ZDROJ: Čelakovský, Jaromír: Ze starých památek soudních
In: Právník, časopis věnovaný vědě právní i státní, jejž vydává Právnická jednota v Praze : -1956
Rok vydání 1871
Ročník 10
Datum vydání 1871
Právnická jednota, 1861-
str. 8 a násl.
dostupné na https://kramerius.lib.cas.cz/view/uuid:7a1458f3-4eb0-11e1-5298-001143e3f55c?page=uuid:7a1458f4-4eb0-11e1-5298-001143e3f55c
8 I.
V archivu m. Hory Kutné nalézá se pěkně zachovaná psaná kniha s nápisem: „Jus civile et montanum“ a obsahu tohoto:
1.Jus regale montanorum. Právo horní Václava II. ze 13. století sepsané mistrem Gozziem ze Starého města pražského, jež dr. Hermenegild Jireček v „Codex juris bohemici“ uveřejnil.
2.Překlad německý téhož práva ze 14. století, jenž započíná: „Hye hebent sich an di perkrecht di meister Johannes von Gelhawsen gedewfschet hat.“
3.Liber sententiarum Přemyslai, qui Praga dictus est Ottogarus z roku 1261.
4.Naučení z práv rozličných a rozsudkové soudův městských, jež jsou psány v latinském, německém i českém jazyku. Uveřejníme zde úplně část českou i vyslovujeme přání, aby část latinská pro právo městské velice důležitá co nejdříve na světlo vydána byla.
Letha Božího 1465 Jan Vays, Vít Piscis a Mikuláš Štohlar vysláni sú byli do Jihlavy pro naučení z práv jich na tyto kusy.
9Když by který měštěnín (Thoma mlynář) měl syny, potom navštíven jsa nemocí od pána boha, učinil by kšaft a ustanoví poručníky nad nimi, umřel by a když by po jeho smrti syn toho měštěnína najstarší maje letha a nevezma ještě dílo svého od poručníkuov a neučinil by poručenství řádné v nemoci své buď to na záduší nebo jinam z toho dílu, což by se naň mělo dostati - jest-li kšaft stálý toho syna po jeho smrti čili není?
I odepsáno jest pánuom horníkuom takto: že v tom najvíce kšaftem otce těch synuov mají se zpravovati, neb jest-li že otec jich v kšaftu svém každému synu svému díl jeho jmenovitý odkázal jest, tak že když by který z nich let svých dospělých došel, že by věděl bez dělení co se jemu dílu jeho má dostati, tehda by toho syna k lethuom svým došlého poručenství moc mělo, pokudž by učinil z toho svého dílu. Pakli by kšaft otcuov svědčil všem synuom společně spa¬dem s jednoho na druhého, tehda by takové poručenství toho syna dospělého a ještě nedílného moci žádné nemělo, neb by ten díl jeho připadl na syny zuostalé a ještě nedílné, po nichž ten nejstarší, když by je byl přebyl, též nápadu čekal.
2.Když by který měštěnín dopustil se hanebné věci jakéž koliv, má-liž trestán býti statkem svým i životem, či dosti by bylo, aby neb na statku anebo na životě trestán byl?
Na ten kus odepsáno jest Horníkuom takto: že dopuštění věcí hanebných jest rozličné a tak vedle toho také jiné a jiné trestání. Neb se někteří dopouštějí věcí hanebných, ježto skrze to vedle zaslúžení hrdla bývají odsúzeni. A tak když takový hrdlem trpí, ze statku po něm zuostalém ani pán, ani rychtář, ani konšelé viny bráti nemají, ale na koho ten statek zuostalý po tom odpraveném má připadnouti, na to sú zvláštní práva. Také někteří skrze své dopuštění a provi¬nění ohavu na životě odsúzením trpěti musí, jakožto ti, kterýmž oči vylupují, ruce utínají aneb uši řeží atd. a ti také, kteříž tak trestáni bývají, také statkem netrpí. Někteří pak dopouštějí se svády škodné, tak že jeden druhého ztepe, zruje nebo raní a takoví, když k tomu úředník který přijde najprv vazbú trestáni bývají a potom když jeden na druhého žaluje před súdem, ten kterýž vinen zuostává, ač vazbú jest trestán, proto viny rychtáři, konšelům i uraženému peserungk vedle ustanovení práv, ač by jemu z milosti odpuštěno nebylo, dáti musí. Též také bývá, ktož poslušenství a usazení panského neb úředničího nedrží, že vazbú trestán bývá a k tomu se pokuta s něho vezme. A též i v jiných příhodách podobných se zachovává.
