ZDROJ: Čelakovský, Jaromír: Selské povstání r. 1639 v kraji čáslavském
In: Svoboda, časopis politický
Rok vydání 1871
Ročník V,
Číslo 17
Datum vydání 10.9.1871
Praha: Josef Barák, 1874-1875 str. 391 a násl.
Národní knihovna České republiky - Signatura: 54 B 000319/R.1874 Roč.08,
Knihovna Památníku národního písemnictví - Signatura: Qp V G 66
dostupné na: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:8ed5d190-c0ea-11dc-a6d6-000d606f5dc6?page=uuid:e0552132-49de-489f-8c14-7b2bc66dfe36
391Selské povstání r. 1639 v kraji čáslavském.
V nařízení místodržících českých ze dne 31. ledna 1642, následkem kteréhož rada kutnohorská vyslané své do Prahy s omluvou poslala, nalézal se i další rozkaz k pánům šephmistrům, „aby mezi tím mistra popravního a též i hospodáře vězení šatlavního a biřice (však jednoho každého rozdílně, aby spolu mluviti nemohli) jistým a bezpečným vězením ujistiti hleděli a to tak, aby z toho těžce odpovídati nemuseli.“ — Následkem toho opatřeny jsou v Hoře vězením řečené osoby při popravě súčastněné.
Vyslaní pak kutnohorští, kteří se na počátku měsíce února o. r. na kancelář českou postavili, aby radu kutnohorskou všemožně omluvili, nedočkali se lepšího osudu nežli podřízení jim úřadníci.
Podrobnosti osudův jich v Praze nejsou nám známy, avšak tolik víme, že když 392se byli na hrad pražský dostavili a své omluvy přednášeli. Čten jest jim rozkaz místodržících českých, vedle kteréhož jsou zatčeni a do vězení purkrabského na hradě pražském uvrženi, v němž sobě skoro celý měsíc poseděli.
Dne 17. února 1642 poručili místodržící šephmistrům, aby „mistra popravního, též hospodáře šatlavního vězení neprodleně do měst pražských dobře opatřené, tak aby žádným spůsobem vyniknouti nemohli, na Nové město pražské do náležitého vězení dodali.“
Zatčení vyslaní kutnohorští použivše té příležitosti, podali k místodržícím tuto žádost:
„Milostiví páni, páni! Netajíme před v. mstmi., že na milostivé v. mstí. poručení šephmistři a konšelé na Horách Kutnách nepominuli sou se poslušně zachovati a mistra popravního, jakož také hospodáře šatlavního na Nové Město Pražské tu kdež náleželo dne včerejšího před večerem dodati. I poněvadž jsme my vyslaní z prostředku týchž šephmistrův podle milostivého v. mstí. nařízení až podnes v arrestu poslušně zůstávali a nikam z hradu Pražského vycházeti nesměli, v. mstí. ve vší šetrné poslušnosti žádáme a prosíme, abychom se zase k našim domácím, obzvláště pak k obecním povinnostem navrátiti a svobodně odjeti mohli, že nás milostivě takového arrestu osvobodili a na vzácné přímluvy za nás k v. mstem. činěné propustiti ráčíte.
