Antonín REZEK (ed.), Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, Svazek I., Nákladem Matice české, Praha 1878
dostupné na kupř. na: https://www.google.cz/books/edition/_/mlUjAAAAMAAJ?hl=cs&gbpv=1
VIIII.
Životopisy.[1]
1. Bartoš z Práchňan. - O rodičích jeho nemáme zpráv nijakých. S určitostí víme pouze to, že VIIIBartoš byl původu městkého a že narodil se r. 1444 v Kutné Hoře. Živil se suken kroječstvím, odkudž zván byl obyčejně Bartoš suken kroječ, neboť přídomku byl nabyl teprvé později. Z příbuzných jeho připomínají se bratří Šimek († v pátek po sv. Havlu r. 1474.) a Ondřej, sestry Anna, bydlící v Bukové, a Kateřina[2] v Čáslavi, pak Barbora kmotra. Bartoš nepochybně záhy vyniknul větším vzděláním i zámožností, ježto od léta 1470 a 1471 spatřujeme jej býti cechmistrem suken kroječů, ale zároveň již také šephmistrem, v kteréžto hodnosti pak téměř nepřetržitě zůstával až do r. 1507, byv při tom po většině šephmistrem prvním a maje sobě přidělenu správu obecních peněz. - Vlastního velikého jmění nabyl však hlavně nákladnictvím horním, jemuž se byl cele oddal, nechav kroječství úplně stranou. - Byliť za doby jeho nejkrásnější časy na H. K. Král Vladislav vážil si vysoce města toho, přečasto zde přebýval a tolik znamenitých privilegií jemu udělil,[3] že obyvatelé jeho IXslynuli velikým bohatstvím. Obyčejní řemeslníci a obchodníci, opustivše původní zaměstknání své, nakládali na hory a bohatli, pomáhajíce sobě při tom k erbům, titulům i povýšení do vyšších stavů. Erbovní šlechta kutnohorská v těchto letech vzala svůj nejhlavnější původ a rozvoj.
Bartoš žil již také více po šlechticku, vydržovav si k vlastním potřebám písaře, napřed Pistora z Načeradce (strana 46.) a pak jistého Růži. V úzkém přátelství byl s doktorem Janem Švankem, Svatomírem Zrůbkem z Újezda, arciděkanem při chrámu jakubském, s Jarošem Slonem z Chvališova, a zvláště s biskupem Filipem Sidonským, jenž od r. 1506 trvale v Kutné Hoře bytoval. Bohatna hornictvím čím dále tím více, skupoval dosti rychle za sebou hojné statky zemské (str. 340 a n.), zvláště r. 1491 Kbel od Jana Pašiněveského z Trojanovic za 300 kop gr. č. Brzo na to r. 1492 odkázala jemu a příteli jeho dru. Švankovi Kateřina Alderova veliký dům zvaný Charvátovský se vším příslušenstvím, a oni prodali jej r. 1493 (ve středu před Zvěstov. p. Marie) za 730 kop gr. č. obci kutnohorské (str. 48.), aby z něho byla nová radnice učiněna.
Dle způsobu doby své obracel Bartoš zřetel též k nadáním kostelním, o čemž zvláště připomíná se, že r. 1486 s Jarošem Slonem učinil sbírku mezi havéři dolu Rousy a že koupil z výtěžku sebraných rud za 50 kop a 30 gr. zlatohlavový ornát s dvěma zlatohlavovými dalmatikami barvy brunátné ke kostelu sv. - Jakubskému. Od r. 1491 počal se psáti z Práchňan dle listu od krále Vladislava sobě v tomto roku Xuděleného. [4] V létě 1494 a násl. bylo Bartošovi podstoupiti trpkou zkoušku za doby bouří havéřských (strana 48), když on jakožto šephmistr byl v šanc vydán velikým nebezpečím. Ale on statečně se zachoval, i nemalého účastenství při sesazení neoblíbeného horního hofmistra Michala z Vrchovišť měl. Jakožto bohatý nákladník, jemuž v dolech Rousích a Šafařích mnoho třicátých (str. 56 pozn. 2.) náleželo, staral se Bartoš velice o vývoj hornictví a směle ukazoval k nepořádkům, jež při nedostatku vrchní vládní moci se právě tak při horách, jako kdekoliv jinde, v době této objevovaly.
Za léta veřejné činnosti Bartošovy vystřídali se čtyři nejvyšší mincmistři a mnoho hofmistrů horních, urburéřů a j. v. úředníků horních. Bartoš, jsa velikým ctitelem krále Vladislava, staral se přede vším o to, aby všem krádežem při horách konec učiněn byl a král aby velké škody netrpěl. Již za mincmistrování p. Bohuše Kostky (1499-1505.) přicházelo pro to k výstupkům mezi Bartošem a horními hofmistry; poněvadž však poměry se nepolepšovaly, vyXIstoupil Bartoš r. 1506 při nastoupení nového mincmistra Bernarda z Waldštejna a veřejně před ním, před šephmistry a všemi úředníky horními ukázal ke všem „neřádům“ (str. 340.) při horách vládnoucím a obviňoval přímo hofmistra Prokopa Kroupu z Chocemic, „že všecko to vidí, ale o žádnou nápravu se nestará, a král J. Mť že tím velikou škodu trpí.“ -- Bernard z Waldštejna uznal přednešení Bartošovo jakožto správné, a král Vladislav sám, obdržev v Budíně zprávu o tom, poděkoval se Bartošovi za lásku a přátelství jeho, svou královskou milostí se jemu zakazuje (str. 128). Král i jinak byl zavázán vděčností k Bartošovi, poněvadž on nejednou stavěl se jakožto rukojmě za dluhy jeho, tak jmenovitě r. 1502, když král od Adama Štose z Kúnic 225 kop č. sobě vypůjčil a Bartoš vedle hofmistra Prokopa Kroupy, úředníka mince Johannesa ze Skalice, urburéře Jiříka z Lorce, erzkaféře Jana Zygele a Jana Hanykéře ze Semína za rukojmě se postavil.
Veřejné vystoupení Bartošovo r. 1506 bylo však také již poslední. Roku 1507 vzdal se také všech čestných úřadů při obci, jež byl nepřetržitě po 40 téměř let zastával, a od té doby až do své smrti žil již jenom v rodině své, zanášeje se při tom nepochybně sepisováním pamětí svých, jichž původní koncept již za dob pravnuka jeho Mikuláše Dačického ve „vetchých knížkách“ se nacházel a nám v této původní podobě se nezachoval.
V rodině byl Bartoš z Práchňan šťasten i četným potomstvem požehnán. S manželkou svou Annou, XIIodtud Bartošovou zvanou,[5] již byl asi r. 1470 pojal, měl osm dětí: Jana, Zuzanu, Libuši, Mikuláše (nar. 1485), Adama (nar. 1495), Petra, Kristinu a Apolonu. Z těch ještě za živobytí otcova zemřela Libuše (roku 1496 v středu po sv. Bartoloměji) a záhy po otcově smrti násilně sešel Adam (r. 1512). Poněvadž pak nejstarší dcera Zuzana již r. 1500 (ve středu po sv. Jakubu) provdala se za Jana Zygele z Chocemic a tím z domu otcovského vybyta byla, učinil Bartoš v kšaftu svém 1. 1507, v den 11 tisíc sv. panen sepsaném, ostatní všechny děti, ji vyjímaje, dědici svými, odkázav také něco manželce Anně, sestrám Kateřině i Anně a kmotře Barboře. Za ne celá tři léta po zhotovení kšaftu zemřel pak Bartoš z Práchňan dne 9. dubna 1. 1510 v stáří 66 let (str. 336.). – Vdova po něm Anna provdala se r. 1511 za jakéhosi Šimona, avšak již rok na to zemřela, učinivši hojně odkazův dceři z druhého manželství Anně [6] a dcerám i synům z prvního manželství. Když pak téhož roku (1512.) zahynul i Adam z Práchňan rozdělili se teprv pozůstalé děti Jan, Mikuláš, Petr a nezletilá Kristina [7] i Apolona[8] o veliké jmění otcovo zvláštní XIIIdílčí smlouvou, kterou pro její zajímavost dali jsme otisknouti celou jakožto Přílohu na str. 357.
Kromě četných movitostí, pak třidcátých, kukusů a jiných tálů horních dostali: Petr Neškaredice, dům v Kutné Hoře a zahradu v Hlouškách; Mikuláš Kbel, Opatovice, Chvatlinu dolejší i hořejší, Sobušice, Straskytlovský dům v Hoře Kutné; Jan Lhotu, Vidice, Albrechtice, Tuchotice, Mlýny, (strana 338) a platy v Mezholezích i Přebozech.
2. Jan starší z Práchňan. Již za života otce svého vynikal ve veřejnosti Jan, zvaný „starší“ z Práchňan. Roku 1496 ujel před morem z Kutné Hory do Pelhřimova a tam se oženil v den Povýš. sv. Kříže s Annou, dcerou Jiříka z Elkuše a v Lorci. Žena jeho záhy zemřela a Jan v listopadu r. 1511 oženil po druhé s Annou, dcerou Jana Janovského ze Soutic. Z obou manželek pošlo 8 dětí: Dorota zvaná starší,[9] Zikmund, Matiáš[10], Burian, Kristina, Salomena, LidXIVmila a Mandalena.[11] Jan starší zanášel se obchodem s věcmi kupeckými a kramářskými. Před rokem r. 1505 koupil společně s otcem statek pozemský Libenice, nepochybně od Vaňka Loreckého z Elkuše, avšak zapletl se tím do různých závad s Loreckými, (str. 338), z nichž mu pak bratří jeho museli pomáhati, aniž by Libenice rodu svému udrželi. Podíl svůj po otci hned roku 1513 prodal celý Kunšovi Bohdaneckému z Hodkova (strana 338), ponechav si pouze nádherný dům Knejslikovský, jejž po smrti jeho držel syn jeho Matiáš, pak vdova po něm Johanna ze Všehrd; avšak o dům ten dlouhý se vlekl spor mezi dcerou Janovou Dorotou a dětmi druhé dcery jeho Kristiny.
Čestné úřady v obci zastával Jan starší po několikráte. Roku 1510 byl starším obce, r. 1518 obecním pánem, maje při tom na starosti zprávu důchodův, r. 1519 šephmistrem. Roku 1520 stal se také úředníkem mince, avšak ne na dlouho. Nebo již v srpnu r. 1521 zemřel.
O rok později zemřel také mladší bratr Janův Petr, nejmladší syn Bartoše z Práchňan. Ten ženat byl s Lidmilou, dcerou Oršily, dcery p. Slona z Chvališova, avšak jenom krátký čas, ježto oddělila se záhy od muže svého, a statek mu pobravši, „své vůle dosti XVužívala.“[12] Petr bydlel v domě u Zlaté Husy, jehož polovice mu náležela. Statek Neškaredice ku konci života svého prodal Janu Bejchorskému z Raškovic, jenž mu byl zaplatil pouze 1000 kop gr. č. Protož odkázal Petr v poslední vůli všechen statek bratru svému Mikulášovi a zahrnul v to i Neškaredice, „aby on tok místu přivedl a buď ves Neškaredice aneb ty peníze, zač jest prodána, k sobě přijal." Mikuláš Práchňanský s dědicem Jana Bejchorského, též Mikulášem, učinil jisté narovnání (str. 90) a Neškaredice pro sebe podržel.