3.Když vdova (Vlčková, pekařka) vdávajíc se, věnovala by po 10sobě jistú summu peněz muži svému a on ji zase též a tak bydlili by spolu a když by potom dříve roku a dne stal se zmatek mezi nimi skrze tu jistú ženu, tak že by rozvedeni byli právem duchovním, má-li ta jistá žena dáti peníze věnované tomu muži ze statku svého, čili nic?
Na ten kus přijali sme naučení takovéto: že žena tomu muži, s kterýmž řádně právem duchovním rozvedena byla, není povinna věna dáti, neb jest tu summu slíbila po sobě muži svému a ten s ní rozvedený již muž její není.
4.Když by několiko rukojmí slíbilo za někoho ruku nerozdílnú, dokudž jsou všickni rukojmě živi, muož-li jeden prázden býti, dada díl svuoj, což by se naň mělo dostati, čili by věřitel všeho dluhu svého mohl na jednom rukojmí postíhati, jiných rukojmí chudších u pokoje nechaje?
Toto v tom za právo jest: Kdož rukú nerozdílnú slíbí, že ten dílem svým, když jiní spolurukojmě vedle něho neplní, nemuož prázden býti a že věřitel muože k jednomu o veškeren dluh hleděti a jest-li že by ten rukojmě, k kterémuž by věřitel o ten dluh hleděl prvé, nežli by za své spolurukojmě věřiteli ten dluh vyplnil, toho žáda u práva, aby jemu od těch spolurukojmí prvé spravedlnosti dopomohli má jemu ku plnění prodlení dáno býti i od úředníkuov spravedlnosti od nich vedle obyčeje práva měsckého bez oddalování pomoženo býti.
5.Když by několiko věřiteluov připovědělo se k statku dlužníka svého jedni dříve a druzi posléze, ten-li prvé právo obdrží, ktož se prvé připoví čili statek jeho mezi všechny věřitele má dělen býti a zvláště když by statek toho dlužníka nemohl všeho dluhu postihnúti a vystačiti?
V tom toto jest za právo: že tomu, ktož má najprvé přípoveď k tomu statku, má najprvé úplně zaplaceno býti a též po něm druhému a potom třetímu a tak vždy pořád, dokudž ten statek vystačí quia, qui prior est tempore, potior est jure.
Svrchupsané odpovědi poslány sú z Jihlavy ff. quinta in vigilia omnium sanctorum anno 1467.
De censu inquilini. Toto jest nalezeno: Staví-li člověk zboží podruhovi, kterýž u jiného v podruží byl by a sám domu nemá a rychtář přišel by před ten duom a chtěl by toho podruha fentovati, chce-li hospodář toho domu toho fentování brániti a řekl by: což muoj podruh má, to jest základ za mú činži; toho on nemá práva, toliko za tak mnoho, což ten podruh do toho času zaseděl jest a ještě 11nechtěl-li by onen jemu věřiti, tehdy hospodář musí přisíci, že podruh tak mnoho činže jest zaseděl.
Toto jest také zde nalezeno: Každý člověk staví neb fentuje dobře v svém domu aneb na jiném svém dědictví za svú činži sám.
Toto také nalezeno jest: Od sobe že purkrecht anebo dě¬diční úroční peníze, poněvadž také dědičné právo jest, má člověk před rychtářem a konšely odevzdati i ujíti a ne tajně od úročních pánuov.
Na Kuthnách nalezeno jest: Když jeden člověk druhého před čtyřmi stolicemi[1] nalezl by, tehda muož jej upomínati neb naň žalovali pro peníze aneb pro zlý skutek a má jemu odpovídati buďto že jest usedlý anebo nic, ač však on jeho u večer neobeslal by, ale pro velikú věc, pro dědictví neb pro vlastní, neb pro věc, kteráž člověku na jeho najvyšší právo jde, to jest na jeho zdraví, tu nemá jemu ihned odpovídati, toliko ho má proto právem staviti neb rychtář má jemu z práva rok dáti za 14 dní. Ale rychtáři, konšelům, písaři a biřici, kteříž pro potřebu musejí soudu hledati, těm má člověk se opověděti, 40 stavného dáti vedle městského práva.
Toto zde nalezeno jest: Když by dlužník či usedlý neb 12neusedlý práva neb súdu v městě nedočekal, tehdy muož jej věřitel v osmi dnech anebo v desíti, neb když chce před súdem dobře pro kterú věc člověk jeden jej staviti drahého muož a má třikrát obžalo¬vati aneb obeslati.