A co se tu takkoliv s těmi škůdci zemskými přihodilo, že tím dotčení šephmistři a úřad vinen není, zprávy tyto pečeťmi dvou osob stavu vyššího pro lepší toho dotvrzení předkládáme. V čemž sebe k milostivé ochraně i právo kutnohorské poroučejíce od v. mstí. potěšitedlné resolucí očekávati budeme.“
Několik dní na to, když byli slíbili, že se všemožně přičiní o opětné zatčení škůdcův zemských, propuštěni jsou vyslaní kutnohorští na svobodu. Není o tom ani pochybnosti, že druzí vyslaní, kteříž byli šatlavní úřadníky do vězení Novoměstského dodali, všemožně — slovy, penězi a dary — se k vysvobození jich byli přičinili. Jak již to tak v světě bývá, musili podřízení úřadníci veškerou vinu nésti a rada městská sestávající tehdejšího času většinou ze samých lidí lakotných a podlých shledávala všemožně doklady, aby sama se očistila a úřadníky očernila. Podařilo se jí to úplně. Již v lednu uvězněni jsou v Novoměstské radnici Samuel Brtnický volený a Samuel Pokorný poručený rychtář městský a později Jan Zajíček mistr popravní a Jiřík Pštros hospodář šatlavní i jest nám na dále s osudy těchto čtyř osob se zabývati. —
Zajíček a Pštros, když jim sděleny byly omluvy a zprávy rady městské, podali radě novoměstské svou odpověď, „že vězení to vždycky tak neopatřené ostávalo, o tom páni rychtářové předešlí i nynější dobrou vědomost měli, však o to se nestarali, aby ubezpečené a upevněné bylo, tak že před lety dvadceti za rychtářství p. Jana Kozla a hospodáře šatlavního Matěje Červenky podobně tou dírou vězňové sobě z vězení po¬mohli. Ale tito aby sobě pomoci měli, na to sme nikda (majíce o ně dosti péče) mysliti neuměli a se nenadáli, tak jakž i toho mnohovzáctní páni šephmistři a radní na Horách Kutnách ve zprávě své pod dathum 4. února léta jdoucího 1642 dokládati ráčí. A ačkoliv že jsme s mistrem popravním truňk vína vypili, ale však v bázni boží a ne (odpustiti milostivě račte) do ožralství aneb do přeplnění a toliko, aby ti věz¬ňové potěšitedlnější mysli byli, při nich jsme některou hodinu zůstávali. Dále, kdež p. Samuel Pokorný, rychtář městský, v odpovědi své dokládá, že jsem já mistr popravní toho dne a večera byl ožralý, ale když ráčíte do svědomí (svědectví) Jana Vočadly a Víta Ryšánka na Horách Kutnách vězňův zůstávajících, jichžto svědomí pečetmi ur. pánův p. Václava Březského z Ploskovic a p. Václava Studeneckého z Pašýnovsi jsou upečetěna, milostivě nahlednouti, toho žádným spůsobem v takových svě393domí neráčíte vynajíti; nebo kláda ta byla na zámek zavřena a druhý šteft u té klády nemaje zámku druhého, an z pánův obecních, když páni rychtářové nic neříkali, také žádný nic k potřebám takových vězňův nekupoval, na skobě vložen a zastrčen byl. A byť pak i z té klády, kteráž velmi tlustá a těžká jest, sobě pomohli, však kdyby vězení v tom místě nebezpečném, kudy se dolů spustili do sklepu, bylo ubezpečené a upevněné, začež jsem já nejednou pro boha prosil, byli by tam musili zůstati. Ale když žádné mříže v okně toho sklepu nebylo, z něho sobě pomohli a ven vylezli. Jakož pak před pánem Bohem i v. mstmi. poníženě a pokorně pověděti musím, když sem ubohý, ponížený, zarmoucený vězeň z města Hory Kutné do vězení Nového města pražského vezen býti měl, tehdy zámku neměli, kterým by (račte pro bůh milostivě odpustiti) na nohách mých, ačkoliv žádným člověkem zločinným nejsem, pouta zavříti dali, ale sem tam chodíce a jinde hledajíce sobě jeho vypůjčili, kdežto to všechno, čím a jak vězňové ubezpečeni býti mají, pánům obecním náleží, aby koupili aneb spraviti dali, aby jak hospodář šatlavní, tak i mistr popravní v čas nebezpečných vězňův majíce taková instrumenta před rukama, tím dostatečněji je ubezpečiti a ukovati mohli. I proč jsou tehdy vědouce o tom, že prvé odtud vězňové vyšli, toho opatřiti a upevniti nedbali a nám je honiti nedali? — nýbrž nás ihned vězením stížiti dali a na statek mistra popravního všechen a všelijaký, jako i na dva koně obzvláště sáhnuto jest. Před některým málo letem v městě Kouřimi jeden vězeň hrdelní z vězení se dobyl i nebylo saženo na mistra popravního ani na stateček jeho, ale poručeno aby toho vězně hledal. Kteréhož on hledaje jal a zase do vězení dostavil. A kdyby nám toho podobně přáno bylo, kdož pochybovati může, abychom jich zase nedostali? — Přistupuje k tomu i toto, že mnozí takoví škůdcové přicházejíce na hlubinu hříchův svých v zoufalství padají, k tomu obávajíce se muk a trápení nad pánem Bohem stvořitelem svým a nad dušemi svými se zapomínají a je ďáblu poroučejí a tak netoliko z vězení znamenitě bezpečných, ale i z věží dosti pevných, hlubokých i vysokých vycházejí.