3. Mikuláš z Práchňan. Narodil se roku 1485 v sobotu př. sv. Ondřejem. O mládí jeho víme pouze tolik, co on sám v Pamětech o sobě vypravuje (str. 51. a 329). Roku 1496 zároveň s bratrem Janem před morem ujel do Pelhřimova a r. 1502 byl po nějaký čas v Praze, možná že v příčině vzdělání na vysokých školách, ježto v latině později i verše skládal. (str. 96.). Jakožto mladík 21letý r. 1506 v outerý po sv. Bartoloměji oženil se s 14letou Justinou, dcerou nebožtíka Ondřeje Mejšnara, bohatého nákladníka Horského. Oddavky církevní vykonal v chrámu Jakubském sám biskup Filip Sidonský, jenž tehdáž v K. H. sídlel. Sňatkem tím nabyl Mikuláš hojného jmění a vzácného příbuzenstva.[13] Od otce svého obdržel XVIprozatimně 400 kop č., s nimiž počal provozovati živnost suken kroječtví, jíž vzdal se teprv u pokročilejším věku. Když otec jeho zemřel a bratří o statek se podělili, připadly na něj vsi Kbel, Opatovice, obě Chvatliny, Sobušice a Straskytlovský dům v Hoře. Mimo to dostalo se mu četných třídcátých a tálů horných, jakož i půl stolice pregéřské. Vstoupiv pak do života veřejného s velikým majetkem a s dosti velikým vzděláním, klestil sobě rychle cestu k nejvyšším hodnostem v obci. Bylt on mužem obdivuhodné činnosti a přičinlivostí. V knihách kutnohorských z doby jeho není téměř ani jediného listu, kde by nevyskytovalo se jmeno jeho buď při nějaké záležitosti veřejné neb soukromé. Dějiny života jeho jsou dějinami Hory v době té.-Mikuláš z Práchňan za krále Vladislava i Ludvíka byl representantem měšťanstva Horského v boji proti oběma stavům vyšším; později byl veřejným stoupencem politických i staroutrakvistických snah Paškových a Zděnka Lva z Rožmitálu, a po r. 1530, když městům nastávaly tuhé spory o sazení konšelů, byl on hlavou odporu proti nejv. mincmistru Albrechtovi z Guttenšteina.
Již od r. 1511 byl Mikuláš cechmistrem mezi suken kroječi a od r. 1510 zasedal již ve sboru starších obecních, a od té chvíle stál pak v čele obce buď jakožto šephmistr aneb primas. Po celý život svůj dohled měl nad správou obecního jmění. Roku 1515, když od krále Vladislava dosazen byl za mincmistra Bohuše Kostka, a strana panská přála sobě míti v tom úřadě Jindřicha Tunkle, Mikuláš s Prokopem Kroupou a s jinými byl u krále, aby ve prospěch XVIIKostkův účinkoval, avšak vždy nadarmo. Na sněmích v Praze zastupoval po dlouhá léta obec horskou, byv i r. 1526 členem oné deputace, která k nově zvolenému králi do Vídně se odebrala. Obšírné relace o sněmovním jednání, které buď on aneb některý jiný spolusněmovník domů posílali, jsou po dnes důležitým pramenem pro dějiny stavu městského[14] Roku 1527 a 1528 udála se hojná příležitost, aby mohl se Mikuláš zastati privilegií rodiště svého. Sněmové obou těchto let svolili jistou „tureckou berni“ a ta rozdělena byla podle tří stavů na tři díly. Quota městská rozvržena byla opět na obyvatele jednotlivých měst dle počtu usedlého obyvatelstva. Tu však vytasili se Kutnohorští se zvláštním privilegiem, od krále Vladislava roku 1503 jim uděleným (str. 125), které osvobozovalo je za to, že pilně na hory nakládají, od jakýchkolivěk berní vojenských. Mikuláš z Práchňan a druhý posel horský Zachař z Chrudimě odebrali se ku králi se žádostí, aby od složení té částky, jež na ně z quoty městské připadala, pro nynějšek i budoucí časy byli osvobozeni. Král po dlouhém otálení a hádkách o to konečně povolil, vydav r. 1528 ve čtvrtek př. sv. Václavem výpověď, že Horníci vyjímaje statky pozemské „berně turecké“ platiti nemají. Mikuláš z Práchňan podnikl brzy na to v létech 1532 a 1533 zvláštní cestu do Prahy s jinými spolusousedy svými[15] a vymohli pak na králi nové stvrzení veškerých priXVIIIvilegií horských jakož i různých slibů ve věcech reform hornických.
Mezi tím zapleten byl však Mikuláš ještě v jiný proces politický. - Jest s dostatek známo, že převrat Paškovský nastavší r. 1524 v Praze opakoval se téměř ve všech městech královských s libovůli tu větší, tu menší. V Kutné Hoře také sic staroutrakvisté opanovali všecky úřady, avšak hrůzovláda jich nepodobala se asi v mnohém řádění Paškovu, což již z toho vidno jest, že přední vyhnanci pražští, Jan Hlavsa a mistr Brikcí, hledali v Hoře svého útočiště, ano že Brikcímu dostalo se zde něco později i úřadu.[16] Nicméně však byla „stará rada kutnohorská“ z r. 1525 celá obžalována v týž čas, kdy také s velikým prospěchem při svou líčili vyhnanci pražští. Ale čest kutnohorské rady byla uhájena, ješto se zdá, že hlavně pohnutky soukromé Burjana Králického z Krsovic k tomu vedly, aby ostře při soudu dorážel na starou radu, která seděla r. 1525, a že vlastních přečinění ve způsobu Paškovském před rukama ani nebylo. Mikuláš z Práchňan zůstával dále primasem horským a právě toho roku (1529) přičinil se o vydání nového policejního řádu městského, jímž ustanoveny byly zvláště přísné tresty lidem „vyššího řádu, kteříž zde chodíce nás sobě mýně než vohaře a chrta váží a mnějí, že sú naši páni.“ Roku 1530 vyslána byla do Hory zvláštní komisse, a i ta znovu sadila radu, učinivši Mikuláše z Práchňan primasem, při kteréžto příležitosti měl on dlouhou řeč o svornosti v obci a vzáXIXjemné lásce sousedstva, kteráž tak se líbila, že „zkříkli všickni“ na pochvalu, když on dokončil.
Roku 1534 dosazen byl za mincmistra na H. K. p. Albrecht z Guttenšteina a nyní nastaly obci opět časy neblahé. Nový mincmistr hleděl přede vším dostati v moc svou sazení rady, nehledě ke staré zvyklosti , dle kteréž každý člen rady odstupující napsal na cedulku mimo sebe ještě dva jiné měšťany, z nichž pak obyčejně nejv. mincmistr radu sázel. Guttenštein počal se však již r. 1534 vkládati nemístně v záležitosti obecní, ujímaje se některých sousedův, kteří pro zjevné zlořády byli dáni do vězení. Děkanovi horskému poručil, aby na kázáních svých ostře se rady dotýkal, a když konečně r. 1535 v neděli př. sv. Václavem došla doba úřadování staré rady, svolal obec k sazení rady nové. Při příležitosti té měl delší řeč (str. 335), v níž ostře káral starou radu z nešetrnosti s penězi obecními, a konečně sadil radu novou, jmenovav dva měšťany za konšely, jichž jmena nebyla na cedulkách odstupujících konšelů napsána.[17] Proto nastalo v obci veliké jítření, které tím více vzrostlo, když Guttenštein času nočního jal se svolávati čeládku horní, chtěje vybíti šatlavu a osvoboditi vězně od rady tam zavřené. Dále žádal minemistr, aby od rozsudkův Horníkův ve přích městských bylo k němu od volání a on aby právo měl přesuzovati (strana 94); avšak Horníci k tomu nesvolili. Našli se sice někteří sousedé, a to nejenom v Hoře než i v Kolíně i v ČáXXslavi, jenž chtíce zalíbiti se a pomocí mincmistra úřadův nabýti, odvolávali se k němu a on skutečně ve přech jejich zvláštní soud osazoval a osobně na něm předsedal. K zastrašení neposlušné rady vydržoval také mincmistr zbrojný lid na dvoře Vlaském. Zprávy o sporu kutnohorském brzo přišly do Prahy a král se zvláštním poselstvím vyslal roku 1535 do Hory nejv. hofmistra Zdislava Berku, aby se přičinil o mírné narovnání. To se sic podařilo, ale na krátko. Horníci totiž bedlivě toho hleděli, aby dělníci v dolech pracující, havíři a jiná horní čeládka, nemohli vkoupiti se v žádnou živnost městskou, a všechny pokusy havířů potkaly se až dosud s úplným nezdarem. Guttenštein ale brzo po smíření dovolil, aby havíři si zřídili pivovar, a dovolil jim i dále, aby si směli do něho vésti vodu z rybníků zřízených velikým nákladem ku potřebám horním. Jen se to stalo, a již na vratech Vlaského dvora přibit byl pamflet na p. mincmistra. Ale i mezi konšely nastalo jítření, o kterémž však Guttenštein dobře byl zpraven, maje v radě dva své přivržence. K tomu dal se také znovu v hájení jakéhosi Hány krejčího, jenž pro různé zločiny byl u vězení. - Nepochybně že následkem těchto rozstrků přišlo k prudkým řečem v radě konšelské, které však tím se skončily, že Guttenštejn koncem r. 1535 vsadil Jindřicha Charváta do vězení a ujistil se osobou primasa Mikuláše z Práchňan, vzav jej na závazek pod 2 tisíce kop č. (str. 95). Nyní (roku 1537) přišla celá záležitost k soudu komornímu do Prahy, kamž mincmistr obeslal Mikuláše z Práchňan a Jindřicha Charváta. Ti oba s velikým prospěchem hájili XXIvěc svou, a král, aby rázem ukončil spor, vyslal do Hory jakožto komisaře pány Viléma z Waldšteina a na Richmburce, Adama Říčanského z Říčan a na Zásmucích, Zikmunda Anděla z Ronovce a na Morašicích a Petra Janovského ze Soutic a na Zaječicích. Ti svedli obě strany k slyšení k pondělku př. sv. Jakubem (str. 98.). Avšak Mikuláš z Práchňan přednesl pouze všechny stížnosti, které obec proti p. mincmistrovi měla, a rozsudek vznesl na krále samého. Komisaři poručili stranám, aby se pokojně k sobě chovaly, a odjeli. Nejv. hofmistr poručil ještě Guttenšteinovi, aby roku toho radu nesázel, až do rozhodnutí královského. To učiněno bylo r. 1538 ve středu po sv. Žofii (str. 99) slavnostným spůsobem. Král rozhodl, aby mincmistr v záležitosti obecní nikterak se nevkládal, Mikuláše z Práchňan a Jindřicha Charváta ze závazku propustil, avšak co se sázení rady dotýče, vyhradil sobě právo, aby mohl buď on neb i jeho nejvyšší mincmistr saditi na úřad konšelský lidi hodné i z nepsaných. Po urovnání některých ještě nesrovnalostí s novým děkanem horským Václavem Řezníkem a s Jindřichem Charvátem bylo v Kutné Hoře ticho od té doby, a jmenovitě Mikuláš z Práchňan žil s mincmistrem v poměru dosti přátelském. (str. 100 a 103). Obec horská přičiněním Mikulášovým zřídila téhož roku pro soudy zvláštní sbor osmi soudců (str. 101), aby nikdo více na průtahy sobě naříkati nemohl, a mincmistr aby žádných práv na přesuzování pří více sobě neosoboval. - Když potom r. 1542 Albrecht z Guttenšteina z minemistrství byl sesazen a král novým mincmistrem Šebestiana z Weitmile učinil, neXXIIporušilo se více přátelství mezi konšely a dvorem Vlaským. Mikuláš z Práchňan jezdil dále jménem obce do Prahy ku sněmům a jmenovitě r. 1543, když král za příčinou zatopování se dolu Osla na hory více nakládati nechtěl, horlivě se zasazoval o to, aby stav rytířský i panský u krále se za další podporu přimlouvali, čehož také na nějaký čas ještě dosáhl. Naposledy byl Mikuláš z Pr. v Praze při nešťastném sněmu bartolomějském r. 1547, nesa králi veškerá privilegia horská. Avšak výsady pregýřů a mincířů odevzdány nebyly a tu král s velikou pohrůžkou pod uvarováním hněvu a trestání Mikulášovi z Práchňan rozkázal, aby ihned o dodání jich se přičinil, čemuž také bez odporu zadost učiněno bylo. Od této doby odřekl se Mikuláš, již také valně sestárlý, všeho veřejného života.
