ZDROJ: Čelakovský, Jaromír: Selské povstání r. 1639 v kraji čáslavském
In: Svoboda, časopis politický
Rok vydání 1871
Ročník V
Číslo 11
Datum vydání 10.6.1871
Praha: Josef Barák, 1874-1875 str. 241 a násl.
Národní knihovna České republiky - Signatura: 54 B 000319/R.1874 Roč.08,
Knihovna Památníku národního písemnictví - Signatura: Qp V G 66
dostupné na: https://www.digitalniknihovna.cz/nkp/view/uuid:75fc8a70-c0e9-11dc-bd97-000d606f5dc6?page=uuid:f0eeca70-c749-4839-89e2-bd2d18268238
241Selské povstání r. 1639 v kraji čáslavském.
Chceme vypravovati na základě zachovaných písemních památek archivních jednu kapitolu z dějin třicetileté války, samu v sobě ne sice důležitou, avšak významně nám líčící stav obecného lidu českého této doby v dějinách českých krví zapsané.
Byloť na jaře r. 1638, kdy vojsko švédské opětně pod vůdcovstvím Jana Bannera po porážce vojska císařského u Chemnice do Čech vtrhlo a celé severní a jedním rokem i celé střední Čechy valnými proudy zaplavilo a opanovalo. Banner, v jehožto vojště nalézal se velký počet vystěhovalců českých, překročiv pomezí české vydal provolání k obyvatelům jazyka českého, v kterémž prohlašoval, že přichází pomstíti křivdy na národu českém páchané a chrániti staré víry evangelické proti útokům katolíkův, v němž zároveň zapovídal pod ztracením hrdla vojákům svým, aby ničehož zlého a škodného nepodnikali proti statkům i životům obyvatelův evangelických a v kterémž posléze vybízel národ český, aby povstal proti svým utiskovatelům a vrahům.
Mandáty tohoto obsahu posílány do všech krajův a měst českých; avšak jakéž odpovědi mohlo se jim dostati z vypálených a lidopustých vesnic, z pobořených a schudlých měst, z opuštěných a zřícených hradův? Dvacet let po bitvě bělohorské nebylo možno více mluviti o národu českém, vždyť nejpřednější část jeho, stav panský a rytířský, buď vykrvácela hrdinně a věrně na bojištích a popravištích, buď nechtějíc zapříti víru předkův svých opouštěla rodnou zem, a vstupujíc v cizí služby dvorské a vojenské mocnářův protestantských doufala, v nich že vzbudí národu svému vykupitele; měšťanstvo druhdy tak proslulé bohatstvím a vzdělaností pykalo těžce svého hříchu, jakéhož se v době nejosudnější skrblictvím a zbabělostí dopustilo na vlasti své, a stav selský, na kterýž nezaviněně nejvíce dolehlo veškeré to neštěstí, pozbyl v krvavých těch dobách všeho: veškerého majetku, víry svých předkův i toho kusu svobody, kterouž mu byli ponechali dřívější pánové jeho. Což mu zbývalo, než buď aby následoval příkladu svých starých pánův a stěhoval se ze ztýrané své země, buď bral na se podobu nových svých pánův, kteříž přihnavše se co sprostí žoldnéřové ze všech končin světa, zmocnili se samozvaně opuštěných statkův jako by věci nikomu nepatřící a páchali na nových poddaných svých nejhroznějších bezpráví, o jakýchž není slýcháno v dějinách jiných národův.
242Řekneme-li, že za příkladem těch cizích Marradasův a Huertů zdivočila veškerá zde zbylá společnost lidská, pravíme tím jen velmi málo, neboť nahlédneme-li jen povrchně pouze v ty posud známé zbytky pamětí dějepisných, kteréž nám zanechala krvavá záplava této doby, objeví se nám takový stupeň zvrhlosti, otupělosti a zdivočelosti povahy lidské až k šílenství, že rozum lidský vzpírá se uvěřiti tak hrozné pravdě. A my dosud jen tušíme, dosud pouze hádáme a tápáme ve tmách o událostech tehdejší doby; my dosud sotva tisící díl známe všech těch ukrutenství a ohavností, jež pácháno na národě našem jmenem rozšiřování samospasitelné víry; my dosud čekáme na spisovatele, jehož vlastenecké péro by nám odhalilo děsné tajemství minulosti naší a již z toho co známe musí každé citelné srdce pojmouti závrať a úzkost.