De citationibus per ordinem. Dědictví některého člověka muož staviti člověk třikráte, nepřijde-li onen a neodpovídá za to dědědictví, tehda po třetí ustojí to zboží, nač se jest připověděl.
Toto jest na Kuthnách nalezeno: Kto by některého člo¬věka zboží, který by v městě nebyl staviti pro tak mnoho peněz chtěl, ježto by člověk právem staviti mohl, takový má jemu z práva prodlení dáti za týden, aby on, kterýž od zboží má odpovídati, o přípovědi a stavení zvěděl. Nestane-li se tak, tehdy to stavení nemá moci.
Chavrenses scripserunt sic: Známo vám činíme, že jeden člověk v své jistbě vstal a v pytlíčku nechal peněz ležeti i zapomenul jich. Tu jest jedna podruhyně byla, ta měla malé děťátko a to jest peníze zdvihlo a dalo máteři své. Tehda se stalo, Že jeden člověk potom čtvrtý den šel na trh i nalezl ten pytlík a dal jej tomu člověku zase. Tehdy ten člověk jal svú podruhyni a když jsú ji chtěli do vě¬zení vesti, tehda jest řekla: Nevoďte mne do vězení, já chci zase peníze vrátiti a těch jest bylo 1 1/2 kopy gr. Tehda řekl jest ten člověk, že by jich bylo bez 20 tři kopy. Potom opět řekla žena ta, když jí mučením hrozili, co by on směl na svú přísahu říci, to by chtěla ona jemu z svého statku dáti a zase vrátiti. Toho jsme my neuměli doma nalezti: mohl-li by ten člověk svú přísahu obdržeti aneb tato žádného práva nemá měť aneb proto měla-li by něco trpěti, nebo ona jedno v 1 1/2 kopy se znala a má-li ona co trpěti proti pánóm?
Super quo sennatum fuit taliter: Poněvadž ta žena k tomu svolila, smí-li ten člověk na svú přísahu vzíti, že těch peněz tak mnoho bylo jest, jakož vyznal, tehdy musí jemu ona zase vrátiti. Pakli toho není a smí to ona provesti, právem toho ona požive a ta žena proti právu nemá nic trpěti.
De damnis in balneo perceptis. Kto by své šaty v lázni ztratil vně, krom jistby, (sic) ten napomene spravedlivě lázebníka, kterýž té lázně hospodářem jest a muož provesti sám třetí, že jest jemu jeho právo nebo mzdu dal a ne darmo se myl. Hospodář má ty šaty platiti. A v takových měrách, neb ženy zvláště se myjí ne s mužmi, třetí svědek muož dobře žena býti a mají přiséci, že sú oni viděli, že mzda lazebničí dána jest. Pakli by lazebníci řekli, že on má zuvače aneb huterýny, nařknutí to nemá býti, neb hospodář má takové úředníky v lázni míti, kterýmž by on věřil, že by lidem sami nepřekáželi neb
13škodu nečinili, ale jim jich věcí opatrovali a hledali. Však ti úředníci mají z práva hospodáři pomoci platiti tak daleko jak mohú dostáti. Pakli sú dostateční mají hospodáři sami zaplatili tu škodu.
Ad idem de obtentis. O peníze, ješto člověk jeden dru¬hému stavil by právem nalezeno in Reichenštein: Staví-li jemu jeho hotové peníze dobře, ješto by o nich zvěděl, ješto by u jiného člověka, kterýž by je měl, zvěděl, kterúž by koli to věcí bylo; jestli že by jaké peníze člověk v městských dskách aneb v jich knihách zapsal, budto že sú staveny právem aneb že sú zaručeny před konšely aneb jakým obyčejem kolivěk tam přišly sú, když ti dnové minú, ješto na ně zapsáno jest, tehdy dobře pomuož na to rychtář základem, leč by zvláštní byl svazek s povolením odtud psán, neb podle toho mají rychtář a konšelé súditi. Zaplacení dluhu sám třetí, než by jej jiný člověk přemohl i s konšely, že on jemu dlužen jest, leč by onen slíbil, že jeho nechce nikdež odbýti, než před konšely.
Do debitis persolutis. Což stavených peněz v konšelských knihách stojí, těch nemuož žádný člověk provesti, že jest je zaplatil, jedno konšely samými. Kterýž dluh člověk propadne v zahájeném súdu, ten má zaplatiti ve třech dnech a čtvrtý den má rychtář, staví-li jeden člověk druhému, základem naň pomoci právem co, což jemu na to jde s soudného práva, tehdá má onen k stavenému zboží jeti a to má jemu onen, kterémuž stavil z práva zase navrátiti, ale žádné škody, kteráž by vzal, nemuož k tomu přičísti, neb žádný člověk škod druhému opraviti dlužen není a to proto, neb žádný svých škod nebo svého zisku nemuož jist býti.
