in hoc casu se purgare, ne juratorum per tales impeticiones honoribus fortassis derogetur. Item si adueniente electionis tempore iuratorum, prout superius expressum est, capitulo de electione, jurati fuerunt electi noui per antiquos et electionem eorum refutantes nec enim iurare nec in electionem consentire curauerint, 736 talis contumacitas seu temeritas merito tamquam arbitraria principis seu eorum dominii in emendis subiacebit. Debent eciam omnes jurati propter decentiam ct urbis custodiam, si necesse fuerit ex casu noctis tempore pro consilio cause secrete conuenire, in ciuitatibus eorum et non extra muros ruralium more residentiam habere corporalem, ne reuerendissimus ordo ciuitatensium alicuius simplicitate puta extra muros residentis lusorius et tamquam distinctus reputetur. Numquam enim ciuitates ct opida, si extra muros seu fossata viri in juratos eligerentur, proficerent, nec aliqualiter populorum sapientumque numerus susciperet incrementum.
Kap. XLIV. (= Rukop. C čl. 649. a Brikcí XLIV. 1.). De obligationibus. In omnibus obligationibus, in quibus dies non ponitur, presenti die debetur (L. 14. D. 50., 17.). Item qui alium daturum uel facturum aliqua promiserit, non obligatur. Item pupillus sine tutoris auctoritate obligare non potest, alium autem sibi obligari potest.
Kap. XLV. (= Ruk. C čl. 650. a Brikcí XLV. 1). De officialibus. Officialibus custodiarum nocturnarum, portulanorum, preconum et consimilium juratis non est opus, ut accusent, sed ut solempniter coram judicio in reos agant et specialiter denuncient, dampnum dantes presentent nec de calumpnia iurent, quia sacramento, quod pro exercendo officio suo prestiterunt, statur nisi denunciatus contrarium probet, quia ex talibus temporibus et locis inuencio pro plena probatione habetur, sic dicunt leges.
Konečně ke kap. LXIV. připojen jest „arbor consanguineitatis ascendentium in genelogia“ a „affinitatis descendentium in genelogia“.
V „Přehledu pramenův právních v Čechách“, vydaném v aktech kr. české spol. nauk, řady V., dílu 2. str. 152. — Na následující str. 153.vypočítává opět mezi právy městskými na prvním místě „Cursus civilium sententiarum. Běh městských výpovědí Přemysla Otakara II. (sic!)“ a poznamenávaje opět, že právo to Brikcí r. 1536 tiskem vydal, dokládá: „S malou změnou jsou to práva brněnská, jihlavská, kutnohorská, pražská, hradecká atd.“ — Zdá se, že Hanka znal, co před ním r. 1778 Adauctus Voigt v Acta literaria Bohem. et Morav. Vol. I str. 50. o věci té pověděl, když byl sbírku Brněnskou s právem Brikcího porovnal. Pravíť tam: „Nam si codicem juris municipalis, quem M. Briccius de Ličzka quondam juris doctor in academia Pragensi, postea consul Pragensis primus omnium ex autographo latino bohemice vertit, ediditque Litomissli a. 1536, conferamuscum nostro hoc Brunensi, ad verbum fere, si casus singulares excipias, convenire doprehendentur.“ ↩︎
Rössler „D. Rechtsdenkmäler“ I. str. XXIII. a XXIV.
Z mezí obou těchto náhledův vybočil Jičínský, považuje městská práva Brikcího za „nejprvnější provedený pokus o zavedení práva římského do Čech“ a dokládaje o nich, že „obsahují veškerá občanská, podle knih císaře Justiniána sebraná práva.“ ↩︎
Jičínský, „Vývin českého právnictví„ 1862 str, 152. a 154. — Srov. též téhož článek o právu městském v Slovníku naučném dil VI. str. 875. ↩︎
Právník VII. str. 329. ↩︎
Právník IX, str. 45, a násl. ↩︎
„Beiträge zur Recept.-Geschichte“ 1879 str. 180. a násl. ↩︎
„Das Brünner Schöffenbuch und die knihy městských práv des Brictius von Ličsko, Ein Vortrag gehalten von Prof. Dr. Carl Czyhlarz.“ ↩︎
Druhé vydání Jirečkovo. Předmluva str. XXVI. a vysvětlivky str. 482. ↩︎
Srv. Josefa Jirečka „Životopis mr. Brikcího z Licka“ v druhém vydání práv Brikcího a moje „Příspěvky k životopisu m, Brikcího z Licska“ v Č.Č. Mus. 1880 str. 489. a násl. — V příčině kancléřství Staroměstského srv. zprávu pokračovatele Hájkovy kroniky v Čas. Č. Mus. 1845 str. 342. ↩︎
Druhé vydání str. 11. ↩︎
Tamže str. 5. ↩︎