Protož my ubozí, bídní, tou příčinou velmi velice zarmoucení vězňové, ačkoliv nehodně, však poníženě a pokorně před v. mstmi. v rozprostřeném pláči srdcí svých padáme a prach země pod šlepějemi v. mstí. líbajíce, za to v duchu vroucně pro přebolestné rány syna Božího a nevinnou smrt jeho prositi nepřestáváme, abyste naší nevinu milostivě rozsouditi a z tak těžkého vězení ráčili poručiti propustiti; k tomu také, aby mistru popravnímu všechen a všelijaký stateček pobraný zcela a zouplna bez umenšení byl navrácen, dostatečně ráčíte opatřiti.“
Na to následovala resoluce král. místodržících ze dne 12. března k radě kutnohorské :
"Poctiví nám milí! Jakož jsou se Samuel Brtnický volený rychtář městský, též Jan Zajíček mistr popravní a Jiřík Pštros hospodář šatlavní za příčinou zmrhání některých škůdcův zemských, vězňův hrdelních, kteříž dobyvše se tam nedávno z vězení šatlavního zle opatřeného, preč utekli, do arrestu a vězení v Novém Městě Pražském dostali a v něm až posaváde zjištěni zůstávají, při nás, aby z téhož vězení propuštěni byli, poníženě i pro boha nepřestávají prositi. A poněvadž také jisté osoby z prostředku vašeho pominulých dnův na obzvláštní poručení naše sem citované, i zde potom za některý krátký čas na hradě Pražském arrestírované skrze supplikaci svou nám poddanou, že se o to, aby dotčení škůdcové zemští zase dosaženi byli, všelijak starati a s pilností k tomu přičiniti chtějí, sami od sebe i na místě celého počtu vašeho spolurádních slíbili a připověděli.
I věděti vám dáváme, že jsme vejš jmenované všecky tři osoby (rychtáře, mistr 394popravního a hospodáře) z toho arrestu a vězení propustiti nařídili, však na ten a takový spůsob, aby se oni s věrnou pomocí vaší po svrchupsaných škůdcích zemských horlivě ptali a pilně hledajíce, je nejdéle v půllétě od datum tohoto psaní našeho pořád sběhlém zase dosáhnouti a do předešlého, však již lépe opatřeného vězení dostaviti vynasnažili. Pak-li by v tom čase toho neučinili, tedy aby se také oni sami do zdejšího novoměstského arrestu a vězení, v němž nyní zůstávají, konečně zase po¬stavili. Samuel pak Brtnický přísežný rychtář městský, kterýž maje sobě, jak od popravního mistra, tak i od hospodáře šatlavního o velikém nebezpečenství toho místa, skrze které ti škůdcové vynikli, časně oznámeno, hned je záhy dobře spravili a opa¬třili nedal i proto přísného trestání spravedlivě zasloužil, podobně častopsaným osobám v tom pilném těch škůdcův hledání skutečně nápomocen býti má.“
Několik dní později nařízeno radě, aby i svršky a nábytky skonfiscírované vracejícím se domů úřadníkům vydány byly.