Ještě více času nežli činnost veřejná vyžadovaly soukromé záležitosti Mikulášovy. - Oba bratří jeho Jan i Petr záhy zemřeli. Petr zanechal nespořádanou ženu, k vůli níž mnoho bylo Mikulášovi podstoupiti strastí, a zadlužené dědictví v Neškaredicích a půl domu u Zlaté husy v K. H. Po velikých obtížích Neškaredice byly vyplaceny (str. 90.), ale půl domu u Zlaté Husy prodáno Jakubovi Hánovi r. 1538 za 30 kop č. (str. 101). Druhý bratr Jan zemřev zanechal vdovu Annu Janovskou ze Soutic s osmi nezletilými dětmi, a hned nastal soud o vyplacení zpět věna Anny Janovské, jenž skončil se r. 1536 v neprospěch Mikulášův. Ještě ten nebyl ukončen, již zemřely v mladém věku nejmladší děti Janovi z Práchňan, a ihned nastal soud o podíly po nich zůstalé XXIIImezi Mikulášem z Práchňan a nejstarší dcerou Janovou, Dorotou, manželkou Bohuslava Porybného od Slonů.
V tom zemřel však již také nejstarší syn Janův Zikmund, zanechav vdovu se dvěma nezletilými dětmi, a těm všem był Mikuláš z Práchňan poručníkem. Velikých starostí spůsobovala jemu také vlastní sestra Apolena, provdaná za Petra Škrovada z Vrbice, a mnoho jiných sporů, o nichž on sám se zmiňuje (str. 77 a 339).
Nákladnictví hor také již v době jeho počalo býti méně výnosným pro stálé nepořádky a nepoctivosti úředníků, jakož i pro neopatrné dolování, kteréž to zavinilo, že každoročně se některý důl zatopil a tím nákladníci do škod přicházeli. Mikuláš měl podíly v Plimli a Gunterech, největší však v dolech Mladé Rousy a Rousy řečených, kdež i také r. 1522 po nějaký čas písařství vedl, a časté cesty nyní i později v hornických věcech ku králi podnikal (str. 98). V hornictví celkem méně dobře se mu dařilo, tak že roku 1535 veškeré perky v Plimli prodal erckauféři Mášovi za 338 kop č. Ale i jinak stenčovalo se valně jmění Mikulášovo, následkem přílišného zaměstknání mimo dům, a on byl nucen prodávati neb rozzastavovati majetek zdědený. Již r. 1513 prodal některé částky statku svého obci kutnohorské, roku 1532 zapsal jim částku Neškaredic v 982 kop a 30 gr. č., jinou částku zastavil Ludmile z Libodržic ve 207 kop, Pavlovi Sekretáři z Kostelce zastavil něco lidí ve Chvatlině a r. 1533 prodal ostatní Chvatlinu i Sobušice p. Mandaléně Šlechtové. V neznámé době koupil opět vsi Stuparovice, Lovčice i Bousov, avšak r. 1532 zase je XXIVprodati musel. (Viz ještě str. 100 a 104). Nicméně bylo jmění Mikulášovo v letech třicátých ještě velmi hojné, když ku př. ze statkův svých pozemských dal r. 1532 berně turecké 37 kop a 20 gr. (str. 91), jakožto starší nad erckauféři vypravil s Janem Melhauzským 1 desátníka, 14 pěších a 3 jízdné. Roku 1543 dal však berně turecké již jen 25 kop. č. (str. 336).
Manželství Mikulášovo s Justinou z Hor bylo dosti šťastné (ostatně viz str. 91) a požehnáno hojnými dítkami, z nichž dvanácte v mladém věku zemřelo (jména jich na str. 90) a čtyry: Dorota zvaná mladší (nar. 1519), Jan zván mladší (nar. 1522), Jindřich (nar. 1525) a Lidmila (nar. 1528) otce svého přetrvaly. Největší nesnáze působil otci nepochybně mladší syn Jindřich. Uneslt on jakožto mladík 17letý (r. 1542) Annu, dceru Kateřiny kramářky, děvče dvanáctileté, a opojiv ji dal se s ní oddati v domě otce svého od Víta, faráře u sv. Bartoloměje. Matka její žalovala u šephmistrů, ti vznesli celou věc ke konsistoři a ta ujistila Jindřicha i Annu vězením v Star. M. pražském. Nemravný útok mladého Jindřicha byl však podporován i vlastním otcem i p. Šatným z Olivetu, a u konsistoře konečně bylo rozsouzeno, že Anna jest pravou manželkou Jindřichovou, avšak že má až do uplynutí 13. roku býti pod ochranou paní Zygelové z Chocemic a pak teprv vydána má býti muži svému Jindřichovi. Po té byli oba z vězení propuštěni, avšak mladičká žena Jindřichova ještě téhož roku zemřela (str. 106 a 107). Mikuláš z Práchňan dočekav se věku 65 let zemřel r. 1550 v sobotu po Nanebevstou pení páně a pochován byl podle otce svého Bartoše XXVve chrámu Barborském. Krátce před tím (ve čtvrtek po provodní neděli) učinil kšaft, jímž nemovité zboží své, což mu zbylo v Neškaredicích, ves Kbel, něco lidí v Opatovicích a Radovesicích, některé dědiny u Krchleb, půl stolice pregýřské a druhou stolici pre. gýřskou bez půl čtvrti odkázal synům svým Janovi a Jindřichovi; manželce Justině odkázal pivovar na Pachu a pak společně s Janem dům v Kutné Hoře. Sestře své, „té vožralici" Apoleně odkázal několik kop gr. českých. Dcery Dorotu a Lidmilu považoval provdáním za vybyté. Ačkoliv poručenství toto dosti bylo jasné, povstaly hned po smrti Mikulášově veliké spory mezi dědici, jež ještě tím se více rozmnožily, když téhož r. 1550 zemřel také mladši syn Jindřich, zanechav vdovu Dorotu Prennarovou a dcerušku Annu. [18] Jmenovitě dcery Mikulášovy Dorota[19] a Lidmila,[20] obě energické avšak hněvivé, vedly spor s matkou Justinou se švegruší Dorotou Prennarovou a s Apolonou, manželkou Petra Škrovada, velmi tuze a ten skončil se teprve po smrti Jana z Práchňan.
4. Jan mladší z Práchňan. Jan mladší z Práchňan, starší syn Mikulášův, narodil se r. 1522 ve čtvrtek př. sv. Jakubem. Nějaký čas mládí svého strávil v Norimberce, odkudž se r. 1537 navrátil (str. 98.). Živil-li se nějakým obchodem neb řemeslem, jest neXXVIznámo. S bratrem svým Jindřichem žil stále v nedílnosti a staral se pečlivě, aby statky zděděné ze všech závad vyprostil. Hned roku 1550 zbavili se bratří z té příčiny pěti dědičných třídcátých v Staré a Mladé Plimli, ano přidali k nim ještě 50 kop č. Janovi, mince písaři, aby vybavil je ze všech dluhů na tálech těch váznoucích, nežádajíce ničehož více, než aby jim byla vrácena jedna třidcátá, jakmile by všechny očištěny byly a užitek nésti počaly. Téhož také roku žádal Jan s bratrem svým obec kutnohorskou , aby jim k vybavení dluhů na Neškaredicích půjčeno bylo 250 kop a to proto, „poněvadž otec jich, jsa pracemi obecními mnohými zaneprázdněn, statek jich zavadil.“ Avšak odvolání se na otcovy zásluhy nepohnulo konšely k nějakému slušnému jednání, než naopak pomýšleno na to, jakby s použitím nynější tísně dědiců Mikulášových zakoupeny býti mohly Neškaredice pro obec, která beztoho již byla v zástavním držení některých částí. Záhy potom zemřel Jindřich, a než minul rok, rozloučil se také se světem Jan (r. 1552), žádných dědicův nezanechav, poněvadž byl až dosud neženatým zůstával. Královský prokurator Petr Chotek z Vojnína tvrdil nyní, že statek po Janovi pozůstalý právem odúmrtním spadl na krále, a poslal od desk dvorských Jana Freinara a Kryšpína Šultyse, aby se veň uvázali. Tomu na odpor se postavili obě sestry Janovy, Dorota i Lidmila, jenž rychle se usmířivše ve sporu o pozůstalost otce a bratra Jindřicha, stejně se vyslovily, „že se právu neprotiví, avšak oba vyslané v držení nepouštějí.“ Ale tím vše si pokazili, a prokurator ve statek Janův se uvázal. XXVIINyní daly se sestry do prosa a ukazujíce k tomu, „že ony se právu neučily,“ žádali arciknížete Ferdinanda, aby se jich ujal. Po delším váhání konečně svolil Ferdinand k „vysoké a vzácné přímluvě pánů ouředníků a soudců,“ a sestry majetek Janův uhájili (str. 334).[21]
Neškaredice potom po delším o tom vyjednávání prodány byly obci kutnohorské r. 1555[22] za 2750 kop č., z kteréžto summy ovšem větší část se nezaplatila , poněvadž byla pojata v zástavě u obce. Anně z Práchňan, sirotku po Jindřichovi, dostalo se celkem 214 k. 44 gr. a ostatek ze summy vyplacené přijaly obě sestry Dorota a Lidmila. Ty pak po smrti matky své Justiny (zemř. r. 1557) daly si r. 1558 do desk vložiti na své jmeno nedílně ves Kbel a což jim ještě patřilo ve Chvatlině hořejší a Opatovičkách (str. 346).
Janem mladším z Práchňan vymřel po meči rod Práchňanských. Po přeslici pak žil ještě dále v četném potomstvu Lidmily,[23] manželky Jana Podivického XVIIIz Podivic a Doroty mladší z Práchňan, jejímž manželem byl od r. 1538:
5. Ondřej Křivoláček či jinak Dačický z Heslova. O původu Dačických z Heslova vypravuje rodinné poXXIXdání. Když r. 1471 po smrti krále Jiřího zvolen byl v Hoře Kutné na království české Vladislav, syn polského krále Kazimíra, vybráno bylo ze sněmu slavné poselství, které jedouc do Polska oznámilo novému králi povýšení jeho. Vladislav hned na to odebral se s četným komonstvem do Čech, a mezi služebníky jeho nalézal se také jistý Maťiáš Dačický,[24] jenž při příjezdu králově do Hory tak si ono město oblíbil, že zde se osadil.
Roku pak 1510 narodil se mu syn Ondřej.
Jakým pak spůsobem tito Dačičtí šlechtictví svého nabyli, o tom dodává tradice ještě tuto zprávu. Jednou prý jeden předek rodiny jich dozvěděl se ná hodou o hesle tureckého vojska, proti němuž v Uhřích (či kde?) stál, a udav rychle to heslo nejvyššímu vojevůdci přispěl tím k rozhodnému vítězství křesťan nad Turky. Za to dostal prý přídomek z Heslova. Doba, kdy se tak státi mělo, neudává se.
Máme za to, že obě tyto tradice postrádají téměř vší pravděpodobnosti. Ba ani novější theorie[25], jež se snaží odvoditi šlechtický původ Ondřeje Dačického od rodiny Dačických (sic) z Barchova jest úplně bez podstaty, ježto rod z Barchova nepsal se nikdy Dačický než Dašický a v žádném příbuzenstvu nestál s Ondřejem Křivoláčkem ani s jeho potomky. Ba ani ti, kteří jmeno Ondřeje Křivoláčka jinak Dačického stotožňují se sousedem kutnohorským OnXXXdřejem od Zlaté husy, nejsou na cestě dobré. Ondřej od Zlaté husy (syn Tomáše suken kroječe a majetníka polovice domu u Zlaté husy) byl od r. 1520 ženat s jakousi Dorotou; r. 1524 byl v poselství u krále Ludvíka a r. 1525 a 1526 připomíná se jakožto konšel horský. - Náš Ondřej Křivoláček jinak Dačický zemřel - jak syn jeho napsal (viz str. 148.) - r. 1571, jsa stáří věku svého 61 rok. Narodil se tedy roku 1510. Kdyby byl jednou a touže osobou s Ondřejem od Zlaté Husy, byl by musel v 10. roce věku svého se oženiti, ve 14. roce byl by jel ke králi v poselství a v 15. i v 16. roce byl by býval konšelem horským! Ale ani synem Ondřeje od Zlaté husy nebyl Ondřej Dačický, poněvadž Ondřej od Zlaté husy r. 1531 bezdětek zemřel[26], nehledě ani k tomu důvodu, že by se byl musel Ondřej Dačický o 10 let dříve naroditi, než se jeho otec oženil.
