Antonín REZEK (ed.), Paměti Mikuláše Dačického z Heslova, Svazek I., Nákladem Matice české, Praha 1878
dostupné na kupř. na: https://www.google.cz/books/edition/_/mlUjAAAAMAAJ?hl=cs&gbpv=1
LIVIII.
Rukopisy.
Z původních zápisek rodiny Práchňanských a Ondřeje Dačického ničehož se na naši dobu nezachovalo; vše, co máme z pamětí jich, známe toliko z přepisů od Mikuláše Dačického neb i později učiněných. Již za doby Mikulášovy označují se zápisky předkův jakožto „knížky vetché“, porouchané, z nichž tu i tam již byly listy vytrhány (str. 323 a 333). Tím větší jest pak zásluha Mikulášova, že ještě v čas zápisky starší s pamětmi svými v jeden svod scelil a budoucnosti zachoval.
Svody takové na kolik víme jsou tři, známé pode jmenem rukopisů rodinného (A), jindřichohradeckého (B) a musejního (C).
Rukopis rodinný nejkratší, a nejstarší, jest majetkem Hugona barona Dačického z Heslova, c. k. rytLVmistra m. sl.[1] Jest to kvartová kniha v tuhých dřevěných, koží potažených deskách svázaná o 95 listech. Nápisy má dva; na deskách: „Paměti kutnohorské a jiné seu manuscripta Dacziczkianae familiae,“ a na hřbetě: „Paměti kutnohorské et manuscripta Nicolai a Práchňan". Na vnitřní straně první desky jest napsáno, o kolika hodinách se v noci na věži Jakubské a Námětské v Kutné Hoře udeřilo na zvon, aby havéři se odebrali ku práci, a pak kus veršování, jež se začíná: „zeď hlavou chtít proraziti atd.“ a nachází se v Prostopravdě. Rukopis ten skutečně obsahuje „manuscripta Daczickianae familiae“, jmenovitě ze XVI. a XVII století. Teprv na listu 35 objevuje se písmo Mikuláše Dačického a zápisky ty podávají svědectví o vzdělanosti spisovatelově. Jsout to seznamy knížecích, panských a rytířských rodů ve Slezsku, nejvyšších úředníků v Čechách,[2] zápisy o ves Hlízov (str. 118) a pak zajímavé „poznamenání hlavních a předních měst okršku zemského.“[3] Na fol. 56 chtěl již Mikuláš Dačický učiniti počátek se zápisky historickými, poněvadž po spůsobu svém položil v čelo listu heslo své: „Non omnia possumus omnes et morte aequamur, ergo confide recte agens“, vykreslil erb rodu svého s letopočtem 1593 a pod tím opět napsal jedno ze zalíbených pořekadel svých „Nos mortales homines non omnia possumus omnes, soli aeterno LVIomnia Deo sunt possibilia, laus et aeterna gloria,“ avšak následující listy dále ještě vyplněny jsou soukromnou korrespondencí. Na listu 77-81 jest konečně počátek historického spisování s nápisem: „Laus et gloria atd. Já Mikuláš Dačický z Heslova na Horách Kutnách napsal jsem tuto některé paměti, kterýchž jsem dostati mohl od předkuov mých p. Bartoše z Práchňan, praděda mého, p. Mikuláše z Práchňan, syna jeho, děda mého, p. Jana z Práchňan na Libenicích, ujсе mého, atd., na různo od nich poznamenaných.“
Zápisky tyto jdou od roku 1454 až do r. 1506 a další kus jest utržen. Teprvé zase od listu 85 až 84 jest pokračování s nápisem: „Paměti některé urozeného p. Mikuláše z Práchňan na Hor. Kut. z jednoho kalendáře, jenž Ephemerides (sic) jinak Almanach slove, ke 20 letům pořád zběhlým latinským jazykem vytištěného a vydaného, kteréžto paměti jeho já Mikuláš Dačický z Heslova, vnuk jeho, jsem tuto na díle běžně přepsal tak, jakž on upřímně a prostně po staročesku do téhož Almanachu poznamenával od léta 1519 až do léta 1550, v kterémž život svůj dokonal. Zápisky tyto začínají se však dvěma rodinnými zprávami z l. 1485 a 1492, pak přecházejí k r. 1519, ale jdou pouze do r. 1543, poněvadž ostatní listy jsou vytrženy.