Ano rozuměli tomu dobře ti Lamormainové a Lichtenštejnové, že účel posvěcuje prostředky, když nám zvraždili šlechtu, ožebračili města a v hnusnou porobu uvrhli selský lid. O těch robotách a daních, jakýchž požadovali noví ti pánové na poddaných svých, nebývalo slýcháno v zemi české za panování starého zřízení zemského. Což divu, že lid obecný dlouhými válkami na mravech zkažený a na poslední sousto chleba ožebračený sbíhal s panství nevítaných svých nových pánův, za hranice stěhoval se, tu mezi „švédské“, tu mezi „saské“, onde mezi „Valdštýnské“ vojsko dával se najímati aneb když to ani ono se mu nelíbilo, sám po lesích v roty se scházel, nepřítele i přítele na silnicích přepadal, vraždil a odíral. Z počátku bylo lidu obecnému podnětem k takovému bouření nepopiratelně těžké utiskování ve víře i máme zprávy ze všech krajův českých o rozličných selských povstáních proti žoldáctvu vedenému jezovity; avšak čím dále válka třicetiletá pokračovala, tím více nabývaly takovéto bouřky selského lidu rázu loupeživého. Platilo tu v pravdě přísloví: „jaký pán, takový sluha.“
O takovéto tedy bouřce lidu selského, jakáž se udála v blízkém okolí města Hory Kutné r. 1639, chceme vypravovati na tomto místě.
V měsíci května r. 1639 obsadilo vojsko švédské města Nymburk, Poděbrady, Králové Hradec, Čáslav a Horu Kutnou i byla přítomnost cizího tohoto vojska příčinou, že ve všech těchto krajích lid obecní rázem v zástupy se zbíhal, kostely loupil, z far nenáviděné katolické kněze vybíjel a vojáky císařské kdekoliv jich dopadl, přepadal a zabíjel. V Hoře Kutné, jak odjinud známo, usadili se brzo po bitvě bělohorské jezovité, kteříž pomocí hlavně Don Huerty a jiných žoldákův měšťany i okolní obyvatele slovem i mečem na víru katolickou převracovali. Není účelem toho článku vypravovati o krvavých ukrutnostech, jichž se cizí žoldnéřové po dvacet let dopouštěli na obyvatelstvu kutnohorském, pouhá ta skutečnost, že r. 1631 bylo v Hoře Kutné domův prázných, pustých, vystěhovalcův a zbořených 329, mluví zajisté dosti významně, jaké as bylo řádění, jež prováděla zvůle jezovitů v kraji čáslav¬ském. Rovněž jest známo, že r. 1626 jezovité 29 pustých domů v okolí chrámu sv. Barbory v Hoře Kutné se zmocnili, je pobořiti dali a na jich místě velikou budovu „kolejí jezovitskou“ zvanou vystavěli. Netřeba arci dokládati, že jezovité pro hanebné skutky své byli v nejvyšším opovržení a nenávisti u všeho obyvatelstva, a nejen u těch, kteří dosud zapáchali kacířstvím, ale i u lidí na víru katolickou přestouplých.
Jakmile došla v měsíci květnu zpráva, že vojsko švédské ke Kolínu se blíží, vypukla v Hoře Kutné zjevně v míře nemalé nevole proti jezovitům v lidu obecném. Rozličné paskvily a potupné písně kolovaly městem, okna koleje jezovitské přečasto měla příležitost zakusiti všeobecné náklonnosti k pánům páterům Loyolovým — i sta 243se konečně pobyt jezovitův v Hoře nemožným; ke konci měsíce května r. 1639 naložili kde co měli na vozy a ujížděli z Hory do jižních Čech. Jak se jim na cestě této vedlo, seznáme nejlépe z listin procesu, kterýž veden byl proti čtyřem "škůdcům zemským“ rok na to, když byl Banner s vojskem svým ze středních Čech od vojska císařského vytlačen, při právě města Hory Kutné k rozkazu místodržících českých.