Nevíme, jaké kroky v Hoře Kutné k dosažení škůdcův zemských podniknuty byly. Pro válečné události zdálo se, že zcela na věc se zapomnělo; aspoň měli cís. místodržící v letech 1642 a 1643 na jiné věci co pomýšleli. Po smrti Bannerově povznesl Thorstensohn vítězně prapor švédský a porazil rakouské vojsko u Svídnice v Sasku na hlavu, tak že ohromný strach z takového vítězství v zemi české povstal. Na jaře r. 1643 vtrhli Švédové po druhé do království českého a dobyli veškerá města po Labi. Gallas, kterýž s vojskem rakouským v Hradecku stál, neodvážil se se Švédy v zápas pustiti se a tak puštěno švédskému vojsku do vůle řáditi v zemi české jak libo. —
Švédové 11. června t. r. Kutnou Horu přepadli a jak zpráva jedna praví „po vyplundrování a špulýrování celého města i domu radního v ničemž neušetřili. Sklepy v něm lidem k živnosti pronajímané dokonce vybity; truhly, v nichž rada své potřeby a některé jiné věci uzavírané měla, roztřískané a rozsekané se nacházejí. Nahoře také jak přes radní světnici na síni se jde, kdež od mnoha let věci všelijaké sirotčí, truhly odoumrtní a jinačí na právo vzaté zůstávaly, též porušeny a co lep¬šího v nich zavříno bylo, vše vybráno. A což mnohem více bylo v radní světnici, kdež se soudové drželi, lidské spravedlnosti řídily, soudcové ve čtyřech lavicích sedali, proti nim písaři radní kancelář svou měli, vše rozptýleno, posekáno a porušeno. Nadto pak větší ohavnost a ruina v deposici a na sklepě skrze rádní světnici se nachází, kdež všechny archiva, věci obecní, sirotčí a jiné pertinence, listy a starožitnosti od ně¬kolika set let shromážděné a v jistá místa složené, v peří smíchány a sklípek obzvláštní, kde privilegia městská, pečeti městské a jiné věci v železné truhle celé složené a dosti opatřené byly, zdobývané a preč vybrané jsou, tak že dotčené ruiny téhož a škod v něm zdělaných dosti vymluvili a vypravili možné není. Podobným spůsobem se ve světnici osmi soudcův, kdež svůj obzvláštní soud mívali, též rychtáře městského svět¬nici dálo a všecko porušeno a rozmetáno jest.“
Že za takovýchto poměrův nikdo se nestaral o uprchlé škůdce zemské, ani o viníky jich uprchnutí, lehce pochopitelno. Teprvé, když Švédové z Čech do Moravy od¬táhli a v Hoře Kutné rovněž jako v jiných městech rada městská obnovena jest, tu zdá se, že si v Praze opět na kutnohorské úřadníky vzpomněli.
Psaliť místodržící čeští do Hory dne 4. září 1643: „Poněvadž k dosažení vězňův uložený termín již dávno prošel a my zdali uptáni a zase dosaženi jsou, od vás žádné zprávy nemáme, protož pokudž se témuž našemu vyměření zadosti nestalo, jmenem a na místě J. M. Cské. vám o tom poroučíme, abyste jak předoznámené tři osoby (totiž poručeného rychtáře městského, mistra popravního a hospodáře šatlavního), 395tak i rychtáře městského S. Brtnického sem do měst Pražských do téhož vězení Novoměstského, v kterémž prvé zůstávali, neprodleně dostaviti hleděli.“
K nařízení tomuto dopravila rada kutnohorská úřadníky opět do vězení pražského, kdež měl osud jich se rozhodnouti. Dozor nad nimi vedl šephmistr Jiří Joachym Venclovský z Rottu, kterýž vedle uzavření rady přičiniti se měl, aby i rychtáře městské z vězení a dalšího trestu vyprostil. Bylť totiž Samuel Brtnický bratrem Karla Brtnického a lze tudíž si lehce starostlivost rady vysvětliti.