De debitis obtentis super juratum. Měšťané z Čáslavě psali sú sem, co by spravedlivého na to bylo: Jeden chudý člověk na jednom konšelu peníze vysúdil a když rychtář před konšeluov duom přišel a chtěl k základu pomoci; tehdy ten člověk řekl: Pane rychtáři, poněvadž sem peníze vysúdil, prosím já pro právo, aby u konšela peněz hotových hledal, neb já jemu nechci věřiti, on mně muož mé peníze, kteréž sem na něm vysúdil, hotovými penězi zaplatiti. Na to jest nalezeno: Nechtěl-li by chudý člověk bez svého býti, rychtář a konšelé mají v konšelově moci hotové peníze nalezti a je tomu chudému člověku dáli, pakli by nenalezli peněz, mají jemu základ dáti a ten on má vzíti.
Ad idem de obtentis. Když by někto na krajčím aneb na kožišníku anebo na jiném člověku, kterýž by svého řemesla užíval, peníze vysúdil a má jej proto fentovati, tehda nemuož jemu cizího zboží vzíti, než toliko za tak mnoho, což on ještě své mzdy na tom zboží má.
14V Čáslavi nalezeno jest toto: Máli některý pivovárník anebo lazebník pánev u sobe od jiného, ješto jemu od ní platí každý rok anebo každý týden, té pánve nemuož jemu vziti rychtář v základě a jeho věřiteli dáti. Pakli by šel jaký puožitek od pánve, ten muož dobře rychtář věřitelům přisúditi a nechce-li věřitel onomu, kterýž se táhne na pánev, věřiti, tehdy on musí přísahati, že pánev jeho jest.
Ječný základ má člověk tři dni chovati a nevyplatí-li jeho, tehdy jej muož čtvrtý den prodati.
Dopomuož-li rychtář kterému hosti na kterého měštěnína k základu, toho základu nemá host z města nesti ani vezti ani poslati, ale muož jej dobře v městě prodati jinému měštěnínu anebo jinému hosti s vědomím a ten, ktož by jej od něho koupil, ten jej muož nesti, vezti aneb poslati, kdež on chce a to proto, že když by první z města poslal anebo vezl anebo nesl, tehda by nemohl ten měštěnín věděti, draho-li čili lacino jest on toho základu odbyl.
De impignoratione et obtento. Ktož by propité peníze na druhém vysúdil, tomu má zaplaceno býti ve třech dnech a čtvrtý den má jemu rychtář pomoci k základu. Člověk jeden nemuož žád¬ného před druhým nutiti k odpovídání, leč by on sám chtěl učiniti to z dobré vuole.
O nájmu služebníka. Staré právo jest toto: Nájemný náchlebník obdrží svú přísahá svú mzdu jeden věrduňk, t. j. 14 gr. č. Pakli by pán provedl sám třetí, že jest jemu jeho mzdu zaplatil, toho požive. A když náchlebník svú mzdu vysúdí anebo svú přísahu obdrží, tehdy má jemu pán před sluncem západu ten den dáti. Pakli by jemu zastavil základ za ni, ten muož náchlebník utratiti druhý den a nechce li pán náchlebníku věřiti, tehdy on musí provesti, že jest jeho nájemný náchlebník byl.
Časlavienses scripserunt sic: Přihodilo se, že jeden měštěnín byl u nás a pozuostavil dědictví a to jest s městským listem v Praze a jinde promrhal neb utratil bez našeho vědomí neb on naši pečet jest měl a k tomu jiným lidem v našem městě slíbil před konšely. Té obě straně sú před nás přišly a táhnu se jedni na svuoj list a druzí na konšely. Protož prosíme my vás abyste nás naučili, kteří lepší právo mají a první jsú, neb sme my toho nalezti neuměli. Toto nalezeno jest za právo: že ti s městským listem první sú a potom ti, kteříž sú konšely svuoj dluh provedli.