Nařídiliť totiž místodržící dne 27. září 1640 šephmistrům kutnohorským, aby Václava Kyselku, myslivce ze dvora krupínského, Jirku Mikšíčků z Dědic, Václava Morávka jinak Vodvářku z Volšan a Tobiáše Tkadlce ze vsi Dědic, kteří ku právu jich dříve již dodáni jsou byli, „beze všech vejmluv a odkladův do bezpečných míst, každého zvláště, tak aby spolu mluviti, nad to pak odtud žádným spůsobem vyniknouti nemohli, dobře zjistiti a opatřiti dali a k nim žádného mimo rychtáře městského a hospodáře šatlavního (tak aby J. M. Cské z toho budoucně odpovídati a oč tu tak koli činiti jest, právi býti mohli) zatím nepouštěli; nic méně i k těm, kteří by ještě více z jeho roty dosaženi a k právu jich dodáni byli, podobným spůsobem se zachovali.“ Rychtáři pak císařskému v Hoře Kutné nařízeno, aby „maje o tom dobrou korrespondencí s panem rektorem societatis Jesu koleje kutnohorské tyto škůdce zemské ex officio při témž domácím právě obvinil.“
Rychtář cís. Stredonius obvinil tudíž dne 10. října 1640 nejprvé Václava Kyselku myslivce těmito slovy: „viním tohoto přítomného Kyselku z toho, kterak on minulého léta 1639 to jest 31. měsíce máje, když nepřátelský lid do království českého vpád nenadále učinil, tak že mnozí pro zachování věrné poddanosti J. M. Cské pánu svému nejm. a životův svých do míst bezpečnějších ujížděli a se uchylovali, jakož i tím spůsobem důstojní a dvojí cti hodní páni patres societatis Jesu z koleje sv. panny Barbory na Horách Kutných a jiných kolejí, kteříž se tu byli shromáždili, s některými mnohými a jim platnými věcmi přinuceně to učiniti musili. A když se na cestu téhož dne ve třech vozích, v každém po šesti dobrých koních a dvěma jízdnýma, vydali, ke vsi Michalovicím se přiblížili a tu za dobrou hodinu v krčmě krmili a snídali, tu ihned Václav Kyselka myslivec vyskoumav to dobře, že beze vší confoje na cestě jsou, v té chvíli a hodině když tu odpočívali, své holomky a dobře známé tovaryše s ručnicemi a všelijakou zbraní opatřené, shromažďoval a kde sám postačiti nemohl, skrze syna svého ještě nedobře zletilého a po lese běhajícího a volajícího: Sem běžte, sem, již jezuviti jedou! — k tomu zlému skutku je svolati poručil a některé jako Vítka Sládkového syna vlastní svou ručnicí armíroval. S kterýmiž již tak shromážděnými a dobře zbraní opatřenými k místu jemu k tomu nešlechetnému skutku dobře příhodnému a dobře známému, totiž k Perlinkám (což jest místo v lesích mezi Michalovicemi a Horkovicemi) pospíšil, to místo dobře obsadil a na ně pány patres a jejich vozy, když se nejbezpečněji jeti domnívali, nenadále s pomocníky a tovaryši svými z lesa vypadnuv outok učinil, z nich ihned jednoho kněze jmenem patera pana Meaka Hyberna na koni sedícího a při voze jedoucího on sám z ručnice skrze hlavu a život prostřelil a nešlechetně zamor-doval. V tétéž chvíli některý z jeho tovaryšův, o kterémž on dobře ví a jmenovati ho povinen bude, druhého na voze ležícího nemocného bratra Martina Ignacia tím spůsobem z ručnice prostřelil, kterýž také po té ráně umřel. Ihned potom z jeho tovaryšův třetí bratra Václava Tmusku řečeného a pěšky při vozích jdoucího a k nim nešlechetníkům volajícího: proč nás mordujete, však jsme vám nic neublížili? — skrze oko a hlavu ukrutně prostřelil a zabil.