Na vnitřní straně zadní desky nachází se ještě „Kus stromu spříznění rodův z Práchňan, z Soutic, z Suché, z Chvališova, z Elkuše, z Rybňan, z Škrovadu, z Protivína, z Chocemic, z Hor, z Heslova, z Olivetu, z Podivic, z Auberovic, Chyzderů a od Slonův,“ dosti neúplně a nesprávně sestavený.[4]
LVIITyto zápisky byly přepsány někdy kolem r. 1593 neb 1594 a jsou, na kolik se souditi dá, prvním pokusem Mikuláše Dačického o svedení všech pamětí rodu Práchňanských a Dačických v jeden sborník. Avšak brzo bylo od toho poustáno, tak že nehledíc k tomu, co jest vytrženo, celý rukopis A neobsahuje více než 15 listů.
Rukopis jindřichohradecký (B), pozdější a rozsáhlejší než A, není psán rukou Mikuláše Dačického, než jest to přepis podle zápisek starších zdělaný a roku 1680 dokončený. Přepis tento učiněn byl v Kutné Hoře v kolleji jesuitské[5] a zakončen jest následující poznámkou: „Hic finit liber Nicolai Dacziczky a Heslova. Haec excerpta ex eodem de Cutna et monasterio Sedlecensi de verbo ad verbum annolavi, quae (cum ea ex hussita transumpserim) saniori sensu a catholico lectore venient intelligenda, fidem horum authori (uti libuerit) habenda (sic), 19. Januarii a. d. 1680. Descriptum a LM. DH.“[6]
LVIIIZ Kutné Hory dostal se rkp. B. neznámým způsobem do proboštské knihovny v Jindřichově Hradci, kdež byl od p. archiváře Fr. Tischera objeven, do archivu zámeckého v Hradci přenesen a mně ochotně k použití odevzdán.
Přepis hradecký nachází se v objemném oktavovém svazku v nové vazbě se signaturou B 90 as nápisem Excerpta, v kterémž jest ještě více touže rukou učiněných přepisů z Balbina, z Veleslavína a z jiných historických spisovatelů. Pro nás má zajímavost přepis latinsko - české kroniky kutnohorské od Matěje Mejšnara sepsané, jejíž original až dosud byl neznámým.
Paměti Práchňanských a Dačických směstknány jsou v rkp. B. hustým písmem na 75 posledních listech, a jest zpořízen přepis jich jakožto výtah z rukopisu Mikuláše D, jenž původně 326 listův obsahoval. Přepis ne vždycky jest stejně dbalý a jde od r. 903 až do r. 1619 s některými méně důležitými přípisky a přílohami, které mohly také odjinud sem vepsány býti.
Rukopis ten jest již rozdělen dle spisovatelů a dle materialu ve 13 oddělení, která úplně souhlasí s rozdělením v rukopise musejním C. - Originál přepisu tohoto byl zcela určitě dokončen buď hned roku 1619 aneb jistě roku 1620, buď jak buď však před počátkem katolické protireformace v Kutné Hoře. Odtuď také ona ostrost výrazů a přímost v smýšlení zde se objevuje v mnohých zprávách, které pak LIXv rkp. C podstatně jinak jsou podány, poněvadž za jiných okolností byly znovu přepisovány.