Přišlo tak daleko, že paní Klára Seidlicova pravá manželka před nás v zahájený soud přišla a řekla: Obeslala sem svého bratra Hanu a s ním bych se měla súditi i prosila za řečníka, jenž by její slovo 15mluvil a ten jí jest dán. I řekl jest řečník: Pane rychtáři, paní Klára žaluje a já jejím slovem, že jest tak daleko přišlo, že Václav Finderc dobrý druh frejoval Hanušově Kokřicerově dceři Katheřině a když pán buoh milost svú dal vedle přátelské rady i slíbil jí za věno pravý díl na všem svém zboží, jako jinému svému dítěti. Potom byla paní Katheřina nemocná a porozuměla na sobě, že by nemohla trvati i poslala pro dobré lidi. Jeden z nich konšelem byl i poručila své všecky věci i své zboží 63 kopy své sestře paní Kláře i své dítě k věrné ruce a žádnému jinému. Nebo nižádný jiný její duši a jejímu dítěti lépe nemuož učiniti, nežli její sestra Klára. Na tom jejím dílu překážel ji její bratr Hana a držel se poručenství, které jim jich otec učinil v svých posledních časech, kteréž potom po několiko letech stalo se jest po vdání, když jest svú dceru Kateřinu V. Findercovi dal, protož stojí teď paní Klára a já jejím slovem prosíme vás za spravedlivý nález. Neb se ona odvolává na smluvné lidi, že její vlastní otec její sestře Kateřině pravý díl za věno slíbil a odvolává se na poručníky tak mnohé, což jich potřebuje k svému právu. Jeden konšelem jest, že ta její sestra Kateřina své sestře Kláře, kteráž tuto na žalobě stojí, to věno 63 kop. a své dítě a dědičné právo statečně k věrné ruce poručila jest, ač však ji smluvní lidé i poručníci zuostati mohú, jakž právo jest, mohli by jich obú vlastní otec potom nějakým poručenstvím anebo nějakým zapsáním její díl, ješto jí prvé slíbil dáti, někomu jinému dáti nebo zapsati bez její vuole anebo bez jejího slova, jaké na to právo jest. I přistúpil Hana se svým řečníkem a řekl: Teď stojí Hana a já s jeho slovem a praví; že jest pravda, že jich obú otec jeho sestře Kateřině věno slíbil dáti, to se jí dostalo hotovými penězi. Potom byl jich obú otec truden a nemocen a udělal poručenství vě¬domě před konšely a před dobrými lidmi, kteréž tuto napsáno jest pod horskú pečetí a odvolává se na ty poručníky a na ten list a prosí za spravedlivý nález, mohú-li jemu ostati poručníci a list, jakož právo jest, čili by mohli smluvcemi anebo jinými poručníky toto poručenství a tento list přemoci i poručníky čili nic anebo co na to právo jest. Po všech nahoře psaných věcech a svědectvích, jakož jsme my žalobě a odporu srozuměli, nalézáme vám za spravedlivé, že paní Klára s svým svědomím, na kteréž se jest odvolala neb se jich držela, jich požive, neb což člověk prvé dá, to potom není nikda jeho, ale již jest toho, komuž on dal jest.
Pro rušení pokoje slovy rychtáři poviní 60 šilinkuov a každému konšelu 30ti šilinkuov krátkých, tak rozumějte, že my jedno 16dvanácte konšelóm dělíme, ale pro zrušení pokoje skutkem proviní hrdlem, jestli že bude přemožen, jakož právo jest.
Toto jest také staré právo: Malú vinu vyplatí člověk 72 haléři, ale velikú vinu vyplatí 60 šilinky a každému konšelu 30 šilinky krátkými.
Ktož by raněn anebo škaredě haněn byl, ten má právu žalovati, pakli toho neučiní a pohrdá právem a chce z lehkosti sám sobě opraviti, rychtář muož to jemu zabrániti a sám opraviti.
Si quis diffamavit alium coram quatuor sedibus. Jeden nazval před čtyřmi lavicemi, ješto to konšelé slyšeli, vožralcem a opilcem a hrozil jemu k tomu, proto sú usúdili rychtáři 60 šilinkuov a každému konšelu 30 krátkých šilinkuov.
Rychtář kázal jednomu člověku ve čtyřech lavicích a on toho nechtěl stesti učiniti. Tehda vstal rychtář zhuora a ujal jej za jeho pláštík a chtěl ho do čtyř lavic táhnúti. Tehdy vyrazil jest rychtáři pláštík z ruky, ano na to konšelé hleděli, proto také bylo rychtáři přisázeno 60 šilinkuov a každému konšelu 30 šil.
Toto jest v Telči nalezeno: Jak často rychtář jednomu člověku neb někomu před čtyřmi stolicemi kázal by mlčeti a on by přes to mluvil, tak často má proviniti 72 haléřuov aneb puol věrduňka.