Všechny tyto negativní výsledky nepřivedly mne však k žádnému soudu positivnímu, jímž bych odpověděl určitě, odkud se vzala rodina Dačických z Heslova? První, kdo se tímto přídomkem tituloval, byl Ondřej, jenž ponejprve objevuje se r. 1532 pode jménem Křivoláček, a tímto jménem bývá psán ve všech úředních i soukromých listinách i zápisech kutnohorských až do doby velmi pozdní, kdež pak pojednou píše se XXXIOndřej Dačický jinak Křivoláček, ale vždy bez přídomku z Heslova.[27] Avšak i jména Křivoláček nabyl Ondřej cestou kromobyčejnou.
Žil totiž v Kutné Hoře suken kroječ Martin Křivoláček, jenž byl synem Jiříka Káně a měl bratra Mikuláše. Martin Křivoláček byl mužem dosti zámožným a jinak v občanském životě vynikajícím. Roku 1513 seděl mezi obecními staršími, r. 1518 byl cechmistrem suken kroječů a r. 1525 byl čtvrtním hejtmanem na Tarmarce. Manželkou jeho byla Anna, XXXIIs níž splodil tré dítek, Martu,[28] Annu a Mandalenu. Martin Křivoláček r. 1531 učinil kšaft, v němž hojné jmění odkázal manželce i dcerám svým a brzo na to, ještě téhož roku zemřel. Vdova po něm Anna zejména obdržela 60 kop č. peněz hotových, dva díly z veškerých vyupomínaných dluhů, tři čtvrtě stolice pregýřské na dvoře Vlaském spolu s dítkami svými Annou a Mandalenou, dům se zahradou a všemi sukny na rovný podíl s těmitéž dvěmi dcerami, a jiné maličkosti. Vdovu tuto pojal r. 1532 za manželku Ondřej, suken kroječ, jenž odtud po ženě své Anně Křivoláčkové zván byl též Křivoláčkem. Podle zaměstknání Ondřejova dalo by se pak ovšem souditi, že byl původu venkoncem městského. Z manželství jeho s Annou, jež nebylo příliš mnoho spokojené a ne více než asi 5 roků trvalo, pošlo čtvero dítek: Mandaléna,[29] XXXIIITobiáš,[30] Matěj a Vácslav. [31] - Manželství to bylo pouze rozumové, ješto 21letý Ondřej za ženu pojal starou vdovu s třemi dcerami, z nichž jedna byla již provdána.
Na počátku roku 1538 byl Ondřej již vdovcem a ucházel se o dceru Mikuláše Práchňanského, Dorotu mladší, tehdáž 19tiletou. A ještě během téhož léta v úterý po sv. Janu Křt. slavena byla svadba, následkem čehož Ondřej Křivoláček podruhé peněz nabyl a i vzácného příbuzenstva s četně rozvětvenou rodinou Práchňanských. Věnem měla Dorota obdržeti 100 k. č. na hotovosti a za 160 k. č. výpravy. Ale roku 1543 smluveno to bylo se tchánem tak, že Ondřejovi na místě peněz dán byl dům na Tarmarce mezi domy někdy Erazima postřihače a Jiříka Vodičky. Když pak r. 1550 zemřel Jindřich z Práchňan, a rok na to Jan mladší z Pr., oba švagrové, a r. 1558 Justina z Práchňan, tchyně Ondřejova, stal se on jmenem ženy své Doroty spolumajetníkem Kbela, Chvatliny, Sobušic (viz str. 346) a mnohých tálů horních. K tomu od Kateřiny, vdovy po Vácslavovi písaři městském, nabyl jednoho lůnu mincířského na Vlaském dvoře, od Apoleny z Práchňan převzal louky Krbcovské, r. 1534 koupil dům někdy biskupa Filipa Sidonského za 116 kop, r. 1549 koupil dvůr SusovXXXIVský na Kolmarku od Zděnka Lukaveckého z Lukavce za 270 kop,[32] r. 1554 huť za Kolmarkem za 50 kop, r. 1559 tvrz Lorec od Václava Podhradeckého z Vlčí Hory za 575 k. č., téhož roku společně s p. Janem Bohnickým z Bohnic, průbířem král. čes., koupil dvě hutě za Kolmarkem, důl Smůlu, 8 třicátých z dolu Višnový atd.[33]; r. 1566 koupil dům Trnkovský pro syna svého z prvního manželství Tobiáše. Od svého prvotního majetku odprodal pouze r. 1559 půl stolice pregýřské Janovi staršímu Bořkovi Dohalskému za 18 kop, a r. 1565 daroval lán mincířský synu svému z druhého manželství Janovi.[34]
Dosti záhy vzdal se pak Ondřej dosavadní živnosti suken kroječtví[35] a zanášel se hlavně nákladnictvím hor (str. 344), slynuv brzo jakožto výtečný znalec věcí hornických. Četné úřady v obci zastával již od r. 1532 jakožto starší obecní, a odtud připomíná se jakožto šephmistr neb čtvrtní hejtman na Tarmarce a dozorce k měrám až do r. 1568. Ve věcech náboženských nebyl on, jako prve Práchňanští, konservativním staroutraquistou, než vždy horlivým luteránem. Činně vystoupil ve prospěch obce kutnohorské r. 1547, sepsav zvláštní obranu Kutnohorských XXXVpro účastenství jich v povstání stavovském, jež však králi Ferdinandovi z příčin neznámých podána nebyla a protož ani obsahem svým známa není.[36] Nepochybně že nezdála se býti Kutnohorským dosti poníženou, kdežto oni ve svém Omluvném listu překypovali servilností. Než přes to přece zbaveni byli všech svých privilegií. I vyslali r. 1548 (str. 344) Ondřeje Křivoláčka ku králi do Vídně s prosbou o navrácení aspoň některých svobod, čehož se jim také po opětném poselství r. 1549 (str. 337) skutečně dostalo. R. 1549 svolal král Ferdinand zvláštní náboženský sněm a předložil mu návrhy již několikráte před tím přednášené. aby podobojí sjednotili se s katolíky pod společným arcibiskupem, čímž měla býti zlomena moc luteránů, která hlavně v tom se jevila, že oni majíce většinu ve straně podobojí konsistoř utraquistickou po své vůli pozměňovali, aneb se jí ani neřídili. Na sněm ten z Hory Kutné vysláni byli kněz Matouš, farář Barborský, kněz Václav Řezník, arciděkan, a Ondřej Křivoláček. [37] Ten vypravuje o sněmě prosincovém v ta slova (str. 77): „Sněm nebo koncilium držán v Praze den pam. sv. Barbory, na kterémž k tomu vedeno, aby Čechové pod poslušenstvím papeže, biskupa římského, stáli. A když počali sněmovati, hned se svadili a potom rozjeli; administrator a kněží pražští XXXVIcouvli, potom k sobě od stavův domluvení měli. Byl jsem při tom a skrze mne před stavy oznámeno, že se k tomu svoliti nemůže, protože ne papež, ale sám Kristus Pán, syn boží, jest hlava církve světské. Pročež jsem nazejtří před králem se musel postaviti; ale král mne v tom vyslyšev, při tom mne zanechati ráčil.“[38] Nicméně neupadl tím Ondřej v nemilost královskou, ježto brzy na to r. 1551 ustanoven byl spůsobem slavným za prvního královského rychtáře v H. K. (str. 139). Instrukcí, kterou nový rychtář obdržel, byl by on raději nedal ani čísti „pro některé příčiny a zvláště, že jsou tam některá dvě slovíčka, kteráž jsou obtížná, ježto by radši byl, aby tomu tak nebylo; ale poněvadž jest vůle J. K. Mti, že on se nejináče chovati chce a musí." Po takovéto řeči byla rychtářská instrukce předčítána a také od Ondřeje Křivoláčka vykládána, však úplně proti panujícímu směru vládnímu, tak že nový královský rychtář i zřejmě při tom vyložil, že „klesly jsou těžce svobody král. českého." - Muž takový nehodil se ovšem za nástroj vlády v Kutné Hoře a proto brzo na to téhož ještě XXXVIIroku v den památky mistra Jana Husi byl z rychtářství složen, odevzdav prve své zdání, kdo by se k tomu hodil. I dáno bylo rychtářství Janovi Chyzderovi, avšak Ondřej Křivoláček učiněn byl horním hofmistrem s úředním sídlem na Vlaském dvoře. Dokud byl nejv. mincmistrem Jan z Vítence, bylo mezi ním a horním hofmistrem dobré srozumění, až pak najednou počátkem r. 1553 přišlo k nějakým rozstrkům, jichž následek ten byl, že Ondřej Křivoláček „vzat byl na závazek, aby ve dvou nedělích, když by mu oznámeno bylo, stál před radami J. Mti Kské.“ On namítal proti tomu, že jest mu s podivením, že on nic neučinivše má takový posměch trpěti, jehož nezasloužil,“ avšak na závazku přece zůstal. To stalo se hned po Novém roku, asi téhož času, když Jan z Vítence vzdal se úřadu svého a místodržícím nejvyššího mincmistrovství učiněn byl měšťan pražský Petr Hlavsa z Liboslavě (str. 140 a 346).[39] Tato událost ztrpčila Ondřejovi hofmistrovství tak, že ucházel se u arciknížete Ferdinanda velmi snažně, aby toho sproštěn byl, což se mu konečně v měsíci září téhož roku podařilo; on dokládá přitom, že proto sobě toho tak vysoce žádal, „protože Němci mým upřimným a věrným radám nechtěli věřiti.“ Ač nechceme tvrditi, že by toto byla jediná příčina odstoupení Ondřejova, poněvadž nejedna jest domněnka, že také pro sebe trochu hospodařil,[40] tož pravdy spočívá ve výXXXVIIIroku jeho velmi mnoho. Byloť skutečně veškeré hornictví tehdejší v rukou několika do Hory přistěhovalých Němců, kteří různými, obyčejně nešťastnými experimenty dodělati se chtěli na horách většího výtěžku. V té příčině nastala však ještě horší doba za místodržícího mincmistrovství Petra Hlavsy, který jmenovitě jistého Šebestiana Essena do Hory sebou přivedl a pomocí alchymie chtěl hornictví před úpadkem zachrániti. Pokusy jeho stály veliké peníze (str. 143), a proti nim mnohem více než prve horlil Ondřej Křivoláček, jenž po svém propuštění z úřadu hofmistrského i veřejně proti zástupci nejv. mincmistra mluviti se osměloval. Ten byv tím popuzen, vedl sobě stížnost u arciknížete Ferdinanda, a poněvadž asi Ondřej ještě pro předešlé věci ze svého závazku úplně očištěn nebyl, a mimo to právě v ten čas ve při o dům Krbcovský[41] také příliš vášnivě si počínal, dostal se počátkem r. 1555 (někdy v měsíci únoru) k rozkazu arciknížete pro „jeho všetečnosti a vejstupky" do vězení. Un proseděv krátký čas v šatlavě vymohl sobě, že po složení 750 kop č. byl dán na rukojmě a sice tak, aby před králem a jeho raddami v pátek po středopostí (r. 1555) na hradě pražském stál, poněvadž na ten čas Petra Hlavsy z Liboslavě, skrze něhož jest do téhož vězení přišel, tam na Horách není.[42]
XXXIXProcess dopadl Ondřejovi tenkráte nad obyčej šťastně, ješto v Praze proti Hlavsovu hospodářství • zdvihal se veliký odpor, a on sám konečně (r. 1561) úřadu místodržícího mincmistrovství zbaven byv, s několika svými přivrženci na závazek vzat byl. – Pře mezi Hlavsou a Křivoláčkem srovnána byla nyní rychle r. 1562 od arciknížete Ferdinanda (str. 346). Úřadu při horách od této doby Ondřej více nepřijímal, pouze v obci zasedal stále ve sboru šephmistrovském.