Rukopis musejní (C), nejmladší a nejúplnější, býval druhdy také majetkem rodiny Dačických, a sice jistě ještě r. 1748, o čemž svědčí cedulka na vnitřní desce přilepená se znakem rodu a s monogramem C. F. D. V. H.[7] Roku 1817 náležel pak Švendovi. Tento byl r. 1792 kazatelem u chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře učiněn a pět let zde přebýval. Jak se Paměti do rukou jeho dostaly, o tom poučují nás poněkud zápisky milčického rolníka Vaváka,[8] jenž vypravuje, že r. 1796 se v K. H. u zlatníka Jos. Hořického nacházela „kniha psaná in folio, kterouž byl psal za svýho živobytí a všelijaké paměti do ní vnesl urozený p. M. Dačický z Heslova, měšťan horokutenský. Zlatá věc paměti spisovati." Dále praví, že ochotou dotčeného Hořického a „velebného p. F. Švendy Králohradeckého“ po Kutné Hoře provázen byl a znamenitosti toho města byly mu ukazovány. Z toho je viděti, že „Paměti“ z rodiny Dačických přešly v majetek Hořického, s nímž dle vypravování Vavákova Švenda asi velmi dobře znám byl a od něhož jich také nějakým spůsobem nabyl. Po smrti Švendově dostaly se z pozůstalosti jeho do rukou dra. Jos. Liboslava Zieglera, tehdáž professora při bohosloveckém ústavu v Hradci Králové, a ten je darem odevzdal r. 1827[9] LXčeskému museu, kdež se až dosud pod signaturou II. G 5 nalézají.
Rukopis musejní jest foliový, vazba pergamenová, (na níž jest pozorovati část písně s notami o sv. Janu z Husince), písmo husté a zřetelné jest vlastní Mikulášovo. Listů počítá se 225. Celek jest dobře zachován, jen na začátku chybí několik listů (str. 5) a pak po fol. 145 schází také něco, nepochybně pouze jediný list (str. 317). V textu vyskytují se z počátku malé, ale čím dále tím hojnější kastrace, jež pocházejí jednak od samého Mikuláše Dačického a byly učiněny z příčin, jež hned vyložíme, jednak pak od Fr. Švendy, který všecky zprávy proti katolíkům směřující znešvařil, takže jenom s největší obtíží bylo možno je přečísti. Na prvním listu nachází se novější (str. VI.) titul: „Paměti Mikuláše Dačického z Heslova.“ Na listu druhém a třetím jest předmluva od Mikuláše sepsaná, jejíhož konce neznáme, poněvadž zde právě některé listy jsou vytrženy. Od listu třetího jdou pak Paměti, které zavírají v sobě 1. 935 až 1626. Avšak postup není chronologický, než jako jsme již u rkp. B viděli, celé Paměti dle látky spisovatelů a dle jiných ještě měřítek dělí se na oddělení. V rkp. B jest jich třinácte a v rkp. tomto patnácte.
Jsouť pak oddělení tato následující:
Oddělení I. z l. 1278-1516. Jest to snůška starých pamětí svedená od Bartoše a Mikuláše z Práchňan, při níž užito bylo kroniky nyní ve II. dílu Scriptones rer. boh. pod titulem „Chronicon boh. anonymi“ známé. S tou srovnávají se také texty Aa, D i N v Palackého Starých Letopisech.
LXIOddělení II. z 1. 929-1426 s přívěskem l. 1517 jest opět snůškou zpráv starších od Bartoše a Miku láše z Práchňan učiněnou, při níž užito bylo až do r. 935 Dalimila, pak Vavřince z Březové a pak textu Babv Palackého Starých Letopisech. Poslední zpráva z r. 1517 jest původní.
Oddělení III. z l. 1454-1466. Odtud začínají se vlastní, současné zápisky rodiny Práchňanských, a jedná oddělení toto hlavně o věcech obecných, mimo K. H. zběhlých. Skladatelem jest Bartoš z Práchňan.