Toto jest nalezeno v Kolíně: Odpovídá-li člověk před zahájeným soudem prvé, než by člověk druhý naň žaloval, činí to ne¬pravě a proviní 12 haléřuov.
My známo činíme, že každý psanec pro mrtvého beze všeho odmlúvání rok a deň má Hory prázden býti a potom když by pro tu věc milost měl, prvé než by do Hory šel, tehdy má konšelóm hřivnu dáti a rychtáři puol hřivny.
Také jest slušné, že žádný psanec bez rychtářova povolení neb odpuštění v Hoře kde šel by, neb stojí psáno: Proscriptus pro qua cunque causa fuit proscriptus, semper caret jure suo, ut patet ante etc.
Za smrtedlné rány dostává se rychtáři pět hřiven a konšelóm dvě. Za uťatý oud aneb povyražený oud proviní 14 hřiven; 10 uraženému, 3 rychtáři a konšelóm jedna.
Pro ránu, ješto slove kampwunde, dostane se 10 hřiven, 7 raněnému, dvě hřivně rychtáři a jedna hřivna konšelóm se dostane.
Za ránu, ješto slovo plutrnust (videtur mihi, quod interpretatur plutrnost), za krvavá ránu dostane se raněnému puol hřivny, rychtáři 16 gr. a konšelóm 8 gr.
Pro přehledování v domě, bude-li přemožen, kto jakož právo jest hrdlo ztratí.
17Pro reraub přemožen, jakož právo jest to jest hrdlo, pakli jemu na to přijde, že on těch tří věcí s rychtářem uložiti, to musí on učiniti, jak muož milost na něm nalezti a také na konšelech s takovú vinú.
Item za modřinu dostane se bitému věrduňk a rychtáři a konšelóm jeden věrduňk.
Pro wolleist na mrtvém dostane se žalobníku jedna hřivna, rychtáři a konšelóm puol hřivny.
Pro bolestnú žalobu to jest malá vina rychtáři.
O řečnicích, když vy znamenáte, že ti řečníci lidem těžci jsou, tehdy vy muožte jim sami jich mzdu posaditi, kterak se vám dobře zdá.
Was rechtens der rychter hat umb ein kampwund. Čáslavienses scripserunt sic permissis servitiis: My prosíme vaše opatrnosti, abyšte vy nás zpravili, co jest ješto slově kampwunde, o kteréž ráně bylo by opatřeno, jakož právo jest a žalováno. A potem zjednáno bude rychtářem, tak že by jemu neškodilo na jeho právě. Summa rychtáři dvě hřivně a konšelóm jedna hřivna.
Ti z Jílového psali jsú takto: Jeden člověk přišel před nás a žaloval jest na druhého pro wolleist na mrtvém svého dítěte. Tehda řekl jiný obecný člověk, když přitom stál: Ty činíš jemu právě, on jest v ty časy doma byl a spal. Tehdy votázal rychtář: Upadl-li jest v pokutu, také mohl-li by onen k svému právu přijíti ten člověk, který pro wolleist naříká? A my činíme také vám známo podruhé, že ten člověk žaloval pro urhab na jednom mrtvém. Tehdy obviněný vzal jednoho řečníka a ten řečník vpadl v odpovědi. Tehdy tázal se rychtář: Čím by provinil? Na to bylo nalezeno: Jako i naprvně, ješto ten obecný člověk řekl byl: Činí jemu právě, an v tu chvíli doma ležal a spal. Tu vinu má 12 haléři zaplatiti anebo jedním grošem. Po druhém nalezáme my vám, že ten, kteréhož pro wolleist naříká na mrtvém dobře k své spravedlnosti muož přijíti a pro wolleist má odpovídati. Po třetí nalézáme: Poněvadž jste nám psali, kterak jest onen padl, tehda jsme tázali konšeluov, kterak by padl a oni sú nás zpravili, že by on jediné neřekl aneb jeho křesťanským jmenem nejmenoval, ale však jeho příjmím jmenoval jest. Na to vám za spravedlivé na¬lézáme: Jestli že on jeho příjmím jmenoval jest, ač však k tomu neřekl jest aneb kterak on křesťanským jmenem slově, on jest proto dobře odpovídal a žádné pokuty nepropadl jest.
Toto jest také v Čáslavi nalezeno: Kto by jeden dru¬hému na dědictví se připověděl a po té přípovědi mlčel by rok a den, že by se s oním o to dědictví nesoudil, ten nemuož na něm potom toho dědictví získati.