V tétéž chvíli, kde již pater Meak s koně od něho myslivce sražen a druhý 244pater Nicolaus Rausicius skočiv dolů koně pustil a do lesa se salvíroval, týž Václav Kyselka myslivec oba ty koně vzal, do lesa uved a felais patera Meaka dobře těžký, kdež kalich stříbrný s patenou a jinými ke mši sv. náležejícími pertinenciemi zůstával, vydrancovav Jirkovi Mikšíčkovému z Dědic odevzdal, do mlejna Měříčkova pod ostrovem na grunty j. m. pana hraběte Berky dovesti poručil, kdež potom jednoho za pět, druhého za sedm (jak lacino dostal, tak lacino odbyl) prodal. A ačkoliv při sobě a na vozích, jak od peněz, šatstva, věcí viktuálních, kněh tisknutých, psaných a spisův všelijakých, na kterýchž p. patrům velice mnoho záleží, naposledy mnoho sv. kostí a relikvií (jakž tito rejstříkové, co od nich jest pobráno obšírněji ukazují) loupežně pobral, však jeho ukrutnost těmi mnohými a posvátnými věcmi nemohla uhašena býti, než nad to všechny je tak ukrutně zamordované k větší ohavě až do košile svlekl.
Item z toho, kterak v létu 1639 při sv. Janě jednoho rejthara z regimentu Charvátského, kterýž byl syn jednoho ševce z Mejta tu u samého dvora Krupína, kdež on zůstával, když se k večeru schylovalo a on trochu za tropou pozůstal, zastřelil, do naha svlekl a tak nahého za plotem ležeti a psům sežrati dal. O čemž všichni okolní vědí.
Item v létu 1638 před sv. Václavem Jiříka Stehlíka maštalýře urozeného a statečného rytíře pana Viléma Balvína z Orličné v lese v noci nemoha mu z ručnice nic uškoditi, nožem ukrutně mnohými ranami zbodav beze vší sobě od téhož Jiříka příčiny dané, zabil a zamordoval, zabitého do vlčí jámy, v kteréž potom od svých bratří nalezen byl, uvrhl a tam do naha svlečeného málo listím a drním přikryl. O tom mordu od něho vykonaném všichni tu okolní vědomost mají. A s kým se o to, má-li takový mord vykonati, radil, to se, bude-li toho zapotřebí, ukáže.
Item co jest z nejvyššího pána Lemky vozu, kterýž mu v těch místech odrazili a on sobě 5000 šacoval, dostal a kteří tu byli jeho tovaryši?
I nemaje se toho proti přikázání božímu, přísné zápovědi práva a zřízení zemského na svobodné silnici dopouštěti a krev nevinnou, kteráž ustavičně na pomstu boží volá, obzvláštně pak duchovních a řeholních a pomazaných božích tak nelítostivě vylévati, protož v. msti na místě a k ruce J. M. Cské žádám, poněvadž na té silnici a tu blízko okolo takové loupeže a mordové začasté jak nad soldáty J. M. Cské, též i jinými tudy přes svět pracujícími lidmi, tak že bezpečně nelze procházeti, se vykonávají, aby aspoň jednou takové nešlechetnosti konec učiněn a oukladní mordové k přetížení svému přijití mohli. A pro vyhledání jak dalších a již zastaralých přítomného Kyselky nešlechetností a spáchaných skutkův, jako i vyjevení jeho pomocníkův a tovaryšův (obzvláštně pak toho, který třetího z pánův páterův zamordoval) a poněvadž on již po vykonaném mordu a rozehnání pánův páterův vše své tovaryše, jakožto jich vůdce a principál šacoval a přehledával a jim peníze, jako i portuglezeny a jiné dukáty patera Meaka Vítkovi Sládkovému z kapsy pobral, za koně týž sám peníze vzal a všelijakých lepších věcí veliký pytel, item s druhým tovaryšem pláštův a šatův dva veliké v prostraňky svázané uzly nesl a poněvadž se již k tomu, jak před pánem rychtářem městským, že mezi ně z ručnice vystřelil, před urozeným a statečným pak rytířem p. Vilémem Balvínem z Vorličné, na Lhotě a Petrovicích před právem tuto v plné radě dobrovolně přiznal, že on předního pana pátera z koně srazil, útrpné právo, pokudž by toho všeho dobrovolně vyjeviti a vyznati nechtěl podle práva měst. S. 17 a 20 v tak patrných jeho zlých činech a tak světlých, přiznalých, jak by in flagranti polapen byl, propustiti ráčíte.“