Rodinné záležitosti, jmenovitě pře manželky jeho Doroty s Lidmilou Podivickou as Apolonou Škrovadovou, pak hojné spory ve věcech hornických zaujímaly tehdáž velikou čásť činnosti Ondřejovy, nehledíc ani k tomu, že on sám hojné dostával půhony pro rvačky po hospodách Horských. - Roku 1565 byl Ondřej Křivoláček v Praze u císaře Maximiliana a „mluvil s J. Mtí o své věci"; císař laskavě ho vyslyšel a supplikací jeho přijal (str. 347). Mám za to, že audience tato netýkala se ničehož jiného, než udělení erbu, po kterémž Ondřej dle spůsobu tehdejších patriciů toužiti nepřestával. Císař Maximilián zdá se (str. 347 a násl.) že byl energickému luteránu Křivoláčkovi dosti nakloněn, avšak erbovní list Ondřeje Dačického, jinak Křivoláček nazvaného, vydán byl od císaře teprv 11. června r. 1571. Byl mu dán přídomek z Heslova a erb následující: „Štít červené barvy, v němž u spodku do třetího dílu štítu zeď na příč s třemi stínkami bílé barvy jest, na níž dvě ruce XXXXoděné ve zbroji, jedna ruka po pravé straně po rameno, druhá po levé, málo více než pěsť, střelu nataženou s šipem žluté barvy s peřím bílé barvy obloženým zhůru držící, vynikají; nad štítem helm, na něm fafrnochy čili přikrývadla bílé a červené barvy z obú stran potažené dolů visí. Nad tím nade vším tři péra pštrosová, po stranách červené a prostřední bílé barvy se spatřují.“
Nový erbovník Ondřej Dačický z Heslova netěšil se však dlouho z povýšení svého, neboť ještě téhož r. 1571 ve středu den Stětí sv. Jana (29. srpna) zemřel na sídle svém Lorci v stáří 61 roku a pochován byl v chrámu sv. Barbory.
S druhou manželkou svou Dorotou, která ve smrti ho bylo předešla (zemřela na Lorci 1. 1566 v neděli postní Oculi), splodil 15 dětí a sice Jana (nar. 1539), Annu (nar. 1540), Mikuláše I. (nar. 1542), Václava II.[43] (nar. 1544), Simeona (nar. 1545), Sigmunda I., Lidmilu (nar. 1548), Mikuláše II. (nar. 1549), Jindřicha I. (nar. 1552), Kateřinu (nar. 1553), Justinu (nar. 1554), Mikuláše III. (nar. 1555), Jindřicha II. (nar. 1558), Sigmunda II. (nar. 1560) a jedno dítě jména neznámého. [44] Z těch záhy zemřeli: Mikuláš I. (před r. 1549), Lidmila (r. 1550), Mikuláš II., Jindřich I., Simeon a Jindřich (všickni r. 1554), pak Kateřina a Jindřich II. (před r. 1566). - Roku 1566 byli na živě Jan, Vácslav III., Mikuláš III., ZikXXXXImund II., Anna a Justina, jimž matka. Dorota odkázala třetinu domu Krbcovského a sice tak, aby každý z nich měl sedminu a otec též sedminu třetiny jmenované. Avšak před r. 1571 zemřel také ještě Zikmund II., tak že po smrti otcově zůstali na živě synové Jan, Vácslav II. a Mikuláš III., a dcery Anna[45] a Justina.
Nejstarší syn Jan, r. 1539 v outerý po sv. Trojici narozený, dán byl r. 1553 do Jihlavi, aby se německy učil (str. 346). V mládí svém byl velikým rváčem, a teprv když r. 1564 se s jakousi Kateřinou oženil, poutišil se a stal se výborným hospodářem. Věnem obdržel 200 kop. č. a od otce r. 1565 lán mincířský na Vlském dvoře. Od bratří a sester svých skoupil všechny sedminy domu Krbcovského a k tomu ještě druhou třetinu od bratra Vácslava, jemuž ji byla r. 1568 odkázala Apolena Škrovadová. Lůn mincířský hned na to daroval své sestře Justině. Byl také několikráte šephmistrem a r. 1580 primasem. Roku 1582 v neděli po sv. Diviši zemřel s Kateřinou, manželkou svou, a s pěti dítkami na morovou ránu v jednom dni.[46]
XXXXIIVácslav Dačický, r. 1544 narozený, dostal za podíl tvrz Lorec. Odprodav pak všecky podíly na domě Krbcovském r. 1566, koupil si dům Brožovský za 40 kop. č. Roku 1568 v outerý po sv. Lukáši, oženil se s vdovou Kateřinou z Auberovic, s níž splodil tři děti: Jana,[47] Dorotu[48] a Esteru. Roku 1575 v středu po Nanebevstoupení P. zemřel. Vdova Kateřina provdala se pak za jakéhosi Dobiáše z Moravy a ovdověvši opět zemřela r. 1599.
Tvrz Lorec prodána byla r. 1585 k ruce sirotkům po něm pozůstalým Kateřině ze Smiřic, manželce
Lukáše z Žerotína, za 700 kop. č. či 1400 tolarův.
Z dětí Ondřeje Dačického nejvíce proslavil se nejmladší z pozůstalých synů jeho:
6. Mikuláš Dačický s Heslova. Narodil se r. 1555 v pondělí ráno před památkou Nar. Krista Pána v domě někdy biskupa Filipa Sidonského (str. 329.) a potom ve středu o Novém roce 1556 byl od arciděkana Matouše pokřtěn. Mládí do 15 roku strávil v K. H. R. 1570 dovezl ho otec do kladrubského kláštera k tehdejšímu opatovi Jos. Wronovi z Dorndorfu, „aby se tam latině učil“ (str. 348). Wron byl snad v nějakém příbuzenském svazku s Dačickými, ježto býval od nich nazýván „švagrem“. XXXXIIIJinak byl to muž prostý všeliké náboženské horlivosti, všímaje sobě hlavně polního hospodářství a své tajně sobě oddané manželky, s níž i několik dítek měl. Mikuláš Dačický hlavně to při něm chválil, že v literním umění náležitě jej cvičil, avšak „bez úhonu religionu evangelitského, od kteréhož nikdy nucen nebyl“.
Když r. 1571 zemřel Ondřej, otec Mikulášův, navrátil se nepochybně domů k vůli porovnání dědictví otcova s bratřími a sestrami svými. Avšak roku 1576 ještě jednou jel do Kladrub a zdržel se tam skoro rok, načež se opět do Kutné Hory vrátil. U kněze Wrona dostalo se také Mikulášově povaze určitého směru. Bylť dítkem doby své. Na jedné straně obdivujeme se jeho vzdělanosti, energii, lásce k vlasti a k českému jazyku, avšak na druhé straně stejný obdiv budí v nás četné prostopášnosti i výstřednosti , jichž dopouštěl se při nočních toulkách, rvačkách a pitkách v pověstných krčmách kutnohorských.
Řemeslem neb obchodem nezanášel se Mikuláš žádným, nýbrž žil z hotového. Po matce jeho náležela mu čásť luk Krbcovských, kteréž prodal r. 1583 Matějovi Všetečkovi, otci známého Šimona Eustachia Kapihorského, a část domu Krbcovského, již prodal r. 1585 Tobiášovi Podivinskému z Mezříče. Stržil za to 800 kop. míš. a 250 tolarů, ovšem ne všechno pro sebe. - Po otci zdědil některé podíly horní, jmenovitě dva kukusy v Gunteřích, kteréž, když nepřestával souditi se s císařským šichtmistrem Zikmundem Zygelem z Chocemic, prodal konečně Zdislavovi XXXXIVPodivickému z Podivic, dávaje si od něho vypláceti týhodně některou část z uberlaufův. tak že od r. 1596 až do r. 1611 přijal 42 kop 30 gr. č. S bratrem svým Janem držel otcovu polovici statku Kbelského a jednoho člověka v Radovesicích v nedílnosti s tetou Ludmilou Podivickou. Když r. 1582 Jan Dačický zemřel, vysoudil toho Mikuláš na Ludmile, že část bratrova úplně připadla nyní Mikulášovi. Když r. 1595 zemřela Lidmila Podivická z Podivic, povstal o statek kbelský veliký spor mezi Mikulášem se strany jedné a vnuky Lidmilinými: Zdislavem Podivickým, a Janem, Václavem, Mikulášem i Annou Šatnými z Olivetu se strany druhé. Mikuláš prodal totiž onu část Kbelu, která z Ludmilina podílu naň připadala, Šatným za 1000 kop. míš. Avšak pro jisté závady na statku váznoucí nařídili nejv. úřadníci zemští r. 1595 sequestrací Kbelu, jíž stejně také trpěla Mikulášova polovice, ač závady se týkaly pouze částky Lidmiliny. Obrátil se tedy do Prahy o nějakou nápravu, avšak než k tomu přišlo, prodali r. 1596 jmenem rodiny své Jan a Václav Šatný i Mikuláš Dačický celé dědictví Václavovi Voděradskému z Hrušova za 10.100 kop. míš. jistotami pojištěných. Mikulášovi dostalo se na jeho polovice 5100 kop, Šatným 3000 kop. a Zdislavovi Podiveckému, jenž se opět se Šatnými o nápad soudil, dáno 2000 kop. - Šatní museli však uvoliti se dáti ještě Mikulášovi 800 tolarů za podíl prvé jim v 1000 míš. kop. odprodaný. - Narovnání v příčině škod sequestračních stalo se působením Adama ze Šternberka teprv někdy po r. 1598, a Mikuláš dokládá o něm, že učiněno bylo s jeho ublížením.
XXXXVOd r. 1579 měl také Mikuláš v Kutné Hoře Chotusický dům, jejž koupil od Vácslava Viziny z Čažárova za 190 kop, ale ten prodal hned za tutéž summu Zachariášovi Freisichselbstovi. Ostatní nemovitý majetek rozzastaven a postoupen byl již roku 1586 rukojmím jeho v processu Kolovratovském. Teprvé když r. 1590 (20. února) se oženil s Alžbětou, dcerou Jiřího Mládka, nabyl opět domu v ulici Miránkovské a lůnu mincířského, což obé žena jeho koupila od Karla Materny z Květnice. Ale i domu toho zbavil se r. 1615, prodav jej Davidovi Lorenzdorfovi, úředníku Oldřicha Holického ze Šternberka, za 320 kop č. Toť jsou všecky zprávy o hmotných poměrech Mikulášových, jichž jsem se v pramenech dobrati mohl.
V životě veřejném nezastával Mikuláš nikdy žádného úřadu, ani při horách ani při obci, žil jenom vesele s přátely svými, z nichž jmenovitě připomínají se Lukavečtí, Šatní, prostropášný opat sedlecký Jiří Taxer, Martin Kochan a Jan Fridrich Hofmann z Grünbühlu, jenž ze Štýrska před protireformací utekl a v H. K. život svůj dokonal.
Prostopášností Mikulášových jest hojný počet.
L. 1580 v noci na pondělek po sv. Jiljí[49] pral se na rynku blízko radnice, a byl od Václava Voděradského z Hrušova, Mirka a Oldřicha Mirka z Solopisk poraněn v pravou líc a v palec pravé ruky. Spor z toho vzešlý narovnal Pavel Hrabaně z Přerubenic a na Pečkách.
XXXXVIRoku 1582 zabil Mikuláš p. Šťastného Novohradského z Kolovrat, o čemž sám následovně píše:[50] Ve čtvrtek po sv. Marku p. Štastný Novohradský z Kolovrat, jevše skrze Horu Kutnou nestřízlivý, zastavil se v domě, jenž slove u Svobodů, u samé Kouřimské brány. kdež jsem já s p. Vácslavem Hrabaní a Matějem Salavou byl. A jsouce spolu as do čtyr hodin na noc, tu tejž p. Štastný, vzavše sobě příčinu, že jsem před ním klobouku nesňal, na mne zbraně své dobyl a sekal a i zranil, tak že jsem se dále brániti musil; i zabit jest tu mimo mou vůli. Skrze tu nenadálou příhodu jsem velikých, dlouho trvajících soudův, těžkostí, vězení, outrat pokusiti a vytrpěti a na větším díle o statek svůj přijíti musil; nebo mi se do vysokého rodu dostalo.“ Z jiné strany nedostává se nám zpráv o průběhu nešťastné udalosti, a to, co Mikuláš napsal, ukazuje zřejmě, že se ono zabití přihodilo asi poněkud jiným spůsobem.