**Oddělení IV. z l. 1470-1508 **týká se hlavně Kutné Hory. Původním spisovatelem oddělení toho jest Bartoš z Pr. (str. 335), po něm doplňoval a přepsal je syn jeho Mikuláš, který mluví zde o sobě několikráte v první osobě. Zajímavo jest také, že užito zde částečně i zápisků souseda horského Jana Kozlíka (str. 41 a 328).[10]
Oddělení V. zl. 1462-1542 obsahuje seznamy mincmistrů, kdy oni ustanoveni bývali, kdy a koho na radu sázeli a p. Skladatelem jeho jest Mikuláš z Práchňan, nepochybně použiv některých poznámek otce svého Bartoše.
Oddělení VI. z l. 1470-1508 týká se hlavně věcí obecně českých. Spisovatelem jeho jest Bartoš, přepisovatelem i rozmnožovatelem Mikuláš z Pr. Oddělení VII. z l. 1532-1572 týká se věcí obecně českých. Skladatelem jeho až do r. 1549 jest Mikuláš z Práchňan, a nějakého dosti nepatrného LXIIúčastenství při tom měl také syn jeho Jan mladší. Od r. 1549-1570 doplňoval oddělení toto švagr Mikulášův Ondřej Dačický z Heslova, což jmenovitě nade vší pochybnost jest dokázáno z vypravování o náboženském sněmu r. 1549. (Str. XXXV. a 78). Poslední zprávu z r. 1572 dodal k tomu později Mikuláš Dačický.
Oddělení VIII. z l. 1532-1549 týká se věcí kutnohorských. Skladatelem jeho jest Mikuláš z Pr.
Oddělení IX. z l. 1509-1530 týká se věcí obecně českých. Skladatelem jeho jest Mikuláš z Pr. - Doplňuje se jím hlavně oddělení VI.
Oddělení X. z l. 1510-1528 týká se věcí kutnohorských. Spisovatelem jeho byl Mikuláš z Práchňan, a až asi do r. 1520 neb 1521 měl při tom nějaké účastenství Jan starší z Práchňan, bratr Mikulášův.[11] Ku konci přidány jsou některé důležitější listiny v plném znění. Celkem doplňuje se jím oddělení IV.[12]
LXIIIOddělení XI. z l. 1527-1546 týká se věcí obecně českých a za skladatele dle určitého udání má Ondřeje Dačického z Heslova.
Oddělení XII. z l. 1534-1571 týká se věcí kutnohorských. Skladatelem jest Ondřej Dačický z Heslova.
Ke všem těmto XII oddělením dodával pak při skládání svém Mikuláš Dačický četné poznámky, které jsou lehko znatelny, poněvadž jsou většinou rázu anachronistického; mimo to připojeno jest při nich vždy slovo: Nota. Já oddělil jsem je od zpráv původních vždy ležatou čárkou (-).
Oddělení XIII. z l. 1575—1626, týká se věcí obecně českých i zahraničných. Skladatelem jeho jest Mikuláš Dačický z Heslova.
Oddělení XIV. z l. 1577-1626 jest později povstalým doplňkem oddělení XIII od téhož skladatele.
Oddělení XV. z l. 1574-1626 týká se věcí kutnohorských. Skladatelem jeho jest Mikuláš Dačický. Jest to nejobšírnější oddělení z celých Pamětí. Končí se pak rkp. C zprávou o smrti Mikuláše Dačického, vepsanou sem od Matiáše Dačického.
Rukopis C jest obšírnější (255 listů) a pozdější než rkp. A (15 listů) a B (75 listů). Jest to poslední recense Pamětí, která povstala teprvé po roku 1620. Příčiny, proč povstání poslední recense do doby tak pozdní kladu, mám dvě. Předně předstihuje spisovatel ve vypravováni dobu svou, když ku př. při r. 1608 mluví o událostech, které se zběhly teprv o 3 léta později, když u r. 1619 zřetelně se zmiňuje LXIVjiž o bělohorské bitvě atd. Takovéto úkazy nalézají se v rkp. až do počátku r. 1620.