Konečně dne 23. listopadu 1643 učinili místodržící čeští s panem praesydentem a radami komory apelační toto vyměření:
„Poněvadž dotčení hrdelní vězňové v opatrování téhož mistra popravního a hospodáře šatlavního zůstávali a neopatrností jich zmrháni a zmařeni jsou, protož že pro tu nepozornost a nedbanlivost svou
on Jan Zajíček, hospodář šatlavní vystavením jeho za půl dne v kruhu na pranýři; nic méně i
Jiřík Pštros, mistr popravní vymrskáním metlami z města a z království tohoto na věčnost vypověděním strestáni býti mají. A nacházejíce se dotčené osoby nyní zde v městech Pražských poctivým purkmistru a radě Starého města Pražského od j. mstí, se poroučí, aby toto vyměření náležitě a skutečně exekvírovati dali.“
O příčině, proč s dvěma rychtáři městskými podobně naloženo nebylo, podává nám zprávu list vyslaného z Hory radního Venclovského, kterýž dne 25. listopadu Karlu Brtnickému píše:
„Službu svou povolnou vzkazuju a při tom vše nejlepší dobré panu bratru s jeho domácími vinšuje přeju věrně rád. Psaní pana bratra jsem dobře přijal a že se pan bratr za pana bratra Samuele Brtnického ke mně přimlouval, abych tu věc v příčině těch zmrhalých škůdcův zemských co nejdříve k místu a konci fedroval a přípis toho vyrčení p. místodržících p. bratru odeslal, mohu panu bratru v pravé pravdě oznámiti, že jsem v solicitýrování při j. mstech. jistě na své pilnosti nic dokonce sjíti nedal, nýbrž neustále nastupoval a urgíroval, jakož pan bratr z přípisu toho vyrčení vyrozuměti moci bude, kterýžto vejpis pan Samuel Brtnický panu bratrovi k přečtení odvesti má. I mám za to, že netoliko pan bratr, ale i páni šephmistři vespolek, kterých se tu také nemálo dotýkalo, mým pilným solicitováním dobře spokojeni budou; však toto bezelstně panu bratru, aby to v plnosti rady přednesti sobě nestížil, oznámiti musím, že když včerejšího dne páni místodržící skrze pana sekretáře Smolíka mne jakožto solicitátora, pana Samuele Brtnického a p. Samuele Pokorného na kancelář povolati dali a skrze téhož sekretáře panu Brtnickému a Pokornému u přítomnosti mé velikou domluvu a kapitolu oznámiti poručili, totiž že j. msti. dosti příčiny míti ráčili pány šephmistry ku příkladu jinším městům dáti strestati a spokutovati a to proto, že ti škůdcové zemští jim vlastně a právu jich a ne těm zlehčeným osobám k opatrování odvedeni byli a oni co právo jich též na ně pozor dáti měli. Však že tu přísnost, kterou jsou j. m. pánům šephmistrům podle zasloužení v příčině neopatrnosti vězení jich jim prokázati měli a je podobně i pana Brtnického a Pokorného trestati dáti, ač páni šephmistři jakožto vrchnost tu v té věci mnohem více přehlídli; však nic méně, že tu přísnost v milost obraceti a jim to na ten čas milostivě prominouti ráčí.
Nicméně aby budoucně lepší pozor na sebe dali a kdyby se budoucně co tako¬vého státi mělo, že jistě by p. šephmistrům poslední věc k většímu zlému, než-li první přišla. A tak na oko se vidí, že pan Brtnický a Pokorný od j. mstí, za vinna uznáni nejsou a křivda by se jim dála, aby oni měli takovou velkou škodu a outratu sami nésti, poněvadž páni šephmistři stejně vinni byli, ješto jich povinnost jest kaž396dého pátku dvě osoby radní do vězení vysýlati a o nedostatcích se dotazovati. Pročež pana bratra za to žádám a se přimlouvám, aby jim panu Brtnickému a Pokornému, jakáž takáž náhrada a náprava se stala neb podle mého dobrého svědomí to za slušné uznávám býti, poněvadž skrze ně častopsaní páni šephmistři takového těžkého zane¬prázdnění a jistě pravím těžkého, neb já o tom dobře vím, jak ty věci těžce šly, osvobozeni zůstávají. S tím milost Boží s námi býti rač."
A takový byl konec bouřky lidu selského r. 1639 Páni „škůdcové zemští“ buď za hranicemi se octli, bud v cizí vojenské služby vstoupili a nižší dva úřadníci věznice kutnohorské musili je z vlasti následovati.
Každé vypravování z tehdejší doby končí se šibenicí, pranýřem, vymrskáním z vlasti a vyhnanstvím.
Jar. Č.