Matěj Salava hned po skutku chopil se Mikuláše a dovedl ho k rychtáři, aby vězením opatřen byl. Právně nastoupila proti bezděčnému vrahovi manželka zavražděného, Apolena. Soudní rozepře z toho vznikší protáhla se až do r. 1615.[51] - Ve vězení trávil Mikuláš ponejprvé až do konce r. 1584, avšak i tu choval se velmi nezbedně. Neboť stěžováno si naň, že s lidmi, kteří mu slouží a jeho navštěvují, do čtyř, pěti i šesti hodin na noc pije, se ožírá, z vězení krčmu XXXXVIIdělá a že denně dvou tolarův i více za víno utratí. Protož biřicově ženě dán rozkaz, aby mu vína nenosila a v poutech aby vždy držen byl. - Po delším soudním jednání, replikách a duplikách byl Mikuláš r. 1583 odsouzen za vraha, ale on odvolal se z rozsudku a tu 1584 císařským listem odsouzen byl k desítiletému vyhnanství. On znovu odvolal se z toho rozsudku a nepochybně že prostředkem dobrých přátel jeho protáhla se odpověď na toto odvolání až do r. 1602. Zatím pomohl sobě roku 1584 z vězení, když se zaň zaručili Tobiáš Podivický z Podivic, Jan Zygel z Chocemic a Vácslav Voděradský z Hrušova. Sotva že byl na svobodě, již zase stal se postrachem pokojného obyvatelstva.
L. 1585 obžalován byl, že z domu svého v noc střílí a tím zbytečný a nebezpečný poplach vzbuzuje; rok na to (1586) zase byl obžalován, že jednoho pokojného člověka, ševce na síni spícího, jda opilý z domu šenkovního, smolnou svící okolo krku až k ramenu spálil a na zdraví jemu ublížil. Téhož ještě roku opět přišla žaloba, že „prsten hanebným a sodomským dílem na zhoršení dobrých lidí, obzvláště panen a žen, jest sobě udělati rozkázal s nádobkou ženskou ve spod.“ Prsten byl jemu přes všecko zdráhání odňat a do Prahy k císaři Rudolfovi „k nahlédnutí“ poslán, kdež také zůstal.
L. 1587 posekal rapírem Vácslava Hutníkovic, a brzy na to, přijeda o druhé hodině na noc z Čáslavě
dobře podnapilý, zastavil se „na truňk vína“ u Mědínků. Tam seděl Benjamin Kutovec z Aurazu se služebníkem svým Joštem Bunzonem. Mikuláš přiXXXXVIIIpil Bunzonovi žejdlík vína, a že on také hned v připíjení po vůli jemu nebyl, lál a hromoval naň. Rychtář městský Jan Vodňanský, uslyšev křik, vešel do vnitř a napomenul Mikuláše k pokoji. Avšak rozjařený Dačický, tasiv zbraň, rychtáře „škodně v ruku zranil,“ a aby se s ním všickni prali, pobízel. Druhého dne tvrdil pak, že byl opilý a že ležel pod lavicí; dále nechtěl se k ničemu přiznati. Šephmistři však přes to dali jej zavříti do šatlavy, poněvadž on „lží sobě často ulehčiti hledí,“ a nevědouce, co by dále státi se mělo, sepsali obšírný žalobní list a poslali jej ve čtvrtek po sv. Bartoloměji císaři Rudolfovi.[52] Zde vylíčili všechny bezbožnosti Mikulášovy podrobně. - Avšak on ze šatlavy poslal císaři také žalobný list na šephmistry, poněvadž prý oni na omylné zprávy a z nenávisti vězením potupným šatlavním jej souží, a prosil, aby toho prázden byl. Dobří přátelé i tentokráte mu pomohli. Roku 1588 byl propuštěn na rukojmě pod pět tisíc kop, a nyní po nějaký čas choval se slušněji, jmenovitě od r. 1590 kdež se byl s velikou slávou oženil. ' Zanášel se trochu hospodářstvím a správou statku kbelského, a počal právě v této době pořádati a přepisovati paměti předkův svých. Roku 1594 byl svědkem při prodeji vsi Vilimoviček od bratří Šatných obci kutnohorské. Ale toho roku měl již zase dvě pračky, první v hospodě u Mědínků s Janem Sultysem, který jej přemohl a do řemení svázat dal, a druhou u Klášterské brány, kdež naň si počíhali v noči někteří nepřátelé jeho, jej zsekali a levou ruku mu ochromili. Téhož roku vzchopil se XXXXIXtaké s přátely svými Mikulášem a Vácslavem z Olivetu a s Matiášem z Vodolína, „švagrem svým“, a dal se na tažení do Uher „retovati Rábu" (str. 183 a 349), vynaloživ na to přes 100 kop ze svého podílu kbelského. Byl zprvu při mustruňku u Znojma, pak táhl k Vídni a k Prešpurku, ale dále asi nepřišel a brzo zase domů se navrátil. Nyní počal bouřiti znova, docházeje jmenovitě častěji do kláštera Sedleckého k opatu Jiřímu Taxerovi, jenž liboval si nad míru v pitkách a oplzlostech. Ten měl u sebe jakéhosi příbuzného jmenem Františka Grottu, kterýž byl r. 1595 zavražděn od Centurina Muka. Poněvadž brzo po té zemřel opat Taxer, ujal se Mikuláš na jeho místě zavražděného a vedl soudní při proti Mukovi, jež bez výsledku se dlouho táhla.
V krčmách u Mědínků, u Pýšů, u Svobodů a j. býval nyní opět Mikuláš častým hostem, a ač již v mužných letech byl, počínal sobě tak nezvedeně, že byl r. 1599 od rychtáře městského opět obžalován pro neslušné chování v hospodách a pro svádění ženských. Šephmistři povolali jej k sobě a vážně mu domlouvali , aby toho zanechal, nechce-li se s něčím větším, což by jemu příjemno nebylo, potkati, jakož právo die rozkazu J. M. Cské proti němu nařízeno má. Na ten čas však i toto napomenutí velkého účinku nemělo. L. 1602 byl by Mikuláš málem uhořel v bytu svém, zapomenuv před spaním shasiti světlo. Od svíce vzňaly se ložní šaty, peřina, poduška, prostěradlo a knihy na lavici podle lůžka, a on neprobudil se dříve, až když postel hořeti počala a nohu jemu opálila. Poznav se býti v nebezpečí, zvolal rychle na své La oheň byl v brzku ututlán. Toho roku přikvačilo také nebezpečí z jiné strany. Tehdejší nejvyšší hofmistr Krištof Popel z Lobkovic tuze nastupoval na provedení revisí mnohých zastaralých pří u soudu komorního, a tu došlo také na Mikuláše pro vraždu na štastném z Kolovrat spáchanou a pře jeho byla obnovena „skrze nepřátely mé,“ praví o tom Dačický, „kteříž mne bohatého býti pravili a sobě tu uhoniti chtěli.“ (Str. 351). Mikuláš uznán byl znovu vinným „spáchaného mordu“, avšak rozsudek nebyl dodán ani jemu, ani k právu městskému, než toliko paní Apoleně Kolovratové. Provedení rozsudku bylo i tentokráte spůsobem nám neznámým zamezeno, ač Mikuláš znovu proto „nemalých starostí, útrat a škod pocítiti musel.“ Konečně se zase na to zapomnělo, až tu náhle r. 1612 Kateřina Javornická, dcera Apolony Kolovratovy, podala žádost k pánům kutnohorským, aby Mikuláš vězením byl ujištěn, poněvadž nemůže se ona na to dívati, „aby ta krev nevinně vylitá pana otce nejmilejšího k slušné pomstě a nápravě přivedena nebyla." - Dačický byl následkem toho dán do vězení, a poseděl si tu až do r. 1613, kdež uživ příležitosti obnovení rady, vznesl žádost k nejv. mincmistru Vilémovi z Vřesovic, aby na svobodu byl propuštěn, čehož také dosáhl. Léta pak 1615 učinil konečně s Janem Javornickým z Javorník a Kateřinou Javornickou z Kolovrat narovnání, následkem čehož oni od nastupování proti jeho osobě upustili a on vyplatil jim v náhradu útrat 125 kop č. Aby peníze sehnal, byl nucen prodati dům svůj v ulici Mirankovské (str. XXXXV). Zvláštní klausulí Mikuláš „nad to vejš se uvolil jak ku paní LItak k rodu J. Mtí se všelijak úctivě, šetrně a pokojně chovati a v těch místech, kdežby J. Mti páni z Kolovrat shledání své jmíti ráčili , se nedati nacházeti , leč by to kdy z nevědomosti (což se tuto vymiňuje a vyhražuje) učinil." V úterý po sv. Lucii téhož léta 1615 obě strany podaly sjednocení své ku právu a k němu se zcela, zúplna a dobrovolně přiznali, žádajíce, aby přijato a do knih městských pro budoucí pamět vloženo bylo. - Tím skončil se pamětný process o zabití Šťastného Novohradského z Kolovrat , jímž, jakož i četnými jinými prostopášnostmi Mikuláš Dačický přiveden byl na mizinu
L. 1610 dne 6 listopadu zemřela také manželka Mikulášova Alžběta, žádných dětí nepozůstavivši. Dačický trávil nyní ostatek života v poměrech dosti trudných. Zpráv o životě jeho z doby této není žádných, leč co on sám o sobě vypravuje, kterak r. 1615 byl přítomen installací opata sedleckého Bartoloměje Piky či Straky, že téhož roku podstoupil těžkou jakousi nemoc, při níž vyrazila se mu hlíza, „hrozný pryskejř“ , a měl bolest převelikou. Naposledy byl roku 1619 svědkem při svatbě Tristama Lukaveckého z Lukavce s Juditou Stejškovic z Freidenpachu. V této době zanášel se Dačický, jak z mnohých okolností na jevě jest, pořádáním pamětí předkův svých a spisováním pamětí vlastních, nepochybně podle poznámek současně učiněných. Písemnou památkou rozpustilého ducha jeho jest rukopisná sbírka básní Prostopravda[53] na čisto přepsána r. 1620 s titulem:
LII„Knížce této teď nedávno
Prostopravda jméno dáno.
Veritatis fautor
huius libelli autor
Nicolaus de Heslova
manu propria.
Anno Christi 1620."
V Prostopravdě jeví se býti Dačický takovým , jakým vidíme jej býti ve skutečnosti, kdežto v Pamětech, jichž skládáním se současně zanášel , zdá se nám spíše býti nějakým starořímským Sallustiem , jenž promrhav mládí své v prostopášnostech , stal se na konec života svého mravokárcem. Jen na několika místech vidíme lascivního rozpustilce, jinak však objevuje se nám býti mužem nad míru vlasteneckým, pravdu milujícím, křivdy a nepravosti kárajícím a zvláště rozhodným nepřítelem povstání českého (ač on sám byl protestantem), jež zdá se mu pozdě přicházeti, poněvadž Čechové jsou již zavedení a zotročilí „vlastní vinou". Slova tato viděl Mikuláš ještě také uskutečňovati se, poněvadž nejenom že přetrval strastný rok 1620, ale i podstatnou část hrůz protireformačních. Sloh i obsah pamětí stával se pak tím žalostnějším, až Mikuláš věkem zachvácen jsa, po krátké nemoci skonal dne 25. září 1628 v stáří 70 let a 40 neděl. Tělo jeho pochováno bylo nákladem LIIIstrýce Matiáše Dačického v chrámu sv. Barbory vedle matky jeho Doroty z Práchňan.