Druhá příčina jeví se při srovnání s rkp. B. Dokud nehrozila protireformace katolická, počínal si Mikuláš Dačický mnohem směleji, úsudky jeho o vládě zemské, o katolících a o celém směru, jaký za císaře Rudolfa nejvyššími kruhy ovládal, jsou velmi ostré a často satirické; a takový dojem činí na nás rkp. B při čtení jeho. Podstatně jinak má se to v rkp. C. Zde již jest viděti, že psán jest za zcela jiných okolností, že spisovatel často ocitoval se ve strachu, aby protikatolické přesvědčení jeho nebylo prozrazeno; proto mnohé ostřejší věci již napsané jsou zpřeškrtány, jiné pak, které v rkp. B jsou velmi bezohledny, shledáváme v rkp. C značně krotkými atd. Z toho obého jest jasno, že spisovatel již po r. 1620 poslední recensí Pamětí skládal, a sice určitěji vysloveno teprv asi r. 1621 a počátkem r. 1622. Od r. 1622 již rkp. C zřejmé stopy toho nese, že spisovatel odtud až do konce (1626) psal současně s událostmi, tu mírněji, zde ostřeji, ale vždy s bolestným nářkem nad osudy království českého a s patrnou úzkostí, aby při tom prozrazen nebyl.
Poměr rkp. Bkrkp. C jest z toho zřetelný. Rukopis B jest o více než 2 třetiny kratší, avšak přes to jest znamenitým doplňkem tam, kde pozdější doba spisovateli diktovala vrkp. C buď mlčení neb umírňování se.
Rukopis A, zcela kraťoučký, jest také dobrým doplňkem rukopisu C, poněvadž v poslední recensí spisovatel jmenovitě z věcí starších mnoho opominul LXVnapsati, ježto se jemu to méně důležitým býti zdálo, pro nás však všechny zprávy z konce stol. XV. a z počátku stol. XVI. mají důležitost.
Nastává otázka, proč Paměti celé rozděleny jsou jak v rkp. B tak i v C na tolik oddílů, které ani chronologicky za sebou nejdou, ani nejsou obsahem opodstatněny? Odpověď na to dosti jest snadna. První princip Mikuláše Dačického při skládání Pamětí v jeden svod v tom spočíval, že chtěl odděliti od sebe znatelně zápisky jednotlivých spisovatelů. Princip ten objevuje se již v rukopisu A; avšak ani zde, ani později nebyl zcela důsledně proveden. Druhý princip byl, jak to v obou pozdějších rukopisech B i C spatřujeme, rozděliti zprávy týkající se Čech neb i širšího ještě okršlku od všech událostí, které souvisely s dějinami Kutné Hory, takže vlastně všech XV oddělení rozdělil ve dvě oddělení, z nichž první skládá se ze zpráv obecně českých a zahraničných, druhé pak ze zpráv Kutné Hory se týkajících. Slovo Kutná Hora vzato zde ovšem ve významu nejširším, poněvadž oddělení kutnohorská zavírají v sobě nejen věci obecní, ale veškeré hornictví, náboženské, politické, socialní a jiné události, jen když trochu z povzdálečí s Horou souvisejí. Ale ani princip tento není proveden důsledně, čehož příčinu hledati sluší v něčem třetím. - Událo se mi dle známek zcela určitých pozorovati, že oddělení Mikuláše Dačického těsně souvisí se spůsobem, jakým celé Paměti povstaly. Byly to původně poznámky do kalendářů aneb jiných domácích zápisků učiněné. Mikuláš Dačický při pořádání a přepisování jich končíval oddělení své tam, LXVIkde končily se zápisky v jednom kalendáři, třeba byl týž skladatel hned zase v druhém pokračoval, aneb třeba by i jeden kalendář obsahoval zápisky více osob. Nejjasněji vidíme to při oddělení VII, kde Ondřej Dačický psal dále v témž kalendáři, který byl již před tím zprávami od Mikuláše a Jana mladšího z Práchňan poněkud vyplněn. Mikuláš Dačický ponechal celé to oddělení pohromadě, ač by druhá část jeho byla náležela spíše do oddělení ΧΙ. Tím ovšem prohřešil se proti principu prvnímu.- Spojením těchto tří principů, jež se všecky zcela dokonale v Pamětech stopovati dají a jež od Mikuláše Dačického k důslednému provedení přivedeny nebyly, stalo se pak, že celý svod, die 6 spisovatelů, dle událostí obecně českých a kutnohorských a dle spůsobu, jakým ze starších pamětí bylo přepisováno, rozpadl se v patnáct oddělení.