na př. v kap. LXVI. 1. a 2. a LXXII. v článku „o falešných penězích.“ — Též čl. 1. kapitoly IV. jednající o „odvolání“ opatřen je důležitou glossou „V právích Horníkuov takto se dokládá, že dosti jest, aby s místa neodcházel, lečby neb se odvolal aneb orteli místo dal. Libro quarto.“ —Litovati sluší, že takovéto marginální rubriky, kteréž na několika místech jsou skutečnou glossou, nebyly otištěny v novém vydání Brikcího práv. Následkem toho bude právním historikům stále ještě třeba přihlížeti též k starému vydání. ↩︎
Německý text nalézá se v Liber vetustissimus č, 993. str. 203., odkudž Rössler statutární právo otisknul a tudíž i tento statut v Deutsch. Rechtsdenkmäler I. na str. 88. Nejstarší český text nalézá se, pokud víme, v právním rukopisu m. Německého Brodu z konce XIV. století, nadepsaném „Stará práva česká 1372“ (rok je nesprávně udán), jenž obsahuje mimo práva konšelská též český překlad druhé části Švábského zrcadla a některá privilegia Německobrodská. Začátek zní: „Nayprve ze wsselykaky konssel ma poslussen byty purgermystra a purgermistr jma pylnye znamenaty, aby wsselikakeho konssela na rzeczech, na poselstwych y na gynych przech y wyeczech, kterez sye rady dotyczye neb dotknuty mohly tak mnoho nutyl k praci yakozto druheho.“ — Text tento nalezáme pak celkem slovně ve skvostném právním rukopisu Pražském str. 97., jejž Tomek, Děj. Pr. II. str. 308. do r. 1415—1419 klade, a sice pod nápisem: „Počínají sě práva města Pražského a najprv o konšělech, kterak se mají měti v radách“ a s koncem: „Konec řádu a práv konšělských,“ za nimiž rovněž druhá část Švábského zrcadla následuje. V této spůsobě pak rozšířilo se právo to ve velkém počtu rukopisův po městech českých. ↩︎
Liber vetustissimus č. 993. str. 170. Těchto 16 později připsaných článkův — Brikcího právům konšelským první větě čl. XXII, XXIV, XXV, XXVII--XXXI, XXXV—XXXVII XLL XLII, XLV a XLVI — Při čl. XXVIII o šeptání konšelův v radě připsáno „Proti tomuto právu často se hřeší.“ ↩︎
Z práv těch uveřejnil Erben ve Výboru liter. české str. 315.—346. články 14.—179. a 11.—13. ↩︎
Čl. XLVII. souhlasí na př. s privilegiem, jež král Václav IV. 28. července 1397 Litoměřicům udělil a v němž pod pokutou 20 hřiven nařizuje, „das furbas mer ewiclichen zu einer iglichen Hochezeite nicht mer frunde sein sullen, dann zu czweyen Tischen, einen Tisch von Mannen, den andern von Junkfrawen vnd Frawen“ (Pelzl, Wenceslaus Urkundenb. Nr. CXXXVI.). ↩︎
Výbor II. str. 315., 316. a 322. ↩︎
Rössler, „Die Stadtrechte von Brünn“ str. XLI. - XLVI. ↩︎
Tamže str. XLIII. a str. 1. — Jak známo, Rössler vydal knihu tu v druhém dílu „Deutsche Rechtsdenkm.“ pod názvem „Das Schöffenbuch". ↩︎
Srov. Jirečkovy „Vysvětlivky k textu“ na str. 482.—490. druhého vydání Brikcího práv. ↩︎
V příčině recepce práva římsko-kanonického srv. Rössler l. c. str. XXXVI, XXXVII, CXIX—CXXVIII a Ott, l. c. str. 175. ↩︎
Na př. čl. 403. (Rössler str. 185.) „de electione judicis", jejž Brikcí v kap. XXXII 1 samostatně přeložil, vzat je slovně ze Švábského zrcadla čl. 86. (Lassbergova vydání). — I jednotlivé nálezy Jihlavské musily býti před r. 1353 v Brně známy, neboť německý nález v Rösslerově sbírce č. 112, pochází z Jihlavi a otištěn je v Tomaschek, Oberhof č. 164. — V tištěném exempláři však nález ten jest vynechán a rovněž v Brikcím. ↩︎
Rössler l. c. str. XLVI. ↩︎
V nejstarším překladu českém z r. 1468, o němž níže sub D. řeč bude, vynechána jsou leckdes jmena míst a osob, jež pouze v původní sbírce nálezů brněnských přicházejí a tu nad řádkami nalezají se pozdější přípisky (obsahující pojmenování těchto míst a osob), psané známou rukou Jindřicha z Chocemic, jenž byl ok. r. 1515 písařem kutnohorským (Dačický, Paměti I. str. 120. a 338.); na př. v čl. 643. (Brikcí L 2) připsáno je z Rösslera č. 575. „Joanni de Pelwic“ nad „jednomu“, „Gostel“ nad „města“ a „Jan“ nad „on“ a v čl. 669. (Brikcí LV 4) nad „přísežní z A.“ připsáno slovo „z Tišnovic“ atd., podle Rösslera č. 601. – Přípisky ty nemohly do knihy té jináče se dostati, než tak, že Jindřich z Chocemic znal „Manipulus juris“, a že porovnával jej s českým překladem. V archivech Kutnohorském a Pražském ale zdání se exemplář této obšírné sbírky. ↩︎
Hanka Přehled č. 45. ↩︎