V rodině baronů Dačických , až dosud žijící, zachovala se podobizna Mikuláše Dačického.[54] Jest to obraz na papíře malovaný, v manýře miniatur. Polovici obrazu zaujímá rázovitě vyvedené poprsí Mikulášovo v rámci, pérem lehce kresleném a dvěma barvama slabě illuminovaném. Poprsí jest mnohem pilněji vyvedeno; představuje kronikáře našeho v stáří 42 let. Tvář má bílou s lehkým ruměncem, pravidelnou, a uprostřed čela i na pravé tváři patrně viděti jest jízvy z četných jeho šarvátek pocházející. Nos jest dosti velký a dodává obličeji rázu jisté smělosti, s kterouż i souhlasí rty veliké, sevřené. Vousy má dle tehdejší španělské mody uspořádané: malé kníry a valousy. Tmavohnědé vlasy jsou krátce přistřiženy a dodávají vysokému čelu výrazu známého z podobizen Albrechta Valdštejna. Jednoduchý černý kabát se zlatými knoflíky a velký, stojící, bílý límec jsou dle kroje španělského, tehdáž u české šlechty vůbec oblíbeného. Na druhé straně vymalován rodinný jeho erb , pod nímž jest připsáno obyčejné jeho heslo: „Non omnia possumus omnes, et morte aequamur; qui stat, videat ne cadat. 1597." Nad podobiznou jest nápis: „Aetatis suae XXXXII" , pod níž stojí „Nicolaus Dacziczky a Heslova". Na zadní straně obrazu stojí: „Na památku upřímnou, bratrskou urozenému a mému zvláště milému panu bratru a příteli LIVpanu Martinovi Kochanovi z Prachové na Horách Kutnách fieri fecit Mikuláš Dačický m. p. Vive, vive.“
Druhá podobizna, této zcela podobná, na pergameně, náleží p. Hulakovskému v Něm. Brodě, kam se bezpochyby v 2. polovici minulého věku dostala, když se Helena Dačická z Heslova vdala za Lachmanna, magistrátního radu v Něm. Brodě.[55]
V upomínce lidu zachovalo se podání o vášnivé nezbednosti Mikulášově ve řčení „Tys divoký jako Dačický" , jehož dle udání starých pamětníků v Kutné Hoře zhusta bylo užíváno.
O Práchňanských a Dačických až dotud psali: Mikovec (Mikuláš Dačický z Heslova a na Kbele v Č. Č. M. 1854), K. V. Seydler (Mikuláš Dačický z Heslova a paměti jeho ve Světozoru r. 1868, s podobiznou Mikulášovou), P. M. Veselský (Některé poznámky k rodopisu pánů Dačických z Heslova ve Světozoru r. 1869.), Dr. Jar. Čelakovský (Uplná akta processu Mik. Dač. s Apollonii Kolovratovou v Právníku na roku 1871), A. Rybička (O Práchňanských a Dačických články v Sl. N.), Jos. Jireček (v Rukověti dílu I. str. 152. a díl II. str. 135.) a j. více v různo roztroušených článcích v kutnohorské „Vesně“, „Kolinských Novinách" a j. Já užil jsem k sepsání svému vedle pramenův svrchu uvedených, hlavně knih komorního soudu, archivu musejního i zemského v Praze, ale především bohatých archivů kutnohorských, městského i horního, kdež jmenovitě hojná řada knih, z dob oněch zachovaných, byla mi pomůckou výtečnou, ač velice obtížnou. Jenom z knih kutnohorských shledalo se tolik materialu, že by životopisy Práchňanských i Dačických mohly lehko obsáhnouti dosti hrubý svazek, ježto obě rodiny ve veřejném životě mnoho prosluly a úzce s pestrým dějinným vývojem rodného svého souvisejí. Avšak z příčin na snadě jsoucích musel jsem od toho poustati a obmeziti se pouze na věci nejnutnější. I nebylo mi to za těžko učiniti, ježto v dějinách Kutné Hory, na nichž sřídkou pilností ctěný přítel můj prof. Řehák pracuje, dojde i to vše ocenění náležitého, co zde z nedostatku místa muselo býti pominuto. ↩︎
Kateřina, sestra Bartošova, měla syna Prokopa rečeného Průša, krejčího, jenž si vzal za manželku dceru Matěje Spáleného. Z manželství toho pošla dcera Anna, provdaná později za jakéhos Červenku, jenž koupil Krbcovský dům v H. K. Odtud zvána byla manželka jeho Anna Krbcová. Po její smrti o dům krbcovský vypukl tuhý, mnoho let trvající spor mezi nápadníky Anny Krbcové s jedné, a Apolonou z Práchňan, dcerou, i Dorotou mladší z Práchňan, vnučkou Bartoše z Práchňan, se strany druhé, který skončil se teprv kolem r. 1560 tak, že rodině Práchňanských připadly dohromady dvě třetiny a nápadníkům Krbcové jedna třetina domu.-Tolik k vysvětlení sporu Krbcovského o němž mnoho se v rodině Práchňanských i Dačických mluvilo i psalo. ↩︎
Krátká summa majestatův pánův Horníkův z 1. 1343-1577 uvodí 21 privilegií od kr. Vladislava Kutné Hoře udělených, nehledě ovšem k těm, kterých Ferdinand I. po r. 1547 znovu nepotvrdil. ↩︎
Originalu král. udělení tohoto neznáme, avšak určité udání o něm nachází se v knize komorního soudu zvané „Registra nová arciknížecí od 1. 1552-1558“, již chová u sebe Dr. J. Čelakovský. Tam (na fol. 3) Dorota a Lidmila z Práchňan předkládají na svědectví „majestat krále Vladislava, slavné paměti, erbovní, Ondřejovi a Bartolomějovi z Práchňan 1. 1591 daný." Že pak v Pamětech Dačického uvodí se Bartoš již roku 1471 s přídomkem „z Práchňan", to zajisté nikoho nepřekvapí, povím-li, že v Pamětěch později sepisovaných a několikráte přepsaných uvodí se vůbec vždy Bartoš z Práchňan, nehledě k době, kdy erb a přídomek mu udělen byl. ↩︎
Původ její jest neznámý. Z příbuzných její připomíná se pouze sestra Kateřina, kteráž, byvši neprovdána, zemřela v úterý po Nanebevst. P. 1. 1496. ↩︎
Jež byla zvána Mudáčkova a r. 1533 zemřela (str. 93). ↩︎
Provdala se r. 1516 za Abrahama Zygele z Chocemic, z kteréhožto manželství pošel syn Adam Zygel, jenž se r. 1543 oženil s Majdalenou Wolfovou z Kutné Hory. - Tato Kristina bývá často pletena s jinou téhož jména, kteráž byla dcerou Jana staršího z Práchňan. (str. 94). ↩︎
Provdala se proti vůli svých bratří v březnu r. 1519 za Petra Škrovada z Vrbice. Manželství jich bylo velmi nespořádané, poněvadž obě strany hověly různým prostopášnostem. Apoloně říkali vlastní její příbuzní „ta vožralice", a její muž nechvalného jména požíval jakožto ctitel krásné pleti, veliký piják a kostkář. Viz Č. Č. M. 1878. str. 158. ↩︎
Pocházela z prvního manželství Janova a roku neznámého provdala se za Bohuslava Porybného od Slonů. Měli tři děti: Lidmilu, (provdanou pak za Petra Grynusa, a po jeho smrti za Václava Šatného z Olivetu), Václava a Kristinu. ↩︎
Z kterého on i bratr jeho Zikmund byli manželství, nebylo určitě známo již r. 1555. Nebo teta jich Justina Práchňanská jistila, že pouze Dorota starší jest dcerou z manželství prvního, kdežto bývalá chůva dosvědčovala, že Dorota, Zikmund i Matiáš byli dětmi jedné matky, což by zase ukazovalo k Anně z Elkuše. Zikmund vedl dosti divoký, avšak krátký život, maje za manželku jakousi Lidmilu. On zemřel brzo po r. 1530, zůstaviv vdovu se dvěmi dětmi jména neznámého a četně dluhův, o něž se spory pak dlouho vlekly. Vdova Lidmila zemřela r. 1541. - Matiáš za manželku měl Johannu ze Všehrd, kteráž roku 1557 odkazuje dědictví po muži svém, nádherný dům Knejslikovský, bratru svému Janovi
Chanickému ze Všehrd. ↩︎
Všechny tyto děti zemřely v mladém věku ještě před r. 1533; pouze Kristina provdala se za Jindřicha z Vilemovce, jemuž porodila dvé dcer, Annu a Kateřinu. ↩︎
Ona provdala se hned po smrti muže svého za jakéhosi Vácslava. ↩︎
Sestra Justinina Lidmila provdána byla za rytíře Zikmunda Robmhapa na Pacově, a když asi r. 1536 zemřela, oženil se Robmhap r. 1537 po druhé s Mandalenou, dcerou hejtmana hradu pražského Jiříka Gerštorfa (str. 98.) Obě sestry užívaly titule: z Hor. ↩︎
První díl Sněmů českých obsahuje kutnohorské relace pouze do r. 1528, a to ještě neúplně. ↩︎
S Jindřichem Charvátem r. 1532, a s Václavem Poklůpkem, Zikmundem Práškem i s Ondřejem z Pachu r. 1533. ↩︎
Č. Č. M. 1878 str. 158. ↩︎
Jedním z těchto nepsaných byl Jan Šatný z Olivetu, „qui contra gratuitum privilegium regis Vladislai erat electus, nam non erat & iuris consultis ad scedam titulatus, tamen a Adalberto monetae magistro locatus." ↩︎
Tato provdala se později za Mikuláše Chyzderu, jenž třikráte byl ženat. Anna byla tuším jeho druhou ženou. Ona musela platiti ještě r. 1569 za otce svého 28 kop gr. č., kteréž on jakožto výběrčí berně v kraji čáslavském královské komoře dlužen zůstal. ↩︎
Provdaná od r. 1538 za Ondřeje Křivoláčka jinak Dačického z Heslova ↩︎
Provdaná od r. 1545 za Jana Podivického z Podivic. ↩︎
Celý tento velice zajímavý spor nalezá se v knize komorního soudu „Registra knížecí etc." zvané (fol. 3-5), již u sebe chová dr. J. Čelakovský.- Neméně zajímavo jest, že ještě r. 1567 ucházel se jakýs Melichar z Koberku jakožto nápadník o odúmrť po smrti Jana z Pr. komoře připadnuvší, ukazuje na to list císaře Ferdinanda sobě udělený. Uředníci komory královské psali v té věci (r. 1567 v pond. po sv. Martinu) do Hory, odkudž se jim teprv náležitého vysvětlení dostalo. ↩︎
V Pamětech (viz str. 141) jest zpráva o prodeji Neškaredic při r. 1556, což však spočívá na omylu. Neboť vlastní prodej stal se ve čtvrtek př. pam. sv. Jiří r. 1555, vklad do desk pak učiněn ve středu po sv. Bartoloměji roku 1556. A tímto druhým letopočtem svésti se dal Mikuláš Dačický. ↩︎
Tato narodila se r. 1528 v outerý po sv. Pavlu, provdala se r. 1545 ve středu po sv. Skolastice a zemřela r. 1595 v outerý po Hromnicích, přeživši muže svého o 13 let.
Při svém provdání obdržela 100 kop č. věna a za 150 kop č výpravy. Děti porodila muži svému dvě: 1. Jana a 2. Johanku.
1.Jan oženil se s Dorotou Pilgramovskou od Mědínků, a zemřel r. 1591, zanechav jediného syna Zdislava Podivického z Podivic, jenž žil v blízkých stycích s Mikulášem Dačickým z Heslova a připomíná se ještě r. 1608 jakožto starší obecní v Kutné Hoře. Dům svůj, známou to hospodu „u Mědínků", prodal r. 1607 za 2600 k. míš. p. Adamovi Slavatovi, jenž se pak trvale v Kutné Hoře osadil.
2.Johanna z Podivic, dcera Lidmily z Práchňan, vzala si r. 1563 za muže Jiříka Šatného z Olivetu. Ona zemřela r. 1585 a on byv úředníkem mince až do roku 1591, zemřel v outerý po neděli smrtelné r. 1592. Po nich zůstaly děti: Jan, Václav, Mikuláš a Anna. Mikuláš zemřel již r. 1596 neženatý, r. 1597 zemřela Anna neprovdaná a r. 1611 zemřel Václav taktéž neženatý.