Zbývá ještě promluviti pouze několika slovy o historické a linguistické ceně Pamětí.
Historická cena spočívá v jich původnosti. Skladatelům zajisté sotva na mysl připadlo, aby kdy dali paměti své vytisknouti, a proto počínali sobě velmi prostě a nehledaně, píšíce hlavně o tom, čeho sami svědky byli aneb co jich přesvědčení se líbilo, bez ohledu na současné prameny historické.- Pouze od. dělení XIII. a XIV. poněkud v tom činí výnimku, ješto Mikuláš Dačický užil zde tištěných českých novin, které za jeho doby vydávány byly, k vypravování některých zahraničných událostí. Politická historie má proto v nich místo velmi podřaděné, za to však dějiny hornictví, dějiny socialní a kulturní, vypisování LXVIIzpůsobu života. zvyků, smýšlení a pověr doby jejich, nacházejí zde zastoupení velikého, ba v historické literatuře XVI. a XVII. století svou drastičností téměř jediného.[13]
O slohu mnoho mluviti nemožno. Zápisky činěny byly do kalendářů s všemožnou krátkostí, vždy jenom několika slovy, a kde toho předmět vyžadoval, aby se více psalo, tuť o nějaké spisovné češtině nemůže býti ani řeči. Věty jsou tu dle spůsobu tehdejšího dlouhé, četnými anakoluthy propletené a logického spojení mezi nimi často nestává žádného.
Někdy i pro samé anakoluthy věta hlavní zůstává nedokončena, aneb zase dvakráte i třikráte totéž se v ní opakuje. - A takto se má také se správností jazykovou. - Šest spisovatelů od druhé polovice XV. století až do první polovice XVII. stol. psalo na Pamětech, z nich každý poněkud jinak psal, a když potom Mikuláš Dačický přepisoval zápisky předkův svých, tu někde zůstala stará forma, jinde byla zaměněna za jinou, takže ráz řeči jeví se býti v Pamětech tak měnivým jako barevná sklíčka v kaleidoskopu. Při vypisování událostí náboženských upomíná nejedno místo v Pamětech na kázaní Havla Žalanského, ač jiLXVIIInak jazyk i spůsob mluvy nejvíce jest podoben onomu, jaký v Staročeských divadelních hrách od J. Jirečka vydávaných spatřujeme. - Pravá to linqua vulgaris u srovnání s mluvou a slohem Dan. Adama z Veleslavína a jiných toho věku spisovatelů z povolání.
Píšeť se týž i tejž (teyž), dům i duom, vedle sebe Taboruov a Sirotkův, auterý a auterey, pěknej i pěkný, letha a léta, lechký a lehký, neumí a naumí, nejmilejší a najmilejší, všemchúcí a všemohaucí, máme a jmáme a podobně, beze vší důslednosti. Jakožto zvláštnost provinciální poznamenávám spůsob psaní zpytateldný, rozumiteldný, spasiteldný atd., pak ničím neopodstatněné jse na místě se (nebo jiné věci hojně jse nacházejí; jse vyrozumí a p.), což však také není důsledně provedeno.