18Toto jest také učiněno, že pro peníze žádný člověk práva rukojemského nemuož zastaviti, ale on má ihnedky zpraviti, jako onen učinil, za kterého by rukojmě byl a má také ve 14 dnech zpraviti, co by člověk na něm obdržal, ale pro rány a hanění má člověk dobře rukojemné právo třikrát čtrnádcte dní.
Nota de fure. Malínští tázali jsú se takto: Dva člověky seděla v krčmě, jeden Čech a druhý Němec. Tehdy řekl jest Němec a ukázal prstem na Čecha: tento mne nyní svlekl a obloupil z mých šatuov v lese. Tehda řekl hospodář k Čechovi: Tento na tě praví, že si ho obloupil v lese i řekl Čech: toho sem já neučinil. A Němec řekl: znám já jeho dobře. Při té řeči seděli sú konšelé a ti pojali sú Čecha i Němce a vedli sú je před rychtáře a poslavše po více konšeluov, zpravili sú je té řeči. Tehda kázali sú Čechovi rukojmě po¬staviti. I řekl, že chce rád rukojmě postaviti a že by nebyl vinen. A v těch měrách, když jest tak před rychtářem a konšely stál a jeho spolusedláci zaň slíbiti chtěli, tehdy vytrhl jest kord zpod pláště a bodl okolo sebe a utíkal. Tehda běželo právo za ním a on obrátiv se bránil se. Avšak byl jest ukrocen a lapen. Na tu věc nalezeno jest: Poněvadž jest na utíkající noze lapen, pro loupež člověk má jej súditi, jako jiného zloděje.
Toto jest také v Čáslavi nalezeno: De obligatione per ordinem. Mnohý člověk jest ke škodě přišel pro dědičné zastavení, neb se to často přihodilo, že někto před jedním konšelem tajně své dědictví jednomu zastaví a potom opět před jiným konšelem to jisté dědictví jinému člověku zastaví. A z toho velicí svárové bývali sú mezi lidmi, protož konšelé zjednali sú, aby žádný člověk žádného dědictví nezastavoval jinému člověku skrytě před jedním nebo dvěma konšeloma, leč by ti konšelé byli toho svědomi a jisti, že by to dědictví prvé žádnému nebylo zastaveno. Ale kto své dědictví zastaviti chce dobrou volí židóm neb křesťanóm, ten má v soudu před konšely to učiniti a tu má člověk ten zapsati, jak mezi nimi úmluva jest.
Také toto jest učiněno: Prosí-li kdo rychtáře, aby jemu svého přísežného posla puojčil a že by chtěl v jednoho měštěnína domu jednoho hostě zboží staviti a když by ten přísežný posel přišel do toho domu toho měštěnína, tehda má jmenovati, pro jak mnoho a pro koho on toho hostě zboží stavuje a proč a od koho. A jestli že hospodář k tomu mlčí anebo dí takto: já to dobře slyším, ale já nechci toho zboží vydati; anebo řekl-li by co jiného k tomu podobného a propustí-li toho zboží hostě přes to ven, musí to zaplatiti, v čemž jest to zboží zaslaveno, jestli že biřic se zná k stavení a k té řeči, která 19prvé o hospodáři psána jest. Pakli dí hospodář takto k biřici: Toho hostě zboží není v mém jmění. Nechce-li jemu onen věřiti, ktož jest zboží kázal staviti, hospodář musí za to řéci. Pakli dí: takto já se ne¬uvazuji v toho hostě zboží aniž ho chci hledati, tehdy muož posel to zboží v rychtářovu moc nesti, vezti anebo táhnúti. A tu ostane tak dlúho, až je onen od toho, ktož jest je stavil vyvadí.
De obligatione domorum. Zastaví-li jeden člověk druhému svuoj duom v penězích a ten, kterémuž by zastaven byl, nevymění spálení a jestli že shoří ten duom, tehdy jest tomu škoda, kterémuž jest zastaven a ten musí na tom ohništi dosti míti. Pakli vymění spálení, tehda shoří onomu, jehožto jest to jisté dědictví bylo.