Pozůstalý Jan Šatný z Olivetu byl dvakráte ženat. Ponejprve se Zuzanou, dcerou prokutora Matiáše Hostounského z Kosmáčova, jež zemřela r. 1596 v sobotu př. pam. sv. Zuzany. Na to oženil se s Eliškou, dcerou nebožtika Štefana Mirka z Solopisk. Jan zemřel náhle roku 1604, zůstaviv vdovu a dvé dítek: Jetřicha a Alžbětu. - Vdova Eliška provdala se po druhé r. 1609 za Jindřicha Rozenhagena a zemřela r. 1626. Již rok před tím (r. 1625) zemřela také dceruška z tohoto manželství Alena
Jetřich Šatný z Olivetu vzal si r. 1619 Esteru Skalskou z Dubu, kterážto, když muž její r. 1621 zahynul, po druhé se provdala r. 1623 za „fendrycha“ císařské kutnohorské posádky Johannesa Bokogsa z Runsdorfberku „zpronevěřivši se náboženství svému evangelickému."
Alžběta Šatná provdala se r. 1624 za Karla Ferdinanda Lúkaveckého z Lukavce, který však již roku 1625 zahynul.
Toť rozrod rodiny Lidmily Práchňanské až tam, kam sáhají Paměti Mikuláše Dačického a na kolik jeho potřebí jest k porozumění mnohých zde obsažených zpráv. ↩︎
„Mathias Dacziczky, natione Polonus, ubi usque ad hodiernam diem nobiles Dancziczky eundem cum hac familia clypeum seu arma gestant" praví „Genealogie Dacziczkyanorum" r. 1745 od Karla z Heslova sestavená. ↩︎
Světozor r. 1869 str. 327. ↩︎
Polovici domu u Zlaté husy v Hoře Kutné prodala vdova po něm Dorota Jakubovi Hánovi r. 1538. Témuž Hánovi prodal druhou polovici téhož domu Mikuláš z Pr., jenž ji držel dědictvím po bratru svém Petrovi (viz str. XXII). Tím také rozplývá se v nivec bájka, jakoby Mikuláš Dačický byl v dědictví po otci obýval dům u Zlaté husy a jakoby v domě tom objevená tajná dílna na padělání mince byla jemu náležela. ↩︎
V Pamětech Dačického píše se Ondřej již od prvopočátku vždy s plným titulem Dačický z Heslova, to však pranic nerozhoduje. Jest to týž anachronismus jako když prve píše se Bartoš z Práchňan místo Bartoš suken kroječ (viz str. X., pozn. 1.)
Jmeno Dačický objevuje se však v Kutné Hoře již dříve, ale u osoby zcela jiné. R. 1546 Jan Dačický jinak Čečetka koupil dům Váňovský sobě a manželce své (Liber hered. ab a. 1537-69). Týž byl také r. 1552 starším obecním. Ondřeje Křivoláčka s příjmím Dačičický nalezl jsem v knihách kutnohorských ponejprv teprve při r. 1559. S podivením jest věru, že o rodičích jeho nikde určité zmínky není, vyjma jedinou, kteráž však ve svém spůsobu nemůže býti při nedostatku zpráv lepších nikterak podstatnou, ač v nejednom ohledu jest zajímavá. Tať jest následující. Roku 1555 Ondřej Křivoláček vinil Zikmunda Melhauzského, že jest se dotýkal otce jeho nebožtíka, kterýž před 30ti lety, snad prve než Melhauzský na světě byl, umřel. „A když jest ho napomenul, aby toho zanechal, že jest se jeho osoby v hanění dal, pravě tak, že jest zvyjebený chlap nejvyššího pana purkrabí. A on (Ondřej) jeho přátelsky napomenul, pravě, že tak není. A on (Melhauzský) vyvstavše, vejtržnost učinil a vzavše kord, naň s kordem chtěl." (Lib. memorab. ab a. 1555-1557 fol. A 9.) Podle doby narození Ondřeje Křivoláčka mohla by se vztahovat slova, „nejvyššího pana purkrabí" jedině na Zděnka Lva z Rožmitála. S podivením zajisté jest, že Ondřej Křivoláček ani zde při soudu pravé jmeno otce svého nevyslovil. ↩︎
Provdala se ještě za života otce svého za Jana Kliku. Z manželství toho pošly dcery Anna, provdaná později za Jiříka Hlaváče, a Dorota. ↩︎
Dvě Mandaleny, z nichž první nevlastní a druhá vlastní dcerou Ondřeje Křivoláčka byla, působí jisté genealogické nesnáze. Nám ovšem jedná se toliko o vlastní dceru Ondřejovu Mandalenu a ta jedině byla to, jež provdala se za Jana Farinesta, faráře v Drahotouši a pak v Uherském Brodė na Moravě. Muž její možná že byl z Kutné Hory, kdež připomínají se Farinestové při létech 1586, 1600, 1608 a 1615. Jistě však byl po nějaký čas při duchovní správě v Českém Brodě.-Ze Mandalena, nevlastní dcera Ondřejova, nebyla manželkou Farinestovou, toho máme mnoho důvodů, jež nemožno zde široce vykládati. Postačí uvésti ten jediný, že Mandalena Farinestova r. 1572 hlásila se také k dědictví po Ondřejovi Dačickém, otci svém, a že jí vskutku bratří její 60 kop dali, ač již byla vybavena. Když jí otec strojil výbavu, tu vydobýval pro ni peněz, které ona odkázané měla po matce své Anně a tchánovi jejím Jiříkovi, spůsobem zvláštním. Peníze ty uloženy byly na domě Pýšovském, u Jana Seneky a ten neměl se k tomu, aby je splatil.
I opil ho Ondřej Křivoláček vínem páleným a pak 100 kop č. na něm vyloudil. ↩︎
Narodil se o svatodušních svátcích r. 1534 a měl za manželku jakousi Lidmilu, kteráž určitě připomíná se při r. 1574. Roku 1583 byl Tobiáš již jistě mrtev. Dle podání rodinného byl synem jeho Matiáš, od něhož větev Dačických dosud žijící pochází, (Genealogia Daczickyanorum ab a. 1745.) ↩︎
Matěj i Vácslav nepochybně oba v mladém věku zemřeli. ↩︎
Ten prodal krátce před smrtí svou r. 1570 Kašparovi Fifkovi za 300 kop č. ↩︎
Toto všecko však v krátkém čase v jisté smlouvě pustil v samostatné držení Jana Bohnického. ↩︎
Při tak rozsáhlém majetku, který ani do podrobna vyčísti jsme nemohli, jest zajímavo, že Ondřej r. 1566 na své dobré svědomí šacoval veškeré zboží své na 500 k. č.! ↩︎
Naposledy nalezl jsem, že ještě r. 1544 prodal Ondřej Janovi Loreckému z Elkuše za 23 kopy suken. zději měl prý také obchod s vínem. ↩︎
Určitá zmínka o ní se děje v Omluvném listu Kutnohorských z r. 1547. Orig. v.K. Н. ↩︎
Mikovec pochyboval (Č. Č. M. 1854 str. 74) o přítomnosti Ondřejové na tomto sněmn; avšak MS. Lobkovické knihovny v Praze, v němž jednání tohoto sněmu jest obsaženo, stvrzuje to, co Palacký (v Č. Č. M. 1828 II. str. 74) a Seydler (ve Světozoru 1868 str. 452) byli o účastenství Křivoláčkově na sněmě r. 1549 pronesli. ↩︎
Zmíněný rkp. Lobkovický vypravuje o tom takto: „Potom poslové z Hor Kuten proti tomu se skrze Ondřeje Křivoláčka ohlásili, předkládajíce velikost těch artikulův, že se tu lidských věcí dotýče a že potřebuje rozmyslného rozvážení, a oni nebyvše na sněmě strany jednání arcibiskupa a nemajíce k tomu sjezdu listu mocného na místě jiných přátel svých, lidí rozumných a v písmech svatých zběhlých, že k těm artikulům se přimlouvati a přistupovati nemohou, ohražujíc osoby své při tom, že jim bezpečné není, že by do Hory nesměli, když by k čemu tomu bez jich poručení na ně svolili, žádajíce, aby J. M. Kskou stavové prosili, aby takového jednání do jiného času milostivě odložiti ráčil.“ - Viz o sněmu tom Gindelyho Gesch. d. b. Brüder I. str. 359. ↩︎
V zápisu, který se o tom zachoval, praví se, že se tak stalo od pana mincmistra (tedy ještě za Jana z Vítence), a Ondřej jmenuje se pořád ještě hofmistrem. ↩︎
Mělť totiž brzy po té také soukromou při o nářek cti, poněvadž jistý soused pokřikoval naň v hospodě: „Ty křivej, křivej, Křivolakej, tys krad kyzy na Kaňku!" a on zase odpovídal: „Ty jsi v černých knihách zapsaný, že s odtud vymazati nemůžeš!“ ↩︎
Viz str. VIII pozn. 1. ↩︎
Že by byl býval Ondřej od prvního na závazek vzetí (r. 1553) až do r. 1555 bez přetržení ve vězení seděl, jest pravdě nepodobno proto, že r. 1554 on na svobodě žil a svou při proti Zelinkovi hrnčíři vedl, vině jej z toho, „když Jan Chalupa naň kordu dobyl, chtěje ho zmordovati, že mu týž Zelinka pomáhal." ↩︎
Václav I. byl synem z prvního manželství. Viz str. XXXIII. ↩︎
Na stránce 146 jest jich zejména vypočtěno 13 a k tomuto dodáno „dvý nedochodilých.“ Na stránce pak 346 oznamuje se dodatkem Sigmund II., nepochybně jakožto jeden z oněch dvou nedochodilých. ↩︎
Provdala se r. 1566 za Jiřího Hrušku. ↩︎
Na rozdíl od podání rodinného (viz str. XXXIII. pozn. 1) udává nám, zdá se však, že nesprávně, list rady Kutnohorské z r. 1772, že Matiáš, praotec nynějších pánů Dačických, byl synem tohoto Jana.
Matiáš Dačický byl dvakráte ženat; ponejprve od r. r. 1600 (18. ledna) s Annou, dcerou Alexandra Elšice z Elšic, při kteréžto příležitostí od strýce svého Mikuláše z lásky dostal 200 tolarův do živnosti, a po druhé od r. 1620 (17. ledna) s Kateřinou Dalčickou z Vostrova vdovou, jež brala si tím již pátého muže. Matiáš měl 5 synů, z nichž Václav Vojtěch, ženatý od r. 1640 s Markétou. vdovou po Vácslavovi Kubíčkovi, jest přímým předkem dosud žijících Dačických z Heslova. ↩︎
Byl r. 1594 zabit v Křeseticích. Soudní nastupování v té věci nedošlo žádného konce, poněvadž r. 1599 zemřela matka jeho Kateřina z Auberovic a tu nebylo nikoho, kdo by se zabitého ujal. ↩︎
Provdala se r. 1596 za Jana Štolce, jenž se stal roku 1598 urburéřem a r. 1599 zemřel. ↩︎
Držím se správnějšího udání Mikovcova. ↩︎
Dle rukopisu jindřichohradeckého. ↩︎
Podrobnosti viz v článku dra. Čelakovského v Právníku (1871). Já jenom v kratičkém výtahu podávám celý process, a to hlavně v těch kusech, kde možno jest něčím novým doplniti článek svrchu jmenovaný. ↩︎
Tištěn do slova v Čas. Česk. Musea 1854 str. 71. ↩︎
V bibliotéce musejní sig. V. E 38. - Spis ten zasluhoval by širšího popsání, než jak učinil to Mikovec v Č. Č. M. r. 1854 str. 368, ač netajím se tím, že uveřejnění básně s těží by mohlo se státi pro přílišně oplzlý obsah její. Přes to však obsahuje ona mnoho, co nejenom osobu ale i tehdejší poměry nad miru věrně charakterisuje. Nápadná jest tu shoda s některými plody Šimona Lomnického , ač jest Dačický větší i povahou i nadáním básnickým. ↩︎
Vyobrazení podle ní učiněné nachází se ve Světozoru r. 1868 str. 446. ↩︎
Mikovec l. c. str. 54 a Seydler l. c. str. 481. ↩︎