Zapůjčení sprostředkoval mi ochotně příbuzný rodiny Dačických pan prof. Soběslav Pinkas, začež jemu povinnými díky zavázán jsem. ↩︎
Dle Palackého Popisu asi z r. 1593. ↩︎
Poznamenání to začíná se Asií menší, pak přijde Asie větší, Afrika a Evropa. U každého dílu světa udán jest seznam všech států a pak měst. ↩︎
Co na základě tohoto „stromu" bylo pracováno, poopravil jsem, na kolik to těsně souvisí s „Pamětmi.“ ↩︎
Soudím tak z následujícího. V rkp. A jest na jednom místě in margine poznámka r. 1680 učiněná, kdež se mluví o blízkých stycích s osobou: „Johannes N. apothecarius S. J.“ Dle Historia collegii Cuttenbergensis (v knihovně řádu Ježíšova v Praze) byl r. 1680 Johannes Kraft apatekářem řádu v Kutné Hoře. ↩︎
Zkratky tyto měl jsem původně za začáteční písmena jmena přepisovatelova a pracně sháněl jsem se v historii kolleje kutnohorské i ve všech ostatních osobních seznamech řádu Ježíšova po jmenu, jež by s nimi souhlasilo; avšak nadarmo.- Konečně dospěl jsem k domněnce, že pohromadě psané LM. značí libro manuscripto a DH. Dačický Hesloviensis, dokonce když při H jest ještě zkratka koncovce sis odpovídající.-Tím hůře pak ovšem domysliti si, kdo by byl přepisovatelem? Smím-li druhou domněnku vysloviti, tuť jenom k tomu bych poukázal, že známý jesuita Josef Kořínek, jenž dějiny Kutné Hory psal a výslovně v nich několikráte Pamětí Dačického uvádí i užívá, byl dle rukopisné svrchu uvedené historie jesuitské určitě ještě roku 1675 členem tamnější kolleje a že tedy nebude nepřípadné, uvádím-li pobyt jeho v Hoře v nějakou souvislost s přepisovatelem Pamětí. ↩︎
Carl Franz Dačický von Heslov. ↩︎
Lumir 1855 str. 284. ↩︎
Viz řeč hraběte Kašpara Šternberka ve valném shromáždění musejním r. 1827 (Č. Č. M. 1827). Palacký ihned dal některé vybrané částky otisknouti v musejníku r. 1827, 1828 a 1829. ↩︎
Jirečkova Rukovět I str. 401. ↩︎
Toto poslednější udání známým se nám stalo teprv po objevení rukopisu jindřichohradeckého (str. 338), a sluší dle něho také poopraviti nadpis oddělení X. na str. 118 a násl. nahoře. ↩︎
Až k oddělení tomuto není nikde (vyjímaje některé zmínky vrkp. hradeckém) výslovně řečeno, kdo jest autorem té které částky Pamětí. - Snažil jsem se konstatovati to, protože až dosud v té věci pronášena byla mínění různá a často sobě odporná.-Důvodů pro svá tvrzení neuvádím proto, poněvadž bych tím příliš z mezí svého Úvodu vykročiti musel; ostatně sezná každý badatel a čtenář při pozorném čtení a srovnání dát životopisných, jakož i četných poznámek k textu připojených, že jsem k jiným tvrzením ani přijíti nemohl, než jak jsem je zde právě nyní vytknul. - To mi také z části dosvědčil později objevený rkp. hradecký. ↩︎
Jak oblíbeným čtením byly Paměti pro tuto vlastnost svou, jest z toho na jevě, že v našich dobách učiněno bylo více než 10 úplných přepisů dle rukopisu musejního, a ty téměř u svých majitelů ani doma nebývaly. Ve spisech a článcích historických, počínaje Kořínkem a Švendou, také velmi zhusta jich citováno, ba některé zprávy z nich sloužily i za podklad k historickým dramatům (Tyl), románům a novellám (Herold, Podhajský a j.), jichž hojný počet byl vydán. Vedle Palackého otisknul také celé statě z Pamětí Mikovec ve svém Lumíru. ↩︎