Obžaloby podobného obsahu přednesl rychtář císařský následující dny proti 245ostatním třem „škůdcům zemským“ a zároveň předložil šephmistrům velmi zajímavé a obšírné „poznamenání věcí, kteréž pánům páterům societatis Jesu od sedlákův jsou pobrány.“
V seznamu tom nejprvé udáno se nalézá, co zavražděnému Janu Meakhovi a koleji jezovitské odňato bylo: koně, šaty, posvěcené rozličné nádoby, nový breviář, opasek s penězi, v kterémž bylo 120 dukátův říšských, 70 tolarův a na penězích asi 650 zl., ručnice pro písaře, rejtharský plášť, prosní kaše 4 korce, pohanské kaše 3 korce, jedno vědro vína, několik korců mouky a těm podobných věcí více. Při tom toto poznamenáno se nalézá: „následkem toho navracejíce se dva koně jsme ztratili a snad bychom byli také jiné zachovali, kdybychom se byli nemuseli navrátiti do Hory, kdež nám nepřítel 18 koní pobral.“
Páteru Mikuláši Lanciciovi bylo vzato mimo jiné: „1. kůň; 2. bible v Římě tištěná; 3. všechny regule, ordinace a vejtah obdarování koleje jezovitské; 4. ustanovení tovaryšstva latinsky tištěno; 5. cvičení sv. Ignatia latinské a španihelské; 6. nový zákon latinský a řecký; 7. obrázky pozlacené; 8. bible s poznamenáním Julia a Tremella; 9. rozmlouvání vlaské sv. Kateřiny Senenské, stará knížka; 10. Patris Nigronii: Proč sv. Ignatius nechtěl býti Theotinus; 11. život sv. Ignatia vlasky; 12. ustanovení staré prvního tištění 1. 1558; 13. mnoho obrázkův pergamenových na papíře indiánském červeném; 14. velký reliquiář, item rozličné spisy od něho psané, jmenovitě „Rozličná vypisování vlasky daná římským klášterním pannám“, „Rozličná napomenutí o rozličných věcech“ vlasky a na konci: „Obhájení našich Japoneských mučedlníkův.“
„O Maří Majdaleně de Pazzis a některé spisování obzvláštně o stupních čistoty a rozličných cnostech.“ „Spůsob přítomnosti Božské.“ „O vlastnostech věrných služebníkův božích.“ „O zachování čistého ducha po novitiátě.“ „Rozličná napomenutí daná jedné klášterské panně římské.“ „O spůsobu nesení kříže.“
Dále vypočteno, že vzato slovně takto: „tři těla svátých v škatulky vlaské čtverhranaté s hlavou rozdělenou. Rozdělené byly papírem bez jmen jejich, ale měly čísla, kterých výklad jinde se nachází. Šest neb osm škatul plných výborných reliquií a reliquiářů s rohy s grošemi a s mnohým kryštálem Mediolánským. Dvě malá posypadla s svými kalamáříčky. Dvoje přesýpací hodinky vlaské, jedny jedné čtvrti, druhé jedné čtvrti, půl hodiny a tři čtvrti mající. Flastry mnohé pro kanteryo a škatule s břečťanovými kulkami. Několik ořechův plných indiánského balsámu. Mnohé lékařské věci, mezi nimiž též dvě nádoby dryáku. Čepička podšitá divokou kočkou a jiné věci ze šatstva.“
P. Janovi Knimpmannovi (dle všeho byl tento jezovita Němec, kdežto dva předešlí byli Vlachy) pak vzato mezi jiným: „Tomáš Kempenský o následování Krista Pána;“ „Kniha německá o tajemstvích a ceremoniích mše svaté;“ kunštovný obraz sv. Jana; kříž ze 14 kamenů v Jičínských červených, šest neb sedm kusův celých posvěcených pro Agnusky; srdíčko z vlastních samých ostatků svaté Johanny, item všelijaké ostatky rozdílně v papírky zavinuté a tak dále.
Po přečtení obžaloby a tohoto poznamenání vyslýchán nejprvé myslivec Václav Kyselka i uvedeme příště některá místa z jeho, jakož i ostatních obžalovaných výslechu.