De losunga judicis. Rychtáři mají duom od 30 hřiven v městě z lozuňku svobodný učiniti. Pakli má jiná zboží, vsi anebo ratajské dvory, mlýny neb náplatu peníze anebo movité zboží, s toho on má lozuňk platiti, jako jiný měštěnín. Avšak uzří-li konšelé, že on pilen jest, tak že ten lozuňk brzo připadá a o to se stará jízdami a chodbami s pilností, tehda oni mají jemu z milosti některú poctu učiniti z lozuňku. A konšelé nebo ten, ktož lozuňk vybírá, mohú jemu plnú moc dáti ty jisté fentovati, ktož svého lozuňku v čas nepodávají a mohú na to pokuty uložiti, jakž oni se o to poradí, avšak což pokut těch bude, ty mají i s lozuňkem nalezeny býti k opravě města. Jestli pak který měštěnín v městě usedlý a má na zemi vsi, ratajské dvory nebo dědiny a jiná zboží a zvláštnosti, ješto jemu platná zboží odtud připadají, ten má v každé časy též jako jiný měštěnín v tom městě s svého zboží lozuňk dáti z těch platních peněz. A to jest proto ustaveno, neb by chudým lidem v tom městě veliká pomoc na lozuňku sešla, měli-li by ti jistí platní penězi od lozuňku svobodni býti. A také proto, že ti jistí měšťané s těch jistých platních peněz ani berně králi dávají, ani na vojny jezdí. Ačkoli jich lidé holdy, berně a dani dávají, avšak pánóm jich na jich úrocích nic nesejde. Řekli-li by pak ti jistí m쬚ťané, že mají jim ty jisté peníze upokojiti aneb obhájiti od toho města, kterémuž oni s toho lozuňk dávají, toť jest mdlá výmluva, nebo ratajských dvoruov, kteříž blízko tomu městu přileží a jiných dědictví ti měšťané obhájiti nemohu, ač by to rádi chtěli učiniti. A protož oni nemohú lozuňku prázdni býti a svobodni, než z práva ti jistí měšťané mají s těch platních peněz lozuňkovati, neb sú oni toho zboží, za kteréž sú oni to kúpili v městě a předměstí dobili nebo vydělali a také že oni kupčí tím zbožím, kteréž jim od těch platních peněz připadá a v tom městě dělají a svuoj užitek a lepší jednají, jakž oni najlépe mohú a nadto toto jest v tom najvětší, že měl-li by s těch platních 20peněz lozuňku dávati, s nichžto berně nedávají, jako sedláci činí i bylo by to ze všech najsvobodnější zboží a byli by ti jistí měšťané sami svoji páni v té zemi, neb oni z toho zboží neměli by ani sedlského práva, ani vládyckého neb zemského ani městského a tak bylo by najsvobodnější.
De non impetitione hereditatum sequitur. Toto jest také tam nalezeno: Kto by dědictví a vlastní vedle toho, že by jemu před rychtářem a před konšely bylo odevzdáno a na ten rok a den bez přípovědi seděl jest, toho nemuož potom člověk z práva nařěci.
Jiný zápis z r. 1461 zní: Soud hájený v pátek po svátém mistru Janovi Husi Jan příjmím Uher z Berouna vstúpiv před čtyry lavy soudu hájeného dobrovolně vzdal jest všecko právo a spravedlnost manželce své Marthě a táž manželka jeho vzdala jest všecko právo a spravedlnost svou témuž manželi svému. A ty věci tak sobě vzdané vkládají sobě a dětem svým, kteréž jim pán Buoh ráčí dáti ke všem právům městským.
„Před čtyřmi stolicemi“, t. j. před zahájeným soudem městským. Konšelé, jichž na počet obyčejně 12 bylo, sedávali ve čtyřech lavicích proti sobě postavených a každý kdož ku právu přistoupil, mezi tyto lavice se postavili musil. Po obnovení rady „sázel“ primas konšely do těchto lavic, t. j. vykazoval jim místa stálá a s první lavicí byla vždy na stáří a zásluze naložená důstojnost a čest spojena. — Zápisy knihovní rovněž se na těchto stolicích síni radní konaly, o čemž mimo jiné podává „liber contractuum“ města Slaného z r. 1443 přehojné doklady. Započínajíť se zá¬pisy v něm na příklad takto: Jíra filius Ondřejikonis intra quatuor scampna judicii pleni et vigorosi constituta curiam suam in praeurbio sitam dedit Dorotheae etc. - Ursula mater Bětce stans intra quatuor scamna judiciaria benivole non coacta resignavit domus suas etc. — Rokem 1445 počínajíc jsou zápisy české na př. Pecha z Farpic stoje mezi čtyřmi lavami plného a mocného soudu odřek se jest statku všeho Kantorové a vzdal všecko právo, kteréž jest měl po Erazmovi bratru svém na témž statku, slíbiv více z ničehož nenapomínati, on ani děti jeho. ↩︎